Mario Puzo - Godfather časť 1.

V pozadí každého velkého majetku je zložin
BALZAC

kapitola 1

Amerigo Bonasera seděl v síni 3. newyorského trestního soudu a čekal na spravedlnost; na pomstu mužům, kteří tak surově ublížili jeho dceři a kteří se ji pokusili zneuctít.
Soudce, mohutný chlapík hrozivého vzrůstu, si vysoukal rukávy černého taláru, jako by se chystal fyzicky potrestat ty. dva mladíky, co stáli před jeho křeslem. Z obličeje. mu čišel mráz důstojného pohrdání. Jenže v tom všem bylo cosi falešného; Amerigo Bonasera to sice cítil, ale stále ještě nepochopil.
„Chovali jste se jako nejhorší zvrhlíci!“ osopil se na ně soudce přísně. Ano, ano, pomyslel si Amerigo Bonasera. Zvířata. Zvířata. Oba mladíci s lesklými, krátce přistřiženými vlasy a vymydlenými pohlednými obličeji vyladěnými do zkroušené kajícnosti pokorně sklopili hlavy.
Soudce pokračoval: „Chovali jste se jako šelmy v džungli a jediné vaše štěstí je, že jste to nešťastné děvče pohlavně nezneužili, jinak bych vás dal za mříže na dvacet let!“ Soudce se odmlčel, očima pod výrazným hustým obočím úkosem mrkl po kysele se tvářícím Amerigu Bonaserovi a pak sklonil hlavu k hromádce úředních dobrozdání ležící před ním. Zamračil se a pokrčil rameny, jako by tu nezbývalo než dát se jimi přesvědčit i proti své nejlepší vůli. Pak pokračoval. „Avšak vzhledem k vašemu mládí, k vaší dosavadní beztrestnosti, dále s ohledem na vaše bezúhonné rodiny a také proto, že zákon ve svém majestátu nevyhledává pomstu, odsuzuji vás tímto k trestu odnětí svobody na dobu tří let. Výkon trestu se podmínečně odkládá.“
Jen díky čtyřiceti letům profesionálního truchlení dokázal Amerigo Bonasera nedat najevo pocit hlubokého zklamání a zášti. Jeho mladá krásná dcera dosud leží v nemocnici se sdrátovanou čelistí a tihle dva animales z toho vyváznou? Vždyť to celé byla fraška! Bonasera hleděl na šťastné rodiče, jak obklopili své drahé synáčky. Ach, jak jen jsou teď šťastni, jak se všichni usmívají!
Bonasera ucítil, že mu v hrdle stoupá černá, trpce hořká žluč a prodírá se mu pevně stisknutými zuby. Vytáhl bílý plátěný kapesník a přitiskl si ho ke rtům. Tak tam stál, když oba mladíci volně procházeli uličkou, sebevědomí, s chladnýma očima a úsměvem na rtech, aniž mu věnovali sebemenší pohled. Nechal je projít kolem sebe bez jediného slova, jen si tiskl čistotou vonící kapesník k ústům.
Teď ho míjeli rodiče těch animales, dva muži a dvě ženy jeho věku, jenže mnohem američtěji oblečení. Zahanbeně na něho pohlédli, ale přesto jim v očích plála zvláštní, vítězná zpupnost.
Bonasera se neovládl, vyklonil se do uličky a chraptivým hlasem vykřikl: „Budete plakat tak, jako pláču já! Však vás přinutím k pláči tak, jako vaše děti přinutily k pláči mě!“ Kapesník teď tiskl k očím. Obhájci obžalovaných uzavírající průvod popohnali své klienty a stmelili je v těsný hlouček, do něhož zahrnuli i oba mladíky, kteří vykročili zpátky uličkou, jako by hodlali ochránit rodiče. Vtom rychle přiskočil rozložitý soudní sluha a zablokoval východ řady, kde Bonasera stál. Ale nebylo to zapotřebí.
Po všechny ty roky, co Amerigo Bonasera žil v Americe, spoléhal se na zákon a pořádek. A z obojího těžil. Ale teď, i když měl mozek zkalený nenávisti a i když mu v lebce bušily divoké představy o tom, jak si koupí revolver a ty dva mladíky zabije, obrátil se k své stále nic nechápající manželce a vysvětlil ji: „Zesměšnili nás.“ Odmlčel se a pak, bez ohledu na to, co ho to bude stát, rozhodl : „Budeme muset padnout na kolena před donem Corleonem a požádat ho, aby nám dopomohl ke spravedlnosti.“

V přepychově zařízeném apartmá jednoho losangelského hotelu se Johnny Fontane ze žárlivosti opil jako nějaký obyčejný manžel. Natažen na rudé pohovce nasával skotskou rovnou z láhve, kterou držel v ruce, a její chuť splachoval tím, že si máčel ústa v míse z křišťálového skla naplněné kostkami ledu a vodou. Byly čtyři hodiny ráno a Johnny v duchu spřádal opilé představy o tom, jak svou manželku, tu běhnu, zavraždi, jen co přijde domů. Pokud ovšem domů přijde. Bylo už příliš pozdě na to, aby zatelefonoval první manželce a zeptal se ji na děti, a nebylo mu ani po chuti zavolat některého ze svých přátel zrovna teď když to s jeho kariérou šlo z kopce. Bývaly časy, kdy by jim takové zavoláni ve čtyři hodiny ráno udělalo radost, ba i polichotilo, jenže teď je nudil. Dokonce se dokázal i v duchu pousmát, když si vzpomněl, jak v dobách, kdy jeho hvězda stoupala, starosti Johnnyho Fontana budily živý zájem dokonce u některých z nejslavnějších amerických filmových hereček.
Právě si zase lokl z láhve a vtom konečně zaslechl manželčin klíč ve dveřích, ale pil dál, dokud nevešla dovnitř a nezastavila se před nim. Připadala mu překrásná, s tváři jako anděl, s hlubokýma fialkovýma očima a útlým, křehkým, ale dokonale utvářeným tělem. Na plátně byla její krása ještě výraznější a oduševnělejší. Do obličeje Margot Ashtonove bylo zamilováno sto miliónů mužů na celém světě. A platili za to, aby ho mohli vidět na plátně.
„Kde jsi k čertu byla?“ osopil se na ni Johnny Fontane.
„Za mužskýma.“ prohlásila.
Margot podcenila jeho opilost. Johnny přeskočil stolek s láhvemi a chytil ji za krk. Jak se však octl v blízkosti toho kouzelného obličeje a těch krásných fialkových oči, zlost ho přešla a byl opět bezmocný. Jenže Margot posměšně zkřivila ústa, a to neměla, neboť spatřila. jak se rozmáchl pěstí. Vykřikla: „Johnny, ne do obličeje, vždyť natáčím!“
A rozesmála se. Johnny ji udeřil do žaludku, a ona upadla na podlahu. Svalil se na ni. Jak zalapala po dechu, ucítil její voňavý dech. Tloukl ji do paží a svalnatých stehen hedvábně hladkých, opálených nohou. Tloukl ji, jako kdysi tloukl ukoptěná menší děcka, když ještě byl mladým rváčem v newyorské asfaltové džungli. Byl to bolestný výprask, nezanechával ovšem žádné trvalé zohyzdění v podobě vytlučených zubů či přeraženého nosu.
Netloukl ji ovšem dost tvrdě. Nedokázal to. A ona se mu vysmívala. Roztažena na podlaze, brokátové večerní šaty vyhrnuté vysoko na stehnech, popichovala ho mezi jednotlivými výbuchy smíchu: „Tak pojď přece, jen mě pojď pomilovat! Tak si dej říct, stejně ti jde jen o to!“
Johnny Fontane se vztyčil. Nenáviděl tu ženskou na podlaze, ale její krása byla kouzelným štítem. Margot se odvalila stranou a pružně jako baletka se vymrštila na nohy přímo před něj. Pak začala kolem něho poskakovat jako děcko a výsměšně prozpěvovala: „Johnny mi nikdy neublíží, Johnny mi nikdy neublíží.“ Nato posmutněle, s hlubokou něhou řekla „Ty ubohý, hloupoučký trumbero, vždyť jsi mě tloukl jako nějaký cucák. Ach Johnny, věčně zůstaneš jen přitroublým, romantickým Taliánem; a milovat dovedeš taky jen jako cucák. A stále si myslíš, že milování je opravdu jako ty tvé slaďáky, co jsi zpívával.“ Zavrtěla hlavou a dodala: „Ubožáčku Johnny. Sbohem, Johnny.“ Odešla do ložnice a Johnny zaslechl, jak otočila klíčem v zámku.
Johnny seděl na podlaze s obličejem v dlaních. Přemohlo ho smutné, ponižující zoufalství. A pak ho houževnatost, kterou získal v mládí na horké newyorské dlažbě a která mu pomohla přežit hollywoodskou džungli, přiměla zvednout sluchátko a dát si zavolat vůz, aby ho odvezl na letiště. Pouze jeden člověk ho dokáže zachránit. Vrátí se do New Yorku. Vráti se k jedinému člověku, jehož moc a moudrost potřebuje a na jehož lásku se stále ještě spoléhá. K svému padrinu donu Corleonovi.

Pekař Nazorine, nakypělý a rozpraskaný jako jeho velké italské bochníky, ještě celý zamoučený, se mračil na manželku, na vdavekchtivou dceru Katherinu a tovaryše Enza. Enzo už byl převlečen do zajateckého stejnokroje s páskou se zelenými písmeny na rukávě a byl celý vyplašený, že kvůli tomuhle výstupu dorazí pozdě zpět na Governer's Island. Jako jeden z mnoha tisíců italských válečných zajatců, dostávajících denně propustky, aby mohli pracovat v americkém hospodářství, žil v neustálém strachu, že mu toto povolení bude odňato. Pro něho tedy byl tenhle malý komediální výstup, který se tu odehrával, vážnou záležitosti.
Nazorine se na něho obořil : „Nezneuctils mou rodinu? Nedaroval jsi mý dceři malej suvenýr, aby na tebe mohla vzpomínat, teď když už válka skončila a ty dobře víš, že tě Amerika kopne do zadku a pošle zpátky do tý tvý zavšivený sicilský vesnice plný hnoje?“
Enzo, neveliký, ale ramenatý mládenec, si položil ruku na srdce a téměř se slzami v očích, ale duchapřítomně prohlásil: „Padrone, přísahám u Panenky Marie, že jsem nikdy nezneužil vaši laskavosti! Vaši dceru miluju s veškerou úctou. A s veškerou úctou vás prosím o její ruku. Vím, že na to nemám právo, ale jestli mě pošlou zpátky do Itálie, pak už se nikdy nebudu moct vrátit do Ameriky. A nikdy se nebudu moct oženit s Katherinou.“
Nazorinova manželka Filomena šla na kořen věci. „Přestaňte s těmihle hloupostmi!“ obrátila se na tělnatého manžela. „Víš přece, co musíš udělat. Enzo se nevrátí do tábora; pošleš ho k našim bratrancům na Long Island, ať ho tam schovají!“
Katheríne plakala. Byla to dost kyprá, prostá dívka; na horním rtu ji rašil jemný knírek. Tak pohledného manžela, jako je Enzo, už nikdy nesežene, a nikdy už, nenalezne jiného muže, který by se uměl dotýkat tajných míst jejího těla s tak uctivou láskou. „Odjedu a budu žít v Itálii!“, křikla na otce. „Jestli tu Enza nenecháš, uteču!“
Nazorine se na ni pronikavě zahleděl. Tahle jeho dcera má čerta v těle; beztoho si už všiml, jak se vždycky přitiskla vystrčenou zadnici na Enza, kdykoli se tovaryš tlačil kolem ní k pultu, aby tam naplnil koše teplými bochníky z pece. Nepodnikne-li patřičné kroky, octne se horký bochník toho mladého pacholka v její peci, bleskla Nazorinovi hlavou necudná myšlenka. Enzo musí zůstat v Americe a stát se americkým občanem. A takovouhle věc dokáže zařídit pouze jediný člověk. Don Corleone.

Tihle všichni a mnoho dalších obdrželi ryté pozvánky na svatbu slečny Constanzie Corleonové, která se konala poslední srpnovou sobotu roku 1945. Nevěstin otec don Vito Corleone nikdy nezapomínal na staré přátele a sousedy, i když teď sám žil v prostorném domě na Long Islandu. Tam se také měla konat hostina a po ní slavnost až do večera. Nebylo pochyb, že to bude významná událost. Válka s Japonskem právě skončila, takže nikomu nebude kalit oslavu vtíravý strach o syny bojující v armádě. Svatba byla právě tím, co lidé potřebovali, aby mohli dát průchod radosti.
A tak onoho sobotního dopoledne přijížděli přátelé dona Corleona z New Yorku, aby mu projevili úctu. jako svatební dary přinášeli nažloutlé obálky nacpané penězi, nikoli šeky. V každé obálce byla navštívenka, z níž vyplývala dárcova totožnost i stupeň jeho úcty k padrinovi. Úcty vskutku zasloužené.
Don Vito Corleone byl mužem, na kterého se všichni obraceli o pomoc, a on nikdy nikoho nezklamal. Nedával plané sliby, ani se zbaběle nevymlouval, že má ruce svázány silami ve světě mnohem mocnějšími, než je on sám. Nebylo třeba, aby prosebník byl jeho přítelem, ani nebylo důležité, že nemá peníze, kterými by se mu odměnil. Nutné bylo pouze jedno. Aby prosebník sám osobně prohlásil, že je jeho přítelem. A pak donu Corleonovi, lhostejno jak chudý či vlivný je prosebník, přirostly jeho starosti k srdci. A nic ho nemohlo odvrátit od toho, aby jeho strasti vyřešil. A odměna ? Přátelství, úctu vyjadřující titulování „donn“ a občas vřelejší oslovení „padrino“, kmotře. A snad i nějaký prostý dárek, jen jako projev úcty, nikdy z vypočítavosti - demižon domácího vína nebo košík kořeněných tarallů upečených výhradně k ozdobě donovy štědrovečerní tabule. Bylo samozřejmě a pouze projevem dobrých mravů, aby prosebník prohlásil, že je jeho dlužníkem a že don Corleone má právo kdykoli se na něho obrátit, aby si dal splatit dluh nějakou drobnou úsluhou.
A teď, v tento významný den, den dceřiny svatby, stál don Vito Corleone ve dveřích svého domu v Long Beach a vítal své hosty; všechny znal a všem důvěřoval. Mnozí z nich vděčili za svůj úspěch v životě jemu a protože při této rodinné příležitosti necítili zábrany, bez ostychu ho oslovovali „padrino“. Dokonce i obsluhující personál patřil k jeho přátelům. Barman byl starý kamarád a jeho svatebním darem byly všechny lihoviny a vlastní odborná a zručná služba. Číšníci byli přátelé donových synů. Jídlo na zahradních stolech připravila donova manželka a její přítelkyně, a mladé nevěstiny kamarádky vyzdobily rozlehlou zahradu pestrými girlandami.
Don Corleone přivítal každého - bohatého či chudého, mocného či bezvýznamného - se stejným projevem vřelé náklonnosti. K nikomu se nechoval přezíravě. To už měl v povaze. A hosté projevovali tak hlučné nadšení nad tím, jak dobře vypadá ve smokingu, až by se neinformovaný pozorovatel mohl i domnívat, že don sám je šťastným ženichem.
Ve dveřích s ním stáli dva z jeho tří synů. Na staršího, pokřtěného Santino, nazývaného však všemi kromě otce Sonny, hleděli starší Italové úkosem; ale mladší k němu vzhlíželi s obdivem. Sonny Corleone byl na první generaci Američanů italského původu vysoký, téměř metr osmdesát, a jeho kučeravé, husté vlasy ho činily ještě větším. Měl kupidovský obličej hrubších, ale pravidelných rysů a vykrojené smyslné rty; brada s dolíčkem uprostřed působila dokonce chlípně. Postavu měl mohutnou jako býk a bylo všeobecně známo, že ho příroda vybavila tak štědře, až se jeho zmučená žena bála manželského lože stejně silně, jako se kdysi nevěřící děsili skřipce. Šeptalo se o něm, že v mládí, když navštěvoval vykřičené domy, prý i ty nejotrlejší a nejstatečnější kněžky lásky požadovaly dvojnásobné ceny.
Na svatební hostině si některé mladé ženy širokých boků a širokých úst měřily Sonnyho chladně vyzývavým zrakem. Jenže právě v tento den marnily čas. Sonny Corleone měl přes přítomnost své ženy a tří malých dětí určité záměry se sestřinou první družičkou, Lucy Manciniovou. Tato mladá dívka právě seděla u zahradního stolku v dlouhých růžových šatech, s květinovou čelenkou v lesklých černých vlasech, a byla si toho plně vědoma. Flirtovala totiž se Sonnym už po celý minulý týden při zkouškách a dopoledne u oltáře mu stiskla ruku. Víc už dívka udělat nemůže!
Nezáleželo jí na tom, že z něho nikdy nebude významný muž, jakým se stal jeho otec. Sonny byl silný, odvážný, štědrý a srdce prý měl široké. Chyběla mu otcova pokora, zato měl unáhlenou, výbušnou povahu, která ho vedla k mylným úsudkům. I když byl otci značnou oporou v jeho podniku, přece jen mnozí pochybovali, že se stane jeho dědicem.
Druhý syn, Frederico, nazývaný Fred, Fredo nebo Freddie, byl dítětem, o jaké každý Ital prosí v modlitbách všechny svaté. Poslušný, oddaný, vždy otci k službám. Ve svých třiceti žil ještě s rodiči. Byl malé, statné postavy, nehezký, se stejnou kupidovskou hlavou jako ostatní členové rodiny, s přilbou kučeravých vlasů nad kulatým obličejem a smyslně vykrojenými rty. Jenže u Freda nebyly rty smyslné, nýbrž tvrdé jako žula. Měl sklon k mrzoutství, ale otci byl oporou, nikdy mu neodporoval, nikdy ho neuváděl do rozpaků pletkami se ženskými. Přes všechny tyto ctnosti postrádal onen osobni magnetismus, onu živočišnou sílu, tak nezbytné pro někoho, kdo má vést druhé, a ani se s ním nepočítalo, že by zdědil rodinný podnik.
Třetí syn, Michael Corleone, nestál spolu s otcem a dvěma bratry ve dveřích, nýbrž seděl u stolu v nejodlehlejším koutě zahrady. Jenže ani tam neunikl pozornosti rodinných přátel.
Michael byl donovým nejmladším synem a jediným z děti, které odmítlo podřídit se otcovu vedení. Neměl onu masitou, kupidovskou tvář ostatních sourozenců, a jeho vlasy, černé jako havran, byly spíše rovné než kučeravé. Měl světlou, olivově hnědou pleť, jaká by u dívky byla pokládána za krásnou. Byl to chlapec hezkého, i když trochu zjemnělého zjevu. Don si dokonce kdysi dělal starosti, jak to vlastně je s mužností nejmladšiho syna. starosti pominuly, když Michael dosáhl sedmnácti let.
Teď seděl nejmladší syn u stolu v nejzazším koutě zahrady, aby tak dal najevo úmyslný odstup od otce i rodiny. Vedle sebe měl tu americkou dívku, o níž už sice každý slyšel, avšak kterou dodnes nikdo nespatřil. Michael se pochopitelně zachoval jak se sluší a patří a každému na svatbě ji představil, tedy i rodině. Nevyvolala dobrý dojem. Byla příliš hubená, příliš světlovlasá, obličej měla na ženu příliš výrazně inteligentní a na svobodnou dívku vystupovala příliš nenuceně. Také její jméno znělo jejich sluchu cize; říkala si Kay Adamsová. I kdyby jim byla řekla, že se její rodina usídlila v Americe před dvěma sty lety a její jméno je zcela běžné, stejně by jen byli pokrčili rameny.
Všichni hosté si všimli, že don třetímu synovi nevěnuje zvláštní pozornost. Před válkou byl Michael jeho oblíbencem a nesporným dědicem. Po velkém otci zdědil onu klidnou sílu, inteligenci i vrozený instinkt jednat tak, že lidem nezbývalo nic jiného než si ho vážit. Sotva však vypukla druhá světová válka, přihlásil se Michael dobrovolně k námořní pěchotě. Učinil tak přes výslovný otcův zákaz.
Don Corleone ani netoužil, ani nehodlal připustit, aby se syn dal zabít ve službách mocnosti, která mu byla cizí. Podplatil doktory, učinil různá tajná opatřeni. Na příslušné kroky byla vydána značná částka peněz. Jenže Michaelovi bylo jednadvacet let a jeho odhodláním nemohlo nic otřást. Narukoval a bojoval v Tichém oceánu. stal se kapitánem a dostal řadu vyznamenání. V roce 1944 otiskl časopis Life jeho obrázek s fotografiemi jeho hrdinských činů. Jakýsi přítel ukázal výtisk časopisu donu Corleonovi (vlastní rodina se toho neodvážila); don opovržlivě zabručel a řekl: „A tyhle zázraky dělá pro cizáky!“
Když byl začátkem roku 1945 Michael propuštěn z armády, aby se zotavil ze zranění, které ho učinilo neschopným další služby, neměl sebemenší tušení, že toto propuštění zařídil otec. Několik týdnů pobyl doma a pak, aniž se s kýmkoli poradit, se zapsal na Dartmouthskou univerzitu v Hannoveru ve státě New Hampshire a opustil tak otcův dům. Vrátil se teprve na sestřinu svatbu, aby jim ukázal svou nastávající, tu nanicovatou americkou chuděrku.

Michael bavil Kay Adamsovou historkami o některých zajimavějších svatebčanech. Připadalo mu zábavné, že shledává tyhle lidi exotickými, a jako vždycky byl okouzlen jejím náruživým zájmem o všechno, co pro ni bylo nové a co dosud neznala. Její pozornost nakonec zaujala skupinka mužů, postávajících kolem dřevěného sudu s domácím vínem. Byli to Amerigo Bonasera, pekař Nazorine, Anthony Coppola a Luca Brasi. S vrozeným, bystrým postřehem poznamenala, že jí tihle čtyři muži nepřipadají příliš šťastní. Michael se usmál. „Ne, taky nejsou,“ odpověděl. „Čekají, až je otec přijme. Chtějí ho požádat o laskavost.“ A bylo opravdu vidět, jak všichni čtyři dona neustále sledují očima.
Zatímco tam don Corleone stál a vítal hosty, zastavila na druhé straně vydlážděného náměstíčka černá limuzína, chevroletka. Dva muži na předních sedadlech vytáhli ze saka notýsky a zcela nepokrytě si poznamenávali čísla ostatních vozů, zaparkovaných po obou stranách vozovky. Sonny se obrátil k otci a řekl: „Tamti chlapi naproti jsou určitě policajti.“
Don Corleone pokrčil rameny. „Ta vozovka mi neříká pane. Můžou si tam dělat, co chtějí.“
Sonnyho masitý, smyslný obličej zrudl zlostí. „Všiváci jedni, nic jím není svatý“ Sešel ze schodů a šel přes vozovku k místu, kde byla zaparkovaná černá limuzína. Vztekle vrazil obličej těsně k obličeji řidiče, ten však ani nemrkl, jen rozevřel náprsní tašku a ukázal zelenou legitimaci. Sonny odstoupil bez jediného slova. Odplivl si tak. aby slina dopadla na zadní dvířka limuzíny, a odešel. Doufal, že řidič vystoupí z vozu a požene se za ním, ale nic se nestalo. Když došel ke schodům, řekl otci: „Ti chlapi jsou z FBI. Poznamenávají si čísla všech aut. Lumpové!“
Don Corleone věděl, kdo to je. Svým nejbližším a nejdůvěrnějším přátelům dal vzkázat. aby přijeli na svatbu v cizích autech. A byť nesouhlasil se synovým pošetilým výbuchem vzteku, přece jen splnil tenhle výstup jistý účel. Přesvědčí ty vetřelce, že s jejich přítomností nepočítali a nepřipravili se na ni. Takže don Corleone se vůbec nezlobil. Už dávno pochopil, že společnost uštědřuje urážky, které je třeba snášet; přitom ho utěšovalo vědomí, že na tomhle světě vždycky nastane chvíle, kdy se i ten nejponižovanější člověk, pokud má oči neustále otevřené, může pomstit dokonce těm nejmocnějším. Právě tohle vědomí pomohlo donovi udržet si pokoru, jíž se u něho všichni přátelé tolik obdivovali.
Teď však začala v zahradě za domem vyhrávat čtyřčlenná kapela. Všichni hosté již tedy dorazili. Don Corleone zahnal vetřelce z mysli a odvedl oba syny na svatební hostinu.
V rozlehlé zahradě už bylo několik set hostů; někteří tančili na dřevěném pódiu, vyzdobeném květinami, jiní seděli u dlouhých stolů vrchovatě obložených kořeněnými jídly a čtyřlitrovými džbány tmavého, domácího vína. Nevěsta Connie Corleonová seděla v plné slávě se ženichem, první družičkou, ostatními družičkami a družbami u zvláštního vyvýšené ho stolu. Byla to pravá venkovská scenérie v tradičním italském stylu. Neodpovídalo to právě nevěstině vkusu, ale Connie souhlasila s „taliánskou“ svatbou, aby alespoň v tom vyhověla otci, když už ho zklamala volbou manžela.
Ženich, Carlo Rizzi, nebyl čistokrevný Sicilan; jeho matka, od níž podědil plavé vlasy a modré oči, pocházela ze severní Itálie. Oba rodiče žili v Nevadě a Carlo ten stát opustil pro jakousi menší oplétačku se zákonem. V New Yorku se setkal se Sonnym Corleonem a tak se seznámil s jeho sestrou. Don Corleone pochopitelně vyslal spolehlivé přátele do Nevady a ti vyšetřili, že Carlova oplétačka s policií záležela v mladistvé nerozvážnosti s bouchačkou, nic vážného; dala se snadno vymazat z trestního rejstříku, aby mladík měl čisté jméno. Přátelé se vrátili rovněž s podrobnými informacemi o legálním hazardu v Nevadě; ty dona velmi zaujaly a od té doby o nich uvažoval. Patřilo k donově velikosti, že dokázal těžit ze všeho.
Connie Corleonová nebyla nijak zvlášť hezká; byla hubená, nervózní a za nějakou dobu po svatbě se z ní určitě stane hašteřivá ženská. Jenže dnes, přetvořená bílými svatebními šaty a panenskou nedočkavostí, zářila tak, až byla téměř krásná. Pod dřevěným stolem se opírala rukou o ženichovo svalnaté stehno a našpulenými ústy, prohnutými jako Erotův luk, mu poslala vzdušný polibek.
Pokládala ho za neuvěřitelně pohledného. V mládí pracoval Carlo Rizzi na čerstvém pouštním vzduchu jako nádeník. Teď mu mohutné paže a ramena vydouvaly smoking. Vyhříval se v nevěstiných zbožňujících očích a naléval jí pohár vínem. Byl k ní vybraně dvorný, jako by oba byli herci v nějaké divadelní hře. Ale pohled mu stále zalétal k velké hedvábné kabelce, kterou měla zavěšenou přes pravé rameno a která teď byla naditá obálkami s penězi. Kolik toho tam může být? Deset tisíc? Dvacet tisíc? Carlo Rizzi se usmál. Tohle je teprve začátek. Koneckonců se přiženil do královské rodiny. Tak ať se o něho postarají!
Tu hedvábnou kabelku obhlížel z davu hostů také upravený mládenec s ulízanou fretčí hlavou. Pouze ze zvyku přemýšlel Paulie Gatto o tom, jakým způsobem by se mu podařilo tuhle tučnou peněženku ukořistit. Ten nápad ho pobavil. Uvědomoval si ovšem, že je to jalové, neškodné snění, jako když malé děti sní o tom, jak zničí tank bambitkou. Díval se, jak jeho šéf, tlustý, asi čtyřicetiletý Peter Clemenza, vytáčí s mladými dívkami na dřevěném pódiu venkovskou bujnou tarantellu. Clemenza, mimořádně vysoký a mimořádně mohutný chlapík, tančil s tvrdým břichem nestydatě vrážejícím do prsou mladších, drobnějších žen tak lehce a dovedně, až mu všichni hosté tleskali. Starší ženy ho chytaly za paže, aby si zatancoval i s nimi. Mladší muži uctivě vyklidili parket a tleskali do taktu s prudkým brnkáním mandolíny. Kdy ž se Clemenza nakonec zhroutil do křesla, přinesl mu Paulie Gatto sklenici ledové ho temně rudého vína a vlastním hedvábným kapesníkem mu otřel zpocené jupiterské č elo. Clemenza hltavě pil a přitom funěl jako mrož. Místo aby Pauliemu poděkoval, utrousil stručně: „Nestarej se o to, jak kdo tancuje, ale dělej svou povinnost. Projdi se kolem dokola a obhlédni, jestli je všechno v pořádku.“ Paulie vklouzl do davu.
Kapela udělala přestávku, aby se občerstvila. Mládenec jménem Nino Valenti uchopil odloženou mandolínu, levou nohu postavil na židli a spustil necudnou sicilskou milostnou písničku. Měl hezký obličej, sice poněkud opuchlý ustavičným pitím, a i teď měl už trochu v hlavě. Jazykem laskal oplzlý text a kroutil očima. Ženy ječely nadšením a muži vykřikovali poslední slova každé sloky spolu se zpěvákem.
Don Corleone, jehož přísné mravy byly všeobecně známy, se taktně vytratil do domu, ačkoli jeho statná manželka radostně ječela s ostatním. Sotva to Sonny postřehl, protlačil se k nevěstině stolu a usedl Vedle mladé Lucy Manciniové, první družič ky. Byli v bezpečí. Sonnyho žena byla v kuchyni a dohlížela na poslední přípravy před podáním svatebního dortu. Sonny zašeptal dívce do ucha několik slov; vzápětí vstala. Sonny počkal několik minut a pak se jakoby nic vydal za ní; jak procházel zástupem, zastavoval se u jednotlivých hostů na kus řeči.
Všechny oči je sledovaly. První družička, zcela zamerikanizovaná třemi lety na univerzitě, byla zralá dívka, která už měla svou „pověst“. Při zkouškách na svatební obřady flirtovala se Sonnym vyzývavě žertovným způsobem, který pokládala za přípustný, protože Sonny byl družbou a jejím partnerem na svatbě. Teď, pozdvihnuvši růžové dlouhé šaty nad zem, vešla do domu, na tváři falešně nevinný úsměv, a svižně vyběhla po schodech vzhůru do koupelny. Tam setrvala několik okamž iků, a když vyšla, stál už Sonny na horním odpočívadle a kývl na ni, aby šla nahoru.
Za zavřeným oknem „kanceláře“ dona Corleona, poněkud zvýšeného rohovitého pokoje, pozoroval Thomas Hagen svatební veselí ve vyzdobené zahradě. Stěny za ním byly oblo ženy právnickými knihami. Hagen byl donovým právním zástupcem a úřadujícím consigliorim čili poradcem, a jako takový zaujímal v rodinném podniku nejvýznamnější subalterní postavení. V této místnosti již rozřešili on a don řadu složitých případů. Když zahlédl, jak padrino opouští slavnost a vchází do domu, ihned pochopil, že svatba nesvatba, určitě ho dnes čeká nějaká práce. Don jistě sem k němu zajde. Pak si Hagen všiml, že Sonny cosi zašeptal Lucy Manciniové do ucha, a byl svědkem jejich malé komedie, jak ji Sonny následoval do domu. Hagen se zazubil a hlavou mu problesklo, zda o tom má informovat dona; usoudil, že nikoli. Přistoupil k psacímu stolu a vzal z něho rukou psaný seznam lidí, kterým se dostalo povolení navštívit dona Corleona soukromě. Když don vešel do místnosti, podal mu Hagen listinu. Don Corleone přikývl a řekl: „Bonaseru nech až na konec.“
Hagen vyšel zasklenými dveřmi do zahrady a zamířil rovnou k místu, kde prosebníci přešlapovali u soudku s vínem. Kývl na pekaře, podsaditého Nazorina.
Don Corleone přivítal pekaře objetím. V Itálii si spolu hrávali jako děti a jejich přátelství neochablo. Každé velikonoce dostával don Corleone domů čerstvě upečené tvarohové koláče z kynutého bílého těsta, velké jako kola náklaďáku. O vánocích a narozeninách členů rodiny projevoval Nazorine svou úctu bohatě zdobenými šlehačkovými dorty. A po všechny roky, ať tučné či hubené, Nazorine ochotně platil příspěvky odborovému svazu pekařů, který don zorganizoval, ještě když byl zelenáč. Nikdy za to nic nežádal, jedině za války možnost kupovat na černém trhu přídělové lístky na cukr. Teď se mu naskytla příležitost, aby se přihlásil o práva, jež mu jako oddanému příteli příslušejí, a don Corleone se upřímně těšil, že bude moci jeho prosbě vyhovět.
Don nabídl pekařovi doutník Di Nobili a sklenici žluté stregy a položil mu ruku na rameno, aby mu dodal odvahy. Byl to projev donovy lidskosti. Z vlastní trpké zkušenosti věděl, kolik odvahy jen musí člověk sebrat, chce-li někoho požádat o laskavost.
Pekař mu vylíčil příběh své dcery a Enza. Hodný italský mládenec ze Sicílie, zajatý americkou armádou, odvezený do Spojených států jako válečný zajatec a denně uvolňovaný z tábora, aby mohl pomáhat našemu válečnému úsilí! Mezi počestným Enzem a jeho pečlivě ochraňovanou Katherine vzklíčila láska, jenže teď, když válka skončila, budou toho chudáka repatriovat do Itálie a Nazorinově dceři zaručeně pukne srdce žalem. Těmto dvěma nešťastníkům může pomoci pouze padrino Corleone. Je jejich poslední nadějí.
Don přecházel s Nazorinem po místnosti ruku na pekařově rameni, a pln účasti souhlasně přikyvoval, aby mu dodával odvahu. Když pekař domluvil, don Corleone se na něho usmál a řekl: „Milý příteli, hoď všechny starosti za hlavu!“ A pak mu velmi podrobně vysvětlil, co všechno musí udělat. Musí se podat žádost poslanci příslušného volebního obvodu. Ten navrhne zvláštní zákon, na jehož podkladě se Enzo bude smět stát občanem Spojených států. Kongres ten zákon určitě schválí. Tuhle výsadu si totiž ti lotři prokazují navzájem. Don Corleone upozornil, že to bude něco stát; současná cena je dva tisíce dolarů. On, don Corleone, zaručuje, že to dobře dopadne, a přijme peníze. Souhlasí jeho přítel?
Pekař důrazně přikývl. Nečekal, že by se mu tak velké služby dostalo zadarmo. To se rozumělo samo sebou. Takové zvláštní zákonné opatření Kongresu nepřijde levně. Nazorine děkoval téměř se slzami v očích. Don Corleone ho doprovodil ke dveřím a ujistil ho, že mu pošle do pekárny spolehlivé lidi, aby zařídili všechny podrobnosti a sehnali všechny potřebné doklady. Pekař ho objal a vytratil se do zahrady.
Hagen se na dona usmál. „Pro Nazorina to je dobrá investice. Zeť a levný celoživotní pomocník v pekařství a to všechno za pouhé dva tisíce dolary!“ Odmlčel se. „Komu to mám svěřit?“
Don Corleone zadumaně svraštil čelo. „Ne tomu našemu paisanu. Svěř to tomu židovi v sousedním obvodu. A postarej se o změnu adres jejich bytů. Řekl bych, že teď po válce takových případů přibude; měli bychom mít ve Washingtonu další lidi, aby ten příval zvládli a zabránili zvýšení cen.“ Hagen si poznamenal do bloku: „Ne poslanec Luteca. Zkusit Fischera.“
Další muž, jehož Hagen přivedl, byl celkem jednoduchý případ. Jmenoval se Anthony Coppola a s jeho otcem pracoval don Corleone v mládí v železničních depech. Coppola potřeboval pět set dolarů, aby si mohl otevřít pizzerii; musel dát zálohu na zařízeni a speciální pec. Z důvodů, o nichž není třeba se zmiňovat, nemohl dostat v bance úvěr. Don sáhl do kapsy a vytáhl svazek bankovek. Nestačily. Zazubil se a obrátil se na Hagena: „Půjč mi sto dolarů, vrátím ti je v pondělí, až půjdu do banky.“ Prosebník namítl, že čtyři sta dolarů plně postačí, ale don Corleone mu poklepal na rameno a omluvně vysvětlil: „Tahle nóbl svatba mě připravila téměř o všechny hotové peníze.“ Pak vzal bankovky, které mu Hagen podal, a spolu s vlastním svazkem je dal Anthonymu Coppolovi.
Hagen sledoval transakci s tichým obdivem. Don vždycky hlásal, že když je člověk štědrý, pak musí vůči druhému tuto štědrost projevit osobně. Jak lichotivé musí být pro takového Anthonyho Coppolu, že člověk jako don si vypůjčí peníze, aby je mohl půjčit jemu. Ne že by snad Coppola nevěděl, že don je milionář, jenže kolik milionářů je ochotno se i jen trochu obtěžovat kvůli nějakému chudému příteli?
Don tázavě pozdvihl hlavu. Hagen řekl: „Luca Brasi vás chce navštívit. Není ovšem na seznamu. Je mu totiž jasné, že vám nemůže osobně pogratulovat na veřejnosti.“
Poprvé dal don najevo nelibost. Odpověď byla vyhýbavá. „Je to třeba?“ zeptal se.
Hagen pokrčil rameny. „Vyznáte se v něm líp než já. Je vám ostatně velmi vděčen, že jste ho pozval na svatbu. S tím vůbec nepočítal. Myslím, že vám chce projevit svou vděčnost osobně.“
Don Corleone přikývl a pokynul, aby k němu Luku Brasiho přivedli. Venku v zahradě překvapil Kay Adamsovou výraz zarputilé zuřivosti, otištěný do obličeje Luky Brasiho. Zeptala se na něho. Michael přivedl Kay na svatbu proto, aby pomalu a snad i bez příliš velkého otřesu pochopila pravdu o jeho otci. Až dosud totiž zřejmě pokládala dona pouze za poněkud nepoctivého obchodníka. Michael se tedy rozhodl, že část pravdy jí alespoň poví nepřímo. Vysvětlil jí, že Luca Brasi je jedním z nejobávanéjších mužů podsvětí amerického Východu. Vyniká prý zejména tím, že je schopen provést vraždu zcela sám, bez společníků, což téměř automaticky znemožňuje silám zákona ho odhalit a usvědčit. Michael se ušklíbl a dodal: „Nevím, jestli tohle všechno je pravda. Vím jenom, že je tak trochu otcovým přítelem.“
Kay začala poprvé trochu chápat. Poněkud nevěřícně se zeptala: „Snad nechceš naznačit, že takovýhle člověk pracuje pro tvého otce?“
Ať ho vezme čert, pomyslil si Michael. A vyrukoval s pravdou: „Před necelými patnácti lety se chtěli jacísi lidé zmocnit otcova podniku na dovoz olivového oleje. Pokusili se otce zavraždit a málem se jim to podařilo. Luca Brasi se do nich pustil. Tvrdí se, že za dva týdny prý zabil šest lidí a tím se ta proslulá válka o olivový olej skončila.“ Usmál se, jako by to byl žert. Kay se otřásla. „Chceš tím říct, že tvého otce postřelili gangsteři?“
„Před patnácti lety,“ odpověděl Michael. „Od té doby je pokoj.“ Zalekl se, že zašel příliš daleko.
„Pokoušíš se mě vylekat,“ řekla Kay. „Zřejmě nechceš, abych si tě vzala.“ Usmála se na něho a štouchla ho loktem do žeber. „Moc chytře sis to vymyslel!“
Teď se na ni usmál Michael. „Byl bych rád, kdyby sis to nechala projít hlavou,“ řekl.
„Opravdu zabil šest lidí?“
„Tak se to alespoň tvrdilo v novinách. Nikdo mu to nikdy nedokázal. Ale šušká se ještě o něčem, co mi zatím nikdo nevyzradil. Je to prý něco tak hrozného, že ani otec o tom nechce mluvit. Tom Hagen ví, oč jde, a ani on mi to neřekne. Jednou jsem si ho dobíral. Zeptal jsem se ho: „Kdy budu dost starý, abych se mohl dozvědět tu historku o Lukovi?“ A Tom mi řekl: „Až ti bude sto!“„ Michael se napil vína. „To asi bude historka! A ten Luca je ale chlapík!“
Luca Brasi byl opravdu člověk, který by vyděsil i samého ďábla v pekle. Měl malou, zavalitou postavu a mohutnou lebku; jeho přítomnost vysílala signály věštící nebezpečí. Jeho tvář nesla neměnnou masku zavilosti. Měl hnědé oči bez tepla této barvy, s odstínem skoro mrtvolným. Rty působily spíše neživotně než krutě; byly úzké, vláčné a bezkrevné jako telecí maso.
Brasi byl pověstný svým násilnictvím a jeho oddanost donu Corleonovi byla legendární. Byl jedním z mohutných pilířů, které podpíraly budovu donovy moci. Lidé jeho druhu byli vzácní. Luca Brasi se nebál policie, nebál se společnosti, nebál se Boha, nebál se pekla, nebál se svých bližních a nemiloval je. Ale rozhodl se, dobrovolně se uvolil bát se a milovat dona Corleona. Přiveden před dona strnul hrůzu nahánějící Brasi úctou. Vykoktal ze sebe květnaté blahopřání a vyslovil upřímnou naději, že Conniino prvorozené dítě bude mužského rodu. Pak odevzdal donovi obálku napěchovanou bankovkami jako svatební dar novomanželům.
Tak o tohle mu šlo. Hagen si povšiml změny v donově chování. Don uvítal Brasiho jako vladař poddaného, který mu prokázal obrovskou službu - nijak důvěrně, ale s královskou úctou. Každým gestem, každým slovem dával don Corleone Luku Brasimu najevo, že si ho váží. Ani na okamžik neprojevil překvapení nad tím, že svatební dar odevzdává jemu osobně. Chápal to.
Peněz v obálce bylo zřejmě mnohem více, než kolik dal kdokoli jiný. Brasi strávil mnoho hodin uvažováním o výši částky a porovnával v duchu, kolik toho asi mohou nabídnout ostatní hosté. Chtěl být nejštědřejším, aby dokázal, že si dona Corleona váží ze všech nejvíc, a proto také odevzdal obálku donovi osobně; tuto beztaktnost přešel don vlastním květnatým poděkováním. Hagen si všiml, jak Lukova tvář pozbyla zavilého výrazu a nafoukla se pýchou a radostí. Než Brasi vyšel dveřmi, které mu Hagen otevřel, políbil donovi ruku. Prozíravý Hagen obdařil Brasiho přátelským úsměvem, na který mu podsaditý chlapík odpověděl zdvořilým roztažením vláčných bledých rtů.
Když se za ním zavřely dveře, don Corleone si úlevou slabě oddychl. Ten Brasi je jediným člověkem na světě, který ho dokáže znervóznit! Je jako přírodní živel, který se vlastně nedá ničím ovládnout; musí se s ním jednat opatrně jako s dynamitem. Don pokrčil rameny. I dynamit se konečně dá dovést v případě potřeby k výbuchu tak, aby nenatropil škodu. Tázavě pohlédl na Hagena. „Už zbývá jenom Bonasera?“
Hagen přikývl. Don Corleone zamyšleně svraštil čelo a pak řekl: „Než ho přivedeš, řekni Santinovi, aby sem přišel. Ať se přiučí.“
Hagen horlivě hledal venku na zahradě Sonnyho. Požádal čekajícího Bonaseru o chvíli strpení a zašel k Michaelovi a jeho přítelkyni. „Viděl jsi tu někde Sonnyho?“ zeptal se. Michael zavrtěl hlavou. Zatraceně, pomyslil si Hagen, bude z toho pěkný průšvih. Manželka, rodina té holky - z toho může být pohroma! Zneklidněně spěchal ke dveřím, jimiž viděl téměř před půlhodinou Sonnyho zmizet.
Když si Kay Adamsová všimla, jak Hagen vchází do domu, otázala se Michaela. „Kdo je to? Představils mi ho jako svého bratra, ale jmenuje se jinak a rozhodně nevypadá italsky.“
„Tom žil u nás v rodině od svých dvanácti let,“ vysvětlil jí Michael. „Rodiče mu zemřeli a on se potuloval po ulicích s nějakou ošklivou oční infekcí. Jednou večer ho Sonny přivedl domů a prostě u nás zůstal. Žil s námi až do té doby, než se oženil.“
Kay se nadchla. „To je opravdu romantické.“ prohlásila. „Tvůj otec je určitě velice dobrosrdečný člověk. Jen tak někoho adoptovat, když měl tolik vlastních dětí!“
Michael se ani nenamáhal zdůraznit, že italští přistěhovalci pokládají čtyři děti za malou rodinu. Řekl jenom: „Tom nebyl adoptován. Prostě s námi žil.“
„Ach tak,“ podivila se Kay. „Proč jste ho neadoptovali?“
Michael se zasmál. „Protože otec prohlásil, že změna jména by byla od Toma projevem neúcty. Neúcty k vlastním rodičům.“
Pak spatřili, jak Hagen zavedl Sonnyho francouzskými dveřmi do donovy kanceláře a nato zakýval prstem na Ameriga Bonaseru. „Proč v takový den, jako je dnešek, obtěžují tvého otce obchodními záležitostmi?“ podivila se Kay.
Michael se znovu zasmál. „Protože vědí, že podle tradice nesmí Sicilan ve svatební den své dcery odmítnout žádnou žádost. A takovouhle příležitost si žádný Sicilan nedá nikdy ujít!“

Lucy Manciniová nadzvihla lem růžových šatů a vyběhla po schodech nahoru. Sonnyho masitý smyslný obličej, od vína i žádostivosti rudě naběhlý, ji sice vystrašil, ale celý týden ho přece právě za tímto cílem sváděla. Při oněch dvou milostných aférkách na univerzitě necítila nic a ani jedna z nich netrvala déle než týden. Druhý milenec zamumlal při hádce cosi o tom, že je „tam dole příliš velká“. Lucy pochopila a až do konce ročníku odmítala všechna pozvání na schůzky.
Když se v létě konaly přípravy na svatbu její nejlepší přítelkyně Connie Corleonové, vyslechla Lucy různé šeptem vyprávěné historky o Sonnym. Jednoho nedělního odpoledne se Sonnyho manželka Sandra v kuchyni Corleonových bez zábran rozpovídala. Sandra byla prostá, dobromyslná žena; narodila se v Itálii, ale ještě jako dítě ji odvezli do Ameriky. Měla silnou postavu, velká prsa a za pět let manželství přivedla na svět tři děti. Sandra a druhé ženy škádlily Connii líčením útrap manželského lože. „Kristepane!“ zachichotala se Sandra, „když jsem poprvé spatřila Sonnyho a uvědomila si, co mě čeká, zaječela jsem, jako když mě na nože berou. Že by mě po prvním roce bylo zrovna dobře po těle, to tedy říct nemůžu. A když jsem se doslechla, že Sonny chodí za jinýma, šla jsem do kostela a rozžala tam svíčku.“
Všechny se smály, ale Lucy se rozechvěla po celém těle.
Teď, jak běžela vzhůru po schodech vstříc Sonnymu, prošlehl jí tělem mocný záblesk touhy. Na odpočívadle ji Sonny popadl za ruku a táhl ji za sebou chodbou do jedné z prázdných ložnic. Když za nimi zavřel dveře, podlomila se jí kolena. Ucítila Sonnyho ústa na svých, rty mu čpěly trpkou příchutí spáleného tabáku. Otevřela ústa. Současně vnímala, jak jí sáhl rukou pod šaty, zaslechla, jak hedvábí zašustělo, a na nahém těle ucítila jeho horkou ruku. Oběma pažemi ho objala kolem krku a přitiskla se k němu. A pak poprvé v životě ucítila opravdovou, mučivou, vrcholnou rozkoš.
Snad by se ani nebyli od sebe odtrhli, vtom však zaslechli lehké zaklepání na dveře. Sonny se rychle upravil a opřel se o dveře, aby nikdo nemohl vejít. I Lucy si uhladila šaty; oči se jí leskly. Pak zaslechli velmi tichý hlas Toma Hagena. „Sonny, jsi tam uvnitř?“
Sonny vydechl úlevou. Mrkl na Lucy. „Jo. Co se děje, Tome?“
Stále tichým hlasem mu Tom oznámil: „Don chce, abys k němu přišel do kanceláře. Hned.“ Pak zaslechli jeho kroky, jak odcházel. Sonny počkal několik vteřin, tvrdě políbil Lucy na rty a vzápětí vyklouzl ze dveří za Hagenem.
Lucy se učesala. Zkontrolovala si šaty a zapnula si podvazky. Tělo jí žhnulo, rty měla napuchlé a rozbolavělé. Vyšla ze dveří, ani se nezastavila v koupelně a sešla rovnou po schodech ven do zahrady. Usedla na své místo u svatebního stolu vedle Connie, která dotčeně zvolala: „Kde jsi byla, Lucy? Vypadáš, jako bys měla v hlavě! Teď už tady zůstaň!“
Plavovlasý ženich nalil Lucy pohár vína a chápavě se pousmál. Lucy to bylo jedno. Pozdvihla pohár s temně rudým vínem k rozpraskaným rtům a napila se. Tělo se jí chvělo. Jak pila, očima nad okrajem poháru dychtivě hledala Sonnyho. Nikoho jiného si nepřála vidět. Potutelně zašeptala Connii do ucha: „Ještě několik hodin a taky pochopíš, oč vlastně jde!“ Connie se zachichotala. Lucy sepjala naoko vážně ruce na stole se zrádně vítězným pohledem, jako by byla připravila nevěstu o nějaký poklad.

Amerigo Bonasera vešel za Hagenem do rohového pokoje a zastihl tam dona Corleona sedícího za mohutným psacím stolem. Sonny Corleone stál u okna a vyhlížel ven do zahrady. Poprvé tohoto odpoledne se don choval upjatě. Návštěvníka neobjal, ani mu nepodal ruku. pobledlý majitel pohřebního ústavu vděčil za pozvání na svatbu tomu, že jeho manželka a donova žena byly důvěrnými přítelkyněmi. Amerigo Bonasera sám byl u dona Corleona ve velké nemilosti.
Bonasera uvedl svou žádost nepřímo a obratně. „Jistě omluvíte mou dceru, kmotřenku vaší manželky, že nepřišla sama a nevzdala tak svou úctu vaší rodině. Je totiž stále ještě v nemocnici.“ Pohlédl úkosem na Sonnyho Corleona a Toma Hagena, aby dal najevo, že nechce před nimi dále mluvit. Jenže don byl nemilosrdný.
„Všichni víme, co vaši dceru postihlo,“ řekl. „Jestli jí můžu nějakým způsobem pomoci, klidně mi to povězte. Koneckonců je má manželka její kmotrou. Na tuto poctu jsem nikdy nezapomněl.“ Byla to výčitka. Majitel pohřebního ústavu nikdy neoslovoval dona Corleona jako „padrina“, kmotra, jak žádal mrav.
Bonasera zpopelavěl a otázal se přímo: „Mohu si s vámi promluvit mezi čtyřma očima?“
Don Corleone zavrtěl hlavou. „Věřím těmhle dvěma mužům jako sám sobě. Oba jsou mou pravou rukou. Nemůžu je urazit tím, že bych je poslal pryč.“
Majitel pohřebního ústavu na okamžik zavřel oči a pak spustil. Měl tichý hlas, jakým utěšoval truchlící pozůstalé. „Svou dceru jsem vychoval po americku. Věřím v Ameriku. Amerika mi poskytla bohatství. Dal jsem své dceři všechnu volnost, ale vštípil jsem jí, že nikdy nesmí zneuctít svou rodinu. Našla si chlapce, nikoli Itala. Chodila s ním do kina. Vracela se domů pozdě. On však nikdy nepřišel navštívit rodiče. Snášel jsem to všechno bez námitek, je to má chyba. Před dvěma měsíci ji vyvezl autem na výlet. Měl s sebou přítele. Dali jí pít whisky a pak se jí pokusili zneužít. Ubránila se jim. Zachránila si čest. Tak ji ztloukli. Jako zvíře. Když jsem za ní přišel do nemocnice, měla obě oči podlité krví, přeražený nos a zlomenou čelist. Museli ji sdrátovat. Plakala bolestí. „Tatínku, tatínku, proč to udělali? Proč mi to udělali?“ A já jsem se rozplakal.“ Bonasera už nemohl mluvit dále; rozplakal se sám, i když se mu hlas vzrušením ani nezachvěl.
Don Corleone mu jako by proti vlastní vůli projevil posunkem soucit a Bonasera pokračoval hlasem protepleným lidským utrpením: „Proč jsem plakal? Byla světlem mého života, milující dcerou. Krásná dívka. Důvěřovala lidem a teď jim nikdy důvěřovat nebude. Už nikdy nebude krásná.“ Třásl se a popelavá tvář mu temně naběhla nehezkou červení.
„Jako dobrý Američan jsem šel na polici. Ty dva chlapce zatkli. Byli postaveni před soud. Soudce je odsoudil na tři roky do vězení, jenže ten trest jim uložil podmínečně. Ještě ten samý den je pustil na svobodu. Stál jsem v soudní síni jako hlupák a ti lotři se mi smáli. A tehdy jsem řekl své ženě: Musíme jít k donu Corleonovi a požádat ho, aby nám dopomohl k spravedlnosti!“
Don sklonil hlavu, aby tak projevil úctu před jeho zármutkem. Když však promluvil, čišela mu ze slov mrazivě uražená důstojnost. „Proč jste šel na policii? Proč jste nepřišel ke mně hned zpočátku?“
Bonasera skoro neslyšně zamumlal: „Co ode mě chcete? Povězte mi, co si přejete. Ale udělejte, o co vás prosím!“ Jeho slova zněla téměř nestoudně.
Don Corleone promluvil vážným hlasem: „A oč vám jde?“
Bonasera mrkl po Hagenovi a Sonnym a zavrtěl hlavou. Don, stále ještě sedící za Hagenovým psacím stolem, se nachýlil k majiteli pohřebního ústavu. Bonasera zaváhal, pak se sám naklonil a přiložil rty tak těsně k donovu chlupatému uchu, až se ho dotýkaly. Don Corleone naslouchal jako kněz ve zpovědnici, pohled upřený do dáli, nezúčastněný, odtažitý. Zůstali tak dlouhou chvíli, dokud Bonasera nepřestal šeptat a nenapřímil se.
Don k němu vážně vzhlédl. Bonasera, obličej celý zrudlý, na něho upíral oči bez jediného mrknutí.
Nakonec don pravil: „To udělat nemůžu. Dáváte se moc strhnout.“
Bonasera hlasitě a jasně prohlásil: „Zaplatím vám každou částku, o jakou si řeknete.“ jak to Hagen uslyšel, trhl nervózně hlavou. Sonny se otočil od okna, aby konečně na vlastní oči viděl, co se v pokoji děje, zkřížil přitom paže a sarkasticky se usmál.
Don Corleone se za stolem vztyčil. Na obličeji měl stále ještě lhostejný výraz, ale z hlasu mu čišel hrobový chlad. „My dva se už známe mnoho let,“ pravil k majiteli pohřebního ústavu. „Ale do dnešního dne jste mě nikdy nepřišel žádat o radu nebo o pomoc. Už si ani nevzpomínám, kdy jste mě naposled pozval do svého domu na kávu, ačkoli má žena je kmotrou vašeho jediného dítěte. Buďme k sobě upřímní. Pohrdal jste mým přátelstvím. Bál jste se být něčím zavázaný.“
Bonasera zamumlal: „Nechtěl jsem se dostat do nepříjemností.“
Don pozdvihl ruku. „Ne! Tohle neříkejte! Amerika vám připadala jako ráj. Měl jste dobrý obchod, dobře jste vydělával a svět jste pokládal za neškodné místo, které vám poskytuje, po čem vaše srdce touží. Nikdy jste se neobklopil hradbou opravdových přátel. Koneckonců proč? Policie vás chránila, byly tu soudy a vám ani vašim nejbližším nemohlo nic ublížit! Dona Corleona jste nepotřeboval. Prosím. Ranilo to mé city, jenomže já nejsem člověk, který by vnucoval své přátelství těm, kdo si ho neváží - těm, kdo si myslí, že nic neznamenám.“ Don se odmlčel a zdvořile, ironicky se na majitele pohřebního ústavu pousmál. „A teď přijdete ke mně a řeknete: „Done Corleone, dopomozte mi ke spravedlnosti!“ A nežádáte to nijak uctivě. Nenabízíte mi své přátelství. Přijdete do mého domu v den svatby mé dcery a požádáte mě, abych vraždil, a řeknete -“ a teď don opovržlivě napodobil Bonaserův hlas - „Zaplatím vám každou částku, o jakou si řeknete!“ Ne, ne, nejsem uražen, ale co jsem vám kdy udělal, že se ke mně chováte s takovou neúctou?“
V Bonaserově výkřiku se zrcadlil všechen jeho bol a strach: „Amerika byla ke mně dobrá. Chtěl jsem jí být dobrým občanem. Chtěl jsem, aby z mé dcery byla Američanka.“
Don sepjal ruce s výrazem posměšného souhlasu. „Správně jste to řekl. Moc pěkně. Pak si ale nemůžete na nic stěžovat. Soudce rozhodl. Amerika rozhodla. Až půjdete navštívit dceru do nemocnice, doneste jí květiny a bonboniéru. To ji utěší. A buďte spokojený. Koneckonců, tohle není nic vážného, ti hoši byli mladí, trochu rozjaření, a jeden z nich je synem vlivného politika. Ne, můj drahý Amerigo, byl jste vždycky poctivec. Musím uznat, že čestnému slovu Ameriga Bonasery bych věřil víc než slovu kohokoli jiného, i když jste pohrdl mým přátelstvím. Dejte mi tedy své slovo, že na ten šílený nápad zapomenete. Není to americké. Odpusťte. Zapomeňte. Život je plný pohrom.“
Krutá, pohrdavá ironie, s níž bylo toto všechno řečeno, i ovládaný donův hněv změnily ubohého majitele pohřebního ústavu v hromádku roztřesené huspeniny; přece však znovu statečně prohlásil: „Prosím vás, dopomozte mi ke spravedlnosti.“
Don Corleone ho stručně odbyl: „Spravedlnost vám poskytl soud.“ Bonasera zatvrzele zavrtěl hlavou. „Ne. Soud poskytl spravedlnost těm mládencům, neposkytl ji mně.“
Don ohodnotil toto jemné rozlišení souhlasným přikývnutím a pak se otázal: „A jaká je vaše spravedlnost?“
„Oko za oko,“ odpověděl Bonasera.
„Žádal jste víc,“ namítl don. „Vaše dcera žije.“
Bonasera řekl váhavě: „Ať trpí, jako trpí ona.“ Don vyčkával, co ještě řekne. Bonasera sebral zbytek odvahy a otázal se: „Kolik vám mám zaplatit?“ Znělo to jako zoufalé zakvílení.
Don Corleone se k němu otočil zády. Byla to výzva k odchodu. Bonasera se nepohnul.
Nakonec don Corleone povzdychl jako dobrosrdečný člověk, který se nedokáže věčně zlobit na chybujícího přítele, a obrátil se zpět k majiteli pohřebního ústavu, zsinalému jako kterákoli z jeho mrtvol. Laskavě, trpělivě mu domlouval: „Proč se bojíte projevit oddanost napřed mně? Obrátíte se na soud a dlouhé měsíce čekáte. Vydáváte peníze na advokáty, kteří velmi dobře vědí, že vás napálí. Přijmete rozsudek od soudce, který je prodejný jako ta nejhorší pouliční děvka. Když jste před mnoha lety potřeboval peníze, obrátil jste se na banky, platil lichvářský úrok a s kloboukem v ruce čekal jako žebrák, zatímco vás očenichávali a strkali vám nosy až do zadku, aby se ujistili, že jim půjčku budete moci splatit.“ Don se odmlčel a hlas mu zpřísněl.
„Kdybyste ale byl přišel za mnou, moje peněženka by bývala vaše. Kdybyste přišel požádat o spravedlnost mě, tak by li lotři, co vám zničili dceru, prolévali hořké slzy už dnes. Kdyby si nějakou nešťastnou náhodou udělal počestný člověk jako vy z někoho nepřítele, pak by se stal i mým nepřítelem -“ don pozdvihl paži a prst namířil na Bonaseru - „a pak, to mi věřte, by se vás báli!“
Bonasera sklopil hlavu a přiškrceným hlasem zašeptal: „Buďte mým přítelem. Přijímám.“
Don Corleone mu položil ruku na rameno. „Dobře,“ pravil, „dostane se vám vaší spravedlnosti. Jednoho dne, a ten den třeba ani nikdy nenastane, vás vyzvu, abyste mi na oplátku prokázal službu vy. Do onoho dne pokládejte tuto spravedlnost za dar mé ženy, kmotry vaší dcery.“
Když se za vděčným majitelem pohřebního ústavu zavřely dveře, obrátil se don Corleone k Hagenovi a řekl: „Svěř tuhle záležitost Clemenzovi a pověz mu, aby vybral zaručeně spolehlivé lidi, takové, co se nedají strhnout pachem krve. Koneckonců přece nejsme vrahové, ať už si o tom ten funebrák ve svém popleteném mozku představuje co chce.“ Tu si všiml, jak jeho prvorozený, mužný syn hledí oknem do zahrady na společnost. Je to marné, pomyslil si don Corleone. Nebude-li se Santino i nadále chtít dát poučovat, nebude nikdy moci vést rodinný podnik, nebude se nikdy moci stát donem. Bude třeba najít někoho jiného. A to brzy. Není přece nesmrtelný!
Ze zahrady se ozvalo veselé volání, až všichni tři sebou trhli. Sonny se přitiskl k oknu. To, co spatřil, ho přimělo, aby se s radostným úsvěmem na obličeji rozběhl ke dveřím „Je tu Johnny, přijel na svatbu. Co jsem vám říkal?“ Hagen přistoupil k oknu. „Ano opravdu, je to váš kmotřenec,“ oznámil donu Corleonovi. „Mám ho sem přivést?“
„Ne,“ řekl don. „Ať si ho lidé užijí. Však přijde, až se mu zachce.“ Usmál se na Hagena. „Neříkal jsem ti to? Je to hodný kmotřenec.“
Hagenem projel osten žárlivosti. Suše prohodil: „Naposledy tu byl asi před dvěma roky. Zřejmě má zase nějaké potíže a chce na vás, abyste mu pomohl.“
„A řekni, na koho jiného by se měl obrátit než na svého kmotra!“ podivil se don Corleone.

První, kdo spatřil Johnnyho Fontana vejít do zahrady, byla Connie. Zapomněla na důstojnost, jaká náleží nevěstě, vykřikla: „Johnnýýýý!“ a vlétla mu do náruče. Johnny ji k sobě přitiskl, políbil ji na ústa, objal ji paží kolem ramen a nepustil ji, ani když k němu začali přibíhat ostatní hosté, aby ho přivítali. Všichni byli jeho přátelé, lidé, s nimiž vyrůstal v Západní čtvrti. Potom ho Connie odtáhla k novopečenému manželovi. Johnny pobaveně konstatoval, že se mladý blonďák tváří trochu kysele, protože už přestal být hvězdou dne. Zapnul proto naplno své osobní kouzlo, potřásl ženichovi rukou a připil mu pohárem vína.
Z pódia se ozval známý hlas. „A co kdybys nám takhle něco zazpíval, Johnny?“ ohlédl se a spatřil, jak se na něho shora usmívá Nino Valenti. Johnny vyskočil na pódium a bouřlivě Nina objal. Do té doby, než Johnny začal sklízet slávu a zpívat v rozhlase, byli nerozlučnými přáteli; spolu zpívali, spolu chodili za děvčaty. Když potom Johnny odejel do Hollywoodu filmovat, občas Ninovi zatelefonoval, aby si popovídali, a sliboval mu, že mu opatří místo zpěváka v nočním podniku. Ale nikdy to neudělal. A teď, sotva uviděl Nina a jeho veselý, posměšný, opilý úšklebek, okamžitě se v něm probudila všechna dřívější náklonnost.
Nino začal brnkat na mandolínu. Johnny mu položil ruku na rameno. „Tahle je pro nevěstu,“ řekl a podupávaje spustil necudný sicilský milostný popěvek. Při jeho zpěvu kroutil Nino sugestivně tělem. Nevěsta se zapýřila pýchou a zástup hostů se rozbouřil nadšením. Ještě než písnička skončila, všichni už podupávali do taktu a hlaholili kluzký, dvojsmyslný refrén, kterým končila každá sloka. A na konci nepřestali tleskat, dokud si Johnny neodkašlal, aby zazpíval další písničku.
Všichni byli na něho pyšní. Byl jedním z nich a stal se slavným zpěvákem, filmovou hvězdou, a nejobletovanější ženy světa byly jeho milenkami. p přesto projevil úctu k svému padrinovi a překlenul vzdálenost tří tisíc mil jen proto, aby se zúčastnil svatby. Stále ještě miloval staré přátele jako Nina Valentiho. Mnoho z přítomných vidělo Johnnyho a Nina zpívat spolu, když ještě byli chlapci a kdy ještě nikoho ani ve snu nenapadlo, že Johnny Fontane dosáhne vrcholků slávy a bude držet v dlaních srdce padesáti miliónů žen.
Johnny se shýbl a vyzdvihl nevěstu na pódium, takže Connie stála mezi ním a Ninem. Oba muži si sedli na bobek tvářemi proti sobě a Nino zabrnkal na mandolínu několik drsných akordů. Byl to jejich starý výstup, předstíraný souboj a dvoření, při němž jim hlasy sloužily za kordy, jak střídavě vykřikovali refrén. Johnny neobyčejně ohleduplně a přátelsky dbal, aby Ninův hlas přehlušil jeho vlastní, aby mu Nino vzal nevěstu z náruče a spustil poslední vítěznou sloku, zatímco jeho vlastní hlas zmlkl. Svatebčané se bouřlivě roztleskali a nakonec se všichni tři na pódiu navzájem objali. Hosté prosili o přídavek.
Jediný don Corleone, stojící ve dveřích domu, cítil, že tu něco není v pořádku. Nedal na sobě nic znát, aby se snad někoho z hostů nedotkl, a vesele zvolal: „Můj kmotřenec sem jel celých tři tisíce mil, aby mi prokázal úctu, a nikdo nepomyslí na to, svlažit mu hrdlo?“ Vzápětí vztahovaly desítky paží k Johnnymu plné poháry vína. Ten si z nich usrkl a rozeběhl se k padrinovi, aby ho objal. Přitom mu něco zašeptal do ucha. Don Corleone ho odvedl do domu.
Když Johnny vešel do místnosti, podal mu Hagen ruku. Johnny ji stiskl. „Jak se máš, Tome?“ řekl, ale bez obvyklého osobního kouzla, pramenícího z nelíčeně vřelého vztahu k lidem. Hagena ten chlad trochu zamrzel, ale opanoval se. Byla to jedna z cen, které musel platit za to, že je donovým děvčetem pro všechno.
Johnny řekl donovi: „Když jsem dostal pozvání na svatbu, řekl jsem si: „Můj kmotr se už na mě přestal zlobit!“ Po tom svém rozvodu jsem ti pětkrát telefonoval a pokaždé mi Tom řekl, že jsi mimo dům, nebo že máš práci. Z toho jsem věděl, že se hněváš.“
Don Corleone naléval do sklenic z lahve naplněné žlutavou stregou. „To všechno už je za námi. Tak. Můžu pro tebe ještě něco udělat? Anebo už jsi tak slavný a tak bohatý, že už mou pomoc nepotřebuješ?“
Johnny polkl pálivou nažloutlou tekutinu a napřáhl sklenku, aby mu ji znovu naplnili. S předstíranou bezstarostností řekl: „Nejsem bohatý, padrino. Jde to se mnou z kopce. Měl jsi pravdu. Nikdy jsem neměl opustit ženu a děti kvůli té couře, co jsem se s ní oženil. Vůbec ti nemám za zlé, že ses na mě rozhněval.“
Don pokrčil rameny. „Měl jsem o tebe starost, to je všechno; jsi přece můj kmotřenec.“
Johnny přecházel sem a tam po místnosti. „Úplně jsem se do té rajdy zbláznil. Největší filmová hvězda Hollywoodu. Vypadá jako anděl. A víš, co dělá, když dotočí film? Jestli ji maskér dobře líčil, dovolí mu, aby se s ní vyspal. Jestli s ní kameraman natočil záběry, kde vypadá zvlášť dobře, přivede si ho do šatny a pomiluje se s ním. Prostě s kdekým. Rozdává své tělo jako spropitné právě tak, jako já mince, co nosím v kapse. je to prostě děvka zplozená pro peklo.“
Don Corleone ho úsečně přerušil: „Jak se daří tvé rodině?“
Johnny povzdechl. „Postaral jsem se o ně. Po rozvodu jsem dal Ginny a dětem víc, než mi soud nařídil. Jednou týdně je navštěvuju. Chybějí mi. Někdy mám dokonce pocit, že se zblázním.“ Znovu se napil. „A teď se mi moje druhá žena vysmívá. Nedokáže pochopit, že žárlím. Říká mi, že jsem staromódní Talián, a dělá si legraci z mého zpěvu. Než jsem odjel, pořádně jsem ji zmlátil, ale ne do obličeje, protože zrovna filmuje. Tloukl jsem ji jako malý kluk do rukou a do nohou a ona se jen chechtala.“ Johnny si zapálil cigaretu. „Takže mi, padrino, zrovna teď připadá, že život nestojí vůbec za nic.“
Don Corleone mu jen řekl: „Od těch potíží ti pomoct nemohu.“ Odmlčel se a pak se otázal: „A co se ti stalo s hlasem?“
Johnnymu se vytratilo z obličeje všechno sebevědomí, všechen sebejistý půvab. Hlasem téměř zlomeným řekl: „Padrino, já už nedokážu zpívat, něco se stalo s mým hrdlem, lékaři nevědí co.“ Hagen a don na něho překvapeně pohlédli, Johnnym přece hned tak něco nehnulo. Fontane pokračoval: „Ty moje dva filmy vynesly spoustu peněz. Byl jsem velká filmová hvězda. A teď mě vyhazujou. Šéf filmové společnosti mě odjakživa nenáviděl a teď se mě chce zbavit.“
Don Corleone stál před svým kmotřencem a zachmuřeně se ho zeptal: „A proč té ten chlap nemá rád?“
„Kdysi jsem zpíval písně pro různé liberální organizace, víš, všechny ty věci, co ti u mně vždycky vadily. No, vadilo to i Jacku Woltzovi. Prohlásil mě za komunistu, jenže lidé na to nedali. Pak jsem mu přebral holku, na kterou si dělal zálusk sám. Bylo to jen jedno vyspání a ona přišla za mnou sama. Co jsem k čertu mohl dělat? A teď mě vyhazuje moje druhá žena, ta děvka. A Ginny a děti mě zpátky k sobě nevezmou, když se k nim nepřiplazím po kolenou. A zpívat už taky nedokážu. Padrino, co k čertu mám dělat?“
Obličej dona Corleona zchladl a zmizel z něho poslední zákmit soucitu. Opovržlivě řekl: „Můžeš začít tím, že se budeš chovat jako muž!“ Vtom se mu tvář zkřivila hněvem.