Tiše si zpívám

Arco C. Delf

Publikováno s laskavým svolením autora
{arco.c.delf@centrum.cz}

Tiše si zpívám - tiše si zpívám tu magicky chytlavou melodii. Zase mi zní rytmus v hlavě. Divoký, nádherný, hluboký rytmus. Myslel jsem, že už je pryč. Bál jsem se, že už se nikdy nevrátí. O to víc jsem se bál, oč víc jsem si ho přál slyšet, oč víc mi chyběl, oč víc jsem se děsil toho, že bych ho už nikdy slyšet nemusel. Ale on je tu a už jen to vědomí je tak - uvolňující. Přivírám oči a vznáším se. Je tu, všude kolem, všude vevnitř, sedím na zemi v dlouhém nízkém klenutém sále a houpám se do tichého zpěvu, který jako by zněl odkudsi zdálky a zevnitř. V železných kamnech hoří, dřevo hlasitě praská, za okny v silných zdech ženou poryvy větru přes krajinu pokličku temných nízkých mraků. Držím na kolenou knihu, ale nečtu ji, poslouchám vynořující se rytmus, pomalu kloužu očima po zšeřelém sálu plném vůně kouře a zvláštního ticha ponořeného sama v sobě. Napravo ode mě hraje Janika s Vilémem dámu, přou se přitom téměř šeptem, nalevo si Marie češe vlasy. Slyší můj rytmus? Určitě, vím to. Jen možná ještě nevědí. Ale Bob už sedí s bubnem u kamen a nesměle pokouší kozí kůži. Tom leží z druhé strany na matraci a kreslí mandalu. Venku dopadají první kapky, hlasitě buší do oken a ticho uvnitř je o to větší. Slyším, jak rytmus sílí. A teď - zaslechl jsem ho doopravdy? Bobe, to ty? Venku někdo spílá, setřásá vodu, skřípou dveře. Jeden, dva, mokří, ale šťastní, že dorazili včas. Právě včas! Protože rytmus už je blízko, už je všude. Všichni zvedají hlavy k příchozím. Bob se zapomněl, ruce se mu samy rozběhly po kůži s obrazem orla a údery zní přesně v té chvíli ticha mezi bleskem a prásknutím hromu. Trí nechápavě hledí na ztichlou místnost, na oči, které k ní vzhlížejí z kterési tolik známé dálky. A já vidím v její překvapené tváři, že zaslechla rytmus. Je zmatená. Vstávám. Ahoj, Trí, rád tě vidím! Směju se na ni, podávám jí ruku. Otřese se, jako by se chtěla probudit ze sna, zároveň setřásá kapky z hustých černých vlasů. Jdete včas, stihnete i uschnout. Neboj se, slyšíš dobře. Jen ještě nepřišel čas. A na nevyslovenou otázku, kterou zahlédnu v jejích očích, odpovídám stejně nehlasně očima - ale už brzy! S hlasitým skřípěním pak otvírám dveře, abych po dešti přeběhl do vedlejšího stavení, ale přece jen neodolám a ještě se ohlížím a přejíždím celý ten výjev očima. Boba vyvedli příchozí z rytmu, odkládá buben, také vstává. Ale já jeho ruce pořád slyším, jak mluví s mojí duší. A teď vím, že nejsem sám, kdo slyší. Zavírám, jak nejjemněji to jde, ale dveře stejně hlasitě zaskřípou.

fantazie na Skřidla 2001