Cizinci

Ten den už jsem toho měl opravdu dost. Moje chuť svalit se na zem a zapomenout na všechno, co mě obklopovalo, chvílemi přehlušovala odhodlání pokračovat v cestě. Svaly na nohou už mě nesnesitelně bolely a každý krok byl tedy utrpením. Ať jsem se ale podíval dopředu či dozadu, stále se mi naskýtal ten samý pohled. Pláň. Nekonečná pláň, porostlá pouze nízkou travou, občas ten obraz narušoval pouze malý osamělý keř. Říkal jsem si, že snad musím bloudit neustále dokola. Nikdy dříve jsem si nepomyslel, že mě může čekat něco takového. Ano, věděl jsem, že se nejdu projít růžovým sadem, ale přesto...
Opět jsem se zastavil, abych si alespoň chvíli oddechl, ale věděl jsem, že zastávka nesmí být příliš dlouhá. Jakmile bych si zde lehnul, či snad dokonce usnul, znamenalo by to konec. Moje jediná šance je chůze. Neustálá chůze. Mé zásoby jídla byly pryč už od rána, nyní panovalo pozdní odpoledne. To mě však příliš netrápilo, byl jsem zvyklý dlouho nejíst. Horší byla voda. Poslední kapky z mé láhve mi svlažily hrdlo někdy okolo poledne. Jestliže dnes v noci nikam nedojdu, můžu se rozloučit se životem. Další den nevydržím, slunce pražilo až příliš.
Kdybych okolo sebe alespoň viděl nějaká zvířata, nějaký pohyb odlišný od toho věčného chvění trávy způsobovaného slabým větříkem. Ale ne, raději jsem se koukal do země, bolest očí od věčné námahy už se taktéž stávala nesnesitelnou.
Ale všechno přitom vypadalo tak dobře. Nechal jsem se najmout jako strážce karavany. Plat se rovnal riziku přepadení, byl proto nízký, ale nebyl jsem v situaci, kdy bych si práci mohl vybírat. Navíc strava byla zařízena, a tak jsem neváhal. Ještě teď se chvěji, když vzpomenu na ten řev. Viděli jsme je už z dálky, připravili jsme se tedy, ale jejich koně je vozili okolo nás a s každým okruhem bylo v naší karavaně méně živých. Když jsem se se svým zraněním potácel k zemi, myslel jsem, že právě odbila má poslední hodina. Ale nebylo tomu tak a věřte, že možná by bylo lepší, kdyby ano.
Patrně mě považovali za mrtvého, když jsem se probral, byli kolem mě pouze mrtví lidé a trosky vozů. Vzal jsem tedy tu trochu jídla a vody, které jsem našel a vydal se dále k cíli, jenž měla karavana vytyčený. Mělo to být už jen jeden nebo dva dny chůze, ale já jsem bloudil už čtvrtý! Vzpomněl jsem si opět na své zranění. V tom místě jsem měl na košili velkou krvavou skvrnu. Rána vypadala hrozivě. Vymyl jsem ji tenkrát u karavany asi polovinou veškeré vody. Kupodivu ale příliš nebolela. Měl jsem obrovské štěstí. Možná.
V tu chvíli jsem zaslechl koňské zaržání. Okamžitě jsem zvedl hlavu a díval se směrem, odkud pocházelo. A opravdu. Asi tři sta metrů ode mě jely na koních čtyři postavy. Zastavil jsem a čekal, až dojedou blíže.
Za okamžik jsem je již více rozeznal. Byli velmi zvláštní. Nikdy dříve jsem takové lidi neviděl. Vysocí byli normálně, ale jejich pleť byla o dost tmavší než moje. Ruce měli zarostlé chlupy a rýsovaly se na nich vypracované svaly. U boku každého z nich se houpala neuměle zhotovená šavle a na druhé straně měli připevněnu velikou dýku. Až když jeden z nich seskočil z koně, všiml jsem si, že jejich chodidla připomínají spíše kopyta, z nichž dozadu vyrůstal velký ostrý bodec. Při tom pohledu se mi krev vytratila z hlavy. Kam jsem se to dostal? Kdo jsou ti tvorové?
Potom na mě jeden z nich cosi zakřičel v nesrozumitelné řeči. Spatřil jsem v jeho otevřených ústech obrovské tmavé špičaté zuby. Takové mají pouze tvorové živící se syrovým masem. To už bylo na mě moc. Toto strašlivé setkání a celková únava nade mnou zvítězily, omdlel jsem.

Probral jsem se v nízkém stanu. Naproti mě seděl jeden z těch tvorů, na kolenou měl opřenou svoji šavli a díval se na mě pevným, ale jakoby nepřítomným pohledem. Sjel jsem rukou na své zranění, abych zjistil, že ho mám ledabyle převázané nějakým kusem látky. Ale aspoň něco. Že by tedy nebyli nepřátelští?
"Kde to jsem?" zeptal jsem se, když jsem se posadil.
Mlčel. A jeho pohled mě stále probodával skrz naskrz. Rozhlédl jsem se kolem. Kromě nás dvou a několika slabých proděravělých kůži ve stanu nic nebylo. Moje další otázka byla: "Rozumíte my? Mluvíte mojí řečí?"
Muž se na mě zase chvíli díval, potom vstal, rozhrnul vchod stanu a vyšel ven. Slyšel jsem, jak onou neznámou řečí něco volá. Potom se vrátil zpátky, posadil se a zase mě začal pozorovat.
Pár okamžiků jsme se na sebe tak dívali, potom jsem začal vstávat s úmyslem vyjít ven. On ale bleskurychle vyskočil a nepříliš šetrně mě opět usadil, něco nesrozumitelného na mě přitom křičel. Když se znovu usadil, chytil svoji zbraň pevně do rukou a sledoval mě o něco pozorněji.
Rozhodl jsem se tedy vyčkávat, co se bude dít dál. Trvalo to asi dvacet minut. Potom do stanu vešel další muž a s mým strážcem si polohlasně vyměnili pár slov. Když muž odešel, můj společník mě chytil za rameno a vyvedl ven.
Naskytl se mi pohled na jejich vesnici. Jak jsem při chůzi odhadoval, měla asi padesát stanů. Cestou nás míjela spousta jiných bojovníků. Všichni se mi zdáli stejní. Tmaví oškliví ozbrojenci. Nikde jsem si nevšiml žádné ženy či dítěte. Říkal jsem si, že se asi jedná o nějakou dočasnou vesnici sloužící výhradně pro bojové účely, což mě příliš nepovzbudilo.
Došli jsme do středu osady, tam stála v kruhu asi třicítka těchto tvorů, která si mě měřila pohledem a odhadovala mé schopnosti.
Dovlekli mě až k jednomu z kůlů. Vytáhli provaz a chystali se mě tam přivázat. Oči se mi rozšířily hrůzou a začal jsem sebou trhat a křičet na ně ty nejsprostší nadávky. Jenže dvě tvrdé rány do břicha a do obličeje mě okamžitě umlčely a já během chvíle stál přivázaný uprostřed kruhu.
Doufal jsem jenom, že smrt bude rychlá, i když všechno ukazovalo spíše na dlouhé mučení. Potom se za mými zády ozval ženský pláč smíchaný s výkřiky hrůzy. Dva tvorové vedli do mé blízkosti bílou ženu. Byla nahá, její tělo pokrývali nespočetné odřeniny a modřiny. Za normálních okolností musela být velmi krásná. Prudce s ní smýkli, až spadla na zem do prachu. Zůstala tam ležet a tiše plakala.
V tom okamžiku přede mě předstoupil jeden z válečníků. Nevšiml jsem si, kdy přišel mezi ostatní. Byl vyšší a jeho lesklé kožené brnění svědčilo o nadřazeném postavení nad ostatními. Patrně vůdce celé vesnice.
Nepříliš vybíravě strčil nohou do ženy. Ta otočila hlavou nahoru a její pohled se změnil z vystrašeného na nenávistný. Neměla co ztratit, a tak se pokusila prudce vyskočit a vrhnout se na onu zrůdu. Ovšem ten ji s lehkostí odkopl zpátky na zem. Tvorové se rozesmáli. Vůdce zakřičel na své muže a ti ženu zvedli a přivázali ke kůlu vedle mě.
Pozornost se obrátila ke mně. Kdybych nebyl přivázaný, možná bych se strachy neudržel na nohou, ale takhle jsem se na sobě snažil nedat nic znát a hrdě jsem opětoval přísný pohled.
Potom muž promluvil: "Ty chtět žít."
Neřekl jsem ani slovo a snažil jsem se ani se nehnout. Nevěděl jsem, jakou hru se mnou hraje, i když ta věta se mi zamlouvala. Byla to pravda, chtěl jsem žít a co nejrychleji zmizet z tohoto místa a zapomenout na podivné setkání.
Vůdce vytáhl ostrou dýku a přistoupil k ženě. Šklebivě se usmál a přejel ostřím po jejím bledém krku. Potom pokýval hlavou a přešel ke mně. Taktéž mi položil nůž na krk, potom odstoupil krok dozadu a hodil mi zbraň k nohám. Zakřičel na své bojovníky a ti mě odvázali.
"Ty žít. Ona zemřít," vyšlo mu z odporných úst.
Zůstal jsem stát a snažil se pochopit, co se ode mě čeká.
Vůdce ukázal na zbraň ležící v prachu pode mnou, potom kývl hlavou směrem k ženě a řekl: "Zabij!"
Překvapeně jsem se na něho podíval. Žena utichla, slyšel jsem vedle sebe pouze její napjatý dech. Sklonil jsem hlavu a zvažoval, co můžu dělat. Mé možnosti byly značně omezené. Bylo mi jasné, že když tu ženu nezabiji, usmrtí ji oni a já zemřu s ní. Pokud ji však... Nechají mě žít? Co můžu čekat? S hlavou plnou otázek jsem se sehnul pro dýku.
"Ne, prosím ne!" ozvalo se vedle mě, "nedělejte to... prosím..." její hlas se chvěl strachem a napětím.
Se skloněnou hlavou jsem se před ní postavil. Věděl jsem, že se nesmím podívat do jejích očí, protože potom bych to nikdy nedokázal. Ovšem dokážu to vůbec takhle? Rozhlédl jsem se po okolo stojících tvorech, spatřil jsem, že od chvíle, kdy jsem sebral dýku ze země, drží všichni i své zbraně v rukou. Ano, tohle byla má jediná šance na přežití.
"Prosím vás... copak jste jeden z nich..." začala opět plakat, ještě smutněji než předtím, "já chci žít... prosím..."
V tu chvíli jsem udělal nejzbabělejší věc ve svém životě, kterou si asi nikdy neodpustím.
Tvorové propukli v nadšený jásot.
A já se stal jedním z nich...

Další dny jsem se snažil trávit skoro všechen čas v mém stanu. Hlavou se mi stále honily ty nejmučivější myšlenky, každou chvíli mi celým tělem zachvěla vzpomínka na její prosící hlas. Hnusil jsem se sám sobě. Napadlo mě, jestli jsem neměl zabít raději sám sebe, abych unikl tomuto životu. Jakmile jsem musel vyjít ven, bylo mi na zvracení při pohledu na jejich kanibalské zuby. Svým odporným činem jsem se stal právoplatným členem jejich vesnice. Přestože jsem u některých z nich vycítil známky pohrdání, snažili se se mnou jednat jako rovní s rovným. Vlastně jsem tomu celému nerozuměl, až do chvíle, kdy do mého stanu přišel ten muž.
Byl celý zahalen v černém plášti, jen občas jsem měl možnost zahlédnout jeho obličej. Zdálo se mi, že je to normální člověk.
"Líbí se ti naše vesnice?" zeptal se tichým, vyrovnaným hlasem.
Zkřivil jsem ústa do falešného úsměvu.
"Zvláštní, mně ne. Vůbec celý tenhle národ se mi hnusí, ale to je věc názoru," podotkl a potichu se zasmál.
"Co jste zač?" usekl jsem jeho řeč.
"Kdo myslíš?" přestal se smát a cítil jsem na sobě jeho oči, skrývající se v záhybu pláště.
"Kouzelník? Lidský kouzelník na tomto místě? Nevím."
"Hm, výborně, dá se to tak říci," řekl jen a chvíli panovalo ve stanu ticho.
"Dobrá, doufám, že to nebudeme zbytečně prodlužovat, co se tady ode mě chce?" zeptal jsem se.
"Chce? Od vás? Proč myslíte?"
"Nejsem hloupý. Ti tvorové by mě nejraději rozřezali na nejmenší kousíčky, nemají rádi lidi. Něco ode mě potřebujete, to je zřejmé."
"Ano, správně," pokýval čaroděj hlavou.
"Tedy?"
"Tedy především byste se mnou mohl jednat trochu uctivěji."
"Odpusťte, ale s člověkem jako vy, budu jednat, jak sám uznám za vhodné. V žádném případě nehodlám mít respekt před někým, kdo se dobrovolně zdržuje v přítomnosti těch... těch... tvorů."
"Chyba."
"Chyba?" změřil jsem si ho tázavým pohledem.
"Ano, ano, chyba. Nebýt mě, tak už tady dávno nejste, tedy, na tomto světě, samozřejmě."
"Ó, výborně, vy jste mi tedy zachránil život, jak jsem vám neskonale vděčen," řekl jsem ironicky.
"Víte, náčelník vás chtěl zabít, stejně jako tu ženu, ale já jsem si uvědomil, že vás můžeme využít, když už tady jste, co vy na to?" usmál se, ale mně se ten výraz vůbec nelíbil.
"Tak ven s tím!" zvýšil jsem trochu hlas. Celý rozhovor mě dosti znervózňoval, ale věděl jsem, že je to jediná možnost, jak se dozvědět, o co tady vlastně kráčí.
"Potřebujeme drobnou službičku," na chvíli se opět odmlčel a zdálo se, že přemýšlí, "tedy, nebudu to prodlužovat, prostě musíte doručit jeden dopis."
"Musím?"
"Jistě. Vy totiž chcete žít, to už jste nám jednou předvedl," zase se usmál.
Krev se mi vzteky nahrnula do obličeje, ale klidným hlasem jsem pokračoval: "Názory se mění, možná teď raději zemřu, než být vaším spojencem."
"Nevěřím vám. Zanést někam dopis přece stojí za život, ne?"
Kousl jsem se do rtu, ten muž mě vydíral, ale nebyl jsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat.
"Fajn, komu?"
"Kapitánovi stráží v Oáze."
Zdálo se to jako vhodný úkol. Do města Oáza jsem měl předtím namířeno. Přesto jsem se musel zeptat: "Kapitánovi? Co ten má s vámi společného?"
"Zatím nic," konstatoval čaroděj, potom se mu na tváři objevil jeho škodolibý úsměv a tajemně dodal: "Doufejme, že to tak zůstane."
"To bohužel nechápu..."
"Ani nemusíte," přerušil mě uprostřed věty, "váš úkol je zadán."
Potom přede mě položil na zem složený list papíru zavřený zvláštní pečetí ve tvaru rozeklané dýky.
"Měl byste jenom vědět," dodal, "že jestli svůj úkol v nejkratším možném časovém intervalu nesplníte, zemřete. O to se sám postarám a nebude to problém..."
"Jak to myslíte?" zeptal jsem se, ale on se zvedl a beze slova odešel. Když jsem si potom kdykoliv vzpomněl na jeho poslední slova, vždy mě zamrazilo.

Využil jsem tedy okolností, převzal si od nich koně a vyrazil na cestu. Zvíře to nebylo nějak výborné, ale na moji cestu stačilo. Oáza byla vzdálena dva dny jízdy.
Když jsem se nyní koukal po okolní chudé krajině, už mi kupodivu nepřipadala tak frustrující. Líbila se mi myšlenka, že už ty nikdy neuvidím. Předám ten dopis a na tuto část života prostě jednoduše zapomenu... Ne, to jen tak lehce nepůjde. Ale zkusím to. Najdu si nějakou pořádnou práci. Hlavně aby byla daleko odsud. V Oáze se zdržím maximálně tři dny, potom budu s tímhle koníčkem pokračovat dále.
Takovéto myšlenky se mi honily hlavou. Jak se začalo stmívat, napadlo mě ale ještě něco jiného. Proč bych těm potvorám měl vlastně pomáhat? Co takhle vykašlat se na nějaký dopis? Jistě, ten čaroděj mi vyhrožoval, jenže to byla patrně jenom součást jeho hry určené na moje vystrašení. Nemám nejmenší důvod být těm zrůdám nějak zavázán. To, že mě našli k smrti unaveného v pustině, si již plně vynahradili tou vraždou...
Ano, ve městě pouze přespím a hned druhý den budu cestovat dále. Přece jenom nehodlám riskovat nějakou jejich pomstu. A kapitána stráží nechci ani vidět. Prostě nic společného. Nechci s nimi mít nic společného.
Večer jsem seděl u svého ohně a v ruce držel onen dopis. Původně jsem ho tady chtěl nechat napospas rozmarům počasí, potom mě však napadlo, že bych si mohl list přečíst.
Necítil jsem žádný pocit, který by mi říkal, že se to nesmí. To je samozřejmě nesmysl. Mezi nepřáteli neexistuje ctění listovního tajemství. Byla tu jiná věc, která mi stále bránila roztrhnout pečeť. Co když tam je napsáno něco, co raději nechci znát?
Nakonec jsem raději odhodil papír kus od sebe a šel jsem spát.

Probudil jsem se velmi brzy. Neklidné myšlenky mi nedovolily se pořádně vyspat. Za poslední dny to tak bylo vždycky. Několik minut jsem ležel a znovu probíral své nedávné zkušenosti. Když jsem se rozhodl dopis otevřít, šel jsem pro něj rychle, protože jsem měl tušení, že bych si to mohl zase rozmyslet.
Roztrhl jsem pečeť a přede mnou se objevila stránka, na které byly napsány pouze čtyři písmena. Vzpomínám si na zlaté písmo slabě světélkující do začínajícího rána. Když jsem ty litery přečetl, ještě chvíli probleskovaly slabým světlem a potom se ztratily. Papír byl prázdný a mé rozklepané ruce ho upustily na zem. Celé tělo mi zaplavila podivná vlna tepla a kůže mě několik minut všude pálila.
Stálo tam: "SMRT"

Nyní stojím na kraji hradeb města Oáza a koukám do dálky. Události posledních hodin se sběhly v hrozném spěchu.
Sedl jsem na svého koně a rychle dojel až do města. Vlastně nevím proč, ale vyhledal jsem kapitána stráží a všechno mu řekl. Koukal na mě vyděšeným pohledem a nemohl věřit mé historce. Diskutovali jsme o tom dlouho. Nejprve to nechtěl říci, ale potom se přiznal, že slyšel o zakletých dopisech. Mocní kouzelníci dokáži vyrobit takové zaklínadlo. Jeho čitatel potom pocítí pravou moc kouzla. Ten, kdo měl zemřít, byl tedy kapitán. Jenže dopis jsem přečetl já.
"Život za život," řekl jsem jen a myslel při tom na tu ženu...

Nyní stojím na kraji hradeb města Oáza a koukám do dálky. Po těle mám červené skvrny, které pálí stále více a více. Je mi jasné, že mi nezbývá mnoho života, ale necítím žádný zármutek. Žádnou lítost. Žádnou zlost. Žádný strach. Ale nechci takhle zemřít, chci zemřít v boji. V boji, který brzy začne.

Nyní stojím na kraji hradeb města Oáza a koukám do dálky. Rýsuje se tam mohutná armáda. Teď již všechno chápu. Veškeré otazníky v mé mysli vyhasly, chápu každou maličkost.
Ta stvoření si vytvořila dostatečně velkou armádu, aby pokořila toto město. Možná více měst, možná celý stát. Když jsem se objevil já, řekli si, že se můžu hodit jako drobná výpomoc. Smrt kapitána stráží, výborného stratéga a vojevůdce, by jim při dobývání Oázy nesmírně pomohla.
Byly jich stovky, hrnuli se k městu v neustávajícím smrtelném pochodu.

Nyní stojím na kraji hradeb města Oáza a koukám do dálky. Nadešla hodina mé smrti a já doufám, že zemřu v boji. Nikdy nevynahradím to, co jsem udělal, ale chci jich přesto zabít co nejvíce.
Závěr mého života mi řekl hodně o mé povaze. Mám pocit, že nyní už vím, kdo vlastně jsem. Chápu své jednání a jsem s ním smířen, i když s těmi činy nesouhlasím.
Před očima mi svítí zlatý čtyřpísmenný nápis.
Pálivá bolest se stává nesnesitelnou.
Bitva právě začala a já se vrhám do největší vřavy.

Sbohem.

Martin "Nethar" Doležal
šéfredaktor internetového časopisu Nethar
nethar.webpark.cz