Mario Puzo - Godfather časť 7.

kapitola 14

Don byl hotovým mužem už ve dvanácti letech. Malý, snědý a štíhlý chlapec se narodil jako Vito Andolini v nezvykle maursky vyhlížející vesnici Corleone na Sicílii a žil tam do té doby, než přišli nějací cizí muži zabít syna člověka, kterého předtím zavraždili; matka ho tedy poslala do Ameriky k přátelům. V nové vlasti si změnil jméno na Corleone, aby si zachoval alespoň nějaké pouto s rodnou vsí; bylo to jedno z mála sentimentálních gest, která kdy učinil.
Na přelomu století byla mafie na Sicílii druhou vládou, mnohem mocnější než oficiální vláda v Římě. Vitův otec se dostal do sporu s jiným vesničanem a ten předložil svůj případ mafii. Otec se odmítl podřídit a před očima všech zabil v hádce místního předáka mafie. Týden nato ho našli mrtvého. s tělem roztrhaným kulkami z lupary. Měsíc po pohřbu přišli za mladým Vitem do vsi pochopové mafie. Usoudili, že Vito už téměř dosáhl mužského věku a v příštích letech by se mohl pokusit otcovu smrt pomstít. Příbuzní chlapce ukryli a poslali ho do Ameriky, kde se nastěhoval k Abbandandovým,jejichž syn Genco se později stal consigliorim svého dona.
Mladý Vito pracoval v hokynářství Abbandandových na Deváté třídě v newyorské asfaltové džungli. V osmnácti se oženil s mladou Italkou, která přijela ze Sicílie; dívce bylo teprve šestnáct, ale byla zdatnou kuchařkou a dobrou hospodyní. Novomanželé si najali byt v činžáku na Desáté třídě, nedaleko Pětatřicáté ulice, jen několik bloků od místa, kde Vito pracoval, a dva roky nato byli obdařeni prvním dítětem, Santinem; chlapec tak visel na otci, že ho přátelé nazývali Sonny.1
V sousedství žil jakýsi Fanucci, rozložitý, zarputile vypadající Ital, který nosil drahé světlé obleky a měkký plstěný krémový klobouk. Tvrdilo se o něm, že je členem Černé ruky, odnože mafie, která pod výhrůžkami fyzického násilí vybírala od rodin a majitelů obchodů výpalné. Jenže obyvatelé této čtvrti stejně nebyli většinou žádní beránci a Fanucciho výhrůžky tělesnými tresty působily pouze na starší manželské dvojice, které neměly žádného mužského potomka, aby je ochraňoval. Někteří z obchodníků platili Fanuccimu nepatrné částky, aby měli pokoj. Ale Fanucci také vydíral ty, kdo nezákonně prodávali italskou loterii nebo měli v bytech tajné herny. I Abbandandovo hokynářství mu odvádělo menší poplatek, a to přes námitky mladého Genka, který otci prohlásil, že to Fanuccimu zarazí. Vito Corleone tomu všemu přihlížel s pocitem, že jeho se to netýká.
Jednoho dne přepadli Fanucciho tři mladíci a prořízli mu hrdlo od ucha k uchu, ale ne tak hluboko, aby ho zabili, nýbrž jen aby ho vylekali a zbavili nějaké té trošky přebytečné krve. Vito viděl Fanucciho s rudě prýštící ranou prchat před mstiteli. Nikdy nemohl zapomenout, jak si Fanucci v běhu držel měkký krémový klobouk pod bradou, aby do něho chytal tekoucí krev. Jako by si nechtěl zašpinit oblek nebo zanechávat za sebou potupnou karmínovou stopu.
Jak se ovšem ukázalo, byl tenhle útok pro Fanucciho darem z, nebe. Ti tři mladíci totiž nebyli vrahové, nýbrž pouze ostří hoši, kteří mu chtěli dát výstrahu a zarazit další vydírání. Jako vrah se projevil až Fanucci. Za několik týdnů byl mládenec, který mu prořízl hrdlo, zastřelen a rodiny obou dalších zaplatily Fanuccimu odškodné, aby se zřekl pomsty. Fanucci vzápětí zvýšil výpalné a byl přibrán za společníka do místních heren. Vita Corleona se to všechno ovšem netýkalo. Ihned to pustil z mysli.
Za první světové války, kdy panoval nedostatek dováženého olivového oleje, získal Fanucci podíl v Abbandandově obchodu, protože mu dodával nejen olej, nýbrž i importované italské salámy, šunky a sýry. Zaměstnal tam svého synovce a Vito tak přišel o místo.
Mezitím se mu narodilo druhé dítě. Frederico, a Vito musel krmit čtyři krky. Do té doby byl tichým, velmi mírným mladým mužem, který si své myšlenky nechával pro sebe. Jeho nejdůvěrnějším přítelem byl Genco Abbandando a k velkému překvapení obou mu Vito vyčinil za to, jak se otec zachoval. Genco, zrudlý hanbou, se zapřisáhl, že nebude muset mít strach, že jeho rodina nebude mít co jíst. On, Genco, bude z krámu krást tolik jídla, aby přítelovy potřeby byly kryty. Vito tuto nabídku rozhodně odmítl; okrádat vlastního otce je hanebnost.
K obávanému Fanuccimu však mladý Vito choval chladnou zášť. Nikdy ji nedával najevo, jen čekal na příležitost. Několik měsíců pracoval u dráhy, ale po skončení války bylo méně práce a za měsíc si nevydělal víc než několikadenní mzdu. Navíc byli mistři většinou Irové nebo Američani a dělníkům hrubě spílali; Vito to snášel s kamennou tváří, jako by nerozuměl, ačkoli vzdor špatnému přízvuku uměl velmi dobře anglicky.
Jednoho večera, když právě seděl s rodinou u jídla, zaklepal někdo na okno vedoucí do světlíku, oddělujícího jejich dům od sousedního. Vito odtáhl záclonu a k svému překvapení spatřil, jak se z okna na protější straně světlíku vyklání Peter Clemenza, mladík ze sousedství. Podával mu jakýsi uzlík z bílého prostěradla.
„Poslyš, paisano,“ vyhrkl Clemenza. „schovej mi to u sebe, dokud si pro to nepřijdu. Rychle!“ Vito automaticky natáhl paži přes prázdný prostor a uchopil uzlík. Clemenzův výraz byl napjatý a naléhavý; zřejmě se dostal do nějakého maléru. Vito mu instinktivně poskytl pomoc. Když však v kuchyni uzlík rozvázal, našel v něm pět naolejovaných pistolí; prostěradlo bylo od nich zašpiněné. Schoval uzlík do skříně a čekal. Dozvěděl se, že Clemenzu odvedla policie. Ve chvíli, kdy mu podával pistole přes světlík, zřejmě už bouchali na dveře.
Vito se o tom pochopitelně nikomu ani slůvkem nezmínil a jeho vyděšená manželka se neodvážila otevřít pusu ani při klábosení se sousedkami; tak se bála, aby jí neposlali muže do vězení. Za dva dny se Peter Clemenza objevil ve čtvrti a jen tak mimochodem se Vita zeptal: „To mý zboží ještě máš?“ Vito přikývl. Byl od přírody málomluvný. Clemenza šel za ním domů; Vito mu nalil sklenku vína a pak zašel do ložnice, aby tam ze skříně vytáhl uschovaný uzlík.
Clemenzo popíjel a očima v plné, dobrosrdečné tváři ostražitě pozoroval Vita. „Podíval ses dovnitř?“
Vito zavrtěl s nehybnou tváří hlavou. „O věci, které se mě netýkají, se nezajímám.“
Popíjeli spolu víno po celý zbytek večera. Shledali, že si jsou navzájem sympatičtí. Clemenza byl dobrý vypravěč, Vito zase dobrý posluchač. Spřátelili se.
Několik dní nato se Clemenza zeptal Vitovy manželky, zda by nechtěla do pokoje pěkný koberec. Vita vzal s sebou, že mu ho pomůže odnést. Clemenza zavedl Vita do domu s dvěma mramorovými sloupy a bílým mramorovým podloubím. Dveře odemkli klíčem a octli se v elegantním bytě. Clemenza zabručel: „Jdi na protější stranu a pomoz mi ho srolovat.“ Koberec byl ze sytě rudé vlny. Clemenzova štědrost Vita překvapila. Spolu koberec srolovali a Clemenza ho uchopil za jeden konec a Vito za druhý. Zdvihli ho a vykročili s ním ke dveřím.
Vtom zazněl zvonek u bytu. Clemenza okamžitě upustil koberec a přiskočil k oknu. Nepatrně odtáhl záclonu a to, co zahlédl, ho přimělo, aby zpod saka vytáhl pistoli. Teprve v tu chvíli si užaslý Vito uvědomil, že koberec kradou z cizího bytu.
Zvonek se ozval znovu. Vito přistoupil ke Clemenzovi, aby viděl, co se děje. Před vchodem stál uniformovaný strážník. Jak ho pozorovali, zazvonil strážník potřetí, pak pokrčil rameny a sešel po mramorových schodech na ulici.
Clemenza spokojeně zabručel a vyzval Vita: „Tak, jdeme na to!“ Zdvihl jeden konec koberce a Vito se chopil druhého. Strážník zabočil za roh, právě když se s kobercem protáhli těžkými dubovými dveřmi ven na ulici. Třicet minut poté ho už přistřihávali, aby se vešel do obývajícího pokoje ve Vitově bytě. Dokonce ještě zbylo na ložnici. Clemenza byl šikovný chlapík a v kapsách širokého, špatně padnoucího saka (už tehdy nosil rád volné obleky, i když nebyl ještě tak tlustý) měl všechny potřebné nástroje.
Čas plynul, nic se nezlepšovalo. Vitova rodina ten krásný koberec jíst nemohla. Nedalo se nic dělat, práce nebyla, žena a děti prostě musely hladovět! Vito si nechával tohle všechno procházet hlavou a zatím přijímal od přítele Genka balíčky s potravinami. Nakonec za ním zašel Clemenza s dalším ostrým hochem ze sousedství, Tessiem. Oba si ho vážili, zejména proto, jak se drží; věděli přece, v jak zoufalé situaci je. Nabídli mu, aby se stal členem jejich gangu, který se specializoval na loupeže nákladních aut odvážejících hedvábné šaty z továrny na Jednatřicáté ulici. Nebylo v tom žádné riziko. Šoféři náklaďáků byli rozumní chlapíci, kteří při pouhém spatření revolveru sebou praštili na chodník a zůstali tam ležet, zatímco jim lupiči odvezli náklaďák do skladu nějakého přítele a tam ho vyložili. Část zboží se prodala jednomu italskému velkoobchodníkovi, část lupu se prodávala od dveří ke dveřím v italských čtvrtích - na Arthurově třídě v-Bronxu, v Mulberry Street a v Chelseaském obvodě na Manhattanu - prostě chudým, výhodnou koupi hledajícím italským rodinám, jejichž dcery by si tak krásné šaty jinak ani nemohly dovolit. Clemenza a Tessio potřebovali Vita jako šoféra, neboť věděli, že v Abbandandově krámě jezdil s dodávkou. V roce 1919 bylo zkušených šoférů jako šafránu.
I když se Vitovi do toho příliš nechtělo, přece jen jejich nabídku přijal. Rozhodujícím argumentem bylo, že mu spoluúčast vynese nejméně tisíc dolarů. Připadalo mu však, že jeho mladí společníci jsou zbrklí, akce není důkladně připravena a dělení lupu je příliš riskantní. Celý plán byl na jeho vkus zbytečně lehkovážný. Jinak je ovšem pokládal za správné, spolehlivé chlapíky. Peter Clemenza, už tehdy statný, vzbuzoval jistou důvěru a hubený morousovský Tessio působil seriózně.
Akce sama prošla hlace. Když oba přátelé zamávali pistolemi a přiměli řidiče, aby vystoupil z náklaďáku, kupodivu ani nepocítil strach. Zapůsobila na něho Clemenzova a Tessiova chladnokrevnost. Nebyli nervózni, s řidičem dokonce žertovali a slíbili mu, že jestli bude hodný, pošlou jeho ženě několik šatů. Vito pokládal za hloupé, aby sám prodával šaty po domech, a proto přepustil celý svůj podíl překupníkovi; vydělal ovšem pouze sedm set dolarů. Ale i tohle byly v roce 1919 slušné peníze.
Příštího dne zastavil Vita na ulici Fanucci v krémovém obleku a bílém plstěném klobouku. Fanucci vypadal už beztak surově a přitom se ani nenamáhal, aby nějak zakryl jizvu, která se mu v bílém půlkruhu táhla od ucha k uchu. Měl husté, černé obočí a hrubé rysy, které, když - se usmál, působily kupodivu přátelsky.
Mluvil se silným sicilským přízvukem. „Tak co, mladíku,“ oslovil Vita. „Lidé mi říkají, ze jsi boháč. Ty a tví dva kámoši. Ale nepřipadá ti, že ses ke mně zachoval trochu šupácky? Tohle je koneckonců můj rajón a ty bys mi měl dovolit, abych si smočil zobák.“ Použil úsloví sicilské mafie: Fari vagnari a pizzu. Pizzu znamená zobák jakéhokoli malého ptáčka, například kanára. Touto větou se vyslovoval nárok na část lupu.
Vito, jak už bylo jeho zvykem, neodpověděl. Neprodleně pochopil, oč jde, a čekal, až se Fanucci jasně vysloví.
Fanucci se na něho usmál; zlaté zuby se mu zablýskly a oválná jizva na obličeji se protáhla. Kapesníkem si otřel obličej a na okamžik si rozepjal sako, jako by mu bylo horko, ale ve skutečnosti proto, aby ukázal revolver, zastrčený za opaskem širokých kalhot. Pak si povzdychl a řekl: „Dej mi pět set dolarů a já na tu urážku zapomenu. Koneckonců mladý lidi ani nevěděj, jakou zdvořilostí jsou povinováni člověku, jako jsem já.“
Vito se na něho usmál a už tehdy, ačkoli dosud neprolil krev, bylo v jeho úsměvu něco tak mrazivého, že Fanucci chvíli zaváhal, než pokračoval. „Jinak tě přijde navštívit policie, tvá žena a děti se dostanou do hanby a budou třít bídu s nouzí. Jestli je ovšem má informace o výši tvýho zisku nesprávná, pak si zobák smočím jen trochu. Ale pod tři sta dolarů nejdu. A nepokoušej se mě podvést!“
Teprve teď Vito promluvil. Hlas měl rozvážný, bez jakékoli stopy hněvu. Byl zdvořilý, jak se patřilo na mladého muže, mluvícího se starším člověkem ve Fanucciho postavení. Řekl tiše: „Můj podíl mají u sebe moji oba přátelé. Musím si s nimi promluvit.“
Fanucci se upokojil. „Můžeš svejm přátelům. vyřídit, že i od nich čekám, že mě nechají smočit zobák stejným způsobem. Nemusíš se bát jim to říct,“ dodal povzbudivě. „S Clemenzou se dobře známe, on tyhle věci chápe. Dej si od něho poradit. V těchhle záležitostech má víc zkušeností.“
Vito pokrčil rameny. Tvářil se, jako by byl trochu na rozpacích. „Jistě,“ přitakal. „Pochopte, že tohle všechno je pro mě nové. Děkuji vám, že jste se ke mně zachoval, jako byste byl můj padrino.“
Na Fanucciho to zapůsobilo. „Jsi dobrej kluk.“ Pak chytil Vita za ruku a sevřel ji do zarostlých rukou. „Vážíš si druhejch,“ dodal. „To je u mladejch vzácnost. Příště se napřed obrat na mě, ano? Třeba ti budu moct při tvejch plánech pomoct.“
Po letech Vito pochopil, proč dokázal tak obratně a takticky jednat s Fanuccim. Důvodem byla smrt jeho vznětlivého otce, zavražděného na Sicílii mafií. Po celou tu dobu měl ovšem mrazivou zlost, že tenhle chlapík ho chce oloupit o peníze, kvůli nimž nasadil vlastní život a svobodu. Strach neměl. Dokonce si v tu chvíli říkal, že Fanucci je úplný blázen. Pokud znal Clemenzu, tak by ten tělnatý Sicilan spíš zemřel, než by se vzdal jediného centu z. lupu. Vždyť Clemenza byl ochoten zabít strážníka jen proto, aby mohl ukrást koberec. A štíhlý Tessio měl vražedný výraz zmije.
Jenže později téhož večera se mu v Clemenzově bytě na druhé straně světlíku dostalo další lekce ve výchově, s níž právě začal. Clemenza klel, Tessio se mračil, ale za chvíli se oba muži začali dohadovat, jestli se Fanucci spokojí s dvěma sty dolary. Tessio se domníval, že ano.
Clemenza namítl: „Kdepak, ten zjizvenej všivák se zřejmě domák, kolik nám ten velkoobchodník, co ty šaty odkoupil, vyklopil. Fanucci nevezme ani o cent míň než tři sta dolarů. Budeme muset zaplatit.“
Vita to překvapilo, ale střežil se dát překvapení najevo. „Proč mu musíme zaplatit? Co nám třem už může udělat? Jsme silnější než on. Máme zbraně. Proč mu musíme odevzdat peníze, co jsme si vydělali?“
Clemenza mu trpělivě vysvětloval: „Fanucci má přátele, hotový vrahouny. Má styky s policií. Uvítal by, kdybysme ho informovali o svejch plánech, protože by nás mohl zradit policajtům a vysloužit si jejich vděčnost. Oni by mu za to zase prokázali nějakou laskavost. Takový jsou jeho metody. A koncesi, že smí pracovat v týhle čtvrti, dostal od samotnýho Maranzelly.“ Maranzella byl gangster, jehož jméno se často objevovalo v novinách; byl prý předákem zločineckého syndikátu, specializovaného na vydírání, hazard a ozbrojené loupeže.
Clemenza jim nalil víno vlastní výroby. Jeho manželka přinesla na stůl mísu se salámem a olivami a pecen italského chleba; pak si vzala stoličku a odešla před dům poklábosit si s přítelkyněmi. Byla to mladá Italka, která žila v Americe tepe ve pár let a dosud neuměla anglicky.
Vito seděl s oběma přáteli a popíjel víno. Zatím ještě nikdy nevyužil svého mozku tak, jako to činil teď. Udivilo ho, jak jasně dokáže myslet. V paměti si vyvolal všechno, co věděl o Fanucčim. Vzpomněl si na den, kdy mu prořízli hrdlo a kdy běžel ulicí s kloboukem pod bradou, aby do něho zachytil stékající krev. Vzpomněl si na vraždu mladíka, který ho pořezal, a na jeho dva druhy, kteří se odplatě vyhnuli tím, že mu zaplatili odškodné. A náhle si byl jist, že Fanucci nemá žádné velké styky, že je ani nemůže mít. Nemůže je mít chlápek, co donáší policii. Nemůže. je mít chlápek, který je ochotný se za peníze vzdát pomsty. Pravý capo mafioso by ty dva druhé mládence také dal zabít. Ne. Fanuccimu se poštěstilo zabít jednoho, ale věděl, že ty druhé zabít nedokáže, protože už byli varováni. A tak svolil, aby mu zaplatili. Jen díky své hrubé fyzické síle si mohl dovolit inkasovat poplatky od majitelů obchodů a provozovatelů tajných heren umístěných v činžácích. Ale Vito věděl přinejmenším o jedné herně, která nikdy Fanuccimu poplatky neodváděla a její majitel přesto nedocházel úhony.
Ve hře tedy byl Fanucci sám. Nebo Fanucci s několika pistolníky, najímanými pokaždé pro určitou práci za odměnu, vyplácenou výhradně v hotovosti. To postavilo Vita před další rozhodnutí, jakou cestou se má brát jeho život.
Právě z této zkušenosti vyplynulo jeho často opakované přesvědčení, že každý člověk má jeden úděl. Toho večera by byl mohl zaplatit Fanuccimu výpalné a byl by se opět stal příručím v hokynářském krámě s vyhlídkou, že někdy v budoucnu se snad vzmůže na vlastní obchod. Jenže osud rozhodl, že se stane donem, a poslal mu Fanucciho, aby ho přivedl na vytčenou dráhu.
Když dopili láhev, Vito opatrně nadhodil Clemenzovi a Tessiovi: „Jestli chcete, dejte mi každý těch dvě stě dolarů a já Fanuccimu zaplatím. Zaručuju vám, že ode mě tu částku přijme. Pak ale nechte všechno na mně. Já už ten problém vyřeším k všeobecné spokojenosti.“
V Clemenzových očích se náhle zablýsklo podezření. Vito mu chladně řekl: „Nikdy nelžu lidem, které jsem přijal za přátele. Promluv si zítra s Fanuccim sám. Ať tě o ty peníze požádá. Ale nic mu neplat. A rozhodně se s ním nepohádej. Vysvětli mu, že pro ty peníze musíš dojít a že je dáš mně, abych mu je odevzdal. Dej mu najevo, že jsi ochotný zaplatit, o co požádá. Nesmlouvej. O té částce se s ním budu dohadovat já. Nemá smysl si ho prostě prchli sobě poštvat, když je to tak nebezpečný člověk, jak tvrdíte.“
Při tom zůstalo. Nazítří promluvil Clemenza s Fanuccim a ujistil se, že si Vito nic nevymyslel. Pak přišel Clemenza za Vitem do bytu a dal mu dvě stě dolarů. Upřeně pohlédl na Vita a řekl: „Fanucci mi řekl, že pod tři sta dolarů nejde. Jak ho přinutíš, aby vzal míň?“
Vito ho uklidnil: „Tohle už není tvá starost. Jen si zapamatuj, že jsem ti prokázal službu.“
Tessio se dostavil později. Byl mnohem zdrženlivější než Clemenza, bystřejší, chytřejší, ale méně průbojný. Cítil, že tu něco neklape, že to není zcela v pořádku. Byl trochu znepokojený. Varoval Vita: „Dej si na toho lumpa z Černý ruky pozor, je mazaný jako flanďák. Chceš, abych byl jako svědek u toho, až mu budeš dávat ty peníze?“
Vito zavrtěl hlavou. Ani se neobtěžoval s odpovědí. Jenom řekl: „Pověz Fanuccimu, že mu je dám dnes v devět hodin večer tady v bytě. Musím mu nabídnout sklenku vína a promluvit s ním, přesvědčit ho, aby vzal menší částku.“
Tessio zavrtěl hlavou. „To se ti nepodaří. Fanucci nikdy neustoupí.“
„Budu ho přesvědčovat,“ řekl Vito. Tahle věta se v budoucích letech stala slavnou. Stala se varovným signálem před smrtícím úderem. Když už se Vito stal donem a žádal protivníky, aby si s ním sedli a dali se přesvědčit, ihned pochopili, že tohle je poslední příležitost, jak vyřešit problém bez krveprolití a vraždy.
Vito přikázal manželce, aby obě děti, Sonnyho a Freda, odvedla po večeři dolů na ulici a za žádnou cenu je nenechala vrátit se nahoru do bytu dřív, než jim dovolí. Sama ať zůstane u dveří domu a dává pozor. Musí si s Fanuccim mezi čtyřma očima něco vyřídit a nikdo ho při tom nesmí rušit. Když uviděl její ustrašený výraz, rozzlobil se. Přesto se jí klidně zeptal: „Myslíš si, že ses provdala za blázna?“ Neodpověděla. Neodpověděla, protože se bála, už ne Fanucciho, ale vlastního manžela. Přímo před očima se jí hodinu za hodinou měnil v jiného člověka, z kterého vyzařovala nebezpečná síla.
Až dosud by klidný, málomluvný, ale vždycky laskavý a vždy rozumný, což u mladého Sicilana bylo vzácností. A teď přihlížela, jak ze sebe svléká ochranné mimikry neškodného, bezvýznamného človíčka a chystá se vyrazit na cestu určenou osudem. Vyrazil pozdě, bylo mu už pětadvacet, ale vyrazil s fanfárami.
Vito se rozhodl, že Fanucciho zavraždí. Tím činem získá na své konto dalších sedm set dolarů. Tři stovky, které by musel sám zaplatit Fanuccimu, a po dvou stovkách od Clemenzy a Tessia. Kdyby Fanucciho nezabil, musel by mu vyplatit sedm set dolarů v hotovosti. Živý Fanucci mu za těch sedm stovek rozhodně nestál. Ani by ho nenapadlo zaplatit sedm set dolarů za to, aby Fanucci zůstal naživu. Kdyby Fanucci potřeboval sedm set dolarů na operaci, která by mu zachránila život, nedal by těch sedm set dolarů za chirurga. Nebyl Fanuccimu ničím zavázán, za nic mu nebyl vděčen, nebyli pokrevně spřízněni, neměl ho rád. Proč by tedy měl Fanuccimu dát sedm set dolarů?
Z toho ovšem nutně vyplývalo, že chce-li mu Fanucci těch sedm set dolarů vzít násilím, proč by, ho tedy neměl zabít? Svět se určitě obejde bez takového člověka! Ale musel brát v úvahu i některé praktické okolnosti. Fanucci by nakonec mohl mít vlivné přátele, kteří by ho chtěli pomstít. Sám je nebezpečný a zabít ho nebude žádná hračka. A co policie, elektrické křeslo? Ale Vito Corleone už žil ve stínu smrti od otcova zavraždění. Jako dvanáctiletý chlapec utekl před svými katy a přepravil se přes oceán do cizí země, kde přijal cizí jméno. A roky poklidného sebezpytování ho přesvědčily, že má víc inteligence a víc odvahy než ostatní, třebaže dosud neměl příležitost tuto inteligenci a odvahu uplatnit.
A přesto váhal, než učinil onen první krok vstříc svému údělu. Dokonce sbalil těch sedm set dolarů do jednoho svitku a vložil do postranní kapsy kalhot. Dal je ovšem do levé kapsy. Do pravé vsunul pistoli, kterou mu dal Clemenza pro loupež nákladního auta s hedvábnými šaty.
Fanucci se dostavil přesně v devět večer. Vito postavil na stůl džbán domácího vína, které dostal od Clemenzy. Fanucci položil svůj bílý měkký klobouk na stůl vedle džbánu s vínem. Uvolnil si širokou květovanou kravatu; skvrny od rajské omáčky se ztrácely v pestrém vzorku.
Byla horká letní noc a plynové světlo svítilo jen slabě. V bytě panovalo ticho. Vita mrazilo. Aby dokázal svou upřímnost, předal Fanuccimu svazek bankovek a pozorně ho sledoval, jak je přepočítává a vkládá do velké kožené náprsní tašky, kterou vytáhl z kapsy. Pak Fanucci upil trochu vína a řekl: „Pořád mi ještě dlužíš dvě stě dolarů.“ Tvář s hustým obočím zůstávala bezvýrazná.
Vito mu odpověděl svým chladným, rozvážným hlasem: „Mám teď trochu hluboko do kapsy, byl jsem moc dlouho bez práce. Dovolte, abych vám ty peníze zůstat ještě několik týdnů dlužen.“
Takový tah byl přijatelný. Podstatnou část peněz už Fanucci měl a mohl tedy počkat. Snad by si dal i říct, aby už nevyžadoval zbytek anebo aby mu ještě počkal. Fanucci popíjel víno s úsměvem a řekl: „Jak koukám, jsi celkem bystrej mladík. Jak to, že jsem si tě ještě nevšim? Jsi tak nenápadnej, až si škodíš. Třeba bych pro tebe mohl najít nějakou práci, která by ti dost vynášela!“
Vito projevil zájem zdvořilým přikývnutím a z červeného džbánu mu dolil víno. Ale Fanucci usoudil, že víc už neřekne, vstal ze židle a potřásl Vitovi rukou. „Dobrou noc, kamaráde, rozcházíme se v dobrým, co? Kdy- bys něco potřeboval, dej mi vědět. Dnes večer sis to u mě vyžehlil!“
Vito počkal, až Fanucci sejde dolů po schodech a vyjde ven z domu. Ulice byla plná svědků; dokázali by, že Fanucci odešel z bytu Corleonových zcela v pořádku. Vito ho sledoval z okna. Viděl, jak zabočil za roh směrem k Jedenácté třídě, a z toho usoudil, že jde domů, nejspíš aby si tam uložil kořist, než zase vyjde do ulic. A možná i proto, aby uklidil pistoli. Vito vyšel z bytu a vyběhl po schodech nahoru na střechu. Přeběhl po střechách několika domů a po požárním schodišti prázdného skladiště seběhl dolů na zadní dvůr. Kopnutím si otevřel zadní dveře a předními vyšel na ulici. Na druhé straně byl činžák, kde bydlel Fanucci.
Činžáky se táhly na západ pouze k Desáté třídě. Kolem Jedenácté třídy se rozkládaly většinou sklady a haly pronajaté firmami, které své zboží dopravovaly Newyorskou ústřední železniční společností a potřebovaly volný přístup k nakládacím skladištím, kterých byla oblast mezi Jedenáctou třídou a řekou Hudsonem plná. Činžák, v němž bydlel Fanucci, byl jedním z mála, které v této pustině zůstaly stát. Bydleli tu většinou svobodní železničáři, skladištní dělníci a prostitutky nejnižší kategorie. Tihle lidé nevysedávali na ulici a neklábosili jako poctiví Italové, nýbrž seděli v pivnicích a propíjeli výplatu. Pro Vita nebylo proto nic těžkého nepozorovaně přeběhnout Jedenáctou třídu a vklouznout do chodby Fannuciho činžáku. Tam vytáhl revolver, z něhož ještě nikdy nevystřelil, a čekal na Fanucciho.
Vyhlížel ven zasklenými domovními dveřmi, protože věděl, že Fanucci přijde směrem od Desáté třídy. Clemenza mu ukázal, kde je na revolveru pojistka, a Vito odjistil. Už jako devítiletý chlapec chodíval na Sicílii s otcem na lov a střílel z těžké brokovnice, zvané lupara. A právě proto, že už v dětství dokázal s luparou tak dobře zacházet, odsoudili ho otcovi vrazi k smrti.
Čekal v zšeřelé chodbě a náhle spatřil, jak přes ulici míří ke dveřím domu bílá skvrna Fanucciho postavy. Vito ustoupil a zády se opřel o vnitřní dveře, vedoucí ke schodišti. Zbraň držel připravenou k výstřelu, natažená paže byla jen dva kroky od domovních dveří. Dveře se rozlétly. Ve čtverci světla, dopadajícího z ulice, se objevil Fanucci. Vito vystřelil.
Něco z třesku uniklo otevřenými dveřmi ven na ulici, ale zbytek exploze se rozletěl budovou. Fanucci se zachytil veřejí, pokoušel udržel se na nohou a vytáhnout zbraň. Pokoušel se o to tak urputně, až si přitom urval knoflíky u saka a to kolem něho volně vlálo. Bylo viděl jeho revolver, ale současně se vpředu na bílé košili objevila rozlévající se splet tenkých rudých nitek. Velmi opatrně, jako by vpichoval injekční jehlu do žíly, vystřelil Vito do rudé pavučinky druhou kulku.
Fanucci padl na kolena a vyrazil tak dveře dokořán. Z hrdla se mu vydral hrůzný sten, sten člověka ve velkých fyzických bolestech, který působil až směšně. Sténal dál a Vito nikdy nezapomněl, že slyšel ještě nejméně troje zasténání, než Fanuccimu přiložil revolver k zpocenému, mastnému spánku a střelil ho do mozku. Za necelých pět vteřin se Fanucci zhroutil mrtev a tělem zatarasil otevřené dveře.
Vito velmi opatrně vytáhl z kapsy saka mrtvého muže náprsní tašku a strčil si ji za košili. Pak přešel přes ulici do prázdné budovy, prošel na dvůr a po požárním schodišti se vyšplhal na střechu. Odtud vyhlédl dolů na ulici. Fanucciho tělo leželo stále ve dveřích, ale na ulici nebylo živé duše. V činžáku se otevřela dvě okna a Vito viděl, jak z nich vyhlížejí tmavé hlavy, ale jejich rysy rozeznat nemohl, takže ani oni určitě nemohli zahlédnout jeho. A tihle lidé by stejně neposkytli policii žádnou informaci. Fanucci tam může zůstat ležet do rána nebo do doby, než o jeho mrtvolu zakopne při obchůzce strážník. V tomhle domě se určitě nikdo dobrovolně nevystaví policejnímu podezření nebo výslechu. Každý raději zamkne dveře a bude předstírat, že nic neslyšel. Vito nemusel pospíchat. Přes střechy se dostal až k půdním dveřím jejich domu a dolů do bytu. Odemkl, vešel dovnitř a zamkl za sebou. Pak prohledal Fanucciho náprsní tašku. Kromě těch sedmi set dolarů, které mu dal, tam byly jen jednodolarové a pětidolarové bankovky.
Pod chlopní byla zastrčena stará pětidolarová zlatá mince, nejspíš talisman. Kdyby byl Fanucci bohatým gangsterem, jistě by své jmění při sobě nenosil. Tohle potvrdilo leccos z Vitova podezření.
Vito věděl, že se musí zbavit náprsní tašky a revolveru (a už tehdy se dovtípil, že ten zlatý pětidolar musí nechat v náprsní tašce). Vyšel znovu nahoru na střechu a překročil několik říms. Pak shodil náprsní tašku do světlíku, vyprázdnil náboje z revolveru a třískl hlavní o římsu. Hlaveň se neroztříštila. Obrátil zbraň v ruce a třískl pažbou o komín. Pažba se naštípla. Udeřil jí znovu a revolver se rozpůlil na dva kousky, na hlaveň a pažbu. Každý kousek vhodil do jiného světlíku. Když dopadly na zem o pět poschodí níže, nebylo nic slyšet, protože zapadly do měkkého kopce odpadků, které se tam během času nahromadily. Ráno tam vyhodí z oken světlíků další odpadky a ty při trošce štěstí všechno zakryjí. Vito se vrátil do bytu.
Trochu se třásl, ale jinak se dokonale ovládal. Převlékl se, a protože se obával, že na něho vystříklo trochu krve, hodil kalhoty a košili do plechové vaničky, v níž jeho žena prala. Vzal louh a hnědé mýdlo na praní, kalhoty a košili namočil a vydrhl na valše ve výlevce. Pak vaničku a výlevku vyčistil louhem a mýdlem. V koutě ložnice našel uzlík čerstvě vypraných věcí a smíchal je se svými. Potom si oblékl čistou košili a kalhoty a sešel dolů před dům k ženě, dětem a sousedům.
Ukázalo se, že všechna opatření byla zbytečná. Ráno objevila policie Fanucciho mrtvolu, ale Vita nikdy nevyslýchala. Velmi ho udivilo, že se policie dokonce ani nedozvěděla o Fanucciho návštěvě u něho v bytě onoho večera, kdy byl zastřelen. Alibi mu měla zajistit skutečnost, že Fanucci odešel z činžáku živý. Teprve později se dozvěděl, že Fanucciho zavraždění policie uvítala a že se ani příliš nenamáhala vypátrat vraha. Předpokládala, že jde o nějaké další vyrovnávání účtů mezi gangy, a vyslýchala pouze gangstery, kteří už byli trestáni a o nichž bylo známo, že rádi sahají ke zbrani. Vito neměl dosud s policií oplétačky, a proto na něho vůbec nepomysleli.
Policii se mu podařilo přelstít, nikoli však partnery. Týden, dva týdny se mu Clemenza s Tessiem vyhýbali, ale pak ho jednoho večera přišli navštívit. Chovali se k němu se zjevnou úctou. Vito je pozdravil s neúčastnou zdvořilostí a pohostil je vínem.
Jako první promluvil Clemenza. Tiše pravil: „Nikdo nevybírá poplatky od obchodníků na Devátý třídě. Nikdo nevybírá poplatky od hazardních hráčů a heren ve čtvrti.“
Vito na ně upřeně hleděl, ale neodpověděl. Ozval se Tessio: „Mohli bychom převzít Fanucciho zákazníky. Jistě by nám platili.“
Vito pokrčil rameny. „Proč s tím jdete na mě? Mě tyhle věci nezajímají.“ Clemenza se zasmál. Už v mládí, ještě dlouho před tím, než mu narostlo obrovské břicho, se smál smíchem tlustých lidí. Prohodil k Vitovi: „Kdepak máš tu bouchačku, co jsem ti ji dal na ten náklaďák? Teď už ji nepotřebuješ, můžeš mi ji teda vrátit.“
Vito vytáhl velice pomalu a rozvážlivě z kapsy kalhot svazek bankovek a odpočítal pět desetidolarovek. „Tady máš, zaplatím ti ho. Zahodil jsem ho, jen co jsme ten náklaďák vybílili!“ A na oba se usmál.
V téhle době Vito ještě neznal účinek, který jeho úsměv vyvolával. Byl zmrazující, protože nechtěl být výhrůžný. Vito se usmíval, jako by šlo o nějaký soukromý žert, který dovede ocenit jen on. Ale protože se tímhle způsobem usmíval jenom ve smrtelně vážných případech a protože ten žert v podstatě nebyl soukromý a v očích přitom neměl úsměv, a protože navenek se obvykle choval uvážlivě a klidně, nahánělo náhlé odhalení jeho pravé povahy každému strach.
Clemenza zavrtěl hlavou. „Ty peníze nechci.“ Vito strčil bankovky do kapsy. Čekal. Všichni tři věděli, oč jde. Clemenza a Tessio pochopili, že zabil Fanucciho, a ačkoli se o tom nikdy nikomu nezmínili, za několik málo týdnů to už věděla celá čtvrt. V očích všech se Vito stal uomo di rispelto a všichni se tak k němu chovali. Avšak k tomu, aby převzal Fanucciho vyděračský podnik a bral výpalné, se Vito neměl.
To, co následovalo, bylo nevyhnutelné. Jednoho večera přivedla Vitova manželka do bytu sousedku, vdovu, Italku bezúhonné pověsti, která dře la. aby udržela domov svým osiřelým dětem. Šestnáctiletý syn jí přináše domů po starém zvyku z vlasti mzdu v zapečetěné obálce; sedmnáctiletá dcera, švadlena, činila totéž. Celá rodina přišívala po nocích knoflíky na kartónové destičky a za tuhle dřinu, placenou od kusu, brala žebráckou mzdu. Vdova se jmenovala signora Colombová.
Vitova manželka řekla: „Signora tě chce požádat o laskavost. Má nějaké těžkostí.“
Vito čekal, že ho požádá o peníze, a byl ochoten je poskytnout. Vyšlo však najevo, že paní Colombová má psa, kterého její nejmladší syn zbož ňuje. Lidé si stěžovali domácímu, že pes v noci štěká, a ten vyzval paní Co lombovou, aby ho dala pryč. Paní Colombová mu naoko vyhověla, ale domácí zjistil, že ho oklamala, a dal jí výpověď. Tak mu slíbila, že psa dá opravdu pryč, a učinila to. Jenže domácí byl tak rozzlobený, že na výpovědi trval. Musí se vystěhovat, jinak prý zavolá policii a ta ji k tomu přinutí A její ubohý chlapeček tolik plakal, když dala psa k příbuzným na Long Island. Přitom to bylo zbytečné, vždyť stejně přijdou o domov.
Vito se jí vlídně zeptal: „A proč se obracíte o pomoc ke mně?“
Paní Colombová kývla směrem k jeho ženě. „Poradila mi to ona.“
To ho překvapilo. Manželka se ho nikdy nezeptala na ty kusy oděvu, které si přepral toho večera, kdy zavraždil Fanucciho. Nikdy se ho neze ptala, odkud se berou všechny peníze, když teď nepracuje. I teď se tvářila jakoby nic. Vito řekl paní Colombové: „Můžu vám dát nějaké peníze, abyste se mohla přestěhovat. O to žádáte?“
Žena zavrtěla hlavou, oči plné slz. „Tady žijí všechny moje přítelkyně, všechna děvčata, co jsem s nimi vyrostla v Itálii. Copak se můžu přestěhovat někam jinam, mezi samé cizí lidi? Prosím vás, promluvte s domácím, ať mě tu nechá.“
Vito přikývl. „Dobrá, udělám to. Nebudete se muset stěhovat. Zítra dopoledne si s ním promluvím.“
Manželka se na něho usmála. Nedal najevo, že to postřehl, ale potěšilo ho to. Paní Colombová se zatvářila trochu nejistě. „Jste si jist, že domácí bude souhlasit?“
„Signor Roberto?“ podivil se Vito. „Určitě bude souhlasit. Je to dobrosrdečný člověk. Jakmile mu vysvětlím, jak to s vámi vypadá, určitě se slituje nad vaším smutným osudem. Víc už si nedělejte starosti. Nerozčilujte se. Už kvůli dětem si chraňte zdraví.“

Domácí, pan Roberto, přicházel do čtvrti každý den překontrolovat blok pěti činžáků; které tam vlastnil. Byl to padrone, dohazovač, který rozprodával přímo z lodi italské nádeníky velkým podnikům a z výnosu tohoto obchodu si postupně koupil těch pět činžáků. Jako vzdělaný člověk ze severní Itálie pohrdal negramotnými jižany ze Sicílie a Neapole, kteří se hemžili v jeho domech jako havěť, vyhazovali odpadky do světlíků a trpěli, aby mu švábi a krysy užírali zdi domů, a na ochranu jeho majetku nehnuli prstem. Nebyl to zlý člověk, byl dobrým manželem a otcem, jenže neustálé starosti o investice, zisky a nezbytné výdaje, vyplývající z jeho zámožnosti, mu tak opotřebovaly nervy, že byl neustále podrážděný. Když ho Vito zastavil na ulici a požádal ho na slovíčko, pan Roberto ho odbyl. Ne hrubě, vždyť kterýkoli z těchto jižanů, kdyby se cítil uražen, by mohl člověku vrazit nůž mezi žebra, i když mu zrovna tenhle mladý muž připadal jako kliďas.
„Signore Roberto,“ oslovil ho Vito, „manželčina přítelkyně, chudá vdova, která nemá žádného muže, aby ji chránil, mi pověděla, že jste jí z nějakého důvodu nařídil, aby se vystěhovala z bytu ve vašem domě. Je zoufalá. Nemá peníze a nemá přátele kromě těch, co žijí tady v okolí. Slíbil jsem jí, že si s vámi promluvím, vždyť jste rozumný člověk a určitě jste to udělal jenom z nějakého nedorozumění. Dala pryč to zvíře, které všechny ty těžkosti vyvolalo, proč by tedy nemohla zůstat? Prosím vás o tuhle laskavost jako Ital Itala.“
Signor Roberto se pozorně zahleděl na mladého muže před sebou. Viděl muže střední, svalnaté postavy, venkovana, ale nikoli banditu, i když se tak směšně opovážil nazvat se Italem. Roberto pokrčil rameny. „Už jsem ten byt pronajal jiné rodině za vyšší nájemné. Kvůli té vaší známé je přece nemohu nechat na holičkách!“
Vito uznale přikývl. „O kolik víc měsíčně?“
„O pět dolarů.“ Byla to lež. Vdově pronajal ten čtyřpokojový tmavý byl u železniční trati za dvanáct dolarů měsíčně a víc mu ani nový nájemník nebyl ochoten platit.
Vito vyndal z kapsy svazek bankovek a odpočítal tři desetidolarovky. „Tady máte na to zvýšení za šest měsíců předem. Té vdově o tom raději neříkejte, má svou hrdost. Za šest měsíců za mnou zase přijďte. A samozřejmě jí dovolíte, aby si ponechala toho psa!“
„Ani nápad!“ odsekl pan Roberto. „A kdo k čertu vlastně jste, abyste mi tady dával rozkazy? Chovejte se slušně, nebo se i s tím svým sicilským zadkem octnete venku na ulici!“
Vito rozhodil překvapeně ruce. „Žádám vás přece jenom o laskavost, o nic víc! Člověk nikdy neví, kdy může potřebovat přítele, nemám pravdu? Tady máte, vezměte si ty peníze jako projev mé dobré vůle. Rozhodnutí je na vás. Ani ve snu by mě nenapadlo, abych vám je nějak vyvracel.“ A vtiskl peníze panu Robertovi do ruky. „Prokažte mi tuhle malou laskavost, klidně si ty peníze vezměte a nechte si to projít hlavou. A jestli mi ty peníze chcete vrátit, tak to zítra ráno udělejte. Když tu ženu nechcete mít ve svém domě, jak vám v tom můžu zabránit? Koneckonců je to váš majetek. A chápu, že tam nechcete mít toho psa. Sám nemám rád zvířata.“ Vito poklepal pana Roberta po rameni. „Prokažte mi tuhle službu, ano? Nezapomenu vám to. Zeptejte se na mě svých přátel tady ve čtvrti, potvrdí vám, že jsem člověk, který umí být vděčný.“
Panu Robertovi už ovšem začínalo svítat. Téhož dne se vyptal na Vita Corleona. A pak už na příští ráno nečekal. Hned večer zaklepal na dveře Vitova bytu, omluvil se, že přichází tak pozdě, a dal si od signory Corleonové nalít sklenku vína. Pak ujistil Vita, že všechno je nesmyslné nedorozumění, že signora Colombová může samozřejmě zůstat v bytě, že si tam smozřejmě může nechat svého psa. Co jsou zač tihle mizerní nájemníci, že si stěžují na štěkot chudáka psa, když platí tak nízké nájemné? Nakonec hodil na stůl těch třicet dolarů, co mu Vito dal, a velmi upřímně prohlásil: „Vaše dobré srdce, s nímž jste se ujal té ubohé vdovy, mě zahanbilo a chci.dokázat, že i já cítím křesťanskou lásku k bližnímu. Její činže zůstane taková, jaká byla.“
Všichni zúčastnění dokonale hráli divadélko až do konce. Vito naléval víno, dal přinést koláče, tiskl panu Robertovi ruku a chválil jeho velkomyslnost. Pan Roberto vzdychal a prohlásil, že teď, když se seznámil s člověkem, jako je Vito Corleone, se mu vrátila víra v lidské dobro. Nakonec se přátelsky rozloučili. Pan Roberto, ještě roztřesený strachy, že unikl o vlásek, odjel tramvají domů do Bronxu a šel si lehnout. Příští tři dny do svých činžáků ani nepáchl.

Z Vita Corleona se stal ve čtvrti uomo di rispetto. Tvrdilo se o něm, že je členem sicilské mafie. Jednoho dne k němu přišel chlapík, kterýsi v jednom pokoji zařídil hazardní hernu, a dobrovolně mu začal platit dvacet dolarů týdně za jeho „přátelství“. Stačilo, aby párkrát týdně zašel do herny a dal tak karbaníkům najevo, že jsou pod jeho ochranou.
Obchodníci, kteří měli těžkosti s chuligány, ho prosili, aby zakročil. Vyhověl jim a dostal za to příslušnou odměnu. Brzy už měl příjem na onu dobu i onu čtvrt obrovský - sto dolarů týdně. Protože Clemenza a Tessio byli jeho přátelé a spojenci, musel každému z nich dávat část peněz, ale udělal to, aniž ho sami požádali. Nakonec se rozhodl, že se svým kamarádem z mládí, Genkem Abbandandem, založí podnik na dovoz olivového oleje. Genco se měl zabývat obchodní stránkou, tedy dovozem olivového oleje z Itálie, nákupem za přiměřenou cenu, skladováním v otcově skladišti. V téhle oblasti podnikání měl Genco zkušenosti. Clemenza a Tessio se měli zabývat prodejem. Měli zajít do každého italského hokynářství na Manhattanu, potom v Brooklynu a v Bronxu a přesvědčit jejich majitele, aby odebírali výhradně olej značky Genco Pura. Se skromností sobě vlastní odmítl Vito pojmenovat jejich druh oleje po sobě.) Vito se ovšem měl stát šéfem firmy, dal přece k dispozici většinu kapitálu. Měl být také přivolán v těch mimořádných případech, kdy majitelé obchodů nebyli ochotni se s Clemenzou a Tessiem dohodnout o kupních podmínkách, aby zde použil své vlastní, tak důrazné přesvědčovací síly.
Několik příštích let žil Vito Corleone spokojeným životem obchodníčka, soustředěného na budování svého podniku v rámci dynamicky se rozvíjející ekonomiky země. Byl oddaným otcem a manželem, třebaže mu na rodinu zbývalo málo času. Olivový olej Genco Pura se postupně stával nejlépe prodávaným italským olejem v Americe a jeho podnik se rozrůstal. Jako každý dobrý obchodník pochopil výhody plynoucí z podbízení konkurenčních cen a z toho, že bude konkurenci zabraňovat v získávání dalších odbytišť. Musel ovšem obchodníky přesvědčovat, aby skladovali méně zboží svých značek. Jako každý dobrý obchodník si vytkl za cíl získat monopolní postavení, a proto nutil konkurenty, aby vyklízeli pole nebo splynuli s jeho společností. Protože však začal s malým kapitálem, protože nevěřil v reklamu a spoléhal se pouze na síly mluveného slova, a protože po pravdě řečeno nebyl jeho olivový olej o nic lepší než olej konkurence, nemohl se uchýlit k běžným trikům obchodníků respektujících zákony. Musel se spoléhat na sílu vlastní osobnosti a svou pověst uoma di rispetto.
Už jako mladý muž si Vito vysloužil pověst rozumného člověka. Nikdy nevyhrožoval. Vždycky použil logiky kterou nebylo možno vyvrátit. Vždycky se postaral, aby partner dostal svůj podíl na zisku. Nikdo neprodělával. Tohle ovšem dělal ze zřejmých důvodů. Tak jako mnozí rození obchodníci pochopil, že volná konkurence znamená plýtvání, monopol naopak efektivnost. A proto se tedy věnoval cíli dosáhnout tohoto efektivního monopolu. Někteří brooklynští velkoobchodníci olivovým olejem, muži výbušní, tvrdohlaví a nepřístupní rozumné argumentaci však odmítali vidět a uznat vizi Vita Corleona, a to i poté, když jim všechno neobyčejně trpělivě a podrobně vysvětlil. Nad těmito lidmi rozhodil Vito zoufale ruce a poslal do Brooklynu Tessia, aby se tam načas usadil a problém vyřešil. Sklady lehaly popelem, celé náklady zeleného olivového oleje byly shazovány z aut a vytvářely na dlážděných ulicích newyorských doků jezírka. Jeden zbrklý chlapík, arogantní Miláňan, který měl větší víru v policii, než jakou měli světci v Krista, si dokonce na své italské krajany stěžoval u úřadů; tím ovšem porušil tisíc let starý zákon omerty. Než se v té věci vůbec něco podniklo, velkoobchodník zmizel a už ho nikdo víc nespatřil, zanechal po sobě opuštěnou milující manželku a tři děti, které, budiž Bohu poděkováno, byly již plnoleté, takže mohly převzít jeho obchod a dohodnout se s Genco Pura Oil Company.
Jenomže velcí muži se velkými nerodí, velkými se stávají, a tak tomu bylo u Vita Corleona. Když byla uzákoněna prohibice a nesměly se prodávat lihoviny, učinil Vito Corleone definitivní krok od docela obyčejného, poněkud bezohledného obchodníka k velkému donu ve světě zločinného podnikání. Tato přeměna se ovšem neuskutečnila za jediný den nebo rok, ale ke konci prohibice - a na začátku velké hospodářské krize - se Vito Corleone stal padrinem, donem, donem Corleonem.
Začalo to zcela nenápadně. V té době už měla Genco Pura Oil Company šest dodávkových náklaďáků. Prostřednictvím Clemenzy se na Vita Corleona obrátila skupina italských pašeráků, dopravující z Kanady do Spojených států whisky a jiné lihoviny. Potřebovali nákladní auto a lidi, aby mohli své zboží rozvážet po New Yorku. Potřebovali lidi spolehlivé, mlčenlivé, rázné a do jisté míry ke všemu odhodlané. Byli ochotni Vitovi za jeho auta a lidi zaplatit. Odměna byla tak vysoká, že Vito drasticky omezil obchod olivovým olejem, aby mohl náklaďáky dát téměř výhradně k dispozici pašerákům. A to přesto, že tihle pánové doprovodili svou nabídku skrytou výhrůžkou. Ale už tehdy byl Vito natolik zralým mužem, že ho ani nenapadlo, aby se pro tuto hrozbu urazil či rozzlobil a kvůli ní odmítl výhodnou nabídku. Jejich hrozbu zhodnotil, zjistil, že je nepřesvědčující, a cena jeho partnerů tím v jeho očích jen klesla; jak jsou hloupí, když použili hrozby tam, kde jí nebylo zapotřebí! Bylo to užitečné poznání, které mu jistě přinese ovoce, až nastane vhodný čas.
A znovu kvetly obchody. Mnohem důležitější ovšem bylo, že tím získal poznatky, styky a zkušenosti. A také hromadil dobré skutky, jako bankéř hromadí cenné papíry. V příštích letech se totiž jasně projevilo, že Vito není jen člověk nadaný, nýbrž svým způsobem i geniální.
Ustavil se ochráncem italských rodin, co si doma zřídily tajné výčepy a svobodným nádeníkům prodávaly whisky, sklenku po patnácti centech. Stal se při biřmování kmotrem nejmladšího syna paní Colombové a dal mu pěkný dar, zlatý dvacetidolar. Protože se v té době nedalo vyhnout tomu, aby některé z jejich nákladních aut nezastavila policie, najal Genco Abbandando schopného advokáta s bohatými styky na policejním ředitelství a u soudů. Byl vypracován systém úplatků a zanedlouho měla Corleonova organizace dlouhý seznam úředníků, kterým se měsíčně vyplácela určitá částka. Když se advokát snažil udržet seznam v mezích a omlouval se za výši výdajů, Vito ho uklidnil: „Ne, ne. Dejte do seznamu pokud možno každého, i když nám právě teď nebude nic platný. Věřím v přátelství a jsem ochoten dokázat své přátelství první.“
Jak čas plynul, corleonovská říše se rozrůstala, přibývalo nákladních aut a výplatní listina se prodlužovala. Vzrůstal také počet lidí, pracujících přímo pro Tessia a Clemenzu. Celý podnik se pomalu začal stávat nezvladatelným. Proto nakonec Vito vypracoval novou strukturu organizace. Clemenzovi a Tessiovi dal hodnost caporegimů, čili kapitánů; muži, kteří jim podléhali, měli hodnost vojínů. Genka Abbandanda jmenoval svým poradcem, consigliorim. Dále vytvořil mezivrstvy, které ho oddělovaly od operačních skupin. Když vydal nějaký rozkaz, dal ho pouze Genkovi nebo jednomu ze svých caporegimů. A kdykoli ho vydával, zřídkakdy byl při tom další svědek. Později vyčlenil Tessiovu skupinu a svěřil jí odpovědnost za Brooklyn. Tessio tím přestal být Clemenzovým podřízeným a Vito jim oběma dal záhy jasně najevo, že si nepřeje, aby se stýkali, a to ani společensky. Vysvětlil to inteligentnějšímu Tessiovi, který okamžitě pochopil, oč jde, i když to Vito zdůvodňoval jako bezpečnostní opatření proti silám zákona. Tessio pochopil, že by byl Vito nerad, aby jeho oba caporegimové měli možnost proti němu intrikovat, a rovněž pochopil, že nejde o projev zlé vůle, nýbrž o taktické bezpečnostní opatření. Za to dal Vito Tessiovi volnou ruku v Brooklynu, ale Clemenzovo léno v Bronxu držel pevně pod palcem. Clemenza byl totiž vzdor navenek projevované bodrosti výbojnější. bezohlednější a krutější a potřeboval pevnější ruku.
Hospodářská krize ještě zvýšila moc Vita Corleona. A právě v té době ho začali nazývat don Corleone. Všude po celém New Yorku marně žadonili poctiví lidé o poctivou práci. Hrdí muži ponižovali sebe i své rodiny jen proto, aby mohli od pohrdlivé byrokracie přijímat úřední milodary. Ale lidé dona Corleona chodili po ulicích s hlavami vztyčenými a kapsami napěchovanými stříbrem a papírovými bankovkami. A neměli strach, že přijdou o práci. Ani don Corleone, ten nejskromnější z lidí, se neubránil pocitu hrdosti. Staral se o svůj svět, o své lidi. Nezklamal ty, kdo na něm byli závislí a kdo pro něho dřeli v potu tváře a v jeho službách riskovali svobodu i životy. A když nešťastnou náhodou některý z jeho zaměstnanců byl zatčen a poslán do vězení, dostávala nebožákova rodina výživné; nikoli ubožáckou, mizernou, trapnou almužnu, nýbrž stejnou částku, jakou si ten muž vydělával, dokud byl na svobodě.
Nešlo tu ovšem o čistě křesťanskou dobročinnost. Ani nejlepší přátelé by nebyli dona Corleona nazvali světcem. V jeho šlechetnosti byl kus sobectví. Zaměstnanec poslaný do vězení věděl, že postačí držet jazyk za zuby, a o rodinu a děti bude postaráno. Věděl, že nevyzradí-li nic policii, má zaručeno vřelé přijetí, až se vrátí z vězení. Doma na něho bude čekat večírek, nejlepší pokrmy, podomácku vyrobené ravioli, víno, paštiky, a shromáždí se tam všichni přátelé a příbuzní, aby se s ním radovali z nabyté svobody. A někdy během večera k němu zaskočí consigliori, Genco Abbandando, a snad dokonce i sám don, aby tak oddanému spolubojovníkovi prokázal úctu, pozdvihl na jeho počest sklenici vína a odevzdal mu pěkný peněžitý dar, aby si před návratem ke každodenní dřině mohl dopřát s rodinou jeden či dva týdny dovolené. Tak nesmírně laskavý a moudrý byl don Corleone.
V té době si don řekl, že řídí svůj svět mnohem lépe, než jak vedou jeho nepřátelé onen větší svět, který mu neustále klade překážky do cesty. A tohle přesvědčení v něm živili i všichni chudáci ze sousedství, kteří se na něho neustále obraceli s prosbami o pomoc: aby pro někoho zařídil sociální podporu, aby obstaral nějakému mladíkovi práci nebo jiného dostal z vězení, aby půjčil menší obnos někomu, kdo ty peníze zoufale potřebuje, aby zasáhl u domácích, kteří proti zdravému rozumu vymáhají činži od nezaměstnaných nájemníků.
Don Vito jim všem pomáhal. Nejen to, pomáhal jim ochotný, s povzbuzujícími slovy, aby milodary, které jim poskytoval, zbavil trpké příchuti. A když si pak tihle Italové nevěděli rady a byli zmateni, koho zvolit jako zástupce do státní legislatury, do městské správy, do Kongresu, nebylo divu, že se obraceli o radu k svému příteli donu Corleonovi, k svému padrinovi. A tak se stal politickou mocí, se kterou se zkušení političtí předáci museli radit. Svou moc upevňoval s prozíravou státnickou moudrostí; dokonce podporoval na studiích nadané chlapce z chudých italských rodin, chlapce, z nichž se později stávali advokáti, zástupci okresních prokurátorů a dokonce soudci. Don Corleone plánoval budoucnost své říše s veškerou prozíravostí velkého státníka.
Odvolání prohibičních zákonů zasadilo jeho říši těžkou ránu, ale don už stejně učinil nutná preventivní opatření. V roce 1933 vyslal emisary k muži, který ovládal všechen hazard na celém Manhattanu, hry v kostky v dokách, lichvu, která k tomu patřila jako párky k fotbalu, sportovní sázkové kanceláře a koňské dostihy, tajné herny, kde se hrál poker, a loterii v Harlemu. Jmenoval se Salvatore Maranzano a byl to pezzo da novanta, jeden z hlavounů newyorského podsvětí. Corleonovi emisaři navrhli Maranzanovi rovné partnerství, výhodné pro obě strany. Vito Corleone se svou organizací a svými policejními a politickými styky by mohl Maranzanovým akcím poskytnout silnou záštitu a dodat mu nové možnosti na rozšíření činnosti do Brooklynu a Bronxu. Jenže Maranzano byl krátkozraký a Corleonovu nabídku pohrdlivě odmítl. Jeho přítelem byl velký Al Capone a sám měl vlastní organizaci, vlastní lidi a navíc velký arzenál. Nehodlal podpořit toho zbohatlíka, který měl pověst spíš parlamentního diskutéra než opravdového mafiosa. Maranzanovo odmítnutí vyvolalo velkou válku z roku 1933, která změnila celou strukturu newyorského podsvětí.
Na první pohled to byl nerovný boj. Salvatore Maranzano měl mocnou organizaci a zdatné pistolníky. Byl spjat přátelstvím s Caponem v Chicagu a mohl ho požádat o pomoc. Udržoval také dobré vztahy s famighí Tattagliových, která ovládala newyorskou prostituci a ten nepatrný obchod s drogami, co tehdy existoval. Měl rovněž politické styky s vlivnými velkopodnikateli, kteří využívali jeho ozbrojených lidí k terorizování židovských odborářů v konfekčním průmyslu a italských anarchistických odborů ve stavebnictví.
Proti tomu všemu mohl don Corleone postavit dva malé, ale výborně zorganizované regimy, vedené Clemenzou a Tessiem. jeho politické a policejní styky ztratily na účinnosti v důsledku toho, že velkopodnikatelské kruhy podporovaly Maranzana. Výhodou pro něj však bylo, že nepřítel nevěděl nic o vysoké úrovni jeho organizace. Podsvětí neznalo skutečný počet jeho ozbrojenců a navíc je zmátlo i to, že Tessiova organizace v Brooklynu byla navenek vyčleněná a samostatná.
Ale přesto byl boj nerovný, dokud Vito Corleone jediným mistrovským tahem nevyrovnal soupeřovu převahu.
Maranzano vzkázal Caponovi, aby mu poslal do New Yorku své dva nejlepší pistolníky kteří by toho zbohatlíka odstranili. Famiglia Corleonových měla v Chicagu přátele a informátory a ti jim dali vědět, kterým vlakem oba pistolníci přijedou. Vito Corleone vyslal Luku Brasiho, aby se o ně postaral, a pokyny které mu dal, odstranily zábrany, udržující nejnižší pudy tohoto zvláštního člověka v mezích.
Brasi a jeho lidé - celkem čtyři - čekali na chicagské gangstery na nádraží. Jeden z Brasiho lidí si pro tuhle příležitost opatřil taxík a nádražní nosič, nesoucí jejich zavazadla, zavedl chicagské pistolníky přímo k němu. Jen co nastoupili, vtrhli za nimi dovnitř Brasi a jeden z jeho lidí, revolvery v rukou, a přinutili chicagské hochy, aby si lehli na podlahu. Taxík zajel k připravenému skladišti blízko doků.
Oba chicagské pistolníky spoutali na nohou a na rukou a ústa jim ucpali ručníky, aby nemohli křičet.
Pak Brasi uchopil sekeru, která byla opřená o zeď, a začal jí sekat do jednoho z pistolníků. Napřed mu usekl chodidla, pak nohy u kolen, pak stehna v místě, kde se napojovala na trup. Brasi byl mimořádně silný chlap, ale musel mockrát zvednout sekeru, než dokončil svůj záměr. Do té chvíle už ovšem oběť vypustila duši a podlaha vypadala jako na jatkách. Když se Brasi obrátil k druhé oběti, shledal, že další námaha je zbytečná. Druhý Caponův pistolník spolkl z čiré hrůzy - bylo to téměř k neuvěření - ručník nacpaný do úst a udusil se. Když policie provedla pitvu, aby zjistila příčinu smrti, našel se ručník v jeho žaludku.
Za několik dní došel Al Caponovi do Chicaga vzkaz od Vita Corleona. Zněl asi takto: „Teď víte, jak zacházím s nepřáteli. Proč se Neapolitán míchá do sporu mezi dvěma Sicilany? Pokud se rozhodnete pokládat mě za přítele, pak vám dlužím službu a prokážu vám ji, jakmile mě o nějakou požádáte. Muž jako vy přece musí vědět, oč výhodnější je mít přítele, který - místo aby se na vás obracel s prosbou o pomoc - se dovede postarat sám o sebe a je naopak vždy připraven vám poskytnout pomoc, budete-li mít v budoucnu nějaké těžkosti. Pokud o mé přátelství nestojíte, budiž. V tom případě vás ovšem musím varovat, že podnebí v tomhle městě je pro Neapolitány vlhké a nezdravé. Proto vám radím, abyste sem nikdy nezavítal.“
Arogance vzkazu byla záměrná. Don si Caponova gangu ani trochu nevážil, pokládal ho za smečku omezených, vyložených hrdlořezů. Informátoři mu sdělili, že se Capone drzým vystupováním na veřéjnosti a vychloubačným rozhazováním zločinně nabytého bohatství připravil o všechen politický vliv. Don si uvědomoval - vlastně si tím byl zcela jist - že je-li Caponova říše, a ostatně i každá jí podobná, zbavena politického vlivu a společenské kamufláže, může být snadno zničena. Věděl, že Capone je na cestě ke zkáze. A věděl také, že Caponův vliv, ať už je sebehrůznější a sebemocnější, nesahá za hranice Chicaga.
Donova taktika byla úspěšná. Ani ne tak pro krutost, ale pro mrazivou rychlost a pohotovost donovy reakce. Jestli má don tak dobré informace, pak by každý další tah mohl být spojen s nebezpečím. Bude proto lepší a mnohem rozumnější přijmout nabídku přátelství i s naznačenou službou. Caponův gang tedy donovi vzkázal, že nezasáhne.
Teď už byly síly vyrovnané..A pokoření Caponova gangu vyneslo Vitu Corleonovi nesmírnou „úctu“ u podsvětí v celých Spojených státech. Po dalších šest měsíců vytlačoval don Maranzana soustavně z pozic. Přepadával tajné herny, které ten člověk měl pod kontrolou, objevil jeho největší loterní sázkovou kancelář v Harlemu a odlehčil ho o jednu celodenní tržbu nejen v hotovosti, nýbrž i v záznamech. Na všech frontách se pustil do boje s nepřáteli. Clemenzu a jeho lidi dokonce poslal do konfekčního průmyslu, aby tam bojovali po boku odborářů proti hrdlořezům v Maranzanově žoldu a majitelům konfekčních firem. A na všech frontách mu jeho vynikající inteligence a organizace přinášely vítězství. Zvrat v boji také přivodila Clemenzova dychtivá krutost, jíž Corleone cílevědomě využíval. A nakonec poštval don Corleone Tessiův regime, který až dosud držel v záloze, na Maranzana samého.
To už Maranzano vyslal k donovi posly s prosbou o mír. Vito Corleone je odmítal přijmout a pod tou či onou záminkou je odbýval. Maranzanovi lidé začali sbíhat od praporu, nechtěli totiž padnout za ztracenou věc. Bookmakeři a lichváři začali platit výpalné Corleonově organizaci. Válka byla už téměř u konce.
A nakonec na Silvestra roku 1933 pronikl Tessio až za hradby Maranzanovy osobní ochrany. Maranzanovi důstojníci si přáli dohodu a slíbili, že šéfa přivedou sami pod nůž. Namluvili mu, že dohodli schůzku s Corleonem v jedné brooklynské restauraci, a vešli tam s ním jako jeho tělesná stráž. Posadili ho ke stolku s kostkovaným ubrusem. Když tam rozmrzele žvýkal kousek chleba, rychle utekli z restaurace, neboť v tu chvíli vešel Tessio se čtyřmi muži. Poprava se odbyla rychle a spolehlivě. Maranzano, ústa plná rozžvýkaného chleba, byl prostřílený jako řešeto. Válka skončila.
Maranzanova říše byla včleněna do corleonovské organizace. Don Corleone zavedl systém poplatků a všem vazalům dovolil vést nadále sázkové kanceláře a loterie. Navíc získal opěrný bod v konfekčním průmyslu, což se v pozdějších letech ukázalo jako nanejvýš důležité. Jenže teď, když si dal takto do pořádku své obchodní záležitosti, zjistil, že mu to doma nějak skřípe.
Santinovi Corleonovi, Sonnymu, bylo už šestnáct; kupodivu se vytáhl do výšky téměř dvou metrů, měl široká ramena a masitou tvář, která přes smyslný výraz nepůsobila nijak zženštile. Jenže zatímco Fredo byl tichý chlapec a Michael samozřejmě ještě batole, měl Santino samé nepříjemnosti. Pral se, ve škole neprospíval, a nakonec jednou večer zašel k donovi Clemenza, který jako chlapcův kmotr měl povinnost otce upozornit, a sdělil mu, že syn se zúčastnil loupežného přepadení, takové hlouposti, která mohla velmi špatně dopadnout. Sonny byl zřejmě vůdcem party a oba další chlapci mu jen pomáhali.
Byl to jeden z těch řídkých případů, kdy se Vito Corleone neovládl. Tom Hagen už žil u nich tři roky a don se zeptal Clemenzy, zda je do toho zapleten i sirotek. Clemenza zavrtěl hlavou. Don poslal pro Santina vůz a dal ho přivézt do kanceláře v Genco Pura Olive Oil Company.
Poprvé v životě utrpěl don porážku. Když se synem osaměl, dal volný průchod vzteku a zasypal hromotluckého Sonnyho kletbami v sicilském nářečí, hodícím se víc než kterákoli jiná řeč k vyjádření zlosti. Nakonec se ho otázal: „Kdo ti dal právo spáchat něco takového? Proč jsi vůbec chtěl něco takového spáchat?“
Sonny stál, nasupen, odmítaje odpovědět. Don tedy dodal opovržlivě: „A přitom něco tak hloupého! Co vám tahle noční práce vynesla? Každému padesát dolarů? Dvacet dolarů? To jsi riskoval život za dvacet dolarů, co?“
Jako by ani nebyl poslední slova zaslechl, odsekl Sonny vzpurně: „Viděl jsem tě, jak jsi zabil Fanucciho.“
Don hlesl: „Ach,“ a klesl zpět do křesla. Čekal.
„Když Fanucci odešel z našeho domu,“ spustil Sonny, „řekla maminka, že smím jít nahoru. Zahlédl jsem tě, jak jdeš na střechu, a šel jsem za tebou. Viděl jsem všechno, cos udělal. Zůstal jsem tam nahoře a viděl jsem, jak jsi vyhodil náprsní tašku a revolver.“
Don vzdychl: „No, pak tedy nemůžu s tebou debatovat, jak by ses měl chovat. Copak nechceš dokončit školu, copak se nechceš stát advokátem? Advokáti s aktovkou můžou ukrást mnohem víc peněz než tisíc chlapů s pistolemi a maskami.“
Sonny se na něho zazubil a poťouchle nadhodil: „Chci vstoupit do rodinnýho podniku.“ Když spatřil, že donova tvář zůstává kamenná a že se tomuto vtipu nezasmál, rychle dodal: „Můžu se naučit prodávat olivový olej.“
Don chvíli mlčel, pak pokrčil rameny. „Každý člověk má jen jeden úděl,“ prohlásil. Nedodal, že o údělu jeho syna rozhodlo, že byl svědkem zavraždění Fanucciho. Jenom se otočil a klidně dodal: „Přijď zítra ráno v devět. Genco ti ukáže, co máš dělat.“
Jen<