Moji noví sousedé se k nám na poschodí přistěhovali asi před rokem a musím říci, že to byla celkem nenápadná dvojice. Oba měli něco málo přes pětadvacet let. Jak vypadal on ani nevím a ona byla taková ta šedivá myška, které by si člověk všiml tak akorát na opuštěném ostrově. Štíhlá holčina se špinavě blonďatými vlasy, většinou svázanými do malého drdůlku, a kostěnými obroučkami brýlí na nose. Pokaždé, když jsem ji viděl, měla většinou na sobě delší sukni a vytahaný svetr nebo modročervenou silonovou bundu. Zkrátka žena, o kterou chlap normálně okem nezavadí. Zpočátku jsem ji ani moc nevnímal, ale postupem času mě zaujalo, že při každém setkání na chodbě či ve výtahu, klopila cudně oči a na pozdrav odpovídala,velice tiše, až měl člověk někdy dojem, že snad ani nezdraví vůbec. Nejdříve jsem ji potkával občas, asi tak jednou za týden, avšak asi po půl roce se naše střetávání stávalo častějším a kupodivu jsem ji potkával ponejvíce pozdě večer nebo v noci, kdy jsem chodil z práce.
číst dál