kapitola 3
Kromě šoféra byli v autě s Hagenem ještě tři další muži. Hagena posadili za řidiče mezi ty dva chlapíky, co k němu na ulici přiskočili zezadu. Sollozzo si sedl dopředu. Chlapík po Hagenově pravici se přes něho natáhl a stáhl mu klobouk přes oči, aby nemohl vidět. „Ani se nehněte,“ varoval ho.
Jízda byla krátká, ne víc než dvacet minut, a když Hagen vystoupil z vozu, nevěděl, kde je, protože se mezitím setmělo. Zavedli ho do přízemního bytu a posadili ho na kuchyňskou židli. Sollozzo si sedl za kuchyňský stůl proti němu. Na snědé tváři měl dravčí výraz.
„Nemusíte mít strach,“ řekl. „Vím, že nepatříte k pistolníkům dona Corleona. Chci na vás, abyste pomohl Corleonovým, a chci, abyste pomohl i mně.“
Hagen si chvějící se rukou vložil cigaretu do úst. Jeden z mužů postavil na stůl láhev režné whisky a nalil mu trochu do porcelánového kávového hrnečku. Hagen se vděčně napil pálivé tekutiny. Uklidnila mu ruce a zbavila ho slabosti v nohou.
„Váš šéf je mrtev,“ řekl Sollozzo. Slzy, které vyhrkly Hagenovi do očí, ho překvapily a odmlčel se. Pak pokračoval: „Oddělali jsme ho před jeho podnikem, na ulici. Jen co mi to oznámili, sbalili jsme vás. Musíte sjednat mír mezi mnou a Sonnym.“
Hagen neodpověděl. Překvapil ho vlastní smutek. Pocit marnosti se v něm mísil se strachem před smrtí. Sollozzo hovořil dále: „Sonny byl do mého návrhu celý žhavý. Pravda? Také vy víte, že by to bylo zrovna to pravé. Narkotika jsou věc budoucnosti. Je v nich tolik peněz, že za pár let může kdekdo zbohatnout. Don už, patřil do starého železa, jeho éra skončila, jenže on si to neuvědomoval. A teď je po smrti a níc ho nepřivede zpátky k životu. Jsem ochotný uzavřít novou dohodu a vaším úkolem bude Sonnyho přesvědčit, aby s ní souhlasil.“
„Nemáte ani nejmenší šanci,“ řekl Hagen. „Sonny se do vás pustí s plnou vervou.“
Sollozzo ho netrpělivě odbyl: „Tohle bude jen jeho první reakce. Vy ho prostě musíte přivést k rozumu. Za mnou stojí famiglia Tattagliových se všemi svými lidmi. Zbývající newyorské famiglie přistoupí na všechno, jen aby zabránily válce mezi námi. Ta by ohrožovala je i jejich obchody. Bude-li Sonny s mým návrhem souhlasit, ostatní famiglie ve Spojených státech se do věci nebudou míchat, dokonce ani donovi nejstarší přátelé.“
Hagen upíral oči na své ruce a neodpovídal. Sollozzo naléhal dále: „Don už dělal chyby. Za starých časů bych se mu nebyl nikdy mohl dostat na kobylku. Ostatní famiglie mu nedůvěřují, protože consigliorim udělal vás a vy nejste ani Ital, natož Sicilan. Jestli dojde k otevřené válce, bude famiglia Corleonových zničena a doplatíme na to všichni, i já. Víc než peníze potřebuju ty politické styky, co mají Corleonovi. Promluvte si tedy se Sonnym, promluvte si s caporegimy; zabráníte velkému krveprolití.“
Hagen nastavil hrneček, aby mu nalili další whisky. „Pokusím se o to,“ řekl. „Sonny je ovšem paličák. A ani Sonnymu se nepodaří zarazit Luku. Právě na Luku byste si měli dát pozor. A jestli přistoupím na váš návrh, budu.si na něho muset dát pozor i já.“
Luku si už vezmu na starost,“ řekl Sollozzo klidně. „Vy si vezměte na starost Sonnyho a ty dva další mládence. Můžete jim přece říct, že Freddie by si to dneska odnesl stejně jako jeho táta, jenže moji chlapci měli přísný rozkaz na něho nestřílet. Nechtěl jsem vyvolat víc nenávisti, než bylo nevyhnutelné. Můžete jim říct, že Freddie žije jen díky mně.“
Hagenovi konečně začal fungovat mozek. Teprve teď opravdu uvěřil, že Sollozzo ho nechce zabít nebo podržet jako rukojmí. Strach zmizel a náhlá úleva od tohoto pocitu, který ho až dosud ochromoval, mu vehnala ruměnec studu do tváře. Sollozzo ho chvíli pozoroval s klidným, chápavým úsměvem.
Hagen začal o věcech logicky uvažovat. Jestli odmítne podporovat Sollozzův návrh, mohli by ho zabít. Pak si ovšem uvědomil, že Sollozzo na něm pouze žádá, aby návrh předložil a předložil ho řádně jak je v souladu s jeho povinnosti odpovědného consiglioriho. A když tak teď o tom přemýšlel, uvědomil si rovněž, že Sollozzo má pravdu. Otevřené válce mezi famigliemi Tattagliových a Corleonových je třeba za každou cenu zabránit. Corleonovci musí pohřbít své mrtvé, zapomenout a dohodnout se. A teprve, až čas uzraje, budou se moci pustit do Sollozza.
Ale jak vzhlédl, uvědomil si, že Sollozzo přesně ví, co si myslí. Turek se usmíval. A vtom Hagenovi svitlo. Co je s Lukou Brasim, že si Sollozzo nedělá žádné starosti? Dal se Luca podplatit? Vzpomněl si, že si don onoho večera, kdy odmítl Sollozzův návrh, dal zavolat Luku do kanceláře k soukromé rozmluvě. Jenže teď není čas na to, aby si takovými podrobnostmi lámal hlavu. Musí se vrátit do bezpečí corleonovské longbeachské rodinné pevnosti. „Udělám, co budu moct,“ řekl Sollozzovi. „Myslím, že máte pravdu. Tohle by na nás chtěl dokonce i don.“
Sollozzo vážně přikývl. „Prima,“ prohlásil. „Nerad prolévám krev, jsem obchodník a krev je příliš drahá.“ Vtom zazvonil telefon a jeden z chlapíků, sedících za Hagenem, šel zvednout sluchátko. Naslouchal a pak stručně pravil: „Dobrá, povím mu to.“ Zavěsil, přistoupil k Sollozzovi a něco mu pošeptal do ucha. Hagen spatřil, jak Sollozzo zbledl a oči mu zablýskly vztekem. Projel jím záchvěv strachu. Sollozzo se na něho hloubavě zahleděl. Hagen pochopil, že teď už ho na svobodu nepustí, že se stalo něco, co by mohlo znamenat i jeho smrt. „Ten dědek je ještě naživu,“ řekl Sollozzo. „Dostal pět kulek do té své zatracené sicilské kůže a je ještě naživu.“ Odevzdaně pokrčil rameny. „Smůla,“ řekl Hagenovi. „Smůla pro mě, smůla pro vás.“
kapitola 4
Když Michael dorazil do Long Beache, shledal, že úzký vjezd do rezidence je zahrazen řetězem. Náměstíčko samo tonulo ve světle reflektorů ze všech osmi domů a v jejich svitu se odrážely obrysy nejméně deseti aut, zaparkovaných podél zaobleného betonového chodníku.
O řetěz se opírali dva chlapíci, které v životě neviděl. Jeden z nich se ho zeptal s brooklynským přízvukem: „Co ste zač?“
Pověděl jim to. Z nejbližšího domu vyšel další chlápek a zblízka mu pohlédl do tváře. „To je donův kluk,“ prohlásil. „Zavedu ho dovnitř sám.“ Michael šel za ním k otcovu domu a tam je dva strážci u dveří vpustili dovnitř.
V domě bylo plno lidí, které neznal; teprve v obývacím pokoji našel Terezu, ženu Toma Hagena, jak toporně sedí na pohovce a kouří cigaretu. Na malém stolku před ní stála sklenka whisky. Na druhém konci pohovky seděl tělnatý Clemenza. Caporegime se tvářil apaticky, ale potil se a zavlhlý doutník, který držel v ruce, se černě leskl od slin.
Clemenza mu soustrastně stiskl ruku a zamumlal: „Tvá matka je u otce v nemocnici. Všecko dobře dopadne.“ Paulie Gatto povstal a také mu potřásl rukou. Michael na něho zvědavě pohlédl. Věděl, že Paulie je otcovým tělesným strážcem, ale nevěděl, že zůstal doma, protože byl nemocný. Z jeho snědé tváře vyčetl napětí. Znal Gattovu pověst muže jako muže s budoucností, jako velmi šikovného chlapíka, který dokáže bez komplikací vyřídit i delikátní úkoly, jenže dnes svou povinnost nesplnil. Michael si také povšiml, že v rozích místnosti postává několik dalších mužů, ale neznal je. Clemenzovi lidé to nebyli. Michael dal jedno k druhému a pochopil. Clemenza a Gatto se ocitli v podezření. V domnění, že Paulie byl na místě zločinu, otázal se mladíka s fretčím obličejem: „Jak je Freddiemu? Je v pořádku?“
„Lékař mu dal injekci,“ řekl Clemenza. „Teď spí.“
Michael přistoupil k Hagenově ženě a sklonil se, aby ji políbil na tvář. Ti dva se odjakživa měli rádi. Michael ji tiše konejšil: „Nedělej si starosti, Tomovi se nic nestane. Už jsi mluvila se Sonnym?“
Tereza se k němu na okamžik přitiskla a zavrtěla hlavou. Byla to křehká, velmi půvabná žena, víc Američanka než Italka. Byla velmi vyděšená. Pak ji odvedl do otcovy rohové kanceláře.
Sonny seděl rozvalený v křesle za psacím stolem, v jedné ruce žlutý blok, v druhé tužku. V místnosti s ním byl pouze caporegime Tessio; Michael ho poznal a okamžitě usoudil, že v domě jsou jeho lidé a tvoří novou palácovou stráž. Také on měl v ruce blok a tužku.
Když je Sonny spatřil vcházet, povstal za psacím stolem a objal Hagenovu ženu. „Neboj se, Terezo,“ řekl. „Tom je v pořádku. Jenom mu chtějí oznámit svůj návrh a pak, jak řekli, ho pustí. Vždyť je pouze náš právní zástupce, s vlastníma akcema nemá nic společnýho. Nikdo nemá důvod mu ublížit.“
Pustil Terezu a pak k Michaelovu překvapení i jeho objal a políbil na tvář. Michael Sonnyho odstrčil, zazubil se a řekl: „Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykl, že mě biješ, a teď abych si zase zvykal na tohle?“ Jako děti se totiž často prali.
Sonny pokrčil rameny: „Poslyš, chlapče, když tě v tom tvým zapadáku nenašli, popadl mě strach. Ne že by mi na tom záleželo, kdyby tě odpráskli, jenom se mi vůbec nezamlouvalo, že bych tuhle zprávu musel sdělit mámě já! Stačilo, že jsem jí musel povědět o tátovi.“
Jak to přijala?“
„Dobře. Něco takovýho si prodělala už jednou. Já ostatně taky. Tys byl tehdy moc malý, ještě jsi nic nechápal, a když jsi dospíval, šlo už všechno jako po másle.“ Odmlčel se a pokračoval: „Je teď ve městě v nemocnici u táty. Ten se už z toho dostane!“
„Co kdybychom tam zajeli?“ navrhl Michael.
Sonny zavrtěl hlavou a odbyl ho: „Dokud nebude po všem, nemůžu se odsud hnout!“ Zazvonil telefon. Sonny zdvihl sluchátko a soustředěně naslouchal. Michael mezitím poodešel k psacímu stolu a mrkl na žlutý blok, do kterého Sonny psal. Byl tam seznam sedmi jmen. První tři byli Sollozzo, Phillip Tattaglia a John Tattaglia. Michael si uvědomil, že přerušil Sonnyho a Tessia v okamžiku, kdy sestavovali listinu těch, koho je třeba zabít.
Když Sonny zavěsil, vyzval Terezu a Michaela: „Nemůžete počkat venku? Musím tady něco s Tessiem dorazit.“
Hagenova manželka se zeptala: „Týkal se ten telefon Toma?“ Hlas jí zněl skoro vzdorovitě, ale přitom plakala strachy. Sonny ji vzal kolem ramen a vedl ji ke dveřím. „Přísahám ti, že všechno dobře dopadne,“ řekl. „Počkej v obýváku. Jakmile se něco dozvím, přijdu za tebou.“ A zavřel za ní dveře. Michael se mezitím usadil v jednom z velkých kožených křesel. Sonny po něm šlehl zrakem a pak si šel sednout za psací stůl.
„Jestli se tu budeš motat kolem mě,“ řekl, „dozvíš se věci, který ti nepůjdou pod nos!“
Michael si zapálil cigaretu. „Alespoň můžu vypomoct.“
„Ne, to nemůžeš,“ prohlásil Sonny. „Táta by zuřil jako býk, kdybych připustil aby ses do toho zapletl.“
Michael vstal a zařval: „Ty parchante prašivej, vždyť je to můj otec! Nemám mu tedy snad pomoct? A pomoct mu můžu! Nemusím vyrazit do ulic a zabíjet, ale můžu pomoct. Přestaň už se mnou zacházet jako s malým bratříčkem! Byl jsem ve válce! Byl jsem zraněnej, vzpomínáš si? Zabil jsem několik Japončíků! Co si ksakru myslíš, že udělám, až někoho odpráskneš? Omdlím?“
Sonny se na něho zazubil. „Tak se mi zdá, že za chvíli budeš na mně chtít, abych před tebou zvedl pracky! Dobře, zůstaň tady, budeš brát telefony.“ Nato se obrátil k Tessiovi. „Právě jsem se z toho telefonátu dozvěděl, co potřebujeme.“ Otočil se k Michaelovi. „Někdo musel tátu shodit. Mohl to být Clemenza, mohl to být Paulie Gatto, který se dnes moc příhodně hodil marod. Teď už odpověď znám, ale ověřme si, jaký jsi chytrák, Miku. Jsi přece vysokoškolák! Kdo nás zradil Sollozzovi?“
Michael se zase posadil a pohodlně se uvelebil v koženém křesle. Velmi pečlivě si všechno promýšlel. Clemenza je caporegimem v mocenské struktuře corleonovské famiglie. Don Corleone z něho udělal milionáře a přes dvacet let už jsou důvěrnými přáteli. Zaujímá jedno z nejvlivnějších postavení v organizaci. Co by Clemenza mohl za zradu svého dona získat? Víc peněz? Je sice dost bohatý, jenže lidé jsou vždycky chamtiví. Víc moci? Pomstu za nějakou domnělou urážku či křivdu? Že se consigliorim stal Hagen? Nebo snad byl jako obchodník přesvědčený, že Sollozzo vyhraje?
Ne, je vyloučeno, aby zrádcem byl Clemenza, jenže vzápětí si Michael uvědomil, že vyloučeno je to jedině proto, že nechce, aby Clemenza zemřel. Ten tlusťoch mu jako klukovi vždycky přinášel dárky a občas ho vyvezl na venkov, když byl don zaneprázdněn. Ne, Michael nemohl úvěřit, že by se právě Clemenza provinil zradou. Naproti tomu by si ovšem Sollozzo přál získat pro sebe Clemenzu víc než kohokoli jiného z celé famiglie Corleonových.
Pak se Michael zamyslil nad Pauliem Gattem. Paulie zatím ještě nezbohatl. Měl dobrou pověst, postup v organizaci měl zajištěn, jenže svůj čas si musí odsloužit jako každý jiný. A jistě také mnohem dravěji touží po moci, jak už tomu u mladých lidí bývá. Musí to být Paulie. A tu si Michael vzpomněl, jak v šesté třídě byl Paulie jeho spolužákem a rovněž si nepřál, aby to byl Paulie.
Zavrtěl hlavou: „Ani jeden z nich,“ řekl, ale řekl to jen proto, že Sonny prozradil, že zná odpověď. Kdyby se hlasovalo, hlasoval by, že vinen je Paulie.
Sonny se na něho usmál. „Neboj se, Clemenza je v pořádku. Je to Paulie.“
Michael si povšiml, že se Tessiovi ulevilo. Určitě stranil Clemenzovi, vždyť je caporegimem jako on. A daná situace nemůže tedy být tak vážná, jestliže zrada nedosáhla výše. Tessio se opatrně zeptal: „Můžu tedy poslat několik svých lidí zítra domů?“
„Až pozítří,“ řekl Sonny. „Do tý doby se o tom nesmí nikdo dozvědět. Poslyš, teď chci s bratrem probrat mezi čtyřma očima nějaký rodinný záležitosti. Počkej zatím v obýváku, jo? Ten seznam dodělám pozdějc. Tu práci pak provedeš společně s Clemenzou.“
„Dobře,“ řekl Tessio a vyšel.
Jak ses dozvěděl, že je to určitě Paulie?“ zeptal se Michael.
„Máme svý lidi v telefonní společnosti a ti nám přešetřili všechny Paulieho telefonáty, ať už volal sám nebo byl volán. Totéž u Clemenzy. Každý z těch tří dnů, kdy byl tenhle měsíc Paulie nemocný, ho někdo volal z telefonní budky, co stojí proti otcovu podniku. Taky dneska. Ověřovali si, jestli do města pojede Paulie, nebo jestli posíláme místo něj někoho jiného. Nebo z nějakýho jinýho důvodu. Na tom nezáleží.“ Sonny pokrčil rameny.
„Zaplať pánbu, že to je Paulie. Clemenza nám bude moc platný.“
Michael se váhavě otázal: „Znamená to tedy otevřenou válku?“
Sonnyho pohled ztvrdl. „Tu spustím, jen co se dostaví Tom. Pokud mi ovšem táta nenařídí něco jinýho.“
„Proč tedy nepočkáš, až táta bude moct sám promluvit?“
Sonny na něho zvídavě pohlédl. „Jak jsi ksakru vlastně získal ty svý válečný metály? Když jsme pod palbou, musíme bojovat. Jenom se bojím, že třeba Toma nepropustí.“
Michaela to překvapilo: „Proč by ho nepustili?“
Sonny mu trpělivě vysvětloval: „Unesli Toma, protože se domnívali, že otec je po smrti a že by se tedy mohli dohodnout se mnou. Tom by měl mít na starosti první fázi, smiřovačku, měl by doručit návrh. Teď, když je otec naživu, vědí, že dohoda nepřichází v úvahu a Tom tedy pro ně ztratil cenu. Můžou ho pustit na svobodu nebo oddělat, prostě jak se Sollozzovi zachce. Jestli ho oddělají, tak zase jen proto, aby nám ukázali, že to s naším zastrašováním myslí doopravdy.“
„Jak vlastně Sollozzo na to přišel, že by se s tebou dohodl?“ zeptal se Mi- chael tichým hlasem.
Sonny zrudl a chvíli neodpovídal. Pak řekl: „Před několika měsíci jsme měli schůzku; Sollozzo nám přišel nabídnout obchod s narkotiky. Jenže táta ho odmítl. Během schůzky jsem si trochu pustil pusu na špacír a dal tak najevo, že já bych to bral. Což ale bylo docela nesprávný; vdyť právě to, co otec do mě celou dobu vtloukal, je, že nikdy něco takovýho nesmíme dopustit, že před jinými lidmi nikdy nesmíme ukázat, že v rodině může být rozdíl v názorech. A tak si Sollozzo řekl, že odbouchne tátu a tím mě donutí, abych se s ním pustil do obchodu s narkotiky. S otcovou smrtí by se moc naší famiglie smrskla nejmíň na polovinu. Já bych se stejně taky ze všech sil rval o to, abychom si udrželi všechny podniky, který táta dal dohromady. Narkotika jsou zboží budoucnosti, měli bychom se na ně dát. A to, že Sollozzo odbouchl tátu, je čistě obchodní záležitost, osobního v tom není nic. Jako obchodník bych s ním šel hned na holport. Příliš k lizu by mě sice nepustil, a jistě by se na každý pád pojistil, abych se mu nemohl dostat na kobylku. Jenže přitom si taky uvědomuje, že jakmile bych jeho návrh přijal, ostatní famiglie by mi nikdy nedovolily, abych třeba za několik let zahájil válku jen tak z pomsty. A potom za ním stojí famiglia Tattagliových.“
„Kdyby tátu byli odbouchli, co bys udělal?“ zeptal se Michael.
„Pak by byl se Sollozzem amen,“ prohlásil Sonny samozřejmě. „Ať by to stálo co by to stálo. I kdybychom museli bojovat se všemi pěti newyorskými famigliemi. Tattagliovce bychom vyhladili, i kdybychom spolu s nimi šli ke dnu my všichni!“
Michael mírně nadhodil: „Ale takhle by táta tu hru nehrál!“
Sonny prudce rozhodil paže. „Já vím, jenže já nejsem po něm. Ale něco ti řeknu a on ti to potvrdí. Když jde do tuhýho, jsem právě tak dobrý jako každý jiný, a ničeho se nebojím. Sollozzo tohle ví a právě tak to ví Clemenza i Tessio. Vysloužil jsem si ostruhy, když mi bylo osmnáct; tehdy vedla naše famiglia poslední válku a já byl pro tátu velká pomoc. Takže si teď starosti nedělám. A v téhle hře má všechny trumfy v ruce naše famíglia. Jen bych si přál, abychom už navázali spojení s Lukou!“
„Je Luca opravdu tak tvrdý chlap, jak se povídá?“ zeptal se Michael zvědavě. „Je tak senzační?“
Sonny přikývl. „Luca je klasa. Pošlu ho na ty tři Tattagliovce. Sollozza si vezmu na starost sám.“
Michael se neklidně zavrtěl v křesle. Pohlédl na staršího bratra. Vzpomněl si, že Sonny býval sice někdy neúmyslně surový, ale v podstatě je dobrák, milý chlapík. Bylo to trochu nepřirozené, slyšet ho takhle mluvit; mrazilo ho při pomyšlení na seznam jmen, který Sonny vypsal jmen těch, které chtěl dát oddělat, jako by byl nějaký nově nastolený císař. Michael byl rád, že vlastně není součástí toho všeho, že teď, když otec žije, se nemusí osobně účastnit výkonu pomsty. Vypomůže, bude brát telefony, dělat poslíčka, vyřizovat vzkazy. Sonny a otec se už budou moci o sebe postarat, zejména až budou mít u sebe Luku.
Vtom se ozval z obývacího pokoje ženský výkřik. Kristepane, pomyslil si Michael, to zní jako hlas Tomovy ženy. Skočil ke dveřím a prudce je otevřel. Vedle byli všichni na nohou.
U pohovky tiskl k sobě Hagen s rozpačitou tváří Terezu. Plakala a vzlykala a Michael pochopil, že výkřik, který zaslechl, bylo vlastně manželovo jméno, jak ho radostně uvítala. Hagen se vymanil z ženina objetí a posadil ji zpátky na pohovku. Smutně se pousmál na Michaela. „Jsem rád, že tě vidím, Miku, opravdu rád.“ A bez dalšího pohledu na vzlykající manželku zamířil přímo do kanceláře. Nežil nadarmo deset let v rodině Corleonových, pomyslil si Michael se zvláštním pocitem pýchy. Něco z otce se přeneslo i na Hagena, stejně jako na Sonnyho, a jak si s překvapením uvědomil, dokonce i na něho samého.
kapitola 5
Byly už skoro čtyři hodiny ráno, když všichni zasedli v rohové kanceláři - Sonny, Michael, Hagen, Clemenza a Tessio. Terezu Hagenovou se podařilo přemluvit, aby šla domů - bydlela hned vedle. Paulie Gatto stále čekal v obývacím pokoji a vůbec netušil, že Tessiovi lidé dostali příkaz nenechávat ho o samotě a nespouštět ho z očí.
Hagen je seznámil se Sollozzovým návrhem na dohodu. Když se Sollozzo dozvěděl, že don je ještě naživu, měl nejspíš napřed v úmyslu Hagena zabít. Hagen se zazubil. „Jestli někdy budu muset vystoupit před Nejvyšším soudem, určitě nebudu výřečnější než dnes s tím zatraceným Turkem. Řekl jsem mu, že přemluvím famiglii, aby dohodu přijala, i když bude don naživu. Řekl jsem mu, že si tě omotám okolo prstu, Sonny, že jsme od malička kamarádi, a - teď se na mě nezlob - vsugeroval jsem mu myšlenku, že tě třeba ani tak nemrzí, že nastoupíš po otci, Bůh mi odpusť.“ Omluvně se usmál na Sonnyho a ten posunkem dal najevo, že to chápe, že to je bezvýznamné.
Michael se opřel v koženém křesle a s telefonem po pravici bedlivě oba muže pozoroval. Když Hagen vešel do místnosti, Sonny vyskočil a objal ho. Michael si se slabým záchvěvem žárlivosti uvědomil, že v mnoha ohledech jsou si Sonny a Hagen blíž, než jak tomu u něho a bratra vůbec kdy bude.
„Dejme se do práce,“ navrhl Sonny. „Musíme si říct, jak dál. Podívejte se na tenhle seznam; sestavil jsem ho s Tessiem. Tessio, ukaž Clemenzovi svou kopii.“
„Když si chceme říct, jak dál, měl by být při tom i Freddie,“ nadhodil Michael.
Sonny utrousil nabručeně: „Freddie nám nebude nic platný. Doktor řekl, že utrpěl těžký šok a musí mít absolutní klid. Vůbec to nemůžu pochopit. Freddie byl přece vždycky hezky tvrdý chlap! Nejspíš ho sebralo, když uviděl, jak složili tátu. Odjakživa ho pokládal za pánaboha. Freddie není jako ty a já, Miku!“
Hagen mu rychle vpadl do řeči: „Dobře, Freddiho tedy vynechme. Vynechme ho ze všeho, úplně ze všeho. Ty, Sonny, dokud se tohle všechno nepřežene, bys měl podle mého názoru zůstat tady v domě. Prostě vůbec nikdy z něho nevyjít. Tady jsi v bezpečí. Nepodceňuj Sollozza, je opravdový pezzo da novanta, strašně nebezpečný chlap. Máme nemocnici pod kontrolou?“
Sonny přikývl. „Je obstoupená policajty a naši chlapci se pořád chodí na tátu koukat. Co si myslíš o tom seznamu, Tome?“
Hagen se zachmuřeně zahleděl na seznam jmen. „Kristepane, Sonny, ty to ale opravdu bereš jako osobní záležitost. Don by to pokládal za čistě obchodní spor. Sollozzo je klíč. Zbav se Sollozza a všechno zase půjde jako po másle. Tattagliovce můžeš nechat plavat.“
Sonny pohlédl na oba caporegimy. Tessio pokrčil rameny. „Je to složitý.“ Clemenza se nevyjádřil.
Sonny se obrátil na Clemenzu: „Jednoho můžeme vyřídit bez diskuse. Paulieho už tady nechci vidět. Dej ho na první místo seznamu.“ Tlustý caporegime přikývl.
„Co je s Lukou?“ zeptal se Hagen. „Sollozzo si totiž kvůli Lukovi vůbec nedělal starosti. To ovšem dělá starosti mně. Jestli nás Luca zradil, tak jsme na tom opravdu zle. Tohle je první věc, co musíme vyšetřit. Podařilo se vůbec někomu se s ním spojit?“
„Ne,“ odpověděl Sonny. „Už ho volám celou noc. Třeba je někde s nějakou ženskou!“
„Ne,“ řekl Hagen. „Luca u žádné nikdy nezůstane přes noc. Když si to vyřídí, vždycky jde domů. Miku, vytáčej jeho číslo tak dlouho, dokud se neozve.“ Michael poslušně zdvihl sluchátko a vytočil číslo. Na druhém konci bylo slyšet vyzvánění, ale nikdo se neozval. Michael za chvíli zavěsil. „Zkoušej to každou čtvrthodinu,“ vyzval ho Hagen.
Sonny řekl netrpělivě: „Dobrá, Tome, jsi consigliori, tak co kdybys nám něco poradil. Co bysme teda ksakru podle tebe měli udělat?“
Hagen si nalil whisky z láhve, stojící na stole. „Budeme vyjednávat se Sollozzem, dokud nebude tvůj otec natolik v pořádku, aby se ujal vedení. Budeme-li muset, tak třeba uzavřeme nějakou dohodu. Až tvůj otec vstane z postele, bude moct tu celou záležitost tiše sprovodit ze světa a všechny famiglie s ním potáhnou za jeden provaz.“
„Ty si myslíš, že toho všiváka Sollozza sám nezvládnu?“ obořil se na něho Sonny.
Hagen mu pohlédl přímo do očí. „Sonny, nepochybuji ani trochu o tom, že ho dokážeš vyřídit. Famiglia Corleonových na to jistě stačí. Máš Clemenzu a Tessia a ti, když dojde k otevřené válce, dokáží zverbovat tisíc mužů. Jenže nakonec nebude na celém Východním pobřeží kámen na kameni a ostatní famiglie z toho budou vinit Corleonovy. Naděláme si spoustu nepřátel. A na něco takového tvůj otec nikdy nepřísahal!“
Michael hleděl pozorně na Sonnyho a doufal, že to snad pochopí. Jenže Sonny se Hagena otázal: „A jestli táta umře, co bys radil pak, consigliori?“
Hagen klidně odpověděl: „Vím, že to neuděláš, ale poradil bych ti, aby ses se Sollozzem pořádně dohodl o narkotikách. Bez politických styků a osobního vlivu tvého otce ztratí naše famiglia polovinu moci. Až tu tvůj otec nebude, začnou možná ostatní newyorské famiglie podporovat Tattagliovce a Sollozza, jen aby zabránily dlouhé, ničivé válce. Jestli tvůj otec zemře, uzavři tu dohodu. A pak klidně vyčkávej.“
Sonny zbledl vzteky. „Tobě se to snadno řekne, tvýho tátu nezabili!“
Hagen mu rychle, ale důstojně odsekl: „Byl jsem mu právě tak dobrým synem jako ty nebo Mike, a třeba i lepším. Říkám jen svůj profesionální názor. Osobně bych nejraději všechny ty lumpy odpráskl.“ Vzrušení v jeho hlase Sonnyho zahanbilo. Řekl: „Ach, kristepane, Tome, já to tak nemyslel.“ Jenže to tak ve skutečnosti myslel. Krev je krev a ta se nezapře.
Sonny se na chvíli zahloubal a ostatní vyčkávali v rozpačitém mlčení. Pak vzdychl a klidně řekl: „Dobrá, zatím se tedy ani nepohneme, dokud nám otec nebude moct říct, co dál. Chci ale, Tome, abys tady s námi zůstal. A ty, Miku, nic neriskuj, buď opatrný, i když nepředpokládám, že by Sollozzo chtěl odstřelovat i další členy rodiny. Pak by se totiž proti němu postavili všichni. Ale buď opatrný. Tessio, drž svý lidi v záloze, ale pošhi je čmuchat do města. Clemenzo, až zlikviduješ tu záležitost s Pauliem Gattem, přemísti svý lidi sem do našich domů, aby vystřídali Tessiovy muže. Tessio, samozřejmě nech svý lidi v nemocnici. Tome, ty začni hned zítra ráno telefonicky nebo prostřednictvím posla vyjednávat se Sollozzem a zajeď s nimi do Lukova bytu. Tam počkej, až se ukáže, nebo zjisti, kde ksakru vůbec trčí. Jestli se to tomu bláznu už doneslo, je schopný pustit se do Sollozza na vlastní pěst. Nemůžu uvěřit, že by se postavil proti svýmu donovi, i kdyby mu byl Turek nabídl sebevíc!“
Hagen váhavě namítl: „Snad bychom ani neměli Mika do toho tak přímo zatahovat.“
„Dobře,“ souhlasil Sonny. „Zapomeň na to, Miku. Stejně tě potřebuju u telefonu tady v domě, to je důležitější.“
Michael na to nic neřekl. Cítil se. nesvůj, skoro se styděl, a když si povšiml Clemenzova a Tessiova předstíraně lhostejného výrazu, byl přesvědčen, že pod ním skrývají opovržení. Zdvihl telefon, vytočil číslo Luky Brasiho a držel sluchátko u ucha, zatímco zvonek vyzváněl a vyzváněl.
kapitola 6
2024 ©