Mario Puzo - Godfather časť 10.

kapitola 23

Po pěti měsících sicilského vyhnanství pochopil konečně Michael Corleone otcovu povahu i jeho úděl. Pochopil muže, jako byli Luca Brasi a bezohledný caporegime Clemenza, i matčinu rezignaci, s níž přijímala svou úlohu. Na Sicílii totiž uviděl na vlastní oči, co by se z nich stalo, kdyby se byli rozhodli nebojovat proti tomu, co jim mělo být osudem určeno. Pochopil, proč don vždycky říkával: „Člověk má jen jeden úděl.“ Pochopil, odkud pramení pohrdání úřady a legální vládou i nenávist ke každému, kdo poruší omertu, zákon mlčení.
Michaela, oblečeného ve starých šatech a čepici se štítkem odvezli z lodi, která přistála v Palermu, do vnitrozemí sicilského ostrova, do samého srdce provincie ovládané mafií, kde místní capomafia byl jeho otci pro jakousi kdysi prokázanou službu velice zavázán. V oné provincii leželo městečko Corleone, podle něhož se don pojmenoval, když před mnoha léty emigroval do Ameriky. Z donových příbuzných nebyl už nikdo naživu: ženy zemřely stářím, muži byli povražděni ve vendettách nebo také emigrovali, buď do Ameriky či Brazílie, nebo do nekteré provincie na italské pevnině. Michael se během času dozvěděl, že tohle malé nuzné městečko vykazuje nejvyšší procento vražd ze všech míst na světě.
Ubytovali ho jako hosta v domě capomafiova staromládeneckého strýce, víc než sedmdesátiletého pána, který byl současně okresním lékařem. Capomafiovi táhlo k šedesátce, jmenoval se don Tommasino a byl gabbellottem obrovského velkostatku, patřícího jedné z nejvznešenějších sicilských rodin. Gabbellotto, jakýsi dozorce na velkostatcích bohatých, ručil také za to, že venkovská chudina se nebude pokoušet uplatňovat právo na neobdělané pozemky nebo poškozovat velkostatek pytlačením či neoprávněným obděláváním a zabíráním půdy. Gabbellotto byl prosté mafioso, který za peníze chránil pozemky boháčů před všemi požadavky chudiny, ať už zákonnými či nezákonnými. Jakmile se nějaký chudý venkovan pokusil uplatnit zákon umožňující mu koupit neobdělanou půdu, gabbellotto ho zastrašil pohrůžkami tělesného trestu nebo smrti. Jak to bylo jednoduché!
Don Tommasino kontroloval rovněž vodní práva v celé oblasti a vetoval všechny návrhy římské vlády na stavbu nových přehrad. Takové přehrady by znemožnily výnosný prodej vody z artéských studní, které vlastnil, voda by ztratila na ceně a přišlo by vniveč celé významné vodní hospodářství, po staletí tak pracně budované. Jinak byl don Tornmasino capomafia starého ražení a nechtěl mít nic společného s obchodem drogami či s prostitucí. Proto se dostával do rozporu s novou generací mafiánských předáků vyrůstajících ve velkých městech jako Palermo; tihle noví lidé byli pod vlivem amerických gangsterů deportovaných do Itálie a podobnými zábranami netrpěli.
Capomafia byl neobyčejně tělnatý člověk, „muž s břichem“, doslova i v onom přeneseném slova smyslu, znamenajícím člověka, který dokáže vzbudit u ostatních lidí strach. Pod jeho ochranou se Michael nemusel ničeho obávat, přesto však bylo třeba udržet utečencovu totožnost v tajnosti. A proto byl Michael odkázán žít pouze ve zdí obehnaném statku doktora Tazy, donova strýce.

Dr. Taza byl na Sicilana vysoký, měřil téměř metr osmdesát, měl zarudlé tváře a sněhobílé vlasy. Bylo mu přes sedmdesát, ale přesto zajížděl každý týden do Palerma k tamním mladým prostitutkám; čím mladší, tím lepší. Jeho další neřestí byla četba. Četl všechno a o tom, co přečetl, rozmlouval se svými známými v městě, s pacienty. s negramotnými venkovany a pastýři, a tím u nich získal pověst člověka, který to nemá v hlavě v pořádku. Co jim je do knih?
Dr. Taza, don Tommasino a Michael vysedávali po večerech v rozlehlé zahradě s četnými mramorovými sochami, které jako by na tomto ostrově vyrůstaly ze země stejně zázračně jako velké černé hrozny. Dr. Taza s oblibou vyprávěl zkazky o mafii a její staleté historii plné hrdinských činů a v Michaelovi našel vděčného posluchače. Někdy se dal dokonce i don Tomnasino unést lahodným vzduchem, těžkým omamným vínem a půvabným uklidňujícím prostředím zahrady a vyprávěl příběh, který sám zažil. Doktor byl legendou, don realitou.
V této starobylé zahradě objevil Michael kořeny, z nichž vyrostl jeho otec. Dozvěděl se, že slovo mafia znamenalo původně úkryt. Později se stalo označením tajné společnosti, která povstala k boji proti vládcům, po staletí utiskujícím zemi a její lid. Sicílie byla v průběhu dějin znásilněna častěji než kterákoli jiná země. Inkvizice mučila boháče i chudáky. Velkostatkářští baroni a církevní hodnostáři měli nad pastýři a rolníky absolutní moc. Policie byla nástrojem jejich moci a tak se s nimi ztotožnila, že slovo „policajt“ je nejhorší nadávkou, kterou může jeden Sicilan počastovat druhého.
Tváří v tvář takové zběsilé absolutní moci se trpící lidé ze strachu před tvrdými represáliemi naučili nikdy nedávat najevo hněv a nenávist. Naučili se nevystavovat se nebezpečí třeba jen pouhým vyslovením nějaké hrozby, neboť po takové výstraze následovala okamžitá odplata. Naučili se, že společnost je jejich nepřítelem, a proto kdykoli se domáhali odčinění za utrpěné křivdy, obraceli se na vzbouřenecké podzemí, na mafii. A mafie si upevnila moc vytvořením zákona mlčení, omerty. Cizinci dotazujícímu se na sicilském venkově na cestu do nejbližšího města nikdo ani neodpoví. A nejtěžším zločinem, jehož by se některý člen mafie mohl dopustit, je oznámit policii jméno člověka, který ho právě postřelil nebo mu nějak ublížil. Žena, jejíž manžel byl zavražděn, nevyzradí policii jméno manželova vraha, dokonce ani nevyzradí jméno vraha svého dítěte či jméno muže, který znásilnil její dceru.
Od úřadů se lidem spravedlnosti nikdy nedostávalo, a proto se vždycky uchylovali k zbojnické mafii. A mafie do jisté míry tuto úlohu dokonce plnila. Jakmile je něco potrefilo, obraceli se lidé na místního capomafíu s prosbou o pomoc. Byl jejich sociálním pracovníkem, jejich dobrodincem, majícím vždy po ruce košík jídla i zaměstnání, jejich ochráncem.
Co však dr. Taza nedodal a na co Michael přišel v průběhu dalších měsíců sám, byla skutečnost, že sicilská mafie se stala nezákonnou zbraní boháčů a vlastně jakousi pomocnou policií státní administrativy i vládnoucích politických stran. Stala se degenerovanou kapitalistickou organizací protikomunistického a protiliberálního zaměření, která uvalovala daně na jakoukoli, i sebemenší formu obchodního podnikání.
Michael tedy konečně pochopil, proč se lidé jako jeho otec rozhodli stát se raději zloději a vrahy než členy řádné společnosti. Chudoba, strach a ponížení byly příliš hrozné, než aby se s nimi mohl hrdý muž smířit. V Americe se někteří sicilští emigranti dokonce domnívali, že tamní veřejná moc je stejně krutá.
Dr. Taza nabídl Michaelovi, že ho bude při týdenních návštěvách nevěstince brát s sebou do Palerma, ale Michael odmítl. Útěk na Sicílii mu zabránil dát si řádně vyléčit rozbitou čelist a nyní tedy nesl na levé tváři památku na kapitána McCluskeyho. Kosti špatně srostly a znetvořily mu profil, takže při pohledu z oné strany vypadal jako zlosyn. Byl vždycky pyšný na své dobré vzezření a mrzelo ho to víc, než pokládal za možné. Bolest, která se čas od času objevovala a zase mizela, mu nevadila; dr. Taza mu dal prášky, které ji zmírňovaly. Také se nabídl, že mu začne tvář léčit, ale Michael odmítl. Za tu dobu stačil poznat, že dr. Taza je snad nejhorším lékařem z celé Sicílie; četl všechno kromě lékařské literatury, které - jak se přiznal - ani nerozuměl. Lékařské zkoušky složil s pomocí nejvýznamnějšího sicilského capomafii, který se zvlášť kvůli němu vypravil do Palerma, aby pokonferoval s profesory o jeho vysvědčení. To byl jen další důkaz, jak zhoubná je mafie na Sicílii pro společnost, v níž působí. Zásluhy nic neznamenaly. Talent nic neznamenal. Mafiánský padrino dal člověku zaměstnání jako dar.
Michael měl spoustu času na přemýšlení. Ve dne chodil na procházky do kraje, vždy doprovázen dvěma pastýři z velkostatku dona Tommasina. Mafie často zaměstnávala sicilské pastýře jako najaté zabijáky a ti vraždili jen proto, aby měli z čeho žít. Michael přemýšlel o otcově organizaci. Když bude dále prosperovat, dopadne nakonec tak jako mafie tady na ostrově - stane se rakovinovým nádorem, který by zahubil celou zemi. Už teď byla Sicílie zemí duchů, její muži se vystěhovávali do všech koutů světa, jen aby si mohli vydělat na živobytí, nebo aby unikli zavraždění za to, že se snažili realizovat své oprávněné politické a ekonomické svobody.
Na dlouhých procházkách upoutávala Michaela nejvíce velebná krása krajiny; procházel pomerančovými háji, které byly rozsety po celé krajině jako temné stinné oázy a z jejichž antických kašen chrlily vodu rozeklané hadí chřtány, vytesané z kamene ještě před naším letopočtem. Domy vystavěné ve stylu antických římských vil, s mohutnými mramorovými portály a prostornými klenutými síněmi, se rozpadaly v trosky a občas skýtaly útočiště zatoulaným ovcím. Na obzoru zářily holé kopce jako vysoko navršené vybělené ohlodané kosti. Třpytivě zelené sady a pole zdobily opuštěnou krajinu jako zářivé smaragdové náhrdelníky. Michael zašel občas až k městečku Corleone, jehož osmnáct tisíc obyvatel žilo nahuštěně v příbytcích jizvících úbočí nejbližší hory; černý kámen, z něhož byly jejich ubohé chatrče vystavěny, si nalámali přímo z této hory. Za poslední rok došlo v Corleone k šedesáti vraždám a nad městem jako by rozestřela křídla smrt. V dáli přerušoval jednotvárnost žírné nížiny ficuzzský les.
Oba pastýři, kteří provázeli Michaela při vycházkách jako tělesná stráž, nosili s sebou vždycky lupary. Tato smrtonosná sicilská brokovnice se stala oblíbenou zbraní mafie. Policejní velitel, jehož Mussolini vyslal na Sicílii, aby ji očistil od mafie, vydal dokonce jako jedno z prvních opatření rozkaz, že všechny kamenné zdi na Sicílii musí být sníženy do výše jednoho metru, aby neskýtaly ochranu zákeřným vrahům s luparami při jejich útocích. Příliš to nepomohlo a policejní ministr vyřešil problém zatčením každého muže podezřelého z členství v mafii a jeho deportací do trestaneckých osad.
Po osvobození Sicílie spojeneckými armádami se důstojníci americké vojenské vlády domnívali, že každý, koho fašistický režim uvrhl do vězení, je demokrat, a leckterý z těchto mafiosů byl jmenován vesnickým starostou nebo tlumočníkem u vojenské vlády. Tato šťastná náhoda umožnila mafii, aby se znovu zorganizovala a stala se ještě daleko obávanější než předtím.
Díky dlouhým procházkám, po nichž zhltl velkou porci paty s masem a spláchl ji lahví těžkého vína, mohl Michael dobře spát. V knihovně dr. Tazy našel italské knihy a ačkoli znal hovorovou italštinu a na univerzitě chodil na hodiny italštiny, stála ho četba těchto knih velké úsilí a mnoho času. Postupně se však téměř zcela zbavil přízvuku, a i když by ho nikdo z okolí jistě nepokládal za sicilského rodáka, zřejmě by ho považovali za jednoho z těch přespolních Italů z dalekého severu, hraničícího s Německem a Švýcarskem.
Znetvoření levé tváře ovšem způsobilo, že se dost podobal místním lidem, protože obdobné zohyzdění bylo na Sicílii díky nedostatku lékařské péče zcela obvyklé. Malé zranění, které se nedá vyléčit prostě proto, že nejsou peníze. Mnoho dětí a mnoho mužů utrpělo defekty, jaké by v Americe spravil menší chirurgický zákrok nebo odpovědná léčba. Michael často myslel na Kay, na její úsměv, její tělo a vždycky pocítil výčitky svědomí, že ji tak bezohledně, bez jediného slůvka rozloučení opustil. Kvůli těm dvěma mužům, které zavraždil, si však kupodivu výčitky svědomí nedělal; Sollozzo se pokusil zabít jeho otce a kapitán McCluskey ho nadosmrti znetvořil.
Dr. Taza na něho nepřestával naléhat, aby si strženou tvář dal operovat, zejména ve chvílích, kdy ho Michael žádal o prášky proti bolesti; ta se totiž postupem času zhoršovala a objevovala se častěji. Dr. Taza mu vysvětlil, že pod okem má lícní nerv a z něho vyvěrá celý komplex nervů. Tam totiž bylo oblíbené místo mafiánských mučitelů; vyhledávali je na obličejích svých obětí špičkou sekáčku na led, ostrou jak jehla. Právě tenhle nerv měl Michael poraněný, nebo v něm snad vězel úlomek kosti. Jednoduchým chirurgickým zákrokem v palermské nemocnici by se tato bolest dala natrvalo odstranit. Michael odmítal. Když se ho doktor zeptal proč, Michael se zazubil: „Připomíná mi to domov.“
A opravdu mu ta bolest příliš nevadila, spíš ho to jen pobolívalo, takové drobnější hučení v hlavě, jako když se nějakou kapalinou pročišťuje pomalu spuštěný motor.
Teprve po téměř sedmi měsících pokojného venkovského života se Michaela začala zmocňovat opravdová nuda. Přibližně v téže době začínal být don Tommasino hodně zaneprázdněn a ve vile se objevoval už jen zřídkakdy. Měl potíže s „novou mafií“, vzniknuvší v Palermu, s mladými muži, kteří na poválečné stavební konjunktuře v tomto městě vydělávali spoustu peněz. S nabytým bohatstvím se snažili proniknout do venkovských lén tamních mafiánských předáků, které opovržlivě nazývali starými papriky. Ochrana říše zabírala donu Tommasinovi hodně času. A tak Michael, zbaven jeho společnosti, se musel spokojit s vyprávěními dr. Tazy, který se už začínal opakovat.
Jednoho rána se Michael rozhodl, že se vypraví na delší výlet do hor za městečkem Corleone. Jako vždy ho doprovázela tělesná stráž - oba pastýři. Neměla to ani být ochrana proti nepřátelům famiglie Corleonových. Pro kohokoli, kdo odtud nepocházel, bylo prostě nebezpečné potulovat se sám po kraji. Ostatně to bylo poměrně nebezpečné i pro domácí. V kraji bylo plno banditů a mafiánských záškodníků, bojujících jeden proti druhému a tím ohrožujících všechny ostatní. Také by ho mohli omylem pokládat za vykrádače pagliaiů. Pagliaio je došky krytá chatrč, vystavěná v polích jako přístřešek pro zemědělce a současně pro uskladnění hospodářského nářadí, aby je nemuseli přinášet s sebou ze vzdálených domovů ve vesnici. Na Sicílii není rolník usazen na půdě, kterou obdělává. Je to příliš nebezpečné a orná půda, pokud ji vlastní, je příliš cenná. Proto raději žije ve vesnici a při východu slunce se vydává pěšky za prací na vzdálená pole. Člověk, který dorazil k svému pagliaiu a našel je vykradené, utrpěl opravdovou újmu. Zloděj mu na ten den urval chléb od úst. Když se síly zákona ukázaly bezmocnými, vzala rolníka pod ochranu mafie a problém vyřešila způsobem pro ni typickým. Polapila a odpravila všechny pagliaiovské zloděje. Pochopitelně na to doplatili i nevinní lidé. Kdyby tedy Michael náhodou míjel nějakou pagliaiu, která byla právě vykradena, mohli by ho označit za pachatele, pokud by se za něho někdo včas nezaručil.
A tak se jednoho slunného rána vydal na cestu přes pole, následován věrnými pastýři. Jeden z nich byl prostý, téměř morousovitý chlapík, s kamennou tváří Indiána, mlčenlivý jako smrt. Byl drobný a šlachovitý jako typický Sicilan, který ztloustne až s příchodem středního věku. Jmenoval se Calo.
Druhý pastýř byl inteligentnější, mladší a viděl kus světa. Většinou oceány, protože za války sloužil v italském námořnictvu a jen tak tak stihl, aby se dal tetovat dříve, než se jeho loď potopila a on upadl do britského zajetí. To.tetování ho ovšem ve vesnici proslavilo. Sicilané se nedávají často tetovat, nemají k tomu ani příležitost, ani sklon. (Pastýř Fabrizzio tak učinil hlavně proto, aby zakryl skvrnité červené mateřské znaménko na břiše.) Zato však káry, s nimiž se jezdilo na trh, měly postranice pomalované veselými výjevy, překrásnými naivními obrázky, vyhotovenými s péčí a láskou. Fabrizzio však po návratu do rodné vsi ani nebyl příliš pyšný na tetování na hrudi, i když znázorňovalo výjev tak drahý sicilské „cti“ - manžela, který probodává nahého muže a nahou ženu, objímající se na chlupaté podlaze jeho břicha. Fabrizzio rád s Michaelem žertoval a vyptával se ho na Ameriku; oběma pastýřům se jeho původ pochopitelně nedal utajit. Nevěděli ovšem přesně, kdo vlastně je, jen to, že se skrývá a že to před nikým nesmějí vyžvanit. Fabrizzio občas přinášel Michaelovi čerstvý sýr, ještě se perlící mlékem, z něhož byl vyroben.
Ubírali se zaprášenými venkovskými cestami a občas míjeli pestře pomalované káry tažené oslíky. Krajina byla plná růžových květin, pomerančových sadů, mandlových a olivových hájů, všechno v květu. Michaela to překvapovalo. Vzhledem k legendární chudobě Sicilanů očekával pustou, prašnou zemi. A přesto nalezl krajinu překypující hojností, posetou květy vonícími po citrónech. Byla tak krásná, že nechápal, jak jen ji její obyvatelé dokáží opustit. Hloubka krutosti, s jakou se lidé chovají k sobě navzájem, se dala posoudit právě podle onoho velkého exodu ze země, která se zdála být rajskou zahradou.
Michael měl v úmyslu dojít až na pobřeží k vesnici Mazara a odtud se večer vrátit autobusem do Corleone; chtěl přijít domů pořádně unavený a tvrdě usnout. Oba pastýři nesli batohy s chlebem a sýrem, aby měli po cestě co jíst. Lupary jim visely z ramen zcela veřejně, jako by šli na lov.
Bylo překrásné jitro. Michael měl pocit, jaký míval v dětství, když si v létě vyšel časně ráno hrát s míčem. Tehdy každý den jako by byl čerstvě vymydlený, čerstvě vymalovaný. A tak tomu bylo i teď. Sicílie byla pokryta kobercem pestrých květin a koupala se v tak omamné vůni pomerančových a citrónových květů, že ji cítil i přes lícní zranění, které mu zasáhlo nosní dutinu.
Rána na levé tváři se mu už úplně zacelila, ale kost špatně srostla a tlak na nosní dutinu vyvolával bolest v levém oku. Také mu neustále teklo z nosu, takže měl kapesník pořád plný hlenů a často si odsmrkával na zem jako místní sedláci, i když si tento návyk zošklivil již od dětských dob, kdy vídal, jak si staří Italové, opovrhující kapesníky jako anglickou parádičkou, odsmrkávali na okraje chodníků.
Kromě toho měl pocit, že ho levá tvář „tíží“. Dr. Taza mu vysvětlil, že je to následek tlaku špatně vyhojené fraktury na nosní dutinu. Dr. Taza to nazval frakturou lícní kosti; kdyby mu to byli ošetřili před tím, než kost srostla, bylo by se to dalo snadno spravit menším chirurgickým zákrokem, při němž by se použilo lžícovitého nástroje, jímž by se kost vytlačila do správného tvaru. Teď ovšem by si musel jít lehnout do palermské nemocnice a podrobit se větší operaci, takzvané maxillo-faciální chirurgii, při níž by byto nutné kost znovu zlomit. To Michaelovi stačilo. Odmítl. Ale stejně mu víc než bolest, víc než výtok z nosu vadil pocit tíže ve tváři.
Onoho dne se k pobřeží nedostal. Když ušli asi patnáct mil, zastavili se v chladivě vlhkém zeleném příšeří pomerančového háje, aby se naobědvali a napili se vína. Fabrizzio klábosil o tom, jak se jednou dostane do Ameriky. Když se najedli a napili, uvelebili se ve stínu a Fabrizzio si rozepnul košili a rozehrál břišní svaly, aby vdechl život tetování. Nahá dvojice na hrudi se svíjela v milostné extázi a manželova dýka se chvěla v probodených tělech. Bavili se tím. A právě tehdy Michaela „zasáhl blesk“, jak se na Sicílii říká.
Za pomerančovým hájem se rozprostíraly zelené pásy polí nějakého velkostatku. Níž u cesty vedoucí z háje stála vila, která vypadala tak starořímsky, jako by ji byli vykopali z trosek Pompejí. Byl to malý palác s mohutným mramorovým sloupořadím a žlábkovanými řeckými sloupy a odtud právě vycházel houf venkovských dívek doprovázený dvěma obtloustlými, černě oblečenými matrónami. Byly z oné vesnice a zřejmě se již zhostily pradávné povinnosti k místnímu baronu - uklidily mu vilu a všelijak ji připravily pro jeho zimní pobyt. Nyní vyšly do polí natrhat květiny, jimiž vyzdobí místnosti. Sbíraly růžové sully, purpurové glycínie a promíchávaly je s pomerančovými a citrónovými květy. Mužů odpočívajících v háji si nepovšimly a pomalu se k nim blížily.
Byly oblečeny v levných pestře vzorovaných šatech, které jim přiléhaly těsně k tělu. Nebylo jim ještě dvacet, ale vyznačovaly se již oním plně rozvinutým ženstvím, v jaké na Sicílii tak rychle rozpukávají těla prosycená sluncem. Tři nebo čtyři z nich začaly honit kamarádku a ta se rozběhla k háji. Dívka, kterou honily držela v levé ruce svazek velkých rudých hroznů a pravou rukou odtrhávala zrnka a házela je zpátky na pronásledovatelky. Na hlavě měla korunu zkadeřených vlasů, stejně rudočerných jako hrozny, a plné tělo jako by se chtělo vysvobodit z krunýře kůže.
Těsně před hájem se překvapeně zarazila, jak spatřila nečekanou barvu mužských košil. Stála na špičkách jako laň před útěkem. Byla velmi blízko, natolik blízko, že muži už mohli rozpoznat každý rys její tváře.
Byla jakoby vytvořena ze samých oválů - oválně vykroužené oči, oválné lícní kosti, oválné obrysy obočí. Pleť měla jemnou, temně krémovou a v překrásném obličeji jí zářily velké, tmavofialové nebo snad hnědé oči s dlouhými hustými řasami. Rty měla plné, ale ne silné, a ústa sladká, ale ne slabošská; šťáva hroznů je zbarvila do temně ruda. Byla tak neuvěřitelně krásná, že Fabrizzio žertem zamumlal: „Kristepane, přijmi mou duši, umírám!“, ale jeho slova zněla trochu chraplavě. Dívka, jako by ho snad zaslechla, se spustila na paty, bleskurychle se od nich odvrátila a prchla zpět k pronásledovatelkám. Boky se jí pohybovaly pod těsnými šaty jako boky zvířete; pohansky a s nevinnou smyslností. Když doběhla k přítelkyním, prudce se otočila a její tvář vytvářela v poli světlých květů temnou skvrnu. Natáhla paži a s rukou plnou hroznů ukázala na háj. Dívky vyprskly ve smích, prchaly zpátky a černě oděné matróny je plísnily.
Michael Corleone se přistihl, že stojí; srdce mu divoce bušilo a v hlavě mu vířilo. Krev v těle mu vzkypěla a prudce se navalila až do konečků prstů u rukou i u nohou. Vítr přivál všechny vůně ostrova, vůni pomerančů, citrónových květů, hroznů, květin. Měl pocit, jako by se jeho tělo samo od sebe odpoutalo od země. A vtom zaslechl, jak se oba pastýři smějí.
„Tak co, zasáhl vás blesk, že?“ zeptal se Fabrizzio a poplácal ho po rameni. I Calo trochu roztál, poklepal ho po paži a chlácholil ho: „Klid, člověče, klid!“, ale laskavě, jako by Michaela porazilo auto. Fabrizzio mu podal láhev vína a Michael si dlouze lokl. Pročistilo mu to hlavu.
„O čem to sakra, vy zatracení milenci ovcí, mluvíte?“ zeptal se.
Oba pastýři se rozesmáli. Calo, s naprosto vážným výrazem v poctivé tváři, řekl: „Zásah blesku se nedá utajit. Každej pozná, když to jednoho zasáhne. Panenko Marie, člověče, nestyďte se za to, jsou mužští, kteří se modlej , aby je blesk zasáhl. Máte štěstí, člověče!“
Michaela příliš nepotěšilo, že se jeho city dají tak snadno poznat. Bylo to ovšem poprvé, co se mu kdy něco takového přihodilo. Bylo to něco zcela jiného než chlapecká zamilovanost; ani trochu se to nepodobalo lásce, kterou choval ke Kay lásce založené především na její líbeznosti, inteligenci a na polaritě jich obou. Tady šlo o nesmírnou majetnickou touhu, dívčin obličej měl nevymazatelným způsobem vtištěn v mozku a uvědomoval si, že dokud ji nebude vlastnit, bude ho její obraz pronásledovat ve dne v noci. Život se mu zjednodušil, soustředil se na jediný cíl, nic ostatního nebylo ani na vteřinu hodno té nejmenší pozornosti. Ve vyhnanství neustále myslel na Kay, i když měl pocit, že už nikdy nebudou moci být milenci nebo snad ani přáteli. Po všem, co vyšlo najevo, je přece vrahem, mafiosem, který si vysloužil ostruhy. Jenže teď byla Kay úplně vypuzena z jeho vědomí.
„Zajdu do vesnice, tam zjistíme, kdo to je,“ nabídl se Fabrizzio ochotně. „Kdoví, třeba se dá získat snadnějc, než si myslíme. Proti zásahu blesku je jen jeden lék, co, Calo?“
Druhý pastýř vážně přikývl. Michael neřekl ani slovo. Vykročil za oběma pastýři po cestě do blízké vesnice, kde houf děvčat zmizel.
Vesnice se rozkládala kolem obvyklého náměstíčka s kašnou. Ležela však na hlavní silnici, a proto tam bylo několik krámů a obchůdků s vínem a také kavárnička s malou terasou, na níž stály tři stolky. Pastýři se k jednomu posadili a Michael se k nim přidružil. Po dívkách nebylo ani vidu, ani slechu. Vesnice se zdála úplně vylidněná kromě malých chlapců a jednoho volně se potulujícího oslíka.
Přišel je obsloužit majitel kavárničky, malý, zavalitý chlapík, skoro zakrslík. Zvesela je pozdravil a postavil na stůl před ně misku cizrn. „Jste tu cizí,“ řekl, „proto mi dovolte, abych vám poradil. Ochutnejte mé víno. Hrozny jsou z mého statku a to víno vyrábějí moji synové. Míchají ho s pomeranči a citróny. Je to nejlepší víno v Itálii!“
Dali si přinést džbán vína a bylo dokonce ještě lepší, než tvrdil, temně červené a silné jako pálenka. Fabrizzio se obrátil ke kavárníkovi: „Vsadil bych se, že znáte všechna zdejší děvčata, viďte? Cestou jsme zahlédli několik krasavic a jedna z nich má na svědomí, že tady našeho přítele zasáhl blesk.“ Ukázal na Michaela.
Kavárník pohlédl na Michaela s novým zájmem. Předtím mu jeho zkřivený obličej připadal zcela obyčejný, za další pohled mu nestál. Ale chlapík zasažený bleskem je něco jiného. „Udělal byste dobře, příteli, kdybyste si vzal domů několik lahví,“ řekl. „Budete je potřebovat, abyste mohl usnout!“
Michael se ho zeptal: „Znáte dívku s bohatě kučeravými vlasy? Jemná krémová pleť, zvlášť velké oči, velmi tmavé oči. Znáte tady ve vesnici takovou dívku?“
Kavárník řekl úsečně. „Ne, takovou dívku neznám,“ a odešel z terasy dovnitř kavárničky.
Ti tři zvolna popíjeli víno, a když vyprázdnili džbán, zavolali na kavárníka, aby přinesl druhý. Ten se však neobjevoval. Fabrizzio šel za ním do lokálu. Když se vrátil, zazubil se a řekl Michaelovi: „Hned jsem si to myslel. Je to jeho dcera, co jsme o ní mluvili, a teď tam sedí vzadu se zpěněnou krví a mudruje, jak by se nám dostal na kobylku. Asi bysme měli raděj vyrazit zpátky do Corleone.“
Michael už sice pobýval na ostrově řadu měsíců, ale stále ještě si nedokázal zvyknout na sicilskou nedůtklivost ve věcech sexu, jenže tohle snad bylo přehnané i na Sicilana. Oběma pastýřům to ovšem připadalo úplně samozřejmé a jenom čekali, až se zvedne k odchodu. Fabrizzio ho upozornil: „Ten starý lotr se zmínil, že má dva syny, dva silný mládence; prý přijdou, jen jak zapískne. Raději pojďme!“
Michael na ně vrhl chladný pohled. Až dosud ho pastýři pokládali za klidného, mírného mladého muže, typického Američana, který se ale zřejmě zachoval jako chlap, když se musí skrývat na Sicílii. Tentokrát se do nich zabodl corleonovský pohled. Don Tommasino znal Michaelovu pravou totožnost i to, co udělal, a proto s ním jednal vždy ostražitě a choval se k němu, jako by byl uomo di rispetto. Tihle prostí ovčáci si už o Michaelovi utvořili vlastní názor, a ten až dosud nebyl právě nejsprávnější. Jenže chladný pohled, Michaelova bílá tvář a hněv, který z něho čišel jako mrazivá pára z ledu, jim zahnal smích a skoncoval s přátelskou důvěrností.
Když Michael shledal, že mu už věnují náležitou, uctivou pozornost, přikázal jim: „Přiveďte mi sem toho chlapíka!“
Ani nezaváhali. Přehodili si lupary přes ramena a vkročili do temného chladu kavárničky. Za několik vteřin se objevili s kavárníkem mezi sebou. Zavalitý chlapík nevypadal ani trochu vystrašeně, ale jeho zlost byla utlumena jistou ostražitostí.
Michael se pohodlně opřel a chvíli na něho bedlivě hleděl. Pak velmi klidným hlasem řekl: „Zřejmě jsem vás urazil tím, že jsem mluvil o vaší dceři. Omlouvám se vám, jsem cizinec v této zemi a neznám proto tak dobře zdejší zvyky. Dovolte, abych vás ujistil, že jsem nechtěl projevit neúctu ani k vám, ani k ní.“
Pastýřům to zaimponovalo. Takhle nezněl Michaelův hlas nikdy, když s nimi rozprávěl. Byla v něm panovačnost a autorita, i když se omlouval. Kavárník pokrčil rameny a zbystřil ostražitost, neboť zjistil, že nemá před sebou obyčejného čeledína. „Kdo jste a co chcete od mé dcery?“
Michael mu bez zaváhání řekl: „Jsem Američan a ukrývám se na Sicílii před policií své vlasti. Jmenuji se Michael. Můžete mě udat policii a vydělat si tak malé jmění, ale pak by vaše dcera ztratila otce, místo aby získala manžela. Chci se rozhodně setkat s vaší dcerou. S vaším souhlasem a pod dohledem vaší rodiny. Tak, jak se sluší a patří. S veškerou úctou. Jsem čestný člověk a v nejmenším nepomýšlím na to, abych zneuctil vaši dceru. Chci se s ní setkat, promluvit s ní a pak, zasáhne-li nás to oba, se s ní oženit. A pokud ne, nikdy mě už neuvidíte. Třeba jí nakonec nebudu sympatický a něco takového nikdo nenapraví. Až nastane vhodný čas, povím vám o sobě všechno, co by otec manželky měl vědět.“
Všichni tři na něho ohromeně hleděli. Fabrizzio zašeptal s posvátnou úctou: „Opravdu ho zasáhl blesk!“ Teď už se kavárník netvářil tak sebejistě a zlost ho začala přecházet. Zeptal se: „Jste přítel přátel?“
Protože obyčejný Sicilan se nikdy neodváží vyslovit slovo „mafie“, byla tohle nejschůdnější cesta, jakou se kavárník mohl zeptat Michaela, jestli je členem mafie. Tento celkem obvyklý způsob dotazu po členství se ovšem běžně neadresoval přímo tomu, koho se týkal.
„Ne. jsem v této zemi cizincem.“
Kavárník si ho znovu prohlédl, jeho rozbitou levou tvář, dlouhé nohy, na Sicílii tak nezvyklé. Pohlédl na oba pastýře, kteří své lupary nosili zcela veřejně a bez strachu, a připomněl si, jak vešli za ním do lokálu a oznámili mu, že jejich padrone s ním chce mluvit. Kavárník zavrčel, aby mu ten všivák zmizel z terasy, ale jeden z pastýřů ho varoval: „Dejte na mě, bude líp, vyjdete-li ven a promluvíte-li si s ním sám.“ Něco ho přimělo vyjít na terasu. Uvědomil si, že by bylo nejlépe, kdyby se k tomu cizinci zachoval alespoň trochu zdvořile. Neochotně řekl: „Přijďte v neděli odpoledne. Mé jméno je Vitelli a můj dům je tam nahoře na kopci, nad vesnicí. Přijďte ale sem do kavárny, já už vás tam odvedu.“
Fabrizzio se chtěl ozvat, ale Michael na něho pohlédl a pastýřovi zamrzl jazyk v ústech. Toho si Vitelli dobře všiml. Proto když Michael vstal a napřáhl k němu ruku, kavárník ji stiskl a usmál se. Tak trochu se pozeptá, a dopadne-li to nepříznivě, pořád ještě bude moct Michaela přivítat v doprovodu obou synů a jejich brokovnic. Kavárník měl také styky mezi „přáteli přátel“. Něco mu však napovídalo, že tohle je jedna z oněch fantastických šťastných náhod, v jaké Sicilani odjakživa věří; něco mu napovídalo, že krása jeho dcery jí vynese bohatství a rodině zabezpečení. Bylo už stejně načase. Zdejší mládenci začínali kolem ní brouzdat a tenhle cizinec s rozbitou tváří udělá přinejmenším užitečnou věc tím, že je odstraší. Aby ukázal dobrou vůli, dal Vitelli cizincům na cestu láhev svého nejlepšího a nejvychlazenějšího vína. Povšiml si, že účet platil jeden z pastýřů. To mu zaimponovalo ještě víc a dokazovalo, že Michael je pánem oněch dvou mužů, co ho doprovázejí.
O výlet se už Michael nezajímal. Našli garáž a najali si auto se šoférem, aby je odvezlo zpátky do Corleone. Pastýři informovali zřejmě ještě před večeří dr. Tazu o tom, co se stalo. Toho večera, když všichni seděli v zahradě, prohodil dr. Taza k donu Tommasinovi: „Tak našeho přítele dneska zasáhl blesk!“
Dona Tommasina to snad ani nepřekvapilo. Zabručel: „Kdyby blesk alespoň zasáhl také některého z těch mladíků v Palermu, třeba bych měl trochu pokoje.“ Narážel na ony moderní mafiánské předáky, kteří se ve velkých městech, například v Palermu, začali drát k moci a ohrožovali vládu stoupenců starého systému, jako byl on.
Michael řekl Tommasinovi: „Chci, abyste pověděl těm dvěma ovčákům, aby mě nechali v neděli samotného. Jdu na návštěvu k rodičům toho děvčete a nechci je mít kolem sebe.“
Don Tommasino zavrtěl hlavou: „Jsem tvému otci za tebe odpovědný, tohle na mně nechtěj! A ještě něco, doslechl jsem se, žes mluvil o svatbě. Něco takového nemohu připustit, dokud nepošlu někoho k tvému otci, aby to s ním projednal.“
Michael mu odpověděl velmi obezřetně, koneckonců byl don Tommasino skutečný uomo di rispetto. „Done Tommasino, vy mého otce přece znáte. Víte, že umí být hluchý, když mu někdo řekne slůvko „ne“. A že se mu sluch nevrátí dřív, dokud se mu neodpoví slůvkem ano. A moje „ne“ už otec slyšel dost často. Prosím, s těmi dvěma strážci mi to je jasné, nechci vám dělat nepříjemnosti, ať mě tedy v neděli doprovázejí, ale když se budu chtít oženit, tak se ožením. Uznejte, že jestli nedovolím vlastnímu otci, aby zasahoval do mého soukromého života, urazil bych ho, kdybych něco takového dovolil vám.“
Capomafia vzdychl. „Dobrá, pak tedy svatba bude. Tu dívku, pro kterou vás zasáhl blesk, znám. Je to slušná dívka, z dobré rodiny. Kdybyste ji zneuctil, její otec by se jistě pokusil vás zabít, a pak byste musel prolévat krev. A kromě toho já tu rodinu dobře znám a nemohu dovolit, aby k něčemu takovému došlo.“
„Třeba se jí budu ošklivit,“ řekl Michael. „Je příliš mladá, bude mě pokládat za starého.“ Oba muži se na něho usmáli. „Budu potřebovat něco peněz na dárky a myslím, že budu potřebovat auto.“
Don přikývl. „O všechno se postará Fabrizzio, je to chytrý chlapec, vyučil se mechanikem u námořnictva. Ráno ti dám nějaké peníze a vzkážu tvému otci, co se děje. To udělat musím.“
Michael se zeptal dr. Tazy: „Nemáte něco, čím by se dal vysušit ten zatracený hlen, co mi pořád vytéká z nosu? Nemůžu přece připustit, abych si před tou dívkou neustále utíral nos!“
Dr. Taza řekl: „Než tam půjdeš, něčím ti to vytřu. Trochu ti to znecitliví sliznici, ale z toho si nic nedělej, ještě to chvíli potrvá, než ji budeš smět líbat.“ Lékař i don se tomu žertu usmáli.
Do neděle měl Michael alfu romeo, oprýskanou, ale pojízdnou. Také zajel autobusem do Palerma a tam nakoupil dárky pro dívku a členy rodiny. Zjistil, že se dívka jmenuje Apollonia a každou noc myslel na její krásný obličej i krásné jméno. Předtím se vždycky musel pořádně napít vína, aby mohl usnout, a staré služky v domě dostaly příkaz, přichystat mu k lůžku vychlazenou láhev. Každou noc ji vyprázdnil do dna.
V neděli, právě když se nad celou Sicílií rozléhalo vyzvánění kostelních zvonů, zajel s alfou romeo do vesnice a zaparkoval ji přímo před kavárničkou. Calo a Fabrizzio seděli na zadních sedadlech, lupary při sobě, a Michael jim nařídil, aby na něho počkali v kavárně, že do domu s ním nepůjdou. Kavárnička byla zavřená, ale Vitelli tam na ně čekal, opřený o zábradlí prázdné terasy.
Stiskli si ruce a Michael se chopil tří balíčků s dárky a stoupal za Vitellim do kopce k jeho domu. Ukázalo se, že dům je větší než jiné vesnické domky; Vitelliové nebyli žádní chudáci.
Uvnitř domu stály pod skleněnými poklopy obvyklé sošky Panenky Marie s rudě plápolajícími votivními svíčkami u nohou. Oba synové již čekali, rovněž oblečeni do černých svátečních obleků. Byli to statní, sotva dvacetiletí mládenci; následkem těžké dřiny však vypadali starší. Matka byla rázná žena, zavalitá jako její manžel. Dívku nebylo nikde vidět.
Po vzájemném představování, které Michael ani nevnímal, usadili se v místnosti, která byla obývacím pokojem nebo snad jídelnou pro slavnostní příležitosti. Byla přecpána nejrůznějším nábytkem a nebyla příliš velká; na sicilské poměry však představovala středostavovský přepych.
Michael dal signoru Vitellimu a signoře Vitelliové dárky. Pro otce vybral zlatý přístroj na ořezávání špiček doutníků, pro matku stůček nejlepší látky, jaká se dala v Palermu koupit. Zůstal mu ještě jeden balíček pro dívku. Dárky byly přijaty se zdrženlivými projevy díků; byly poněkud předčasné, Michael je měl přinést až při druhé návštěvě.
Otec mu bez okolků, jak to na vesnici bývá zvykem, řekl: „Nemyslete si, že jsme nějací bezvýznamní lidé, kteří jsou ochotni jen tak beze všeho u sebe přijmout cizince. Ale don Tommasino se za vás osobně zaručil a nikdo v téhle provincii by se neodvážil brát slovo tohoto vynikajícího muže na lehkou váhu. A proto buďte u nás vítán. Musím vám však říci, že jestli máte s mou dcerou vážné úmysly, musíme se dozvědět trochu víc o vás a o vaší rodině. Jistě to chápete, vaše rodina přece pochází odsud.“
Michael přikýval a řekl: „Povím vám všechno, co budete chtít vědět. Kdykoliv.“
Signor Vitelli pozdvihl ruku. „Nemám ve zvyku strkat nos do cizích věcí. Vyčkejme, jestli to vůbec bude třeba. Zatím jste v mém domě vítán jako přítel dona Tommasina.“
I když měl Michael nosní dutinu potřenou nějakým lékem, pojednou přímo ucítil že dívka už je v místnosti. Otočil se. Stála v klenutých dveřích vedoucích do zadní části domu. Voněla po čerstvých květinách a citrónových květech, nic z toho však neměla ani v kadeřavých vlasech, černých jako uhel, ani na prostých černých, zřejmě svátečních šatech. Vrhla na něho rychlý pohled, nepatrně se usmála, vzápětí sklopila cudně zrak a usedla vedle matky.
Michael opět ucítil, jak se mu zrychlil dech, jak mu tělo zalilo něco, co nebylo ani tak touhou jako spíš nepříčetným majetnickým pudem. Poprvé pochopil příslovečnou žárlivost Italů. V tu chvíli byl ochoten zabít každého, kdo by se dívky jen dotkl, kdo by se pokusil vznést na ni nárok, vzít mu ji.
Toužil ji vlastnit stejně horoucně jako lakomec touží po zlatých mincích, stejně hladově jako bezzemek touží po vlastní půdě. Nic mu v tom nezabrání, dostane tu dívku, bude ji vlastnit, zamkne ji ve svém domě a bude ji tam držet jako svého osobního zajatce. Nepřál si, aby ji kdokoli jiný mohl vidět. Když se obrátila s úsměvem na jednoho z bratří, vrhl na něj Michael zcela bezděčně vražedný pohled. Rodina jasně viděla, že je to klasický případ „zásahu blesku“, a uklidnilo ji to. Do svatby bude tenhle mladík v rukou jejich dcery tvárný jako vosk. Potom se věci změní, ale na tom už nebude záležet.
Michael si v Palermu obstaral několik nových obleků, takže už nevypadal jako prostý, ošuntěle oblečený venkovan. Rodině teď bylo jasné, že musí být nějakým donem. Poraněná tvář mu nedodávala tak zlověstný výraz, jak se obával; při pohledu z druhé strany měl totiž tak pěkný profil, že mu znetvoření dodávalo interesantnosti. A kromě toho je Sicílie zemí, kde za znetvořeného pokládají pouze toho, kdo je postižen mnohem horší tělesnou deformací než on, a těch je hodně.
Michael pohlédl přímo na dívku, na její líbezně zaoblenou tvář. Teď viděl, že rty má téměř modré - tak tmavá byla krev, která v nich tepala. Pravil, neodvažuje se ji oslovit jménem: „Nedávno jsem vás spatřil u pomerančového háje; utekla jste. Doufám, že to nebylo proto, že jste se mě lekla?“
Dívka pozdvihla k němu oči jen na zlomek vteřiny. Zavrtěla hlavou. Měla tak překrásné oči, že Michael musel odvrátit zrak. Matka ji napomenula: „Apollonio, řekni přece něco ubohému chlapci; přijel zdaleka jen proto, aby tě viděl.“ Ale dívčiny dlouhé černé řasy jí i nadále zakrývaly oči jako perutě. Michael jí podal dárek zabalený do zlatého papíru a dívka si balíček položila na klín. Otec ji vyzval: „Otevři to, děvče!“ ale ruce zůstaly bez hnutí. Byly to drobné, hnědé ruce, téměř chlapecké. Matka se natáhla a balíček netrpělivě otevřela; dala však přitom pozor, aby neroztrhla vzácný papír. Když spatřila klenotnické pouzdro, zarazila se; něco takového nikdy v rukou neměla a nevěděla, jak otevřít závěr. Otevřela ho však zcela instinktivně a vyňala dárek.
Byl to těžký zlatý řetěz, náhrdelník; byli ohromeni nejen jeho nepochybnou cenou, nýbrž i proto, že v této společnosti je dar ze zlata důkazem těch nejvážnějších záměrů. Je vlastně téměř nabídkou k sňatku, nebo alespoň znaméním, že je tu úmysl sňatek nabídnout. O vážnosti záměrů tohoto cizince tedy už dál pochybovat nemohli. A stejně už nemohli pochybovat o jeho zámožnosti.
Apollonia se dárku dosud nedotkla. Matka jí ho strčila před oči a dívka pozdvihla na okamžik dlouhé řasy a šedohnědýma očima vážně pohlédla přímo na Michaela a řekla: „Grazia.“ Bylo to poprvé, co zaslechl její hlas.
Měl všechnu sametovou hebkost mládí a nesmělosti a Michaelovu sluchu zněl jako zvon. Michael se stále od ní odvracel a rozmlouval s otcem a matkou prostě jen proto, že pohled na ni ho uváděl do vytržení. Nicméně si povšiml, že z jejího těla, i když oblečeného do konzervativně volných šatů, jako by látkou sálal žár ryzí smyslnosti. A když zrudla, všiml si, že jí beztak již snědá hebká pleť ještě víc ztmavěla krví, která se jí nahrnula do obličeje.
Nakonec Michael vstal a rodina vstala také. Zdvořile se rozloučili, dívka se konečně k němu obrátila, aby mu podala ruku, a Michaela až zamrazilo, když na pokožce ucítil její teplou, drsnou upracovanou dlaň. Otec ho doprovodil dolů z kopce k vozu a pozval ho na příští neděli na oběd. Michael přitakal, ale přitom věděl, že nevydrží čekat týden, aniž by Apollonii nespatřil.
A také nečekal. Hned příští den odjel bez pastýřů do vesnice a posadil se na terasu kavárničky, aby tam porozprávěl s jejím otcem. Signoru Vitellimu se ho zželelo a poslal pro manželku a dceru, aby za nimi přišly do kavárny. Tentokráte proběhla schůzka méně upjatě. Apollonia nebyla už tak plachá a málomluvná. Měla na sobě své všední pestré šaty, které jí lépe slušely.
Příštího dne se opakovalo totéž. Jenže tentokráte měla Apollonia kolem krku zlatý náhrdelník, který jí daroval. Usmál se na ni, protože pochopil, že je to znamení pro něho. Doprovodil ji nahoru na kopec, matka těsně za nimi. Ale stejně nemohli oba mladí lidé zabránit, aby občas o sebe nezavadili, a jednou dokonce Apollonia zakopla a zavrávorala dozadu, takže ji musel zachytit; jak v rukou držel její horké, živoucí tělo, ucítil, že se za nimi matka pousmála; věděla, že dcera je jako kamzík a na téhle stezce nezakopla od doby, kdy vyrostla z plenek. A usmála se i proto, že tohle je jediný způsob, jakým se ten mladý muž může její dcery před svatbou dotknout.
Tak to pokračovalo po dva týdny. Michael jí pokaždé přinesl dárek a Apollonia se postupně zbavovala plachostí. Setkávali se ovšem výhradně za přítomnosti někoho třetího. Byla sice prosté, skoro negramotné venkovské děvče, které vůbec nic nevědělo o okolním světě, ale byly v ní svěžest a dychtivost po životě, které ji spolu s jazykovou bariérou, jež mezi nimi byla, činily ještě zajímavější. Na Michaelovu žádost šlo všechno velmi rychle. A protože nejen dívce učaroval, ale navíc věděla, že je zcela jistě bohatý, určili den svatby na neděli za čtrnáct dní.

Nyní vzal všechno do ruky don Tommasino. Z Ameriky dostal zprávu, že Michael nepodléhá žádným rozkazům, že je třeba udělat všechna bezpečnostní opatření. Don se proto ujal úlohy ženichova otce, takže při svatbě budou také jeho tělesní strážci. K svatebčánům z Corleone patřili i Calo a Fabrizzio, stejně jako dr. Taza. Bylo dohodnuto, že novomanželé budou žít ve vile dr. Tazy, obklopené kamennou zdí.
Byla to obyčejná venkovská svatba. Vesničané stáli na ulicích a když se svatebčané a hosté ubírali pěšky z kostela do domu nevěsty, házeli na ně květiny. Svatebčané zase zasypávali sousedy tradičními svatebními cukrátky, polévanými a s mandlemi, a z těch, co zbyla, navršili cukrově bílé hromádky na nevěstino svatební lože - v tomto případě pouze symbolické, protože novomanželé hodlali strávit první noc ve vile za městem. Svatební hostina trvala do půlnoci, ale nevěsta a ženich odjeli dříve. Když se chystali nasednout do alfy romeo, překvapilo Michaela, že na nevěstinu žádost s nimi jede do vily i matka. Otec mu vysvětlil: „Dívka je mladá, panna, trochu vystrašená; po svatební noci bude potřebovat s někým si popovídat, mít někoho, kdo by jí poradil, kdyby něco neklapalo. Věci někdy mohou být dost zapeklité.“ Michael spatřil, jak na něho Apollonia hledí S pochybami ve velkých šedohnědých očích. Usmál se na ni a přikývl.
A tak se stalo, že do vily za městem odjeli spolu s tchyní. Ale ta se ihned spřátelila se služebnými dr. Tazy, dceru objala a políbila a zmizela ze scény. Do ložnice už směl jít Michael s nevěstou sám.
Apollonia měla dosud na sobě svatební šaty a přes ně přehozený plášť. Z vozu jí vynesli do pokoje kufr a truhlici. Na malém stolku stála láhev vína a mísa s drobnými svatebními zákusky. Novomanželé nemohli odpoutat pohled od obrovského lože s baldachýnem. Mladá dívka se zarazila uprostřed pokoje a čekala, až Michael učiní první krok.
Jenže teď, když už ji měl sám pro sebe, kdy už ji podle zákona vlastnil, kdy už nic nestálo v cestě, aby se potěšil tělem a obličejem, o nichž každou noc snil, nedokázal se Michael přimět, aby se k ní přiblížil. Díval se na ni, jak odkládá svatební závoj a přehazuje ho přes židli, jak pokládá svatební čelenku na malý toaletní stolek. Na stolku stály parfémy a krémy, které jí dal Michael poslat z Palerma. Dívka na nich na chvíli spočinula zrakem.
Michael zhasl světlo v domnění, že Apollonia čeká, až ji zahalí tma, aby se mohla svléci. Ale nezastřenými okny vnikal do pokoje sicilský měsíc, jasný jako stříbro, a Michael k nim přistoupil a přivřel okenice, nikoli však úplně - bylo by tam příliš teplo.
Dívka ještě stála u stolu; Michael tedy vyšel z pokoje a zamířil chodbou do koupelny. Ještě předtím, zatímco se ženy chystaly jít spát, vypil si v zahradě s donem Tommasinem a dr. Tazou sklenku vína. Počítal s tím, že až se vrátí, najde už Apollonii v noční košili pod pokrývkou. Kupodivu jí to matka neporadila. Že by Apollonia byla chtěla, aby jí pomohl při svlékání? Ne, Michael byl přesvědčen, že na něco takového je příliš nesmělá, příliš nevinná.
Když se vrátil do ložnice, byla tam úplná tma, někdo zcela zavřel okenice. Nahmatal cestu k posteli a matně rozeznal obrysy Apolloniina těla, ležícího pod pokrývkou zády k němu, schouleného a stuleného do klubíčka. Svlékl se donaha a vklouzl pod pokrývku. Natáhl ruku a dotkl se hedvábné nahé pokožky. Neoblékla si noční košili a tato smělost ho nadchla. Pomalu, opatrně jí položil ruku na rameno a jemně ji stiskl, aby se k němu obrátila. Zvolna se otočila, Michael se rukou dotkl jejího ňadra, hebkého a plného, a vtom už se mu octla v náručí tak rychle, že jim těla splynula jako hedvábné, elektřinou nabité náboje, a už ji konečně objímal, vášnivě líbal na horká ústa, drtivě k sobě tiskl její tělo a ňadra a pak se na ni převalil.
Její křehké, zlatistě ochmýřené tělo se k němu dychtivě, divoce vzpínalo v panensky smyslné vášni. Když do ní vnikl, slabě vykřikla a vzápětí mu mohutným výpadem pánve obemkla hedvábné nohy kolem boků. Když se pomilovali, byli tak mocně k sobě přisáti a tak divoce se k sobě vinuli, že odtrhnout se od sebe jim připadalo jako předsmrtný třas.
Oné noci a v týdnech, které následovaly, Michael konečně pochopil, proč se v primitivní společnosti klade takový důraz na panenství. Prožíval období opojení smyslů, s jakým se dosud nikdy nesetkal, opojení prostoupené pocitem mužské síly. V prvních dnech se Apollonia stala téměř jeho otrokyní. Vlivem důvěry a lásky byla tato mladá plnokrevná dívka, která se z panny stala ženou v plném rozkvětu smyslů, sladká jako právě dozrálé ovoce.
Apollonia dodala trochu jasu až dosud poněkud pochmurné mužské atmosféře vily. Hned druhý den po svatební noci poslala matku domů a předsedala společnému stolu se zářivým dívčím půvabem. Don Tommasino s nimi každý den večeřel a zatímco popíjeli víno v zahradě plné soch ověnčených krvavě rudými květy, vyprávěl jim dr. Taza znovu všechny své staré příběhy. Byly to příjemné večery. Noci trávili novomanželé v dlouhých hodinách horoucího milování. Michael se nemohl nasytit Apolloniina krásně modelovaného těla, její medově zbarvené pleti a velkých šedohnědých očí, jiskřících vášní. Vyzařovala z ní nádherná, svěží vůně, vůně těla parfémovaná jejím pohlavím, ale přitom slaďoučká a neodolatelně dráždivá. Její panenská vášeň se vyrovnala jeho novomanželské dych: tivosti a často již svítalo, když vyčerpaně upadali do spánku. Někdy si Michael, vysílen, ale dosud netoužící po spánku, sedl do okna a díval se na spící nahou Apollonii. I ve spánku měla krásnou tvář, tak dokonalou, jaké předtím viděl pouze v knihách o umění, kde byly vyobrazeny italské madony, které se v dokonalém podání starých mistrů rozhodně nedaly pokládat za panny.
V prvním týdnu manželství vyjížděli alfou romeo na krátké výlety a pikniky. Pak si však vzal don Tommasino Michaela stranou a vyložil mu, že od svatby vešel jeho pobyt a totožnost v této části Sicílie ve všeobecnou známost a že bylo nutné učinit opatření proti nepřátelům famiglie Corleonových, neboť jejich dlouhé paže dosahují bohužel až na tento ostrovní úkryt. Don Tommasino postavil kolem vily stráže a oba pastýři, Calo a Fabrizzio, se stali stálými členy domácnosti. Michael a jeho žena museli tedy zůstávat na pozemku vily. Michael trávil čas tím, že učil Apollonii mluvit a číst anglicky a řídit vůz uvnitř zahrady kolem zdí obklopujících vilu. Don Tommasino dělal tehdy velmi zaměstnaný dojem a nebyl právě tím nejlepším společníkem; jak tvrdil dr. Taza, měl neustále potíže s novou mafií v Palermu.
Když jednoho večera přinesla stará vesničanka, pracující v domě jako služebná, Michaelovi do zahrady misku čerstvých oliv, obrátila se na něho s dotazem: „Je pravda, co tu každý říká, že prý jste syn dona Corleona z New Yorku, padrina?“
Michael spatřil, jak don Tommasino znechuceně potřásl hlavou nad tím, že se o jejich tajemství všeobecně ví. Jenže stařena na něho napjatě hleděla, jako by pro ni bylo mimořádně důležité znát pravdu, takže Michael přikývl: „Vy znáte mého otce?“
Žena se jmenovala Filomena, měla vrásčitou tvář, hnědou jako ořech, ve které se jí zablýskly zahnědlé zuby. Poprvé od jeho příchodu do vily se na něho usmála. „Padrino mi kdysi zachránil život,“ řekla. „A taky rozum,“ a poklepala si na čelo.
Zřejmě měla ještě něco na srdci a Michael jí tedy úsměvem dodal odvahu. S náznakem úzkosti ve hlase se zeptala: „Je pravda, že Luca Brasi je mrtvý?“
Michael znovu přikývl a překvapilo ho, že se na stařenině tváři rozprostřel výraz úlevy. Filomena se pokřižovala: „Bůh mi odpusť, ale ať se jeho duše škvaří v pekle!“ Michael si vzpomněl, jak v něm Brasi odjakživa vzbuzoval zvědavost, a vtom ho napadlo, že stařena určitě zná příběh, se kterým ho Hagen a Sonny odmítli seznámit. Nalil jí sklenici vína a přiměl ji, aby k nim přisedla. „Povězte mi, co víte o mém otci a Luku Brasovi,“ vyzval ji vlídně. „Něco sice o tom vím sám. Ale jak se vlastně spřátelili a proč byl Brasi mému otci tak oddán? Nebojte se, klidně mi to povězte!“
Filomena obrátila vrásčitou tvář s rozinkově černýma očima k donu Tommasinovi a ten jí nějak nepozorovaně naznačil, že souhlasí. A Filomena jim svým vyprávěním vyplnila celý večer.

Před třiceti lety byla porodní bábou v New Yorku v italské kolonii na Desáté třídě. Ženy byly pořád těhotné a jí se dařilo dobře. Naučili se od ní ledasčemu i lékaři, když se pokoušeli zasáhnout při obtížných porodech. Její manžel tehdy vlastnil výnosný koloniál; už je mrtev, chudák, buď mu země lehká, i když byl karbaník a sukničkář a nikdy nemyslel na to, že by měl dát něco stranou na zlé časy. Prostě jedné prokleté noci před třiceti lety, když všichni poctiví lidé už byli dávno v posteli. zaklepal někdo na Filomeniny dveře. Nijak ji to nevylekalo, tuhle tichou hodinu si přece nemluvňátka rozumně vybírají, aby vkročila bezpečně do tohoto hříšného světa. A tak se oblékla a otevřela dveře. Venku stál Luca Brasi, o němž se už tehdy vyprávěly hrůzostrašné věci. Vědělo se také, že je svobodný. Filomeně přejel mráz po zádech. Domnívala se, že přišel ublížit manželovi, který mu nerozumně odmítl jakousi službičku.
Ale Brasi přišel za obvyklým účelem. Řekl Filomeně, že jakási žena má těsně před porodem, že nebydlí v okolí, ale kousek dále, a aby tam s ním zajela. Filomena okamžitě postřehla, že tu něco není v pořádku. Brasiho sveřepá tvář vypadala téhle noci jako tvář šílence, byl zřejmě posedlý nějakým zlým duchem. Filomena se pokusila namítnout, že pomáhá jen ženám, jejichž těhotenství mohla sledovat, ale Brasi jí vrazil do ruky hrst zelených dolarovek a drsně jí přikázal, aby ho následovala. Byla příliš vystrašena, než aby odmítla.
Na ulici stála fordka s řidičem stejně zavile vyhlížejícím jako Luca Brasi. Asi za půl hodiny dojeli k malému dřevěnému domku v Long Island City hned za mostem. Byl to dvojdomek, ale teď ho zřejmě obýval pouze Brasi a jeho gang. V kuchyni sedělo několik surově vypadajících chlapů; popíjeli a hráli karty. Brasi odvedl Filomenu po schodech nahoru do ložnice. V posteli ležela hezká, irsky vypadající dívka s nalíčeným obličejem a nazrzlými vlasy; břicho měla vzduté jako prasnice. Byla strašně vyděšená. Když uviděla Brasiho, odvrátila hlavu v hrůze, ano v hrůze, a nenávistný výraz na Brasiho krutém obličeji byl to nejstrašnější, co kdy Filomena v životě spatřila. (Na tomto místě vyprávění se znovu pokřižovala.)
Zkrátka a dobře, Brasi vyšel z pokoje. Dva z jeho mužů Filomeně pomáhali, dítě se narodilo a vyčerpaná rodička usnula hlubokým spánkem. Přivolali Brasiho a Filomena zabalila novorozeně do přikrývky, podala Brasimu raneček a řekla: „Jestli jste otec, tak si je vezměte. Svou práci jsem skončila.“
Brasi na ni vztekle pohlédl, na tváři výraz nepříčetnosti. „Ano, jsem otec. Ale nechci, aby nějaký tvor z téhle rasy vůbec žil! Odneste to dolů do sklepa a hoďte to do kotle!“
V té chvíli si Filomena myslela, že mu snad špatně rozuměla. Zmátlo ji slovo „rasa“, jehož použil. Měl tím na mysli, že ta holka není Italka? Nebo že je nejspíš z nejnižší spodiny, jedním slovem děvka? Nebo že si nepřeje, aby to, co vzejde z jeho ledví, zůstalo naživu? Nakonec si však řekla, že to určitě byl jenom surový žert. Odsekla: „Je to vaše dítě, udělejte s ním, co chcete!“ A pokusila se mu raneček přistrčit.
Vtom se vyčerpaná rodička probudila a obrátila se na bok, aby je mohla vidět. Stačila ještě postřehnout, jak Brasi divoce odstrčil raneček a surově přitiskl novorozeně Filomeně na hruď. Slabě vzkřikla: „Luko, Luko, odpusť mi!“ a Brasi se k ní otočil.
Bylo to strašné, vzpomínala Filomena. Nevýslovně strašné. Oba byli jako běsnící zvířata. Snad to nebyli ani lidé. Pokoj byl nabit nenávistí, kterou ti dva k sobě cítili. V tu chvíli pro ně nic neexistovalo, vůbec nic, dokonce ani to novorozeně. A přesto z nich sálala zvláštní vášeň. Krvavá, démonická smyslná žádostivost, tak nepřirozená, že člověk okamžitě poznal, že jsou navždy zatraceni. Pak se Brasi obrátil k Filomeně a drsně jí přikázal: „Udělejte, co jsem vám řekl. Bohatě se vám odměním!“
Filomena byla tak ochromena hrůzou, že ze sebe nevypravila jediné slovo. Zavrtěla hlavou. Nakonec se jí podařilo zašeptat: „Udělejte to sám, vy jste otec. Udělejte to, když chcete!“ Ale Brasi neodpověděl. Místo toho vytáhl zpod košile nůž. „Proříznu vám hrdlo!“ pohrozil. Filomena nato nejspíš utrpěla šok, protože jako další si zapamatovala teprve, jak všichni stáli ve sklepě domku před čtverhranným železným kotlem. Filomena stále ještě držela v náručí zabalené děťátko, které až dosud ze sebe nevydalo ani hlásek. („Kdyby se snad bylo rozkřičelo, kdybych snad byla natolik duchapřítomná, abych je štípla,“ řekla, „snad by se ten netvor byl slitoval.“)
Jeden z mužů zřejmě otevřel dvířka kotle, viděla už plameny. A pak v tom sklepě s oroseným potrubím a zatuchlým zápachem zůstala s Brasim sama. Brasi měl opět v ruce nůž. Nebylo pochyb, že by ji zabil. Filomena viděla jen plameny, viděla jen Brasiho oči. Jeho tvář byla šklebem ďábla, nebyla lidská, nebyla příčetná. Popostrčil ji k otevřeným dvířkům.
Zde se Filomena odmlčela. Složila kostnaté ruce do klína a pohlédla přímo na Michaéla. Ten pochopil její přání, že mu to chce říci, ale beze slov. Vlídně se jí zeptal: „Udělala jste to?“ Přikývla.
Teprve po další sklence vína a poté, co se pokřižovala a odříkala modlitbu, byla schopna pokračovat ve vyprávění. Dostala svazek bankovek a odvezli ji domů. Bylo jí jasné, že o tom, co se stalo, nesmí ani hlesnout, zabili by ji. Ale dva dny nato Brasi tu mladou Irku, matku dítěte, zavraždil a policie ho zatkla. Filomena, šílená strachy, zašla k padrinovi a všechno mu vylíčila. Padrino jí nařídil, aby mlčela, že se o všechno postará. Tehdy Brasi pro dona Corleona ještě nepracoval.
Než však don Corleone mohl dát věci do pořádku, pokusil se Brasi v cele o sebevraždu; kouskem skla si prořízl hrdlo. Byl převezen do vězeňské nemocnice, a když se zotavil, don Corleone už všechno zařídil. Policie neměla žádné důkazy, které by mohla předložit soudu, a Brasiho pustila na svobodu.
Don Corleone sice Filomenu ujistil, že se nemusí ničeho obávat ani od Brasiho, ani od policie, neměla však klid. Nervy měla pocuchané a své povolání už nedokázala vykonávat. Nakonec přemluvila manžela, aby prodal koloniál a vrátili se do Itálie. Její manžel byl hodný člověk, se vším se mu svěřila a on pochopil. Byl však slaboch a v Itálii promarnil všechny peníze, které oba v potu tváře v Americe vydělali. Po jeho smrti tedy šla sloužit. Tím Filomena ukončila svůj příběh. Vypila ještě jednu sklenku vína a řekla Michaelovi: „Budiž jméno vašeho otce požehnáno! Kdykoli jsem ho požádala, vždycky mi poslal peníze, a zachránil mě před Brasim. Vyřiďte mu, že se každý večer modlím za spásu jeho duše a že se nemusí bát smrti.“
Po jejím odchodu se Michael zeptal dona Tommasina: „Je ten její příběh pravdivý?“ Capomafia přikývl. Není divu, pomyslil si Michael, není divu, že mu tohle nikdo nechtěl vyprávět. Strašný příběh! Strašný Luca!
Příštího rána si chtěl Michael o tom pohovořit s donem Tommasinem, ale dozvěděl se, že přišel s nějakou naléhavou zprávou a že capomafia musel odjet do Palerma. Ještě téhož dne se vrátil a vzal Michaela stranou. Dostal zprávu z Ameriky, řekl. Zprávu, kterou mu sděluje s bolestí v srdci. Zabili Santina Corleona.

Časně ranní, citrónově žluté sicilské slunce zalila Michaelovu ložnici. Probudil se, ucítil na své spánkem prohřáté kůži Apolloniino hedvábné tělo a probudil ji laskáním. Když se pomilovali, nemohl se ani po všech těch měsících bezvýhradného vlastnictví ubránit úžasu nad její krásou a vášnivostí.
Odešla z ložnice, aby se umyla a oblékla v koupelně na druhém konci chodby. Michael, ještě nahý, oblitý paprsky ranního slunce, si zapálil cigaretu a klidně se provaloval na lůžku. Bylo to poslední ráno, které trávil v tomto domě. Don Tommasino zařídil jeho přestěhování do jiného města na jižním pobřeží Sicílie. Apollonia, v prvním měsíci těhotenství, chtěla pobýt několik týdnů u rodičů a potom měla za ním přijet do jejich nového úkrytu.
Večer předtím, poté, co Apollonia šla spát, zůstal don Tommasino s Michaelem v zahradě. Don byl ustaraný a unavený a přiznal, že má obavy o Michaelovu bezpečnost. „Tou svatbou jsi na sebe upozornil. Překvapuje mě, že tvůj otec nezařídil, abys odjel někam jinam. Tak či onak, mám plno starostí s těmi mladými bouřliváky v Palermu. Nabídl jsem jim slušnou dohodu, takže by si mohli smočit zobáky víc, než si zaslouží, ale ta chátra chce všechno! Já tomu nerozumím! Několikrát už na mě ušili boudu, ale tak lehce se mě nezbaví! Měli by si uvědomit, že jsem pro ně příliš silný, a ne mě brát na tak lehkou váhu! Jenže právě tohle je ten kříž s mladými lidmi, ať už jsou sebenadanější. Nic si pořádně nepromyslí a chtějí všechnu vodu ze studně.“
Pak oznámil Michaelovi, že oba pastýři, Fabrizzio a Calo, s ním pojedou v alfě romeo jako tělesná stráž. On sám že se s ním rozloučí už teď, protože zítra ráno odjede velmi časně, má toho v Palermu hodně na práci. A Michael ať o svém přestěhování neřekne n