Mario puzo - Godfather časť 11.

kapitola 26

Okna přepychového apartmá vedla do uměle vytvořeného, pohádkově krásného prostředí: přesazené palmy ozářené girlandami oranžových světel, dva velké bazény, tmavomodře se třpytící ve světle hvězd blikajících nad pouští. Na obzoru se táhly písečné a skalnaté hory a svíraly Las Vegas, uhnízděné v neonovém údolí. Johnny Fontáne spustil těžký, bohatě vyšívaný šedý závěs a obrátil se zpět do místnosti.
Čtyřčlenná skupinka, bankéř, rozdavač, jeho pomocník a číšnice ve svém skrovném barovém úboru konali přípravy pro soukromou partii. Nino Valenti ležel na pohovce v obývacím pokoji, v ruce držel sklenici whisky a přihlížel, jak zaměstnanci z kasina rozestavují koleni podkovovitého hráčského stolku šest čalouněných křesel. „Prima, prima!“ řekl zastřeným, zatím ještě ne zcela opilým hlasem. „Johnny, pojď sem a zahraj si se mnou proti těmhle lumpům. Přeje mi štěstí. Natřeme jim to jak se patří.“
Johnny se posadil před pohovku na stoličku. „Víš přece, že na to nejsem. Jak se cítíš, Nino?“
Nino se na něho zazubil. „Senzačně. O půlnoci mi sem přijdou nějaký ženský, pak večeřička, potom zpátky ke stolu. Jestlipak víš, že jsem obehrál bank skoro o padesát táců a že mě celej tejden dřeli, aby to dostali nazpátek?“
„Hm,“ utrousil Johnny. „A komu to chceš odkázat, až zhebneš?“
Nino vypil sklenici do dna. „Johnny, jak jsi k čertu vůbec mohl získat pověst takovýho frajera? Jsi upínej suchar, Johnny! Kristepane, v tomhle městě si přece každej turista užije víc než ty!“
„No dobře. Mám tě dovést ke stolku?“
Nino se na pohovce namáhavě posadil a spustil nohy na koberec. „Dokážu to sám.“ Sklenici upustil na podlahu a celkem jistým krokem došel ke stolku. Rozdavač už byl připraven. Bankéř stál za ním a dohlížel. Pomocník seděl na židli kousek dál od stolku. Číšnice se posadila na jinou židli tak, aby viděla na každý Ninův posunek.
Nino zaklepal kotníky na zelené sukno. „Žetony!“ přikázal.
Bankéř vytáhl z kapsy blok, vypsal lístek a položil ho s malým plnicím perem před Nina. „Tady máte, pane Valenti.“
„Jako vždy, na začátek pět tisíc.“ Nina naškrábal podpis dolů na lístek a bankéř strčil stvrzenku do kapsy. Pak kývl na rozdavače.
Fantasticky hbitými prsty oddělil rozdavač štos černozlatých stodolarových žetonů z podstavce před sebou a za necelých pět vteřin už leželo před Ninem pět vyrovnaných hromádek žetónů, v každé hromádce deset.
Na zeleném sukně bylo šest bílých čtverců, trochu větších než karty; čtverce byly na místech, kde by měli sedět hráči. Nino vsadil na tři čtverce, na každý položil žeton, hrál tedy za tři, za každého sto dolarů. Další kartu už nechtěl, protože rozdavač měl otočenou šestku, smolnou kartu a rozdavač taky prohrál. Nino shrábl výhru a obrátil se k Johnnymu? „Tohle je prima začátek večera, co, Johny?“
Johnny se usmál. Nebylo zvykem, aby hazardní hráč Ninova ražení stvrzoval podpisem, že dostal žetony. U někoho, kdo sází tak vysoko, stačívá přece obvykle jeho slovo. Třeba se obávali, že si Nino jako notorik nedokáže zapamatovat, kolik si vybral. Nevěděli, že Nino si pamatuje všechno.
Nino vyhrával dál a po třetím kole kývl prstem na číšnici. Ta přikročila k baru na druhé straně místnosti a přinesla mu sklenku na vodu, jako obvykle plnou žitné whisky. Nino se napil, sklenici přehodil do druhé ruky, aby mohl pravičkou obejmout číšnici kolem boků, a vyzval ji: „Sedni si ke mně, zlato, a zahraj si; přineseš mi štěstí.“
Číšnice byla překrásná, ale Johnny viděl, že je skrz naskrz studená a vypočítavá, bez zrnka osobnosti, i když se o ni zřejmě snaží. Obdařila Nina širokým úsměvem, ale v ústech se jí sbíhaly sliny na jeden z těch černozlatých žetonů. A co má být, pomyslel si Johnny, proč by neměla nějaké dostat ? Pouze zalitoval, že Nino za své peníze nedostane něco kvalitnějšího.
Nino nechal číšnici za sebe zahrát několik kol a pak jí dal jeden žeton, plácl ji přes zadeček a poslal ji od stolku pryč. Johnny na ni kývl, aby mu přinesla pití. Když mu ho přinášela, chovala se, jako by hrála nejdramatičtější scénu v nejdramatičtějším filmu, co byl kdy natočen. Celé osobní kouzlo soustředila na slavného Johnnyho Fontána. Oči se jí vyzývavě leskly, její chůze byla tak sexy, jako žádná jiná chůze na světě, ústa měla nepatrně pootevřená, jako by se chtěla zakousnout do nejbližšího předmětu své očividné vášně. Každým coulem se podobala samici v říji, jenže to všechno bylo hrané. Johnny si pomyslel, kristepane, zase jedna taková! Byl to ten nejoblíbenější manévr žen, které ho chtěly dostat do postele. Účinkoval pouze tehdy, když byl namol, a v této chvíli nebyl. Obdařil dívku jedním ze slavných úsměvů a řekl: „Díky, zlatíčko.“ Dívka na něho pohlédla, rty rozevřela v děkovném úsměvu, oči se jí úplně zamžily a tělo jí ztuhlo, jak se trupem mírně zaklonila na dlouhých štíhlých nohách v síťovaných punčochách. V těle jako by jí bušilo obrovské napětí, ňadra jako by se jí vypjala a drala se ven z tenké, hluboce vystřižené blůzky. Pak se jí tělo otřáslo lehkým záchvěvem, jako by z něho vyšlehl závan vysloveně fyzické touhy. Mělo to vyvolat dojeni ženy dosahující ukojení jen proto, že se na ni Johnny Fontáne usmál a řekl: „Díky, zlatíčko.“ Výkon to byl výborný, lepší než jaký Johnny kdy viděl. Teď už ovšem věděl, že je to podvod. Ženské, které tohle dělaly, byly podle všech zkušeností těmi nejmizernějšími milenkami.
Johnny za ní hleděl, jak se vrací k židli, a pomaloučku popíjel. Tenhle trik by už nerad ještě jednou spatřil. Dnes večer na to neměl náladu.
Trvalo ještě hodinu, než to Nina začalo zmáhat. Napřed mu poklesávala hlava, pak se začal motat a nakonec se svezl z křesla rovnou na podlahu. Bankéř a rozdavač si toho už všimli při prvním poklesnutí a zachytili ho dříve, než dopadl na zem. Zdvihli ho a odnesli za rozhrnutý závěs, kde byla ložnice.
Johnny přihlížel, jak číšnice pomáhá oběma mužům Nina svléknout a přikrýt pokrývkami. Bankéř spočítal Ninovy žetony a poznamenal si částku do bloku. Johnny upřel pohled na stolek, kde ještě byly rozdavačovy žetony, a zeptal se: „Jak dlouho to takhle chodí?“
Bankéř pokrčil rameny. „Dneska skápl brzy. Jak se to stalo poprvé, zavolali jsme hotelového doktora a ten panu Valentimu něco dal a držel mu kázání. Pak nám Nino nařídil, že příště, až se to stane, nemáme doktora volat; jen ho máme položit do postele, ráno už bude v pořádku. A to také děláme. Má dnes kliku, zase vyhrál, skoro tři tácy.“
„Dobře, ale dnes sem toho hotelového doktora zavoláme, ano?“ řekl Johnny. „Kdyby nebyl u sebe, dejte ho vyvolat z kasina.“
Trvalo skoro patnáct minut, než se tam Jules Segal dostavil. Johnnyho popudilo, že ten chlap nikdy nevypadá jako doktor. Dnes večer měl dokonce na sobě modré, bíle lemované letní tričko, bílé semišové střevíce a žádné ponožky! A s tím tradičním černým lékařským kufříkem vyhlížel zatraceně směšně!
„Měl byste nějak vykoumat, jak nosit to své lékařské nádobíčko v zkráceném pouzdru na golfové hole,“ utrousil Johnny.
Jules na něho souhlasně pohlédl. „No jo, ona je to taky otrava, tahat tenhleten lékařský zásobník stále s sebou. Lidem to přímo nahání hrůzu. Alespoň by se měla změnit ta barva!“
Přistoupil k posteli, kde ležel Nino. Jak otevíral brašnu, řekl Johnnymu. „Díky za ten šek, co jste mi poslal coby konzultantovi. Byl pořádně vysoký. Tolik jsem toho neudělal.“
„To mi ještě chvíli vyprávějte! A vůbec, zapomeňte na to, to už jsou loňské sněhy. Co je Ninovi?“
Jules mu rychle vyšetřil srdce a změřil tep a krevní tlak. Z brašny vytáhl injekční stříkačku, bez okolků ji vpíchl Ninovi do paže a stiskl píst. Ninův spící obličej ztratil voskovou bledost a do tváří se mu vrátila barva, jako by mu krev začala rychleji proudit.
„Moc jednoduchá diagnóza,“ utrousil Jules. „Měl jsem příležitost ho vyšetřit a udělat několik testů už tehdy, když sem přijel poprvé a omdlel. Dal jsem ho převézt do nemocnice dřív, než nabyl vědomí. Má cukrovku, mírnou, stabilní, na dospělého člověka přiměřenou, která není problém, když si nemocný dá pozor, bere léky, drží dietu a podobně. Jenže on ji prostě tvrdošíjně nebere na vědomí. A také je pevně rozhodnut upít se k smrti. Játra mu už vypovídají službu, za čas mu vypoví službu mozek. Ted zrovna je v mírném diabetickém komatu. Radím vám, dejte ho do ústavu.“
Johnnyho zalil pocit úlevy. Příliš vážné to tedy být nemůže, jediné, co Nino musí dělat, je dávat na sebe pozor, „Myslíte jako do jedné z těch institucí, kde člověka odnaučí pít?“
Jules přistoupil k baru na druhé straně místnosti a nalil si. „Ne. Do ústavu. Víte, do cvokhausu.“
„Moc vtipné tohle zrovna není,“ odsekl Johnny.
„Já to myslím vážně,“ ujistil ho Jules. „Nevyznám se sice ve všech těch psychiatrických fíglech, ale něco vím, patří to k mé profesi. Vašeho přítele Nina budeme moct dát celkem slušně do pořádku, pokud ovšem ještě nemá příliš zasažená játra a to se vlastně dá pořádně zjistit až při pitvě. Jenže jeho skutečná choroba mu trčí v hlavě. Jemu totiž je v podstatě úplně jedno, jestli zemře; možná že by se dokonce rád sám zabil. Pokud se tohle nevyléčí, není pro něj naděje. Proto říkám, dejte ho do ústavu a tam se může podrobit vhodné psychiatrické léčbě.“
Někdo zaklepal a Johnny šel otevřít dveře. Stála tam Lucy Manciniová. Přivinula se k Johnnymu a políbila ho. „Ach Johnny, to jsem ráda, že té zase jednou vidím!“
„Je to taky pěkně dlouho, co jsem tu byl naposledy,“ řekl Johnny. Všiml si, že se změnila. Podstatně zeštíhlela, šaty měla nesrovnatelně vkusnější a výborně jí slušely. Chlapecký účes dával líp vyniknout jejímu obličeji. Vypadala mladší a pěknější, než co ji kdy viděl, a napadlo ho, že by mu mohla při pobytu tady v Las Vegas dělat společnost. Bylo by to báječné, kdyby se mohl ukazovat s takovou prima ženskou. Jenže dřív než zapnul osobní kouzlo, uvědomil si, že je doktorova dívka. Nepřichází tedy v úvahu. Usmál se jen přátelsky a zeptal se: „Hele, co vůbec pohledáváš v noci v Ninově bytě?“
Lucy ho šťouchla do žeber. „Dozvěděla jsem se, že Nino onemocněl a že k němu zavolali Julese. Přišla jsem se podívat, jestli bych snad nemohla nějak pomoct. Nino je v pořádku, viď?“
„Jistě. Vylíže se z toho.“
Jules se natáhl na pohovku. „Čerta v pořádku,“ řekl. „Navrhuju, abychom tu zůstali a počkali, až se probere. A pak ho budeme přesvědčovat, aby se podrobil ústavní léčbě. Lucy, tebe má rád, třeba na tebe dá. Johnny, jestli jste jeho opravdový přítel, tak nám musíte píchnout. Jinak skončí Ninova játra jako exponát v pitevně nějaké lékařské fakulty!“
Lékařův lehkovážný vyjadřovací způsob Johnnyho pohoršil. Co si k čertu o sobě myslí, že je zač ? Už to chtěl říci nahlas, ale vtom se z lůžka ozval Ninův hlas: „Hele, starej kamaráde, co mi takhle dát skleničku?“
Nino seděl na lůžku. Zazubil se na Lucy. „Ahoj, holka, pojď na mou hruď!“ A rozevřel doširoka náruč. Lucy si sedla na pelest a objala ho. Nino teď kupodivu nevypadal vůbec špatně, ale téměř normálně.
Luskl prsty. „Tak Johnny, dej mi napít. Do rána je ještě daleko. Kde k čertu je můj hrací stolek?“
Jules si dlouze lokl a řekl Ninovi: „Nemůžete se napít. Váš lékař vám to zakazuje.“
„Můj doktor mi může, víte co,“ zahudroval Nino. Pak naladil zkroušený výraz. „Máuctíčka, Julku, jo to jste vy! Vy jste můj lékař, že jo ? Vás jsem tím nemyslel, kamaráde. Johnny, přines mi sklenku nebo vstanu a dojdu si pro ni sám!“
Johnny pokrčil rameny a přistoupil k baru. Jules prohodil ledabyle : „Povídám, neměl by pít!“
Johnny si uvědomil, čím ho Jules dráždí. Doktorův hlas byl vždy chladný, žádné slovo nezdůraznil, ani v nejvypjatější situaci, mluvil vždy tiše a vyrovnaně. Když varoval, bylo varování obsaženo pouze ve slovech, hlas zněl neustále neutrálně, jakoby lhostejně. Právě to ho natolik naštvalo, že přinesl Ninovi jeho obvyklou sklenici whisky. Než mu ji podal, prohodil k Julesovi: „To ho přeci nezabije, pravda?“
„Ne, nezabije ho to,“ potvrdil Jules klidně. Lucy na něho úzkostlivě pohlédla, chystala se něco říci, ale vzápětí si to rozmyslela. Nino si zatím vzal sklenici a hodil ji do sebe.
Johnny se usmíval na Nina; dali tomu doktůrkovi za vyučenou! Jenže vtom Nino vyjekl, obličej jako by mu zmodral; nemohl se nadýchnout a lapal po dechu. Tělo se mu vymrštilo jako ryba, obličej naběhl krví a oči vystoupily z důlků. Jules se objevil na druhé straně lůžka, proti Johnnymu a Lucy. Chytil Nina za krk, pevně ho podržel a vpíchl mu nahoru do šíje, tam kde začínal krk, injekci. Nino mu ochabl v rukou, přestal se zmítat, za okamžik klesl zpět na polštář a usnul.
Johnny, Lucy a Jules se vrátili do obývacího pokoje a posadili se k velkému, masivnímu stolku. Lucy zvedla jeden z modrých telefonů a objednala kávu a něco k jídlu. Johnny přistoupil k baru a namíchal si drink.
„Věděl jste, že ta whisky vyvolá tuhle reakci?“ zeptal se.
Jules pokrčil rameny. „Byl jsem si tím skoro jistý.“
„Tak proč jste mě nevaroval?“ vyjel na něho Johnny.
„Varoval jsem vás.“
„Nevaroval jste mě dost důrazně,“ nasupil se Johnny s ledovým vztekem. „Vy jste mi povedený doktor! Na všechno serete! Mně dokonce řeknete, abych poslal Nina do cvokhausu; ani se nenamáháte použít slušného výrazu jako sanatorium. Nejraději to lidem vpálíte mezi oči, co ?“
Lucy hleděla dolů na podlahu. Jules se nepřestal na Johnnyho usmívat. „Umanul jste si, že dáte Ninovi napít, a nic by vám v tom nebylo zabránilo. Musel jste mu dokázat, že nemusíte dát na má varování, na mé příkazy. Vzpomínáte si, jak jste mi po té vaší krční záležitosti nabídl místo osobního lékaře ? Odmítl jsem, protože jsem věděl, že bychom nikdy spolu dobře nevycházeli. Lékař si myslí, že je pánbůh, že je veleknězem moderní společnosti; je to jedna z jeho odměn. Jenže vy byste se nikdy ke mně takhle nebyl choval. Pro vás bych byl jen lokajský pánbůh. Jako ti vaši hollywoodští doktoři. Kde takovéhle lidi vlastně sháníte? Kristepane, znají vůbec něco, anebo je jim všechno fuk? Určitě vědí, co se děje s Ninem, ale přesto mu klidně dávají dál všemožné léky, jen aby se udržel na nohou. Tihle páni doktoři si nosí přepychové obleky a líbají vám zadek, protože jste vlivný filmař, a vy si proto myslíte, že to jsou báječní lékaři. Copak v showbusinessu musí mít doktoři srdce? Nemám pravdu? Hovno jim záleží na tom, jestli bude někdo žít nebo umře. Jenže můj koníček, víte, ať už je jakkoli neodpustitelný, je udržovat lidi při životě. Nezabránil jsem vám dát mu tu whisky jen proto, abyste viděl, co se mu může stát.“ Jules se naklonil k Johnnymu a nezměněně klidným, nevzrušeným hlasem pokračoval: „Váš přítel už pomalu mele z posledního. Chápete? Bez pořádné terapie a přísné lékařské péče nemá naději. Jeho krevní tlak a cukrovka a špatné návyky mohou každým okamžikem vyvolat krvácení do mozku. Mozek mu sám od sebe vyplivne. Řekl jsem vám to dost názorně, že? Ano, mluvil jsem o cvokhausu. Chci, abyste pochopil, co je nezbytné. Jinak totiž nic neuděláte. Řeknu vám to po lopatě. Život svého kamaráda zachráníte jen tehdy, když ho dáte do ústavu. Jinak mu dejte pusu na rozloučenou.“
Lucy zašeptala: „Julesi, miláčku, Julesi, nebuď tak bezohledný. Stačí, když mu to jen povíš!“
Jules povstal. Ztratil obvyklý chlad, shledal Johnny spokojeně. Také jeho hlas ztratil svou klidnou, bezdůraznou jednotvárnost.
„Domníváte se snad, že je to poprvé, co musím v takové situaci mluvit s lidmi, jako jste vy?“ nadhodil Jules. „Kdysi jsem to dělal den co den. Lucy mě napomíná, abych nebyl tak bezohledný, jenže neví, o čem mluví. Víte, říkával jsem lidem: ‚Nejezte tolik, nebo umřete, nekuřte tolik, nebo umřete, nepracujte tolik, nebo umřete, nepijte tolik, nebo umřete.' Nikdo na mě nedal. Víte proč? Protože jsem jim neřekl: ‚Umřete zítra.' No, vám tedy říkám, že Nino může klidně umřít zítra!“
Jules poodešel k baru a namíchal si další drink. „Tak co vy na to, Johnny, pošlete Nina do ústavu?“
„Nevím.“
Jules se u baru rychle napil a znovu si nalil. „Víte, je to podivné, člověk se může k smrti ukouřit, k smrti upít, k smrti upracovat a dokonce k smrti ujíst. To všechno je společensky přijatelné. Jediné, co je lékařsky vyloučeno, je umilovat se k smrti, a přitom společnost dělá všechno možné, aby lidem lásku co nejvíc ztížila.“ Odmlčel se, aby dopil. „Jenže lidi to stejně nemají lehké, alespoň rozhodně ženské. Chodily ke mně ženy, které by už neměly mít další děti. ‚Je to nebezpečné,' tvrdil jsem jim. ‚Mohla byste umřít.' Za měsíc přiběhly, tvářičky růžové, a řekly: ‚Doktore, myslím, že jsem v jiném stavu.' A taky že byly. Řekl jsem jim tedy znovu: ‚Vždyť to je nebezpečné!' Tehdy jsem ještě mluvil důrazně. A ony se na mě usmály a řekly: ‚Když já i můj manžel jsme velmi přísní katolíci!' Tohle řekly!“
Někdo zaklepal a dva číšníci přivezli na servírovacím vozíku jídlo a stříbrné konvice s kávou. Ze spodku vozíku vytáhli skládací stolek a prostřeli ho. Pak je Johnny propustil.
Seděli u stolku, jedli teplé sendviče, které Lucy objednala, a pili kávu. Johnny se pohodlně opřel a zapálil si cigaretu. „Takže vy tedy zachraňujete lidské životy. A co že jste se stal potratářem?“
Tu se poprvé ozvala Lucy. „Chtěl pomáhat dívkám, co se dostaly do maléru, dívkám, které by mohly spáchat sebevraždu nebo udělat něco nebezpečného, aby se zbavily dítěte.“
Jules se na ni usmál a povzdychl. „Tak jednoduché to zase není. Vypracoval jsem se na chirurga. Mám dobré ruce, jak říkají basketbalisté. Jenomže jsem byl tak dobrý, až mi to nahánělo hrůzu. Stačilo, abych nějakému chudákovi otevřel břicho, a hned jsem poznal, že umře. Operoval jsem ho, ale stejně jsem věděl, že se ta rakovina či nádor znovu objeví. Přesto jsem ho poslal domů s milým úsměvem a všelijakými kecy. Nebo ke mně přišla nějaká ubohá ženská a já jí uřízl prs. Za rok přišla znova a já jí uřízl druhý. Další rok jsem jí vyřízl vnitřnosti, jako když člověk vyloupne semínka z melounu. Po tom všem stejně umřela. A celou tu dobu mě volal manžel a vyptával se: ‚Co říkají testy? Co říkají testy?'
Tak jsem si najal osobní sekretářku, aby brala všechny tyhle hovory. Pacientku jsem spatřil teprve v okamžiku, kdy byla úplně připravena na vyšetření, na testy či na operaci. Trávil jsem s obětí co nejmíň času, protože jsem koneckonců byl velice zaměstnaný člověk. Teprve pak, nakonec, jsem s manželem na dvě minutky pohovořil. ‚Je to na exitus,' řekl jsem. Jenže tohle poslední slovo nějak nikdy nedokázali vnímat. Věděli, co znamená, ale neslyšeli je. Zprvu jsem se domníval, že při něm podvědomě ztišuji hlas, proto jsem je vědomě začal vyslovovat hlasitěji. Ale stejně je nikdy neslyšeli. Jakýsi chlap se mě dokonce zeptal: ‚Co je to k čertu ten sexitus?'„ Jules se rozesmál. „Sexitus, exitus, všechno jedno. A tak jsem začal dělat potraty. Pěkně pohodlně, spokojenost na obou stranách, jako když člověk umyje nádobí a vydrhne dřez. To mi vyhovovalo. Líbilo se mi to, líbilo se mi být potratářem. Nevěřím, že dvouměsíční embryo je lidská bytost, takže v tomhle ohledu jsem neměl problémy. Pomáhal jsem mladým dívkám a ženám, co se dostaly do maléru, a vydělával jsem hromadu peněz. Byl jsem daleko za první linií. Když mě nachytali, připadal jsem si jako dezertér, kterého čapli. Měl jsem ale štěstí, jistý přítel měl vlivné známé a vysekal mě z toho, jenže ve velkých nemocnicích mě už nenechají operovat. Proto jsem tady. A zase dávám dobré rady, na které nikdo nedá. Jako za starých časů.“
„Neříkám, že na tu vaši radu nedám,“ namítl Johnny. „Jen si ji nechávám projít hlavou.“
Nakonec Lucy změnila předmět hovoru. „Co vlastně děláš v Las Vegas, Johnny? Dopřáváš si oddych od svých povinností coby hollywoodský filmový nabob nebo tady máš něco na práci?“
Johnny zavrtěl hlavou. „Mike Corleone se chce se mnou setkat a o něčem si promluvit. Dnes večer sem přiletí s Tomem Hagenem. Tom řekl, že chce mluvit také s tebou, Lucy. Víš, oč jde?“
Lucy zavrtěla hlavou. „Zítra večeříme společně. Také Freddie. Nejspíš to bude mít něco společného s hotelem. Poslední dobou to jde s kasinem z kopce, a to by nemělo být. Don si možná přeje, aby se Mike tady na to podíval.“
„Prý už si Mike dal konečně do pořádku tvář,“ poznamenal Johnny.
Lucy se zasmála. „Asi se Kay podařilo ho přemluvit. Když se vzali, nechtěl o tom ani slyšet. Proč asi ? Vypadalo to ohavně a pořád mu teklo z nosu. Mohl si to dát udělat už dřív.“ Na okamžik se odmlčela. „Corleonovi si k té operaci přizvali Julese. Ke konzultaci a jako dohled.“
Johnny přikývl a suše podotkl: „Já jim ho doporučil.“
„Opravdu?“ podivila se Lucy. „Mike stejně prohlásil, že chce něco pro Julese udělat. Proto nás zve zítra na večeři.“
Jules zamyšleně vysvětloval: „Nikomu nedůvěřoval. Přikázal mi, abych si dobře všímal, co kdo dělá. Přitom to byla celkem jednoduchá, obyčejná operace. Mohl ji udělat kterýkoli spolehlivý chirurg.“
Z ložnice se ozval jakýsi zvuk a všichni pohlédli směrem k závěsu. Nino přicházel k sobě. Přešli k němu, Johnny si sedl na pelest, Jules a Lucy se postavili k nohám postele. Nino se na ně vyčerpaně zazubil. „Dobrá, už si přestanu hrát na haura. Je mi opravdu mizerně. Johnny, vzpomínáš si, co se stalo před rokem, jak jsme byli s těma dvěma ženskejma v Palm Springs? Přísahám ti, vůbec jsem tehdy nežárlil. Byl jsem rád, že to tak dopadlo. Věříš mi, Johnny?“
Lucy a Jules na sebe pohlédli. Podle toho, co o Johnnym slyšeli a věděli, zdálo se být nemožné, že by byl schopen přebrat děvče tak blízkému příteli, jako je Nino. A proč říká Nino teprve teď, rok potom, co se to stalo, že nežárlil? Oběma problesklo myslí, že Nino se romanticky upíjí k smrti jen proto, že ho nějaká dívka opustila kvůli Johnnymu Fontanovi.
Jules znovu vyšetřil Nina. „Obstarám ošetřovatelku, aby tu s vámi zůstala přes noc. Musíte opravdu strávit několik dní v posteli. Bez legrace.“
Nino se usmál. „Dobrá, doktore. Jenom ať ta ošetřovatelka není moc hezká.“
Jules objednal ošetřovatelku a pak odešel s Lucy. Johnny si sedl do křesla vedle postele, aby počkal na ošetřovatelku. Nino opět usínal, na obličeji výraz vyčerpání. Johnny přemýšlel o Ninových slovech, že vůbec nežárlil kvůli tomu, jak to tehdy před rokem v Palm Springs s těma dvěma ženskýma dopadlo. Nikdy mu ani nepřišlo na mysl, že by Nino byl mohl žárlit.

Byl už tomu rok, co Johnny seděl ve své přepychové kanceláři, v úřadovně filmové společnosti, kterou řídil, a cítil se tak mizerně jako ještě nikdy v životě. Bylo to překvapující, vždyť první film, který vyrobil a v němž sám hrál hlavní úlohu a Nino jednu z vedoucích, vynášel spoustu peněz. Všechno klaplo. Každý odvedl svou práci. Film stál méně peněz, než předpokládal rozpočet. Každý si na něm nadělal malé jmění a Jacka Woltze připravil o deset let života. Teď měl Johnny dva další filmy ve výrobě, v jednom hrál hlavní úlohu on, v druhém Nino. Nino se báječně vyjímal na filmovém plátně, byl jedním z těch okouzlujících, prosťoučkých milovníků, které si ženské tak rády tisknou k ňadrům. Chlapeček, co zabloudil. Na co sáhl, to přinášelo peníze; přímo se valily. Padrino dostával svůj podíl prostřednictvím banky a Johnny z toho měl upřímnou radost. Nezklamal padrinovu víru. Jenže dnes mu to zrovna moc nepomáhalo.
Nyní, když se stal úspěšným nezávislým filmovým producentem, měl zrovna tolik moci, a snad i víc, než kolik jí měl jako zpěvák. Krásné ženy ho obletovaly stejně jako před tím, i když z mnohem prospěchářštějších důvodů. Měl vlastní letadlo a žil ještě rozmařileji než dříve; měl totiž zvláštní daňové úlevy, jaké umělci nemají. Tak co ho k čertu vlastně trápilo?
Věděl ovšem, co. Hlava ho bolela, dýchací cesty ho bolely, v hrdle ho svrbělo. Jediný způsob, jak to tam poškrábat a ulevit svrbění, byl zpěv, ale bál se to třeba jen zkusit. Zavolal kvůli tomu Julese Segala, aby zjistil, kdy bude moci klidně zpívat, a Jules mu řekl, že kdykoli bude chtít. Pokusil se a hlas měl tak chraptivý a mizerný, že toho nechal. A příštího dne krk bolel jako čert, ovšem jinak, než dokud mu neodstranili ty uzlíky. Bolel hůř, pálil. Od té doby nezpíval, bál se, že by navždy ztratil hlas, že by si ho zničil.
Jestli tedy nebude už moct zpívat, co mu vůbec ještě zbývá? To všechno ostatní přece nestojí ani za zlámanou grešli! Zpěv je to jediné, v čem se opravdu vyzná. Kdoví, jestli se ve zpěvu a ve svém druhu hudby nevyzná líp než kdokoli jiný na světě. Býval opravdu výborný, to si uvědomoval. Za všechny ty roky z něho vyrostl dokonalý profesionál. Nikdo mu nemusí radit, nikoho se nemusí ptát. Prostě se v tom vyzná. Jaká škoda, jaká zatracená škoda!
Byl pátek a rozhodl se, že víkend stráví s Virginií a dětmi. Jako obvykle jí jen zatelefonoval, že přijde. To proto, aby jí poskytl možnost říci ne. Nikdy neřekla ne. Za všechny ty roky od rozvodu ani jednou. Nikdy by totiž nechtěla zabránit setkání dcer s otcem. Jaká báječná ženská, řekl si Johnny. Byl s Virginií šťasten. I když věděl, že mu na ní záleží víc než na kterékoli jiné ženě, kterou zná, bylo pro oba vyloučeno, aby spolu žili jako muž a žena. Později, až jim bude pětašedesát, až půjde na odpočinek, by možná mohli odejít na odpočinek spolu, spolu se uchýlit do ústraní.
Jenže v konfrontaci s realitou se jeho představy poněkud zhroutily; když přijel k Virginii, zjistil, že je trochu podrážděná a obě děvčata nebyla jeho příjezdem nijak zvlášť nadšena, protože měla strávit víkend s přítelkyněmi na jednom kalifornském ranči, kde mohla jezdit na koních.
Johnny řekl Virginii, aby poslala děvčata na ranč, a s pobaveným úsměvem je políbil na rozloučenou. Jak dobře je chápe! Které děcko by si nevyjelo raději na ranč, kde může jezdit na koních, než aby se muselo poflakovat doma s nabručeným otcem, který chce vždycky prosazovat svou autoritu. Řekl Virginii: „Něco si vypiju a pak také vypadnu.“
„Jak chceš,“ poznamenala. Měla jeden ze svých zlých dnů; byly sice řídké, ale člověk je hned poznal. Život, který vedla, nebyl pro ni nijak snadný.
Všimla si, že si namíchal mimořádně velký drink. „Na co se potřebuješ posílit?“ zeptala se ho. „Všechno ti přece krásně vychází. V životě jsem netušila, že jsi takový dobrý obchodník!“
Johnny se na ni usmál. „Není to tak těžké.“ A současně si v duchu řekl, tak o tohle jde! Rozuměl ženám a právě pochopil, že Virginia má všivou náladu, protože si myslí, že mu všechno vychází podle jeho přání. Ženské snad opravdu nevidí rády, když se jejich mužům daří příliš dobře. Zbavuje je to části jistoty, že si udrží moc, kterou nad nimi vykonávají prostřednictvím lásky, pohlavního návyku či manželských pout. A proto spíš aby ji potěšil, než aby si postěžoval, řekl: „Co z toho k čertu mám, když už stejně nemohu zpívat?“
Mrzutým hlasem mu odpověděla: „Ach Johnny, nejsi už přeci děcko! Je ti přes pětatřicet. Proč si stále děláš hlavu kvůli tomu pitomému zpívání? Stejně si jako producent vyděláš víc.“
Johnny na ni udiveně pohlédl. „Jenže já jsem zpěvák. Zpívám rád. Jak to souvisí s věkem?“
„Stejně se mi tvůj zpěv nikdy nelíbil,“ odsekla Virginia nedůtklivě. „Teď, když jsi dokázal, že umíš dělat filmy, jsem ráda, že ti to už nezpívá.“
Prudkost Johnnyho reakce je oba překvapila. „To je hezké svinstvo, cos mi tu řekla!“ Otřáslo jím to. Jak může Virginia takhle smýšlet, proč ho tolik nenávidí ?
Virginia se usmála; potěšilo ji, že se ho to dotklo, a protože se urazila, že se na ni tak osopil, prohodila: „Jak si vlastně myslíš, že mi bylo, když si kvůli tomu tvému zpěvu všechny holky mohly za tebou uběhat nohy? Jak by bylo tobě, kdybych chodila po ulicích s nahým zadkem a lákala tím k sobě všechny chlapy ? Tohle dělalo tvoje zpívání a já jsem si často přála, abys přišel o hlas a nemohl už nikdy zpívat. To bylo ovšem, ještě než jsme se rozvedli.“
Johnny dopil. „Nic nechápeš. Vůbec nic.“ Odešel do kuchyně a vytočil Ninovo číslo. Rychle s ním dohodl, že spolu odjedou na víkend na jih do Palm Springs, a dal Ninovi číslo jedné dívky, aby ji zavolal. Byla to opravdu svěží mladá kráska, kterou chtěl rozhodně dostat do postele. „Přivede přítelkyni pro tebe,“ upozornil Johnny. „Za hodinu tam jsem.“
Virginia se s ním chladně rozloučila. Vůbec mu na tom nezáleželo, měl jednu z řídkých chvil, kdy měl na ni vztek. K čertu s tím, prostě vypadne na víkend a pořádně si pročistí krev.
V Palm Springs bylo pochopitelně vše v nejlepším pořádku. Johnny tam měl vlastní dům, v tuhle roční dobu vždy otevřený a vybavený služebnictvem. Dívky byly mladé, takže s nimi byla dobrá zábava, a ani nebyly nějak zvlášť vypočítavé. Připojilo se k nim několik přátel a zůstali s nimi u bazénu až do večera. Nino odešel do pokoje, aby se převlékl k večeři a ještě se rychle se svou partnerkou pomiloval, dokud byl rozehřátý sluncem. Johnny na to neměl náladu, proto poslal svou dívku, drobnou plnoštíhlou blondýnku jménem Tina nahoru, aby se vysprchovala. Po hádce s Virginií se nikdy nedokázal s žádnou ženou vyspat.
Odešel do zasklené obývací verandy, kde stálo piano. Když ještě zpíval s kapelou, brnkal si jen tak pro pobavení posluchačů na piano a uměl zahrát několik sentimentálních ufňukaných písniček. Posadil se k pianu a chvíli si velmi tiše pobroukával, sem tam nějaké slovo, ale zpěv to nebyl. Ani si nevšiml, že Tina už je v obývacím pokoji a připravuje mu drink. Pak si sedla vedle něho k pianu. Přehrál několik melodií a Tina prozpěvovala s ním. Nechal ji u piana a odešel se nahoru vysprchovat. Ve sprše si zpíval kratičké party, či spíše je recitoval. Oblékl se a sešel dolů. Tina byla stále ještě sama; Nino se buď zabýval svou dívkou, nebo začal nasávat.
Johnny usedl znovu k pianu a Tina vyšla ven k bazénu. Začal zpívat jednu ze svých starých písní. V hrdle ho nic nepálilo. Tóny vycházely ztlumeně, ale ve správné tónině. Johnny pohlédl k bazénu. Tina tam ještě byla, skleněné dveře byly zavřené, nemůže ho tedy slyšet. Z nějakého důvodu nechtěl, aby ho kdokoli slyšel. Znovu spustil starou baladu, která patřila k jeho oblíbeným písním. Zpíval naplno, jako by vystupoval před obecenstvem, nijak sílu hlasu neomezoval, jenom čekal, až se mu v hrdle přihlásí známý pálivý pocit. Nic se nestalo. Naslouchal svému hlasu, zněl trochu jinak, ale líbil se mu. Byl temnější, byl to sytý mužský hlas, ne jinošský, pomyslel si, temně sytý. S pocitem úlevy dozpíval a zůstal zamyšleně sedět u piana.
Za ním se ozval Nino: „To nebylo zlý, kamaráde, to vůbec nebylo zlý!“
Johnny se prudce otočil. Nino stál ve dveřích, sám. Jeho dívka s ním nebyla. Johnnymu se ulevilo. To, že ho slyšel Nino, mu nevadilo.
„Hm,“ utrousil Johnny. „Zbavme se těch holek! Pošli je domů!“
„Pošli si je domů sám,“ odsekl Nino. „Jsou to milý holky, ani mi nenapadne je urazit. A vůbec, právě jsem se s tou svou dvakrát pomiloval. Jak bych vypadal, kdybych ji poslal pryč, a to ještě bez večeře?“
K čertu s tím, pomyslel si Johnny. Ať si to tedy holky poslechnou, i když ten jeho hlas nebude stát ani za pěťák. Zatelefonoval zdejšímu známému kapelníkovi a požádal ho, aby mu poslal pro Nina mandolínu. Kapelník namítl: „Sakra, v Kalifornii přece nehraje nikdo na mandolínu!“ Johnny na něho houkl: „Jen mi ji sežeň!“
V domě byly nejrůznější nahrávací přístroje a Johnny dal dívkám na starost zapínání a vypínání a řízení hlasitosti. Po večeři se pustil do práce. Nino ho doprovázel na mandolínu a Johnny přezpíval všechny své staré písničky. Plně je vyzpívával, vůbec nešetřil hlas. Hrdlo měl v pořádku a připadalo mu, že by mohl zpívat donekonečna. V oněch měsících, kdy nemohl zpívat, často přemýšlel o tom, jak by zpíval, a říkal si, že bude vyslovovat text jinak než zamlada. V duchu si už mnohokrát všechny své písně přezpíval se složitějšími variacemi i jiným důrazem, ale teď to dělal doopravdy. Občas to při skutečném zpěvu nevyšlo tak, jako když si to přezpívával v duchu; když to vyzpívával nahlas, neznělo to už tak dobře. NAHLAS, pomyslel si. Při nahrávání se neposlouchal, byl soustředěn na přednes. Trochu mu nevycházel takt, ale to nevadilo, to se časem spraví. Má přece v hlavě metronom, který ho nikdy nezklamal! Jediné, co potřebuje, je trochu praxe.
Když dozpíval, přikročila k němu Tina s rozzářenýma očima a dlouze ho políbila. „Teď už chápu, proč maminka chodí na všechny tvé filmy.“ Říct to jindy, bylo to snad to nejhorší, co se dá říct. Tentokráte se Johnny a Nino zasmáli.
Přehráli si záznam a Johnny si konečně mohl poslechnout svůj hlas. Změnil se mu, pořádně se mu změnil, ale byl to nepopiratelně i nadále hlas Johnnyho Fontána. Stal se sytějším a temnějším, jak už sám předtím postřehl, ale dalo se z něho vycítit, že tentokráte zpívá muž a ne jinoch. V hlase bylo víc opravdového citu, víc charakteru. A z technického hlediska zpíval mnohem dokonaleji než kdykoli předtím. Podal vskutku mistrovský výkon. A jestli je tak dobrý teď, když vyšel z cviku, jak dobrý bude, až se zase dostane do formy? Johnny se zazubil na Nina: „Je to opravdu tak dobré, jak si myslím?“
Nino pohlédl zamyšleně na jeho šťastnou tvář. „Je to zatraceně dobrý. Ale počkejme, jak budeš zpívat zítra!“
Johnnyho se dotklo, že Nino projevuje tak málo nadšení. „Ty sprosťáku, dobře víš, že takhle zpívat neumíš! Jen si nedělej starosti se zítřkem! Cítím se báječně!“ Toho večera už ale víc nezpíval. Vzal s Ninem dívky na večírek a Tina s ním strávila noc, ale za moc nestál. Dívka byla trochu zklamána. Ale co, pomyslel si Johnny, v jednom dni přece člověk nezmůže všechno!
Ráno se probudil s pocitem obavy, s nejistou hrůzou, zda to nebyl sen, že se mu vrátil hlas. Později, když si uvědomil, že to sen nebyl, dostal strach, že stejně zase hlas ztratí. Přistoupil k oknu a trochu si pobroukával, potom stále ještě v pyžamu sešel dolů do obývacího pokoje. Na pianu zabrnkal melodii a za chvíli se pokusil doprovázet ji zpěvem. Zpíval tlumeně, ale v hrdle ho nic nebolelo, nechraptěl, a tak spustil naplno. Hlas měl přirozený a sytý, vůbec se nemusel namáhat. Klidně, zcela klidně se mu tóny linuly z hrdla. Johnny pochopil, že zlé časy skončily, že se nemusí už ničeho obávat. A houby bude záležet na tom, jestli zkrachuje se svými filmy, houby záleželo na tom, že včera v noci s Tinou za nic nestál, houby záleželo na tom, že ho Virginia zase začne nenávidět, protože může opět zpívat. Jen jedné věci zalitoval na okamžik. Že se mu hlas nevrátil ve chvíli, kdy by se pravé pokoušel zpívat svým dcerám; jak krásné by to bylo. Opravdu by to bylo krásné.

Do místnosti vesla hotelová ošetřovatelka s vozíkem plným léků. Johnny vstal a upřeně se zahleděl na Nina, který buď spal, nebo umíral. Pochopil, že Nino nežárlil, že se mu vrátil hlas. Nino žárlil jen proto, ze byl tak šťasten, že se mu vrátil hlas. Že tak o to stál, aby mohl zpívat. Teď už mu totiž bylo úplně jasné, že Nino Valenu nestojí vůbec o nic, ani o život!


kapitola 27

Michael Corleone přiletěl až pozdě večer a podle jeho příkazu ho na letišti nikdo neočekával. Doprovázeli ho pouze Hagen a nový tělesný strážce Albert Neri.
Pro Michaela a jeho doprovod bylo v hotelu rezervováno nejpřepychovější apartmá. Ti, s nimiž se Michael potřeboval sejít, tam na něho už čekali.
Bratři se přivítali vřelým objetím. Freddie hodně přibral, vypadal přívětivěji, bujaře a mnohem floutkovštěji. Měl na sobě dokonale střižený šedý hedvábný oblek s vhodnými doplňky. Vlasy měl krátce přistřižené a pečlivě učesané jako filmový herec, tvář hladce vyholenou a na rukou manikúru. Vypadal úplně jinak, než když ho sem před čtyřmi roky poslali z New Yorku.
Pohodlně se opřel v křesle a s láskou si prohlížel Michaela. „Teď, když sis dal spravit tvář, vypadáš mnohem líp. Manželka tě tedy konečně k tomu dohnala, co? Jak se daří Kay? Kdypak nás sem přijede navštívit?“
Michael se na bratra usmál. „Ty taky vypadáš dobře. Kay sem tentokráte málem přijela, ale čeká druhé dítě a první se bez ní ještě neobejde. A kromě toho jsem přiletěl z obchodních důvodů, Freddie, a zítra večer nebo pozítří ráno se musím vrátit.“
„Napřed si něco sněz,“ řekl Freddie. „Máme tady v hotelu senzačního šéfkuchaře, tak znamenitě jsi určitě ještě nikdy nejedl. Běž se vysprchovat a převléct a já tu zatím dám všechno připravit. Pozval jsem všechny, s kým se chceš setkat. Čekají, až budeš mít na ně čas, pak je už zavoláme.“
„Moa Greena si ponechme až na konec,“ prohodil Michael s úsměvem. „Pozvi na večeři také Johnnyho a Nina. A Lucy s jejím přítelem doktorem. Můžeme si popovídat při jídle.“ Obrátil se k Hagenovi. „Chceš přizvat ještě někoho, Tome?“
Hagen zavrtěl hlavou. Freddie ho nepozdravil zdaleka tak přátelsky jako Michaela, ale Hagen se nedivil. Freddie byl u otce špatně zapsán a pochopitelně vinil consiglioriho, že mu to nedokázal vyžehlit. Hagen by tak byl milerád učinil, jenže nevěděl, proč Freddie upadl u otce v nemilost; před ním don žádné výhrady neprojevil. Jenom dával najevo, že je se synem nespokojen.
Bylo už po půlnoci, když se všichni shromáždili kolem jídelního stolu, prostřeného v Michaelově apartmá. Lucy políbila Michaela a nezmínila se, že po operaci vypadá jeho tvář mnohem líp. Jules Segal si se zájmem prohlížel spravenou líc a řekl Michaelovi: „Dobrá práce. Hezky to srostlo. Je sinus v pořádku?“
„Ano. Díky za pomoc.“
Při večeři byl Michael středem pozornosti. Všichni si všimli, jak se způsobem vyjadřování i vystupováním podobá donovi. Dokonce vzbuzoval stejný pocit úcty a vyvolával stejný pocit strachu, i když se choval zcela přirozeně a úzkostlivě se snažil, aby se každý cítil dobře. Hagen se jako obvykle držel zpátky. Toho nového chlapíka neznali; také Albert Neri se choval velmi tiše a nenápadně. Prohlásil, že nemá hlad, sedl si do křesla u dveří a četl místní noviny.
Když se najedli a něco popili, propustili číšníky. Michael se obrátil k Johnnymu. „Slyšel jsem, že zase dokážeš zpívat jako dřív; prý se ti zase vrátili všichni fanoušci. Blahopřeji.“
„Díky,“ ozval se Johnny. Byl zvědav, proč se s ním vlastně chtěl Michael setkat. Jakou službu budou na něm chtít ?
Michael prohlásil ke všem: „Famiglia Corleonových se hodlá přestěhovat sem do Las Vegas. Chceme prodat náš podnik na dovoz olivového oleje a usadit se tady. Don to se mnou a s Hagenem důkladně zvážil a dospěl k názoru, že budoucnost naší famiglie leží právě tady. Neznamená to, že to provedeme hned teď nebo v příštím roce. Než se všechno zařídí, mohou uplynout ještě dva, tři, čtyři roky. Ale tohle je náš celkový záměr. Tenhle hotel a tohle kasino patří ze značné části některým našim přátelům, takže tady bude naše základna. Moe Greene nám prodá svůj podíl, a pak už tohle všechno budou vlastnit jenom přátelé famiglie.“
Na Freddieho kulaťoučké tváři se objevil výraz plný úzkosti. „Miku, víš určitě, že Moe Greene prodá svůj podíl ? Nikdy se mi o tom ještě nezmínil a tenhle kšeft ho baví. Neřekl bych, že bude souhlasit.“
Michael klidně řekl: „Udělám mu takovou nabídku, že nebude moci odmítnout.“ Tato zcela klidně pronesená slova vyvolala u přítomných zamrazení. Snad také proto, že byla donovým oblíbeným úslovím. Michael se obrátil k Johnnymu: „Don se spoléhá na tebe, že nám na začátku pomůžeš. Bylo nám vysvětleno, že důležitým faktorem na přilákání hazardních hráčů bude showbusiness. Doufáme, že nám podepíšeš smlouvu na pět vystoupení do roka, pokaždé asi tak na dobu jednoho týdne. Totéž očekáváme od tvých filmových přátel. Prokázals jim hodně služeb, můžeš se tedy teď na ně obrátit.“
„Samozřejmě. Pro padrina udělám všechno, to přece víš, Miku,“ Ale v hlase se mu ozval nepatrný stín pochybností.
Michael se usmál a řekl: „Ani ty, ani tví přátelé na tom neproděláte. Dostaneš několik podílů, a máš-li někoho, koho pokládáš za natolik důležitého, tak je dostane také. A pokud mi snad nevěříš, tak dovol, abych tě ujistil, že ti opakuju donova slova.“
Johnny si pospíšil odpovědět: „Věřím ti, Miku. Jenže zrovna teď se tady na Stripu staví deset dalších hotelů a kasin. Než se do toho pustíte, bude trh už možná přesycen a při konkurenci, která tady bude, budete mít co dohánět.“
Ozval se Hagen: „Tři z těchto hotelů financují přátelé famiglie Corleonových.“ Johnny ihned pochopil, že famiglia Corleonových vlastní ty tři hotely i kasina. A že bude k rozdání hodně volných podílů.
„Hned na tom začnu pracovat,“ ujistil Michaela.
Michael se obrátil k Lucy a Julesovi. „Jsem vám zavázán,“ řekl Julesovi. „Dozvěděl jsem se, že byste moc rád zase začal dělat řezničinu a že vám to pro tu vaši starou potratovou aféru nechtějí v nemocnicích umožnit. Chci to od vás slyšet přímo - chcete to opravdu?“
Jules se usmál. „Jistěže ano. Vy ovšem nevíte, jak to v lékařském světě vypadá. Můžete mít jakoukoli moc, jenže tam na to nedají. Bohužel mi asi nemůžete pomoct.“
Michael roztržitě přikývl. „Jistě, máte pravdu. Jenže jedni mí přátelé, celkem dost známí lidé, hodlají vystavět v Las Vegas velkou nemocnici. Město ji bude potřebovat, rozrůstá se a další vzrůst se přece plánuje. Když se jim to správně vysvětlí, tak vás snad přece jen do operačního sálu vpustí. Ksakru, kolik tak dobrých chirurgů, jako jste vy, dokážou vylákat sem do téhle pouště? Nebo alespoň zpoloviny tak dobrých? Tím té nemocnici jen prokážeme službu. Zůstaňte tady. Prý se chcete s Lucy brát?“
Jules pokrčil rameny. „Až si budu jist, že mám vyhlídky.“
Lucy popíchla Michaela: „Miku, jestli tu nemocnici nevystavíš, umřu jako stará panna!“
Všichni se rozesmáli. Všichni kromě Jukse. Ten upozornil Michaela: „Když takové místo přijmu, tak výhradně bez jakýchkoli podmínek!“
Michael chladně odvětil: „Žádné podmínky. Jsem vám zavázán a jen chci vyrovnat svůj dluh.“
„Miku, nezlob se,“ řekla smířlivě Lucy.
Michael se na ni usmál: „Já se nezlobím.“ Obrátil se k Julesovi: „To, co jste řekl, nebylo zrovna moc chytré. Famiglia Corleonových vás už jednou vytáhla z kaše. Pokládáte mě za takového hlupáka, že bych na vás chtěl něco, co byste dělal k smrti nerad ? Když jsem se doslechl, že se zase chcete vrátit k chirurgii, trvalo mi nějaký čas, než jsem přišel na to, jak vám pomoct. A půjde to. Nic na vás nežádám. Ale snad budete náš vztah pokládat za přátelství a předpokládám, že pro mě uděláte totéž, co byste udělal pro kteréhokoli dobrého přítele. To je má podmínka. Můžete ji ovšem odmítnout.“
Hagen sklopil hlavu a pousmál se. Ani sám don by si nebyl mohl počínat líp.
Jules zrudl. „Miku, takhle jsem to ovšem nemyslel. Jsem vám i vašemu otci velmi vděčen. Zapomeňte na to, co jsem řekl.“
Michael přikývl a řekl: „Prima. Do té doby, než bude nemocnice vystavěna a zahájí provoz, budete hlavním lékařem těch čtyř hotelů. Opatřte si personál. Plat se vám také zvýší, ale to si můžete někdy později projednat s Tomem. Pokud jde o tebe, Lucy, tak chci, abys dělala něco důležitějšího. Třeba bys mohla koordinovat práci všech obchodů, které se otevřou v hotelových arkádách. Z finanční stránky. Anebo bys mohla najímat děvčata, která budeme potřebovat pro práci v kasinech, nebo něco podobného. Kdyby si tě tedy Jules nevzal, budeš alespoň bohatá stará panna.“
Freddie zlostně bafal z doutníku. Michael se k němu obrátil a mírně ho upozornil: „Jsem jenom donův poslíček, Freddie. To, co bude chtít na tobě, ti řekne pochopitelně sám, ale určitě to bude něco dost důležitého, abys byl spokojen. Odevšad slyšíme, jaký pořádný kus práce jsi tady udělal.“
„Tak proč se na mě zlobí?“ postěžoval si Freddie. „Jen proto, že kasino prodělává? Na to já dohlížet nemůžu, to má na starosti Moe Greene. Co k čertu vlastně táta ode mě chce?“
„S tím si nedělej starosti,“ konejšil ho Michael. Obrátil se na Johnnyho. „Kde je Nino? Těšil jsem se, že ho konečně uvidím.“
Johnny pokrčil rameny. „Nino je vážně nemocný. Je ve svém pokoji, stará se tam o něho ošetřovatelka. Ale tady doktor tvrdí, že bychom ho měli dát do ústavu, že se chce zabít. Nino!“
Michaela to opravdu překvapilo. Zamyšleně řekl: „Nino byl odjakživa správný chlap. Nepamatuji si, že by kdy byl někomu provedl nějakou lumpárnu, nebo že by někoho shodil. V životě o nic nestál. Leda o chlast.“
„Hm,“ utrousil Johnny. „Peněz má jako želez, práce by mohl mít, kolik by chtěl, ať už koncerty nebo filmy. Za film dnes dostává padesát tisíc a klidně je rozfofruje. O slávu nestojí. Za všechny ty roky, co spolu kamarádíme, opravdu neudělal nic všivého. A teď se ten uličník upíjí k smrti!“
Jules hodlal něco říci, ale vtom se ozvalo zaklepání. Překvapilo ho, že chlapík sedící v křesle až u dveří nešel otevřít, ale dále si četl noviny. Dveře otevřel Hagen a málem odlétl stranou, jak Moe Greene prudce vtrhl do místnosti, následován dvěma tělesnými strážci.
Moe Greene byl hezký chlap, gangster, který si vysloužil ostruhy jako najatý vrah syndikátu Murder Incorporated v Brooklynu. Později rozšířil své zájmy na hazard, odešel hledat štěstí na Západ, byl prvním, kdo odhadl, jaké možnosti skýtá Las Vegas, a vybudoval jeden z prvních hotelů s kasinem na Stripu. Pořád se ještě uměl nepříčetně rozčilit a v hotelu se ho všichni báli, nevyjímaje Freddieho, Lucy a dokonce Julese. Vyhýbali se mu, jak jen to šlo.
Na pěkné tváři měl zarputilý výraz. Oslovil Michaela: „Čekal jsem, že se tu jednou objevíte, Miku. Musíme si spolu promluvit. Zítra mám moc práce a tak jsem si řekl, že vás musím zastihnout ještě dnes. Co vy na to?“
Michael na něho pohlédl s jakoby přátelským údivem. „Ale ano,“ řekl a kývl na Hagena. „Tome, přines panu Greenovi sklenku.“ Jules si všiml, že chlapík, kterému říkali Albert Neri, si soustředěně prohlíží Moa Greena a vůbec si nevšímá obou tělesných strážců opírajících se o dveře. Věděl, že tady k žádnému násilnému činu dojít nemůže, ne v samotném Las Vegas. Něco takového bylo přísně zakázáno, mohlo by to totiž smrtelně ohrozit celý projekt na proměnu Las Vegas v zákony chráněnou svatyni amerických hazardních hráčů.
Moe Greene přikázal oběma tělesným strážcům: „Opatřte pro všechny tyhle lidi žetony, ať si můžou na náš účet zahrát.“ Zjevně měl na mysli Jukse. Lucy, Johnnyho a Michaelova tělesného strážce Alberta Neriho.
Michael souhlasně přikývl. „To je dobrý nápad,“ Teprve nato vstal Albert Neri ze židle a chystal se vyjít spolu s ostatními.
Když se ti čtyři rozloučili, zůstali v místnosti Freddie, Hagen, Moe Greene a Michael.
Greene postavil sklenici na stůl a s těžko přemáhaným vztekem řekl: „Co znamenají ty řeči, že famiglia Corleonových chce ode mě odkoupit celý můj podíl? Já odkoupím vaše podíly! Mě odsud nevyženete!“
Michael mu řekl smířlivě: „Vaše kasino prodělává, ačkoli pro to nejsou žádné důvody. Zřejmě je nevedete tak, jak by bylo třeba. Možná, že nám by to šlo líp!“
Greene se drsně zasmál. „Vy zatracení Taliáni, člověk vám prokáže laskavost a vezme k sobě Freddieho, když jste na tom byli zle, a teď mě chcete vystrnadit. To si ovšem jenom myslíte! Já se nedám od nikoho hned tak vyhnat a mám přátele, kteří se za mě postaví.“
Michaelova odpověď zněla stále ještě smířlivě: „Vzal jste si sem Freddieho proto, že vám famiglia Corleonových dala hezkou hromádku peněz na zařízení vašeho hotelu. A navíc vám obstarala bankovní úvěr pro kasino. A také proto, že se Molinariho famiglia zaručila za Freddieho bezpečnost a poskytla vám za to nějaké služby. Famiglia Corleonových je tedy s vámi vyrovnána. Nechápu, proč se tak rozčilujete. Odkoupíme váš podíl za jakoukoli rozumnou částku, kterou nám určíte. Co je na tom nespravedlivé? Přitom, jak vaše kasino prodělává, vám tím přece jen prokazujeme službu.“
Greene zavrtěl hlavou. „Famiglia Corleonových už nemá takovou moc. Padrino je nemocný. Ostatní famiglie vás vyhánějí z New Yorku, a proto si myslíte, že vám pšenice pokvete tady. Miku, dobře vám radím, nepokoušejte se o to!“
„Tak proto jste si tedy myslel, že klidně můžete Freddiemu před lidmi nafackovat?“ nadhodil Michael tiše.
Hagen se překvapeně zadíval na Freddieho. Ten zrudl. „Ale Miku, to nic nebylo. Moe to tak nemyslel. Občas se unáhlí, ale on a já jsme dobří kamarádi. Že ano, Moe?“
Greene zostražitěl. „To víš, že jo. Občas musím lidem nakopat do zadku, aby to tu klapalo. Na Freddieho jsem se navztekal, protože si nemohl odpustit, aby neobskočil každou barovou číšnici, a dovoloval jim, aby se flákaly. Trochu jsme se poškorpili a já mu napravil hlavu.“
Michael se s nehybnou tváří otázal bratra: „Napravil ti hlavu, Freddie?“
Freddie se na mladšího bratra zakabonil a neodpověděl. Greene se zasmál a řekl: „Ten sviňák si bral do postele vždycky dvě najednou. Musím ale uznat, Freddie, žes to těm ženským vždycky udělal báječně! Těm, cos je měl v posteli, už nikdo jiný nedokáže vyhovět!“
Hagen si všiml, že tohle Michaela zaskočilo. Pohlédli na sebe. Tak to je zřejmě pravý důvod donovy nespokojenosti s Freddiem! Don byl odjakživa v otázkách sexu puritán. Takové výstřelky jako brát si do postele dvě holky najednou určitě pokládal za zdegenerovanost. Navíc Freddie tím, že se dal fyzicky ponížit chlapíkem, jako je Moe Greene, jen přispěl k dalšímu znevážení famiglie Corleonových. To je jistě další důvod, proč u otce upadl v nemilost.
Michael se zdvihl ze židle a tónem, který nepřipouštěl diskusi, prohlásil: „Zítra se musím vrátit do New Yorku, rozmyslete si tedy tu cenu!“
Greene na něho zuřivě vyjel: „Vy všiváku jeden, to si myslíte, že mě můžete jen tak lehce shodit přes palubu ? Ještě jsem ani nechodil za holkama a už jsem odrovnal víc chlápků než vy! Odletím do New Yorku a sám si s donem promluvím. Něco mu už nabídnu!“
Freddie nervózně řekl Hagenovi: „Tome, ty jsi consigliori, co kdybys promluvil s donern a něco mu navrhl?“
Teprve teď začišela z Michaela na Freddieho a Greena mrazivá síla jeho osobnosti. „Don se už částečně stáhl na odpočinek. Záležitosti famiglie teď vedu výhradně já sám. A Hagena jsem zprostil funkce consiglioriho. Bude jedině mým právním zástupcem tady v Las Vegas. Za několik měsíců se sem přistěhuje i s rodinou, aby dal do běhu všechny potřebné právní záležitosti. Takže všechno, co máte na srdci, vyklopte mně!“
Nikdo neodpověděl. Michael pokračoval formálním tónem:
„Fredie, jsi můj starší bratr, vážím si tě. Ale nikdy víc se už s nikým nespolčuj proti famiglii, Donovi se o tom ani nezmíním.“ Nato se obrátil ke Greenovi: „Neurážejte lidi, kteří se vám snaží pomoct. Raději uplatněte svou energii na to, abyste zjistil, proč kasino prodělává. Famiglia Corleonových do něho nainvestovala hromadu peněz a protihodnotu za to nedostávala. Nepřijel jsem sem proto, abych vás urážel. Nabízím vám pomocnou ruku. Prosím, jestli mi na tu pomocnou ruku plivnete, je to vaše věc. Víc k tomu neřeknu.“
Ani jednou nezdvihl hlas, ale Freddie i Moe Greene po jeho slovech vystřízlivěli. Michael vstal od stolu a upřeně na ně pohlédl; dal jim tím najevo, že je propouští. Hagen přistoupil ke dveřím a otevřel je. Oba odešli beze slova rozloučení.

Příštího rána vzkázal Moe Greene Michaelovi, že svůj podíl na hotelu neprodá za žádnou cenu. Vzkaz přišel vyřídit Freddie. Michael pokrčil rameny a řekl bratrovi: „Chtěl bych ještě před návratem do New Yorku navštívit Nina.“
V Ninově apartmá zastihl Johnnyho při snídani. Jules vyšetřoval Nina za staženým závěsem ložnice. Když konečně rozhrnul závěs, byl Michael Ninovým vzhledem přímo šokován.
Ten člověk se přímo rozpadal. Oči měl zamžené, ústa propadlá, svaly na obličeji ochablé. Michael usedl na pelest a řekl: „Nino, jsem rád, že jsem tě tu zastihl. Don se stále na tebe ptá.“
Nino se zazubil stejně jako kdysi. „Pověz mu, že umíráni. Pověz mu, že showbusiness je nebezpečnější než dovoz olivovýho oleje.“
„Uzdravíš se. Jestli máš nějaké těžkosti, při kterých by ti famiglie mohla pomoct, klidně se mi svěř!“
Nino zavrtěl hlavou. „Nic mě netrápí, vůbec nic.“
Michael s ním ještě chvíli rozprávěl a pak odešel. Freddie je všechny tři doprovodil na letiště, ale na Michaelovu žádost s nimi nečekal do odletu. Když Michael nastupoval s Hagenem a Nerim do letadla, obrátil se k Nerimu a zeptal se ho: „Zapamatoval sis ho dobře?“
Neri si poklepal na čelo: „Moa Greena mám tady uvnitř pěkně zaškatulkovanýho a očíslovanýho.“


kapitola 28

Při zpátečním letu do New Yorku Michael odpočíval a pokoušel se usnout. Marně. Blížilo se nejtěžší, dokonce snad osudné období jeho života. Déle se to už odsouvat nedalo. Všechno bylo připraveno, všechna preventivní opatření učiněna. Dva roky preventivních opatření! Další odklad byl vyloučen. Když minulý týden don caporegimům a ostatním členům famiglie Corleonových oficiálně oznámil, že odchází na odpočinek, pochopil Michael, že mu otec tímto způsobem dává na vědomí, že čas dozrál.
Od návratu domů už uplynuly téměř tři roky a před více než dvěma lety se oženil s Kay. Ty tři roky se dopodrobna seznamoval s rozsáhlou obchodní činností famiglie. Kolik hodin jen strávil s Tomem Hagenem, kolik jich jen strávil s donem! Ohromilo ho, jak bohatá a mocná je famiglia Corleonových. V samém středu New Yorku vlastnila nesmírně cenné nemovitosti, obrovské kancelářské budovy. Pomocí prostředníků spoluvlastnila dvě wallstreetské makléřské firmy a několik bank na Long Islandu, částečně jí patřilo několik továren na výrobu konfekce a k tomu přicházela ovšem navíc její nezákonná činnost na poli hazardních her.
Nejzajímavější skutečností, kterou Michael při zkoumání dřívějších obchodních transakcí famiglie Corleonových zjistil, bylo, že krátce po válce poskytovala famiglia za odměnu ochranu skupině vyrábějící pirátská vydání gramofonových desek. Tito podvodníci zhotovovali a prodávali gramofonové desky slavných umělců tak dokonale, že nikdy nebyli dopadeni. Z těchto desek, prodávaných přímo do obchodů, nedostávali umělci a původní výrobci pochopitelně ani cení. Michael zjistil, že díky pirátským vydáním přišel Johnny o spoustu peněz, protože do doby, než ztratil hlas, patřily v Americe jeho desky k nejoblíbenějším.
Michael se na tuto věc zeptal Hagena. Proč připustil don, aby tihle podvodníci ošidili jeho kmotřence? Hagen pokrčil rameny. Obchod je obchod! Kromě toho byl tehdy Johnny u dona v nemilosti, právě se totiž rozvedl se svou láskou z mládí, aby se oženil s Margot Ashtonovou. Don byl velmi pohoršen.
„A co že toho ti chlapi nechali?“ podivil se Michael. „Chytila je policie?“
Hagen zavrtěl hlavou. „Don jim přestal krátce po Conniině svatbě poskytovat ochranu.“
S podobnými případy se Michael setkal ještě několikrát; don napřed někomu uškodil a pak mu nakonec pomohl. Ne snad z mazanosti či pro strýčka Příhodu, ale proto, že měl příliš mnoho nejrůznějších zájmů, a také možná proto, že takový je už svět, v němž se zcela přirozeně spojuje dobro se zlem.
Michael se oženil s Kay v Nové Anglii; byla to tichá svatba za účasti pouze její rodiny a několika jejích přítelkyň. Pak se přestěhovali do jednoho z domů v longbeachské rezidenci. Michaela překvapilo, jak dobře Kay vychází s jeho rodiči i s ostatními obyvateli rezidence. Pochopitelně ihned otěhotněla, jak se to od správné italské manželky starého ražení očekává, a to také pomohlo. A druhé dítě, které právě bylo na cestě, ledy definitivně prolomilo.
Kay ho bude čekat na letišti, vždycky mu přijížděla naproti, vždycky byla tak ráda, že se už vrátil z cesty. I on byl rád. Jenom tentokráte ne. Ukončení této cesty totiž znamená, že bude muset zahájit akci, na kterou se celé tři roky připravoval. Don bude na něho čekat. Caporegimové budou na něho čekat. A on, Michael Corleone, bude muset vydat rozkazy a učinit rozhodnutí, která určí jeho osud i osud celé jeho famiglie.

Každé ráno, když Kay Adams Corleonová vstala, aby nakrmila dítě, viděla mamu Corleonovou, donovu manželku, jak v doprovodu tělesného strážce odjíždí z rezidence, aby se za hodinu vrátila. Kay brzy zjistila, že tchyně chodí každé ráno do kostela. Po návratu často zaskočila ke Kay na kávu a podívat se na vnouče.
Mama Corleonová pokaždé začala otázkou, proč Kay neuvažuje o přestoupení na katolickou víru, a zcela ignorovala fakt, že Kayino dítě už dali pokřtít v protestantském kostele. A proto se Kay jednou bez ostychu zeptala staré paní, proč chodí každé ráno do kostela, zda to je pro katolíka nezbytné.
Z obavy, že by snad něco takového mohlo Kay odradit od změny víry, řekla paní Corleonová: „Ach ne, kdepak, někteří katolíci chodí do kostela jen na velikonoce a vánoce. Člověk jde, kdy se mu chce.“
„Proč tedy vy chodíte ráno co ráno?“ usmála se Kay.
Mama Corleonová ji svou odpovědí odzbrojila. „Chodím kvůli svému mužovi,“ a ukázala na zem, „aby se nedostal tam dolů.“ Odmlčela se. „Každý den se modlím za jeho duši, aby se dostal tam nahoru,“ a ukázala k nebi. Řekla to s šibalským úsměvem, jako by tím nějakým způsobem jednala proti manželově vůli, nebo jako by to stejně byla ztracená věc. Její italský, jindy tak stařecky skřípavý hlas zněl přitom téměř vesele. A jako vždy, když manžel nebyl přítomen, zachvěl se jí v něm stín neúcty k velkému donovi.
„Jak se daří vašemu manželovi?“ zeptala se Kay zdvořile.
Mama Corleonová pokrčila rameny. „Od té doby, co ho postřelili, to už není on. Všechnu práci nechává na Michaelovi a sám se jako starý blázen piplá se svou zahradou, se svými paprikami a svými rajčaty. Jako by ještě byl sedlák. Jenže takoví jsou prostě mužští!“
Později dopoledne přicházela ke Kay na návštěvu Connie s oběma dětmi, aby si s ní popovídala. Kay měla Connii ráda, její temperament, její zjevnou lásku k Michaelovi. Connie ji naučila vařit některá italská jídla, ale občas přinášela Michaelovi k ochutnání i vlastní, odborněji připravené výrobky.
Také onoho dopoledne se jako obvykle otázala Kay, co si Michael myslí o jejím muži Carlovi. Má Michael opravdu Carla rád, jak se zdá ? Carlo dříve nikdy s famiglií dobře nevycházel, ale za poslední roky se umoudřil. V odborech se opravdu dobře osvědčil, ale musí tak tvrdě pracovat, tak pozdě do noci! Carlo má Michaela upřímně rád, tvrdila vždycky Connie. Ovšem Michaela má vlastně rád každý, tak jak každý má rád otce. Michael je celý otec. Je opravdu výborné, že Michael převezme rodinný podnik na dovoz olivového oleje!“
Kay už dříve postřehla, že kdykoli Connie mluví o manželovi ve vztahu k famiglii, pokaždé nervózně čeká na nějaké pochvalné uznání o Carlovi. Kay by byla hloupá, kdyby si nebyla povšimla její až téměř úzkostné starostlivosti o to, zda Michael má Carla rád či nikoli. Jednoho večera o tom hovořila s Michaelem a zmínila se o faktu, že nikdo nikdy nehovoří o Sonnym, že se o něm vlastně nikdo nezmíní, alespoň ne před ní. Kdysi se Kay pokusila projevit donovi a jeho manželce soustrast; ti ji vyslechli s málem nezdvořilým mlčením a vůbec na to nereagovali. Pokusila se proto přimět Connii, aby jí o starším bratru něco pověděla, ale bez úspěchu.
Ovdovělá Sandra se přestěhovala i s dětmi na Floridu, kde teď žili její rodiče. Byla učiněna jistá finanční opatření, aby pro ni i děti bylo zabezpečeno pohodlné živobytí, neboť Sonny nezanechal žádný majetek.
Michael jen zdráhavě vysvětlil Kay, co se přihodilo oné noci, kdy zastřelili Sonnyho. Že Carlo zbil manželku a Connie zavolala do rezidence a So