Chemie

"Stávej, stávej ty vole", vzbudil mě spolužák. "Co se děje?" zeptal jsem se rozespale. "Usnul si v hodině, buď rád, že si toho Boušíková nevšimla, to bys… bys měl pěknej průser." Jenomže paní učitelka si nás všimla a řekla svojí oblíbenou větu: "Havlíčku, pojď k tabuli." A pokračovala slovy: "Co nám povíš o derivátech uhlovodíků?" Nic jsem raději neříkal a ona pravila, že pokud jsem se neučil, ať jí to povím rovnou, že mi dá pětku a nemusí se rozčilovat. Pětku jsem nechtěl, jelikož jejich sbírka se mi pomalu nevešla do mého alba na známky s vysokou nominální hodnotou - do žákovské. Tak jsem raději spustil: "De-de-deriváty jsou ehm, spojené, totiž.. ehm nahrazené uhlíky, teda vodíky nějakou sloučeninou, teda chtěl jsem říct vlastně tím, ehm prvkem." Koktal jsem pomalu a přitom hledal ve třídě někoho, kdo by mi mohl napovědět nebo nějak jinak pomoci při otázkách té krvelačné bestie Boušíkové. Jenomže marně, nikdo takový ve třídě nebyl. Chemie, s paní Boušíkovou v čele, byla v naší třídě oblíbena asi tak, jako Stalin u demokratů, takže se ani nedalo divit tomu, že nikdo nikdy nic nevěděl. "Napiš rovnici vzniku molekul sacharosy, jenž vzniká v rostlinách ze dvou molekul monosacharidu za uvolnění vody," pravila najednou učitelka. Vyvalil jsem oči, nevěděl jsem, co po mně ta stará čarodějnice chce. Vždycky, když nám vykládala novou látku, museli jsme se smát, nikdo nic nechápal, ta učitelka nám připadalo jako kdyby přilétla z jiné planety, to bylo samé ethylenglykol a difluortrichlorhexadekan a podobně. Bylo nám jasné, že ta učitelka patří spíš na blázinec, než mezi normální lidi, ale co se dalo dělat. Teď když jsem byl zkoušený, mi takové úvahy byli prd platné. "Nevíš, tak mi řekni, co je toto za rovnici," pravila a napsala na tabuli rovnici - C12H22O11 + H2O ---> 2 C6H12O6. Samozřejmě jsem nevěděl. "To je tím, že se neučíte, ty tam Havlíčku ležíš, píšeš si úkoly do jiných předmětů, nedáváš pozor, kecáš tam a takhle to dopadá. Já vám ten poslední rok tady na škole můžu klidně všem znepříjemnit tak, že na mě budete nadávat ještě v důchodu. Říkejte si o mně, že jsem stará protivná baba, mně to nevadí. Já vám to klidně přiznám. Příští tejden si napíšete písemku na opakování z celého letošního roku, počítejte s tím, že Vám klidně dám na vysvědčení to, co vám vychází a že nebudete mít na konci roku dost času na to, aby jste si známky opravili." "Chemie je důležitá věc, budete ji v životě potřebovat," pravila. "Zase kecá, píča." ozvalo se.
"Já to slyšela, kdo to byl!?!?" Zakřičela již lehce nasraná učitelka. Nikdo nic neříkal, všichni se jenom popadali za břicho a zakrývali si rozesmátá ústa. "Kdo to řekl? Ptala jsem se, kdo to řekl?" "Chcípni krávo!" ozvalo se z druhé strany. "Už toho mám dost, Havlíček má za pět, jdi si sednout Havlíčku a vy všichni si vytáhněte papíry, napíšete si písemku na katalyzátory," pravila učitelka, jejíž obličej lehce rudl. Vypadalo to, že pedagožka každou chvíli exploduje vzteky. "Rychle ty papíry, máte na to pět minut, co nestihnete, to je váš problém, budete mít za pět." Pobízela nás učitelka a přitom si přilévala olej do ohně své oblíbenosti. "Na to ti seru," ozvalo se náhle zezadu. Otočili jsme se, řekla to Zdena, holka, která nepromluvila snad celých devět let, co jsme s ní chodili do školy. Možná jediná dívka, jenž byla paní učitelkou oblíbena. Paní učitelka se náhle s výkřikem skácela k zemi a zůstala nehybně ležet. Všichni jsme se trochu polekali a třídou zaznělo ticho a klid, jenž byl v naší třídě jen velmi vzácně, když vtom se zezadu ozval Ropák a povídá: "Bůh vyslyšel naše prosby, já vždy věděl, že dobro zvítězí nad lží a nenávistí." "Drž hubu debile," pravil jsem, uvědomujíc si, že z toho bude průser nevídaných rozměrů, v němž by mohlo figurovat i moje, na škole už tak dost známé jméno. Otočil jsem se dozadu za spolužačkami, měli také radost z toho, že učitelka leží na katedře se zapadlým jazykem, ovšem poradil jsem jim, ať zajdou do ředitelny, protože by to mohlo dopadnout ještě několikrát hůř. Byli by jsme sice první žáci v ČR, jenž totálně zlikvidovali svojí učitelku slovním útokem, ovšem asi by jsme ukončili základní školu osmou třídou. Holky se tedy posmutněle vydaly do ředitelny. Zanedlouho přišel do třídy pan ředitel s lehce rozcuchanou mladou pohlednou sekretářkou. Nejspíše jsme je vyrušili z jejich oblíbené každodenní činnosti. Pan ředitel konstatoval, že ještě žije, naše radost poklesla. "Snad příště," ozvalo se tiše zezadu. "Co se tady stalo?" zeptala se sekretářka. "No, paní učitelka tady zkoušela Havlíčka a vtom se náhle skácela k zemi," pravil Zdeněk a Karolína k tomu dodala: "Vona když přišla, říkala něco, že je jí špatně." Vypadalo to, že nám věří. Bylo to dobrý. Paní učitelka k naší neradosti sice přežila, ovšem byla převezena do psychiatrické léčebny, v níž nyní tráví své volné chvíle. Byli jsme šťastní, celá třída byla velmi ráda, čekali jsme, koho nám přidělí na výuku chemie. Jenže naše radost netrvala věčně. Dočkali jsme se, do třídy vešel jednoho dne zamračený učitel a pravil: "Jmenuji se Igor Zavraždil, jestli mě budete srát, všechny vás nechám propadnout a sprostá slova na mě vy zasraní parchanti neplatěj..."

David Havlíček
dhm@centrum.cz