Niccolo Machiavelli - Vladár

Niccolo Machiavelli vznešenému Lorenzovi Medicejskému

Ti kdo usilují o panovníkovu přízeň, předstupují obvykle před jeho tvář s tím, co je jim nedražší, případně s tím, o čem věří, že mu udělá největší radost. Přinášejí mu koně či zbraně, nebo vzácné látky, klenoty a různé ozdobné předměty, jež jsou důstojné knížecí velikosti. . I já, ve snaze předstoupit před Vaši Výsost s nějakým důkazem své oddanosti, hledal jsem a našel to, co je mi nejmilejší a nejdrahocennější: své vědomosti o osudech a činech slavných mužů. Získal jsem je pozorným studiem událostí současných i minulých, četbou historie a mnohaletým uvažováním o tom, co jsem se dočetl. Své zkušenosti jsem pak shrnul do svazečku, který si dovolují poslat Vaší Výsosti.

Ačkoli své dílko nepovažuji za důstojné Vaší velikosti a proslulosti, doufám, že je přijmete s laskavou shovívavostí, neboť nemám většího daru než svou naději, že Vám umožním, abyste se v krátkém čase dozvěděl i pochopil to, co já po mnohaletém bádání, jež nebylo bez těžkostí a překážek. Své úvahy jsem nepřikrašloval ani nezatěžoval vznešenými frázemi, nadutými slovy či dekorativními obraty a vnější okázalostí, jak to spisovatelé rádi dělávají, nýbrž jsem si přál, aby vynikaly pouze a výhradně svým rozsahem a závažností zkoumaného předmětu. Nerad bych také, aby kdokoliv považoval za namyšlenost z mé strany, od člověka neurozeného a nevýznamného rodu, že si troufám posuzovat a vznášet soudy o záležitostech vladařů. Nedělám totiž nic jiného než malíři: aby poznali povahu hor a vrchů, zůstávají v údolí, a vystupují na vrcholky, aby lépe přehlédli krajinu v nížině. Stejně tak mohou pochopit charakter národů jen ti, co sedí na knížecím stolci, zatímco ten, kdo chce zkoumat úděl mocných, musí žít mezi lidem.

Nechť Vaše Výsost přijme můj skromný dar s vlídným pochopením. Až si dílko pozorně přečte, odhalí Vám, jak vroucně si přeji, abyste dosáhl oné velikosti, již Vám osud a Vaše ctnost předurčily. A shlédne-li někdy Vaše Výsost k nám do nížin, shledá, jak nespravedlivě mě osud soustavně stíhá.
Kapitola první - O různých formách vlád a o různých způsobech jimiž se moc získává

Všechny státy a vlády, jimiž lidé byli a jsou poddáni, jsou buď knížectví, nebo republiky. Knížectví pak jsou buď dědičná, kde určitý rod vládne velmi dlouho, nebo nově nabytá. Z nich pak některá jsou celá nová, jako například Milán za vlády Franceska Sforzy, anebo bývají připojena k dědičným, jako například Neapolské království spravuje španělský král. Takto získaná území jsou přivyklá žít buď po vládou jiného pána, anebo dosud žila svobodně. Získávají se buď s pomocí cizích zbraní, nebo jen vlastní silou, řízením štěstěny či vynalézavostí.
Kapitola druhá - O dědičných knížectvích

O republikách zde nebudu přemýšlet, neboť jsem o nich psal obšírně už jinde. Omezím se jen na knížectví a podle vlastní osnovy budu uvažovat o tom, jak je zpravovat a udržet si v nich vládu.

Soudím, že tyto dědičné státy, přivyklé na vlastní dynastie, se spravují daleko snadněji než území nově dobytá. Stačí nenarušovat staré pořádky, zachovávané v zemi po generace, a jednat pružně podle okolností. Vládce, třeba i jen průměrně nadaný, se dokáže za této situace udržet celkem snadno u moci, pokud ho ovšem nezbaví trůnu nějaká mimořádná a nezadržitelná síla. Ale i v takovém případě se po čase opět k vládě vracívá, jakmile vetřelce postihne nepředvídaná komplikace.

U nás v Itálii je příkladem pro mé tvrzení vévoda ferrarský, který si úspěšně poradil jak s útokem Benátek v roce 1484, tak s papežem Juliem v roce 1510. Jeho rod panoval ve Ferraře odnepaměti. Dědičný panovník má totiž méně příčin komukoli z občanů ubližovat, proto bývá více milován, pokud ovšem proti sobě nevzbudí zášť a nenávist zcela mimořádnou špatností nebo neřestným životem. Ctnostnému knížeti jsou lidé většinou nakloněni, a to i v případě, když se k moci nedostal právem dědičným, protože čím déle vládně, tím víc pohasínají vzpomínky na počátky jeho panování, jež se bez křivd nikdy neobejdou, a tak pomíjejí i příčiny ke vzpouře. Jen převrat plodí další převrat.
Kapitola třetí - O smíšených knížectvích

Naopak v nově dobytých knížectvích vždycky nastávají těžkosti. Zejména tehdy, není-li nový stát samostatný, je-li součástí většího celku. Takové knížectví nazýváme smíšeným a jeho proměna naráží přirozeně na překážky, s nimiž se potýkají všechno nové vlády. Lidé totiž rádi mění vládu v domnění, že si tím polepší, a teprve zkušenost je poučí, že si vlastně pohoršili. Bouře a vzpoury jsou nevyhnutelným průvodním jevem každé nové vlády a vznikají z toho, že každý vládce za takové situace vždycky poddaným ubližuje - jak samotným pobytem vojska v zemi, tak jinými nesčetnými příkořími, provázejícími vládu na novém území. Postupně se stanou jeho nepřáteli všichni ti, jimž ublížil při dobývání země, ale i ti, kteří mu původně pomáhali, pakliže jim nemůže nabídnout v odměnu to, co si od něho slibovali. Nemůže však proti nim tvrdě zakročit, protože je jim zavázán a protože žádný kníže, ani ten sebelépe vyzbrojený, se neobejde bez přízně alespoň určité části obyvatel na novém území.

Tak například francouzský král Ludvík XII. z těchto důvodů pozbyl Milán stejně rychle, jako ho nabyl, a Lodovico na něj stačil jen vlastními silami. Obyvatelé, kteří mu sami zprvu otevřeli brány města, se totiž ve svých nadějích, jež do něho vkládali, zklamali. Vláda francouzského krále jejich představy nesplnila, a tak se jeho tyranie stala pro ně neúnosnou.

Přiznejme si však, že návrat k moci v odbojné zemi a její podrobení bývá napodruhé lehčí, protože vládce využije příležitosti, již mu vzpoura poskytla, a potrestá nejen její přímé účastníky, ale drží pod dohledem i všechny nespolehlivé a pojistí si nejslabší a nejohroženější oblasti. Stačilo-li na první vyhnání Francouzů z Milána pouhé harašení Lodovikových zbraní na hranicích, pak podruhé už musela vzniknout silná koalice, aby je z Itálie vyhnala. K tomu všemu došlo z připomenutých důvodů.

O příčině prvního neúspěchu Francie jsme si už pověděli, teď tedy zbývá uvést důvody druhé porážky a připomenout si možnosti jaké francouzský král měl a jaké má každý v podobné situaci, když si chce dobyté území pevně podržet.

Jsou území (po dobytí připojená k původní vladařově državě), která leží v téže zemi a mluví se v nich stejným jazykem, a jsou jiná, která tuto podmínku nesplňují. V prvním případě je lehké si je udržet, zejména tehdy, jestliže nejsou zvyklá žít svobodně. Postačí odstranit vládnoucí rod a jinak ponechat vše při starém. Nezmění-li se mravy, lidé žijí klidně dál jako dřív. Za příklad slouží Burgundsko, Bretaňsko, Gaskoňsko a Normandie, které už dlouho patří Francii. Přestože v těchto krajích existují jisté rozdíly v nářečích, jejich způsob života je podobný, takže dokážou žít klidně vedle sebe bez zvláštních sporů. Tedy můžeme shrnout, že pro tento případ stačí splnit dvě podmínky: 1. odstranit dosud vládnoucí rod a 2. neměnit ani zákony ani výši daní. Tím je cesta ke splynutí v jeden celek otevřená.

Pravé potíže nastávají tehdy, staneme-li na půdě území odlišného mravy, zákonodárstvím a jazykem. Pak je třeba obratnosti, ale i štěstí k tomu, abychom se v něm udrželi. Nejosvědčenější a nejúčinnější způsob v takovém případě je trvalé přesídlení knížecího dvora do nové země. Panovníkova moc se tak upevní.

Tak si počínali například Turci v Řecku. Kdyby se tam sultán nebyl usadil, žádné z dalších opatření na udržení si této země by se nebylo setkalo s úspěchem. Jen tehdy, žijeme-li přímo na dobytém území, můžeme hned zaznamenat zdroje nepokojů a okamžitě jim čelit. Jinak se o nich panovník dozvídá až tehdy, když už je pozdě a není moci, která by jim udělala přítrž. Navíc si místodržící nedovolí odírat poddané a ti jsou spokojeni, že se se svými stížnostmi mohou obracet přímo na hlavu státu, váží si vládce, a naopak rebelanti se ho víc bojí a drží se zpátky. Ale i proti vnějšímu nepříteli je stát takto bezpečnější a každý si útok dobře rozmyslí.

Jiný osvědčený způsob je přesídlení jedné nebo dvou kolonií vlastních občanů na dobyt území. Bez tohoto opatření musí panovník vyslat do země značný počet jízdního i pěšího vojska, což je nákladnější. Naopak kolonie ho nestojí vlastně nic a i následné nutné křivdy jsou menší. Ublíží jen těm, jimž zabere pozemky a domy, aby zaopatřil nové obyvatele. A z těch nemusí mít strach, protože jich není mnoho a žijí rozptýleně, zbaveni opory majetku. A protože se ostatním nic zlého neděje, většinou se vkrátku upokojí, nebo naopak mají strach, aby se nějak neprovinili, neupadli v nemilost a nemuseli rovněž odejít o žebrácké holi ze svých domovů. Udržování kolonií je levné, bývají spolehlivější, nebezpečí vzpoury i množství křivd je menší.

Neměli bychom zapomínat, že možné protivníky buď musíme zahrnovat laskavostmi, nebo je zničit, protože za malé urážky a za malá příkoří se mohou ještě mstít, za velké však už nikoli.

Udržuje-li však panovník v zemi místo kolonií vojsko, výdaje jsou daleko citelnější, zpravidla to pohltí veškerý výnos z dotyčného území. Co jednou rukou přijme, druhou zas rozhází, škody způsobené armádou jitří nálady, mezi obyvateli, posádka je musí krotit hned zde, hned jinde a rozhořčení se tak pozvolna šíří po celé zemi. Nakonec není člověka, který by neměl důvod k roztrpčení, a vládce má proti sobě všechny. A takoví nepřátelé jsou o to nebezpečnější, že jsou na vlastní půdě a v odporu sjednocení. Správa prostřednictvím kolonií je tedy po všech stránkách lepší než s pomocí armády.

Dále by měl panovník na dobytém území pečovat o ochranu slabých a hledět potlačit vliv místních mocných, ale především bedlivě střežit silné, nebo dokonce silnější sousedy. Na ty by se totiž mohli nespokojenci nebo ctižádostivci obrátit o pomoc. Tak například Aitólové požádali Římany o pomoc proti Řekům. A vůbec, kamkoli Římané vstoupili, vždycky na zavolání místních obyvatel. K takovému zachránci se pak přidávají další a další ublížení a země mu spadne doslova do klína. Panovník si musí jen dát pozor, aby mu ti slabší také časem nepřerostli přes hlavu a nenabyli přílišného vlivu. Kdo nedbá těchto zkušeností, brzy ztratí, co nabyl, a i když se nakonec nějak udrží u moci, pak jen s nevětšími obtížemi.

Římané tyto zásady velmi dobře znali a přísně se jich drželi. Pro příklad bych se rád zastavil v Řecku: Řím poskytoval ochranu Achájům a Aitólům, pokořil makedonskou říši a vyhnal Antiocha. Leč přes všechny zásluhy Achájů a Aitólů jim nikdy nepovolil zvětšit državy; nedal se zviklat vemlouvavými řečmi Filipa a nestal se jeho spojencem dotud, než ho patřičně oslabil: a nikdy nepřipustil, aby si nebezpečně silný Antiochus přivlastnil sebemenší část řeckého území. Konal tak, jak by si měl počínat každý moudrý vladař: všímat si totiž nejen problémů současných, ale předvídat i budoucí a předcházet jim.

Počítáme-li s něčím předem, máme čas si všechno rozmyslet a zavčas jednat. Když se však pohroma nečekaně přiblíží, bývá už na lék pozdě. Jak říkají lékaři o souchotinách: zpočátku je nesnadno rozpoznáme, ale lehko vyléčíme, kdežto zanedbané poznáme sice na první pohled, ale pomoci už není. A totéž platí i o státních záležitostech: postřehneme-li včas nebezpečí (a to dokáže jen obezřetný a schopný muž) klíčící ve státě, snadno a rychle si s ním poradíme; necháme-li však růst tak, že už je vidí i slepý, bývá veškerá námaha marná.

Římané vždycky včas věděli o hrozících nepokojích a neváhali nikdy okamžitě zakročit. Nedopustili, aby se rozrostly, protože dobře věděli, že střetnutí je stejně nevyhnutelné, a odkládá-li se, pak z toho může mít prospěch jedině nepřítel. Proto se pustili do války v Řecku proti Filipovi a Antiochovi, aby ji později nemuseli vést na svém území, i když obé mohli bezpochyby po nějaký čas odkládat. Nikdy nedali na zásadu dnes do omrzení opakovanou lecjakými našimi mudrci, že čas hraje pro nás . Moc dobře věděli, jak vratká je to berlička. Ten opěvovaný čas totiž může přinést jak zlo, tak dobro, jak výhodu, tak zkázu. Raději vždycky spoléhali jen na vlastní síly a na svou prozíravost.

Vraťme se však na chvíli k Francii a podívejme se, jak ta si počínala. Nebudu hovořit o Karlu VIII, nýbrž o Ludvíkovi XII, protože ten se v Itálii zachytil na delší čas a můžeme proto lépe posoudit jeho počínání. Dělal pravý opak toho co měl.

Do Itálie ho přivedla ctižádost Benátčanů, kteří si od jeho příchodu slibovali získání poloviny Lombardie pro sebe. Chtěl a potřeboval uchytit se v Itálii, kde ho s nikým nepojilo spojenectví a přátelství, a naopak v důsledku počínání Karla VIII. tu měl brány zavřené. Nemohl si tedy vybírat a musel přijmout takové spojenectví, jaké se mu nabízelo. A přiznejme si, že jeho záměr měl reálnou naději na úspěch, kdyby se nebyl později dopustil mnoha vážných chyb.

Jakmile se zmocnil Lombardie, získal prestiž, o niž tu předtím Karel přišel. Poddal se mu Janov, Florencie se stala jeho spojencem, o jeho přízeň se ucházeli markýz z Mantovy, vévoda z Ferrary, Bentivogliové, hraběnka z Forli, vládcové Faenzy, Pesara, Rimini, Camerina, Piombina, Pisy, Sieny i obyvatelé Lukky. Teprve teď Benátčané viděli, jak krátkozrace si počínali: za dvě města v Lombardii, po nichž prahli, vydali francouzskému králi dvě třetiny Itálie.

Situace francouzského krále byla tedy víc než optimální a mohl si tu udržet vážnost velmi snadno. Stačilo, aby poskytl bezpečnost a ochranu svým spojencům, jichž nebylo málo a byli slabí - jedni se báli papeže, druzí Benátčanů -, neměli na vybranou a museli držet sním. S jejich pomocí pak mohl snadno zdolat ty nebezpečné, silné. Místo toho okamžitě poté, co vstoupil do Milána, udělal přesný opak a pomáhal papežovi Alexandrovi VI. při dobývání Romaně. Neuvědomil si, že se tak sám oslabuje, že se zbavuje spojenců a příznivců, kteří k němu utekli. Jako by si ani nebyl vědom, že posiluje církev tím, že jí pomáhá podpírat duchovní moc světskou, , která už bez toho byla dost velká! První chyba a omyly pak nutně plodily další, až mu nezbývalo nic jiného než osobně vtáhnout do Itálie, aby zchladil další Alexandrovy choutky stát se pánem Toskánska. A jako by mu ještě nestačilo, že posílil církev a ztratil spojence, v touze získat Neapolské království podělil se o ně se španělským králem. Až do té chvíle byl svrchovaným pánem nad Itálií sám, nyní si přibral společníka, aby se měli na koho obrátit ti, kdo bažili po téhle krajině, či byli s ním nepokojeni. Místo toho, aby zde nechal poplatného místodržícího, dosadil sem druhého krále, který ho nakonec vyhnal. Touha po výbojích je přirozená a obvyklá. Pustí-li se do nich lidé schopní, nikdo je za to nezatracuje ani nekárá. Ale vyslouží si pohanu a výtky, kdo se do nich pustí, ačkoliv na ně nemá.

Mohla-li tedy Francie jen vlastními silami dobýt Neapolsko, měla tak učinit. Pokud nikoli, neměla je rozdělovat. Lze ospravedlnit rozdělení Lombardie mezi ni a Benátky, neboť to bylo nutné, aby se dostala do Itálie. V případě Neapolska však byl takový postup neprozřetelný.

Ludvík se tedy dopustil těchto pěti chyb: zničil menší vládce, posílil v Itálii moc už tak dost silného pána, přivedl sem silného cizince, neusadil se zde, ani sem neposlal kolonisty. Za jeho života však mu těchto pět chyb nemohlo zvlášť uškodit, nebýt chyby poslední, šesté: oloupil Benátky o moc. Kdyby nebyl posílil církev a nepřivedl do země Španěly, byl by tento krok celkem přirozený, a dokonce nevyhnutelný. Vzhledem k budoucnosti bylo nezbytné je pokořit. Avšak když zvolil první cestu, nikdy neměl připustit jejich oslabení. Silná benátská republika totiž brala ostatním chuť na vpád do Lombardie. Benátčané by nikdy nedovolili, aby si tuto část země kdokoliv přivlastnil, protože po ní sami prahli, a ty druhé by zas nikdy ani nenapadlo obrat o ni Francii a dát ji Benátčanům, nebo se dokonce pustit do boje s Francií i Benátkami zároveň. A kdyby mi snad chtěl někdo namítnou, že Ludvík postoupil Romaňu Alexandrovi a Neapolsko španělskému králi v zájmu zachování míru, aby zabránil válce s nimi, pak odpovídám argumenty už jednou zmíněnými: uhýbat před nepříznivými okolnostmi nelze, ani v zájmu momentálního zachování míru. Válka se tím nezažehná, jen se k vlastní škodě oddálí. A pokud by se někdo chtěl odvolávat na slovo, které francouzský král dal papeži, že pro něj podnikne výpravu výměnou za kardinálský klobouk pro arcibiskupa z Rouenu a za zrušení svého stávajícího manželství, tomu odpovím později, až budu rozebírat závazky mezi panovníky a pojednám i o tom, jak je mají zachovávat.

Král Ludvík tedy ztratil Lombardii, protože jednal proti všem zásadám, jichž je třeba se držet, když chceme získat a udržet nějaké území. Nejde o žádné zázraky, jen o obyčejné a dávno známé skutečnosti, o běžnou praxi.

Mluvil jsem o tom v Nantes s rouenským kardinálem, když Valentino (tak lid říkal synovi papeže Alexandra, Cesaru Borgiovi) obsadil Romaňu. Kardinál tvrdil, že Italové nejsou válečníci. Já mu na to opáčil, že Francouzi se zase nevyznají v politice, protože jinak by nikdy nebyli mohli dopustit, aby papežský stát získal takovou moc. O převahu papeže a španělského krále v Itálii se zasloužila jedině Francie a sama se pak stala jejich obětí.

Z toho všeho vyplývá jedno obecné pravidlo, které nikdy nebo jen málokdy zklame: kdo jinému dopomáhá k uchopení moci, sám sobě podřezává větev, na níž sedí. Ať mu pomůže lstí nebo zbraní, obojí je novopečenému panovníkovi stejně nepohodlné.
Kapitola čtvrtá - O tom, proč se Dáreiova říše po smrti svého podmanitele Alexandra Velikého nevzbouřila

Uvážíme-li všechny problémy spojené s udržením se v dobyté zemi, nemůžeme se podivit, jak se mohlo podařit po smrti Alexandra Velikého, který zemřel krátce po dobytí Asie , že se jeho nástupci proti všemu očekávání a prakticky bez jiných potíží, než které si sami vlastní malicherností nadrobili, přece jen v zemi udrželi. Než odpovím na otázku, čím to bylo způsobeno, musím připomenout, že existuje dvojí druh vlády: buď stojí v čele země panovník sám a všichni jeho ministři spravují krajinu z jeho milosti a vůle, nebo vládne spolu s barony, kteří si své postavení zachovávají nikoli z milosti vládce, ale jako výsadu svého starobylého rodu. Ti pak mají svá vlastní panství a vlastní poddané, jimiž jsou respektováni jako svrchovaní páni a kteří k nim lnou vžitou příchylností. Tam, kde je vládce svrchovaným pánem, bývají jeho zmocněnci, ministři a úředníci, naopak ve velké neoblibě.

V naší době slouží za příklady těchto dvou typů vlád, jak už bylo řečeno, říše turecká a francouzské království. Turecko je řízeno jediným suverénním pánem, sultánem, a všichni ostatní jsou jeho poddanými. Říše je rozdělena na sandžaky, kterým stojí v čele správcové, jež sultán sám určuje a podle potřeby střídá. Francouzský král je obklopen mnoha šlechtici ze starých rodů, kteří mají svá vlastní panství, poddané a řadu rozličných výsad, jež jim panovník nemůže libovolně odejmout bez nebezpečí, že ohrozí svou říši.

Porovnáním těchto dvou států lze zjistit, jak obtížné je dobýt tureckou říší, ovšem kdyby se to někomu přece jen zdařilo, velice snadno si ji udrží. Z toho, co jsem už uvedl, je zcela jasné, že příčiny obtížného dobývání této říše nutno hledat ve faktu, že dobyvatel nemůže přijít na zavolání místních mocných, ani nemůže doufat, že by si ulehčil svou úlohu tím, že by vyvolal vzpouru lidí kolem sultána. Není lehké je ani podplatit a pokud by se i podplatit dali, nevyplynul by z toho dobyvateli užitek, neboť nejsou s to strhnout za sebou obyvatelstvo. A proto ten, kdo chce na Turecko zaútočit, musí vědět, že se střetne se státem sjednoceným, a musí tudíž spoléhat na vlastní síly spíš než na cizí nepořádky. Komu se však podaří tuto říši přemoci a porazí ji na bojišti, nemusí se už bát nikoho, leda vládnoucího rodu, a pokud smete i ten, nenajde se už jiný obávaný protivník, neboť ostatní nemají na obyvatelstvo žádný vliv. A tak jako se před vítězstvím nemohl spolehnout na nikoho z nich, nemusí se jich už jako vítěz obávat.

Jiné, ba opačné je to ve státech jako Francie. Je celkem snadné je přepadnout s pomocí některého z baronů, neboť vždycky se mezi nimi najde nespokojenec toužící po novotách. Takový pak může otevřít vstup do země a ulehčit vítězství. Ovšem bude-li se tam nový vládce chtít udržet, způsobí mu mnoho starostí a obtíží právě ti, kteří mu k vítězství pomáhali, i ti, které přemohl. A nestačí odstranit panovnický rod, neboť stále ještě zůstává šlechta, která je ochotná postavit se do čela nových převratů a nepokojů, a pokud si ji nový pán nezíská (nebo ji nezničí), zemi ztratí při první vhodné příležitosti.

Kdo zkoumá Dáreiovu říši, zjistí, že se podobala Turecké, a proto ji musel Alexandr napadnout a porazit v řádné bitvě. Po vítězství a smrti Dáreiově si ji pak Alexandr snadněji udržel z příčin, které jsem uvedl. Kdyby jeho nástupcové byli zůstali svorní, byli by si ji udrželi, neboť v říši by nevznikly jiné rozbroje než ty, které sami způsobili a vyvolali. Naopak státy řízené jako Francie nelze udržet v klidu. Proto vznikaly časté vzpoury proti Římanům v Hispánii, v Galii a v Řecku. Ohniskem byla mnohá knížectví přetrvávající v těchto zemích. Římané, co paměť sahá, nemohli si být jisti, zda v té zemi vydrží, nebo ne, dokud žila vzpomínka na bývalé pány. Jakmile se jich však zbavili a zničili i vzpomínku na ně - mocí, silou a stálostí římského panství , svou moc značně upevnili. A přestože Římané později bojovali i mezi sebou, mohli si to dovolit díky své vážnosti. Jakmile totiž panovnický rod vymizel, neuznávalo obyvatelstvo jiné vládce než Římany.

Zvážíme-li tyto okolnosti, nemůže se nikdo divit, že si Alexandr tak snadno říši udržel, a nepřekvapují nás ani těžkosti jiných, když se pokoušeli uchovat to, co dobyli. Příkladem budiž Pyrrhos a mnozí další. Všechno to zapříčinila nikoli menší či větší způsobilost vítězů, nýbrž odlišné okolnosti.
Kapitola pátá - O tom, jak vládnout městům a knížectvím, jež žila svobodně, pod vlastními zákony, než byla dobyta

Pokud jsou státy , dobyté zmíněnými způsoby, zvyklé žit pod vlastními zákony a svobodně, lze je spravovat trojím způsobem.

První možností je zničit dobytá území. Druhá - přesídlit na něj svůj dvůr. A třetí - ponechat jim jejich zákony, vybírat poplatky a dosadit vládu několika tamních, novému vládci oddaných mužů. Ti potom dobře vědí, že obstojí jen s přízní nového knížete, a že tudíž musí vynaložit veškeré úsilí a námahu na udržení jeho panství. Město přivyklé svobodě se udrží o mnoho snadněji vládou vlastních občanů než jakýmkoli jiným způsobem.

Máme zde příklad Sparty a Říma. Sparťané se snažili zachovat si vládu nad Thébami a Athénami prostřednictvím oligarchie, kterou sami dosadili, ale přece nadvládu nad nimi ztratili. Římané zase ve snaze uchovat si Capuu, Kartágo a Numantii je vyvrátili a nepřišli o ně. Řecko naopak spravovali jako Sparťané, dali mu svobodu a ponechali mu jeho zákony. Neuspěli, a proto byli přinuceni vyvrátit mnoho měst v této zemi. Pak si je udrželi. Není skutečně osvědčenějšího prostředku, jak si udržet vládu, než je zkáza. Kdo se stane pánem města přivyklého svobodě a nezničí je, ať počítá s tím, že město zničí jeho, neboť bude znovu a znovu zvedat prapor vzpoury ve jménu svobody a starého řádu, na něž nikdo čase, ani prokázaným dobrodiním nezapomíná. Dělej co dělej, lidé nikdy na svobodu a minulé pořádky nezapomenou a při každé vhodné příležitosti se jich znovu budou dovolávat jako Pisa po stu létech florentské nadvlády.

Pokud jsou města nebo země zvyklé žít pod vládou jediného knížete a jeho rod vymře a obyvatelé zvyklí poslouchat se neumějí dohodnout na novém, svobodně však žít také nesvedou, pak nastává ta pravá chvíle pro dobyvatele: snadno je získá a ovládá. Republiky však mají větší životní sílu, nepřestává v nich doutnat nenávist k jedinému vládci a silná touha po pomstě. Vzpomínka na ztracenou svobodu jim nedává spát, a tak nejjistějším způsobem je zničit je, anebo se v nich usadit.
Kapitola šestá - O nových knížectvích dobytých vlastní zbraní a vlastními schopnostmi

Ať se nikdo nediví, uvedu-li v pojednání o čerstvě dobytých knížectvích, kde se ujímá noci nový muž a vzniká nové státní zřízení, jen ty nejznámější příklady. Lidé jsou už takoví: raději se vydávají po prozkoumaných a vyšlapaných cestách a svým konáním napodobují cizí vzory, které jsou už ověřené a zavedené. Jenomže, připomínám, nelze jít nikdy navlas stejnou cestou a dojít dokonalosti těch, jež napodobujeme. A proto moudrý člověk půjde cestou prošlapanou jen znamenitými předchůdci a napodobí ty největší, aby se jim alespoň v něčem podobal, když už se jim zcela nevyrovná. Moudrý muž si má počínat jako lukostřelec: aby zasáhl příliš vzdálený cíl, namíří raději mnohem výš, nikoli však proto, aby šíp vyletěl vysoko, nýbrž proto, aby vyšším zamířením spíše zasáhl zvolený cíl.

A proto také tvrdím, že nová knížectví se zachovávají s takovými obtížemi, které vyplývají z menší nebo větší způsobilosti a nadání toho, kdo je získá. A stane-li se vládcem někdo z řadové šlechty, což předpokládá buď um a nadání, anebo sdostatek štěstěny a přízně osudu, zdá se, že i obtíže se vyskytují přiměřeně k jednomu i druhému. Nicméně je jisté, že ten, kdo spoléhal méně na vrtkavost štěstěny, udržel se u moci déle. Vše se v takovém případě usnadňuje i tím, že vládce je nucen v onom kraji se usadit, neboť nemá jinou državu.

Nejschopnějšími z těch, kdo se stali vladaři vlastním přičiněním a svými mimořádnými vlastnostmi, byli Mojžíš, Kýros, Romulus a Théseus. Mojžíš, ačkoliv byl vlastně jen vykonavatelem příkazů božích, zasluhuje obdiv právě pro tuto milost, jež ho učinila hodným rozmlouvat s Bohem. Posuzujeme-li Kýra a jiné, kteří dobyli říše, či je založili, zjistíme, že všichni byli vynikající a hodni obdivu, a zhodnotíme-li jejich skutky, poznáme, že se nepříliš lišili od Mojžíše, za nímž stál tak veliký rádce a učitel. Přezkoumáme-li jejich životy a činy, zjistíme, že osud jim pouze nabídl možnost a příležitost, vlastně jen jakýsi materiál, jemuž pak oni dali tvar podle svých představ. Bez této možnosti a příležitosti by síla jejich ducha byla neplodná, stejně jako bez oné síly by poskytnutá příležitost byla promarněna a zůstala by neproměněná. Mojžíš musel nalézt izraelský lid v Egyptě v porobě a otroctví, aby ho odtud mohl vyvést na světlo svobody. Měl-li se Romulus jednou v budoucnu stát zakladatelem a králem Říma, nesmělo být pro něj místo v Albě a museli ho hned po narození pohodit. Kýros zase musel najít Peršany nespokojené s vládou Médů, zženštilých a zhýčkaných dlouhým mírem. A Théseus by nikdy neukázal svou velikost, kdyby nebyl našel Athéňany rozptýlené. Všichni tedy mohli děkovat osudu za šťastný sběh okolností, ale ty nemusely samy o sobě ještě nic znamenat. Oni museli umět pochopit nabídnutou příležitost, aby přinesli své vlasti blahobyt a proslulost.

Pro ty, kteří získali vládu vlastním přičiněním, je obtížné knížectví získat, ale mnohem lehčí si je udržet. Obtíže vyplývají částečně se zavádění nových pořádků a zvyklostí při zakládání státu a zajišťování jeho bezpečnosti. A nesmíme zapomínat, že nic se nezačíná tak obtížně a nic nepřináší tak pramalou naději na úspěch jako zavádění nového řádu. Tomu, kdo jej zavádí, jsou nepřáteli všichni, kteří se dřív měli dobře. Jeho stoupenci ho hájí opatrně a vlažně, i když si v budoucnu od něj mnoho slibují. Opatrní jsou proto, že se obávají odpůrců, a nedůvěřiví proto, že je v lidské přirozenosti nevěřit novotám, dokud člověka zkušenost nepřesvědčí nezvratnými důkazy o jejich užitečnosti. Výsledkem pak bývá, že odvaha odpůrců roste a oni vyrazí do útoku při první příležitosti, zatímco ti druzí se jen chabě brání, takže vládce i jeho přívrženci jsou pak naráz ve smrtelném nebezpečí. K vyjasnění této otázky je zapotřebí zjistit, zda ti, co přinášení novoty, tak činí z vlastní vůle a zcela samostatně, nebo zda svůj záměr uskutečňují s pomocí někoho jiného. V druhém případě dopadnou vždycky špatně a ničeho se nedomohou. Stojí-li však na vlastních nohou a mají dostatek vlastních sil, jen málokdy podlehnou. To je také důvod, proč proroci s mečem v ruce uspěli, kdežto ti neozbrojení podlehli.

A nadto je lidská povaha vrtkavá: je snadné někoho o něčem přesvědčit, ale těžké ho v přesvědčení udržet. Proto je zapotřebí být připraven prosadit vlastní záměry silou, jakmile lidi víra opustí. Nebyl by se udržel ani Mojžíš, ani Kýros, ani Théseus, ani Romulus, kdyby nedrželi v rukou meč. K tomuto trpkému poznání došel v naší době i mnich Girolamo Savonarola. Jakmile mu lidé přestali věřit, neboť neměl prostředky, jak udržet ve víře kolísající, jeho řád ztroskotal. Strůjci změn se střetávají s velkými obtížemi, neustále jim hrozí různá nebezpečenství, jež musejí překonávat statečností a opatrností, avšak jakmile je přemohou, zničí své odpůrce a získají vážnost, stávají se mocnými, bezpečnými, ctěnými a šťastnými.

K těmto velikým příkladům bych rád přidal jeden menší, který se s nimi dá poměřit a nahradí mnohé jiné. Mám na mysli Hieróna Syrakúského, který se z ničeho vyšvihl na první místo ve státě. I jemu osud nabídl příležitost. Utlačovaní Syrakúsané si ho zvolili za vůdce a on se pak svým vlastním přičiněním a způsobilostí stal jejich vládcem. Už dříve vynikal do té míry, že spisovatelé o něm říkali, že k tomu, aby se stal králem, mu schází jenom království. Hierón rozbil starou organizaci armády a zavedl novou, opustil staré přátele a získal si nové, a když měl spojence i vojsko, stanul na dostatečně pevných základech, aby si mohl dovolit postavit jakoukoli budovu. Neboli s velkou námahou získával, ale s malou pak dobyté udržel.
Kapitola sedmá - O knížectvích získaných s cizí ozbrojenou pomocí a se štěstím

Pro ty, kteří se dostanou k moci díky náhodě a se štěstím, je snadné vládu získat, ale velmi obtížné ji udržet. Na cestě vzhůru většinou nemívají překážky, doslova letí k cíli. Potíže jim nastávají teprve ve chvíli, kdy se chopí vlády.

Moci lze dosáhnou beze zbraní buď za peníze, nebo darem, jako tak mnozí v Řecku, v ionských městech, v Hellespontu, kde Dáreios dosazoval knížata, místodržící, aby zde vládli pro jeho slávu a bezpečnost. Podobně se k vládě dostali i někteří římští císaři, když jako soukromníci podplatili vojsko. Takový vladař je ovšem závislý na vůli a přízni těch, kdo ho pozdvihli, a tyhle dvě věci patří k nejnestálejším a nejproměnlivějším, takže většinou neuměli ani nemohli udržet svá postavení. Jestliže totiž takový muž není sdostatek udatný a moudrý, je přirozené, že se v umění vládnout nevyzná, protože se to ani neměl kde naučit. Navíc nemá za sebou ozbrojenou moc, která by mu byla bezvýhradně a spolehlivě věrná a oddaná.

A potom, na písku a přes noc vzniklé státy dopadají stejně jako všechno v přírodě: co rychle roste, nemá možnost zapustit kořeny dost hluboko, aby první bouře nezpůsobila škody. A když se takový muž stane knížetem takříkajíc z ničeho, nebývá obvykle schopen zachovat to, co mu šťastně spadlo do klína, a položit bytelné základy své moci, jak to učinili jeho předchůdci, než se stali vládci.

K tomu, co jsem právě vyložil, bych rád uvedl dva příklady: Franceska Sforzu a Cesara Borgiu. Francesco Sforza se zcela po právu povznesl pro svou velkou udatnost a obratnost až na knížecí stolec a stal se milánských vévodou, i když ho to stálo nemálo úsilí při překonávání těžkostí. Zato Cesare Borgia, obecně zvaný vévoda Valentino, se vyšvihl díky svému otci. A když ho štěstí opustilo, přišel i o moc, ačkoliv nic nezanedbal a dělal všechno, co má rozumný, moudrý a opatrný muž dělat, aby zapustil kořeny v zemi, kterou získal zbraní a štěstím někoho jiného. Jak už jsem řekl: ten, kdo nezapustí kořeny včas, může je zapustit i později, přestože je to spojeno s mnoha těžkostmi a nebezpečím pro stavitele.

Budeme-li sledovat postup tohoto vévody, poznáme, že své budoucí moci položil pevné základy, a proto nepovažuji za zbytečné se tím zabývat, neboť nevím, jaký lepší návod dát novému knížeti než ten, že popíšu Borgiovi činy. Jestliže přes to ničeho nedosáhl, nebylo to jeho vinou, nýbrž vinou osudu, jehož svrchované nepřízni podlehl.

Alexandr VI. měl zpočátku nemálo potíží s tím, aby ze svého syna udělal vévodu a mocného vládce. Především těžko pro něho hledal území, které by nepatřilo církvi, ale uvědomoval si zároveň i to, že kdyby jí odňal kterýkoli kousek země, milánský vévoda a Benátčané by se bránili, neboť Faenza i Rimini byly pod správou Benátek. Kromě toho věděl, že vojsko v Itálii, a zejména to, kterého by mohl použít, je sice v rukou lidí, kteří se musejí bát papežovi velikosti, nicméně nemohl se na ně spolehnout, neboť patřilo Orsiniům a Colonnům a jejich stoupencům. Musel tedy tento stav změnit a vytvořit rozbroje mezi Italskými státy, aby si část pak mohl podmanit. Nebylo to tak snadné, neboť Benátčané právě pomýšleli na to, že opět povolají do Itálie Francouze. A papež se proti tomu nepostavil, nýbrž jim pomohl tím, že zrušil Ludvíkovo manželství.

Král tedy vtáhl do Itálie s pomocí Benátek a se souhlasem papežovým, ale sotva vstoupil do Milána, vyžádal si papež pomoc jeho vojska v tažení proti Romani. Ta se mu okamžitě ze strachu před králem podrobila. Valentino tedy dobyl Romaňu, porazil Colony, ale v tom, aby si zachoval dobyté a mohl se pustit do dalších výbojů, mu bránily dvě překážky: tou první bylo jeho vlastní vojsko, které mu nepřipadalo dostatečně věrné, a druhou byly plány Francouzů. Obával se, že vojsko Orsiniů selže a nejen mu zabrání pokračovat ve výbojích, nýbrž ho zbaví i toho, čeho již dobyl, a francouzský král že učiní totéž. Orsiniové mu cosi podobného už naznačili, když po dobytí Faenzy zaútočil proti Boloni: šli do útoku nadmíru vlažně. A pokud jde o krále, jeho záměry pochopil, když se po dobytí vévodství urbinského pustil proti Toskánsku, ale musel se svého úmyslu na pokyn krále zříci. Tehdy se vévoda rozhodl, že se zbaví závislosti na cizích zbraních a bude jednat na vlastní pěst. Začal tím, že oslabil v Římě Colony a přetáhl na svou stranu všechny jejich stoupence z římské šlechty tím, že je přijal do své družiny, dal jim veliké platy a poctil je podle tehdejšího zvyku vojenskými hodnostmi a rozdal jim civilní úřady. Tak se stalo, že se v průběhu několika měsíců zcela přiklonili na jeho stranu. Potom už jen čekal na příležitost, jak zničit Orsinie. Příležitost se mu nabídla a on jí dokonale využil: Orsiniové totiž zpozorovali, že spojená moc vévody a církve je pro ně smrtelným nebezpečím, a proto svolali své spojence do Maggione u Perugie. Výsledkem tohoto shromáždění byla nejprve vzpoura v Urbinu a v Romani. Vévodovi se podařilo je zažehnat jen s pomocí Francouzů. Když se opět sebral a rozhlédl, rozhodl se použít lsti a naoko se s Orsinii prostřednictvím pana Paola smířil. Vylákal je do Senigalie a oni naivně vlezli přímo do pasti. Když se tedy konečně zbavil i tohoto nebezpečí a získal na svou stranu jejich spojence, položil konečné základy vlastní moci. Měl v té době celou Romaňu i s urbinským vévodstvím a zdálo se, že si dobyl dokonce i přízně obyvatel Romaně, neboť si začali žít v blahobytu.

Výsledky jeho počínání si zasluhují pozornost a následování, a proto je třeba o nich podrobněji pojednat. Když dobyl Romaňu, zjistil, že dosavadní vládci kraj spíše ožebračovali, okrádali, než ho spravovali, takže tu vládlo loupežení, spory a boje. Uvědomil si, že je zapotřebí dát zemi dobrou vládu, aby si ji získal a přinutil k poslušnosti. Proto postavil do čela pana Ramira de Orco, muže tvrdého a bezohledného, jehož vybavil neomezenou mocí. Ten tam v krátkém čase zavedl k vlastní chvále a cti pořádek, klid a svornost. Posléze však vévoda usoudil, že taková tvrdost už není potřebná a budí spíš nenávist než oddanost. Proto v kraji zřídil a ustavil civilní soud, jemuž předsedal vynikající muž a v němž mělo každé město svého zástupce. Věděl, že dosavadní přísnost obyvatele proti němu do jisté míry popudila, a chtěl jim tedy dokázat, že původcem všeho zla nebyl on, nýbrž drsná povaha jeho zástupce. I přikázal ho jednoho rána zabít. Našli ho rozseknutého vedví s nožem v boku na náměstí v Caseně. Hrůznost pohledu na mrtvolu obyvatelstvo uspokojila a současně vyvolala strach.

Vraťme se však k naší věci. Nyní, když měl vévoda plně moc v rukách a mohl se cítit bezpečný, potřeboval, ba musel si zabezpečit úctu a respekt francouzského krále, aby se mohl pustit do dalších výbojů. Byl si vědom toho, že jakmile král zpozoruje svou chybu, nedovolí mu postupovat. Pustil se tedy do hledání nových spojenců a váhal přidat se k Francouzům, když táhli do Neapolského království proti Španělům, kteří obléhali Gaetu. Měl totiž v úmyslu získat na svou stranu právě Španěly, což by se mu bylo i zdařilo, nebýt Alexandrova úmrtí. Tolik tedy učinil pro přítomnost.

Pokud však šlo o budoucnost, měl se jí co obávat, neboť musel počítat s tím, že nový papež mu nebude právě nakloněn a že bude spíš hledět zbavit ho všeho, co doposud díky otci získal. Proto pojal úmysl zabezpečit se proti tomu hned několikerým způsobem. Zaprvé: vyhubit rody pánů, které oloupil, aby se papež nemohl s nimi spojit. Za druhé: získat si všechny římské šlechtice, aby s jejich pomocí mohl držet papeže na uzdě. Za třetí: naklonit si kolegium kardinálů. A za čtvrté: natolik rozšířit svou moc, ještě než papež Alexandr zemře, aby byl s to odolat prvnímu útoku jeho nástupce.

Z těchto čtyř cílů stihl do Alexandrovi smrti naplnit tři. Čtvrtý byl na dosah. Z pánů usmrtil všechny, které dostihl, a zachránilo se jich jen málo, římské šlechtice si získal a v kolegiu kardinálů měl silného spojence a oporu. Pokud jde nový výboj, zamýšlel zmocnit se Toskánska, když už měl pod svou mocí Perugiu, Piombino a pod svou ochranou Pisu. Na Francii už nemusel brát ohledy, protože Španělé Francouze z Neapolského království vyhnali a obě strany nyní potřebovaly jeho přátelství. Rozhodl se proto napadnout Pisu. Navíc se mu při tom poddaly Lucca a Siena, jednak ze strachu, jednak ze zášti vůči Florencii. Florenťané byli bezradní, a kdyby se vévodovi bylo podařilo města dobýt hned, ještě toho roku, co Alexandr zemřel, byl by si získal takový respekt a moc, že by se byl postavil na vlastní nohy a nebyl by závislý na náklonnosti a pomoci druhých. Jenomže Alexandr zemřel pět let poté, co vévoda poprvé tasil meč. Zanechal ho jen s panstvím upevněným v Romani, kdežto všechno ostatní viselo ve vzduchu mezi dvěma silnými nepřátelskými armádami. A vévoda sám navíc ulehl, na smrt nemocný. Byl to muž bezohledný, anebo chcete-li statečný a obezřetný, který uměl držet druhé v šachu nebo je zničit. Věděl, že základy, které v tak krátké době položil, jsou dostatečně pevné, a kdyby nebyl měl ty dvě nepřátelské armády za zády a byl zdráv, všechny potíže by bezpochyby překonal. Jak pevné to byly základy, ukazuje i to, že Romaňa na něj čekala víc než měsíc. Dokonce i v Římě, ačkoliv polomrtvý, byl zcela bezpečný, protože Barglionové, Vitelliové a Orsiniové, kteří se mezitím vrátili do města, nenašli zde jediného spojence proti němu. Nemohl sice prosadit na papežský stolec vyvolence, ale měl dost dlouhé prsty na to, aby dokázal zabránit kandidatuře sobě nepohodlného muže. Kdyby byl v době Alexandrovi smrti zdráv, měl by všechno lehké. Ve dnech, kdy Julie II. volili za papeže, mi řekl, že rozmýšlel o všem, co by se mu mohlo přihodit po otcově smrti, a také se na vše připravil, že však nikdy nepomyslel na to, že by v rozhodující chvíli mohl i on sám stát na hranici života a smrti.

Když tedy zvážím, co všechno vévoda vykonal, nemám mu co vyčítat ani zač ho kárat. A právě naopak ho chci vyzvednout na první místo mezi těmi, kdož dosedli na trůn ať už řízením osudu, nebo za pomoci zbraní někoho jiného. Neboť měl velký cíla dostatek odvahy, nemohl konat prozíravěji a plány mu zhatily pouze dvě okolnosti: krátkost Alexandrova života a vlastní choroba.

A proto ten, kdo pokládá za užitečné ve svém novém knížectví zneškodnit nepřátele, získat si nové přátele, zvítězit násilím anebo lstí, vzbudit lásku a respekt obyvatel, oddanost a úctu vojáků, zničit všechny, kdo mohou nebo by mu museli být nebezpeční, pozměnit nevyhovující starý řád, rozprášit nevěrné vojsko a zřídit nové, udržet si přátelství králů a ostatních knížat tak, aby mu buď prokazovali zdvořilou úctu, anebo vyslovenou přízeň, ten tedy nemůže najít lepší příklad než Cesara Borgiu. Jediné, co mu lze vytknout, je volba papeže Julia II. Ta nebyla vhodná, neboť, jak jsem už pravil, když nemohl dosáhnout toho, aby byl zvolen ten, koho by si vybral sám, měl mít dost sil překazit tuto volbu. Nikdy neměl dopustit, aby se stal papežem ten z kardinálů, kterému dříve nějak ublížil, nebo někdo, kdo z něj mohl mít oprávněný strach. K prvním patřili správci chrámu sv. Petra v řetězech a sv. Jiří, Ascanio Sforza a Giovanii Colonna. A k těm druhým všichni ostatní s výjimkou rouenského kardinála a Španělů: Španělé mu byli nakloněni pro příbuzenství a také z nutnosti, rouenský kardinál pak pro své postavení, neboť za ním stála celá francouzská říše. Proto měl vévoda především dosáhnout volby některého ze Španělů, a kdyby to nebylo možné, alespoň se spokojit s volbou Francouze, nikdy však správce chrámu sv. Petra v řetězech. Je velmi naivní a mylné domnívat se, že mocní pro nová dobrodiní zapomenou na staré křivdy. A tak se tedy vévoda při této volbě dopustil omylu a završil svoji záhubu.
Kapitola osmá - O těch kdo dosáhli moci zločinem

Je možné stát se knížetem ještě dalšími dvěma způsoby, jež nemůžeme přičíst ani štěstěny, ani vlastním zásluhám. Nemohu tyto možnosti přejít, přestože alespoň o jedné z nich by se dalo obšírněji hovořit v kapitole, kde budu probírat republiky. Buď je možné dostat se do čela státu zločinem a nečestnými praktikami, nebo z vůle spoluobčanů. K prvnímu způsobu znám dva příklady, jeden starý a jeden novější, víc jich uvádět nehodlám, protože jsou nad jiné výmluvné.

Agathoklés Sicilský byl člověk nízkého rodu a špatného charakteru, a přesto se stal vládcem v Syrakusách. Byl synem hrnčíře a celý život prožil ve zločinu. Nicméně podlý charakter se u něho spojil silou ducha i těla, že to v armádě dotáhl až k praetorské hodnosti v Syrakusách. Jakmile dosáhl tohoto postavení, umínil si, že se stane i vládcem, třeba zločinem a násilím, neohlížeje se na závazky a přísahy, kterými je či bude vázán. Domluvil se proto s Hamilkarem z Kartága, který v té době pobýval s vojskem na Sicílii, a jednoho rána nechal svolat senát a lid Syrakús pod záminkou, že s nimi potřebuje projednat záležitosti týkající se republiky. Na smluvené znamení pak byli pobiti všichni senátoři a s nimi i největší boháči, a po jejich smrti se už snadno a bez odporu ze strany lidu stal vládcem. Přestože ho Kartaginci dvakrát porazili a nakonec oblehli, ubránil nejen své město, ale dosáhl mnohem víc: zanechal ve městě část posádky, s druhou přistál v Africe, zahnal Kartagince do bran Syrakus a přinutil je, aby s ním uzavřeli mír, odstoupili Sicílii a ponechali si jen panství v Africe.

Z úvahy o vlastnostech a činech tohoto muže vyplývá, že bylo jen velice málo nebo spíš téměř nic, co by se dalo připisovat štěstěně, neboť se nevyšvihl k nejvyšší moci něčí přízní, ale prostřednictví kariéry v armádě. Jistěže nelze označit za ctnost vraždění spoluobčanů, zradu přátel, věrolomnost, bezbožnost a bezohlednost, tím člověk může sice získat moc, nikdy však slávu. Na druhé straně však nemůžeme přehlédnout jeho statečnost a vynalézavost v boji, jimiž se postavil po bok nejslavnějším vojevůdcům. Přes to všechno však jeho ukrutnosti, nelidskost a zločiny jsou tak velké, že nedovolují, abychom ho ctili jako velkého člověka. Nic z toho, čeho dosáhl, nebylo zásluhou jeho dobrých vlastností nebo štěstí.

Za našich dnů, v době, kdy vládl Alexandr VI. , osiřel jako dítě Oliverotto da Fermo a ujal se ho Giovanni Fogliani, strýc z matčiny strany, který ho už v raném věku poslal do vojenské služby k Paolu Vitellimu, aby se u něho vycvičil a později mohl zaujmout významnější postavení ve společnosti. Když Paolo zemřel, sloužil Oliverotto pod Vitellozzem, Paolovým bratrem, a protože byl jak velmi nadaný, tak udatný, ve velice krátkém čase se stal jedním z jeho prvních vojáků. Služba mu však nepřipadala důstojná, a proto se rozhodl, že se s pomocí některých občanů Ferma, kterým byla milejší poroba než svoboda vlasti, zmocní rodného města. Počítal rovněž s podporou Vitellozza. A tak napsal Giovannimu Foglianimu, že se chce po mnoha letech nepřítomnosti přijet podívat do rodného města a trochu se porozhlédnout po svém dědictví. Po celoživotní dřině a pachtění otce chce prý dokázat svým spoluobčanům, kam až to dotáhl, a proto se prý rozhodl, že do města vstoupí ve vší slávě, a to v doprovodu stovky přátel a služebníků, všichni na koních. Dále Giovanniho poprosil, aby i on mu připravil ze strany občanů Ferma okázalé přivítání, protože to bude zadostiučinění pro ně oba. Ten jeho přání do puntíku splnil. Oliverotto vtáhl do města a ubytoval se ve svém domě. Po několika dnech pak byl hotov s přípravami k uchvácení moci. Uspořádal okázalou hostinu, na niž pozval Foglianiho a všechno přední muže města. Po hostině a zábavě zavedl úmyslně řeč na vážná témata, a když se rozproudila diskuse o velikosti papeže Alexandra VI. , o jeho synu Cesarovi a jeho výpravách, náhle vstal a prohlásil, že o těchto věcech je třeba hovořit na bezpečném místě, a pozval všechny přítomné do jedné ze soukromých komnat. Jakmile usedli, z úkrytů vyskákali vojáci a Giovanniho a ostatní pobili. Nato Oliverotto vsedl na koně, projel městem, v radnici oblehl nejvyšší úředníky a ti se mu ze strachu podrobili a odsouhlasili vládu v čele s Oliverottem. Ten ji později upevnil tím, že nechal vyvraždit všechny, kdo mu mohli být jakkoli škodliví, a vyhlásil nové občanské a vojenské zákony, takže po roce měl neotřesitelnou pozici ve městě a současně vzbuzoval obavy i u sousedů. A byl by se udržel i nadále jako Agathoklés, nebýt toho, že se nechal vylákat Cesarem Borgiou do Senigalie, jak jsem už vyprávěl: tam Borgia všechny Orsiniovce a Vitelliovce pochytal a dal je pobýt, včetně Oliverotta a jeho učitele Vitellozza.

Může se zdát velmi podivné, že Agathoklés a jemu podobní byli s to po tolika ukrutnostech a zradách vládnout dlouho a bezpečně. Vždyť kolika jiným se nepodařilo tyranií udržet ani v míru, natožpak v době války. Jak se tedy mohlo stát, že se jejich spoluobčané proti nim nevzbouřili a nesvrhli je?

Domnívám se, že to vyplývá z toho, zda je násilí užito v nejnutnější míře, či ne. Pokud je vůbec lze ospravedlnit, pak pouze zpočátku, jako akt sebeobrany, a naráz. Ve chvíli však, kdy je vláda upevněna, není žádný rozumný důvod v násilnostech pokračovat a je naopak třeba pečovat o blaho poddaných. Za špatné a neospraveditelné násilí bych označil to, jehož přibývá, přestože se ho zpočátku použilo málo, opakuje se, namísto aby ho ubývalo. Ti, kteří budou postupovat prvním způsobem, se mohou s boží a lidskou pomocí udržet, kdežto ti druzí jsou předem odsouzeni ke zkáze.

Z toho soudím, že ten, kdo se chce udržet u moci, musí už předem zvážit všechny potřebné tvrdosti a povést je naráz, aby se k nim už později nemusel vracet, aby se dokázal bez nich obejít a získávat poslušnost jinak rozumnými a většině prospěšnými činy. Počíná-li si však jinak, ať už ze strachu, nebo ze zpupnosti, nesmí pustit dýku z ruky a spoléhat na přátele nebo poddané. A tak jako je přípustné v politice sáhnout k násilí zpočátku a naráz, tak naopak dobrodiní je nutné udělovat postupně a trvale, aby si je lidé stále uvědomovali. Vládce musí s poddanými zacházet tak, aby své chování nemusel měnit, protože mohou přijít i těžké chvíle v životě země, kdy s tvrdostí nepochodí, a naopak nenadálá mírnost je k ničemu, protože ji občan považují jen za chytračení.
Kapitola devátá - O občanské vládě

A teď pár slov o situaci, kdy se nějaký občan stane panovníkem nikoli zločinným způsobem nebo jiným nesnesitelným násilím, nýbrž z vůle spoluobčanů. Tomuto druhu panování lze přisoudit název občanské a k tomu, aby ho někdo dosáhl, není zapotřebí ani zásluh, ani štěstí, nýbrž spíš obratné diplomacie a příznivých okolností. Dochází k tomu dvojí způsobem: buď přízní lidu, anebo přízní mocných. V každém státě se střetávají dvě tendence - lid se vzpírá nadvládě boháčů a ti si zas neodpustí, aby lid neporučníkovali a neutiskovali ho. Z těchto dvou proti sobě stojících vůli se dříve nebo později zrodí některá ze tří forem správy: knížectví, svoboda, nebo anarchie.

Knížectví vzniká buď z vůle lidu, nebo z vůle mocných, a to podle momentálních okolnosti. Buď se bohatí obávají, že neodolají nátlaku lidu, a vyzvednou jednoho ze svých řad na knížecí stolec, aby pod jeho ochranou mohli popustit uzdu vlastním choutkám, nebo naopak lid hledá východisko z nesnesitelného tlaku boháčů ve volbě některého z občanů a počítá s jeho ochranou. Vyvolenec mocných se obvykle udrží daleko obtížněji než ten, kterého si vybral lid. Ten první má totiž kolem sebe spoustu lidí, které musí pokládat za sobě rovné, a tudíž jim nemůže rozkazovat a vládnout, jak by chtěl a potřeboval. Představitel lidu vládne sám a kolem sebe má jen velmi málo těch, anebo spíš nikoho, kdo by nebyl ochoten ho poslouchat. Kromě toho mocným nemůže vycházet vstříc bez křivd na mnoha ostatních, zatímco lidu může vyhovět směle, protože jeho cíle jsou přáním většiny. Bohatí vždycky chtějí a mají potřebu utlačovat, kdežto lid se utlačování brání. Prostý lid je v početní převaze a s násilím by vládce daleko nedošel, zatímco boháčů je málo, lehčeji je zvládne. Nejhorší, čeho se panovník může nadít od lidí, je ztráta důvěry a přízně, bohatí však mají prostředky, aby zorganizovali odboj, protože vědí, jak na to, mají přehled a umějí si najít spojence tam, kde kyne největší naděje na úspěch. Lidu se vládce zbavit nemůže, bohatých ano. Jednoho odstraní, druhého vyzvedne, nebo jen na čas někoho potlačí a po určité době ho zas omilostní podle potřeby.

Vlivné a zámožné občany je třeba posuzovat z dvojího hlediska. Buď zcela podřizují své zájmy panovníkovým, pracují bez postranních úmyslů a bez ziskuchtivosti jen v jeho prospěch, a těch si musí vážit a hledět si jich; nebo se drží stranou a tady je zas nutné rozlišit, zda se tak chovají ze strachu a opatrnictví - ti bývají použitelní, mohou se stát užitečnými rádci a ve zlých dobách se jich panovník nemusí bát; nebo mu slouží z vypočítavosti a neuspokojené ctižádost, myslí víc na sebe než na svého pána, a takové spolupracovníky si musí držet dál od těla, protože jsou stejně nebezpeční jako otevření nepřátelé a ve zlých dobách bez výčitek zradí.

Kdo se chopí vlády z vůle a přízně lidu, musí si ji především hledět udržet. A to je snadné, neboť lid požaduje jediné - aby nebyl utlačován. Ale i ten, kdo dosedne na trůn přičiněním mocných, musí usilovat o to, aby si lid naklonil a získal, čehož dosáhne lehko, vezme. li ho pod svou ochranu. Lid totiž v okamžiku, kdy mu dobře činí ten, od koho očekával jen zlo, se o to víc přimkne ke svému dobrodinci a umí mu být vděčný. Na to, jak získat přízeň poddaných, není jednotný návod a možností je bezpočet. Proto se tím nebudu zabývat.

Tvrdím však, že vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách. Spartský vládce Nabis odolal útoku Řeků a později i nájezdu římského vojska a obhájil proti nim vlast i trůn. Stačilo mu jen zneškodnit několik velmožů, jakmile se blížilo nebezpečenství. Kdyby však lid nestál na jeho straně, nebylo by mu toto opatření zdaleka stačilo. Jen ať se nikdo nepokouší toto mé tvrzení vyvracet omšelým pořekadlem Kdo staví na lidu, staví na písku . Je totiž platné pouze tehdy, když nějaký příslušník vyšších vrstev očekává, že ho lid osvobodí, začnou-li ho pronásledovat nepřátelé nebo úřady. V takovém případě se nutně musí zklamat, jako se stalo bratřím Gracchům nebo panu Giorgiovi Scalimu ve Florencii. Jiná je však situace, kdy na lid spoléhá vládce, který dobře svůj stát spravuje, je neohrožený, předvídavý a umí si v nouzi poradit a pro své plány získat občany. Ten může pevně počítat s tím, že ho lid nikdy nezklame, a pozná, že položil skutečně pevné základy.

Knížectví zanikají obvykle ve chvíli ohrožení, kdy chce panovník přejít od vlády demokratické k absolutistické. V zemi, kterou až dosud spravoval prostřednictvím úřadů, je to postavení nejjistější a labilnější, neboť je zcela závislá na vůli těch, kteří úřady řídili, a ti ho mohou, zejména v kritické situaci lehko zbavit trůnu buď vzpourou, nebo odepřením poslušnosti. Na převzetí vlády do vlastních rukou nebývá zpravidla čas ani naděje, neboť občané a poddaní, navyklí poslouchat rozkazy od úřadů, nemají za nových okolností chuť poslouchat někoho zcela jiného, a tak zůstane takřka sám, jako kůl v plotě. Moudrý panovník nikdy nespoléhá na to, jak hladce všechno probíhá v dobách míru, kdy jsou to občané, kdo potřebují stát. Tehdy se mohou všichni dobrou vůli přetrhnout, slibují hory a doly, každý by za svého pána položil život, protože smrt je daleko. Ale v dobách zlých, kdy naopak stát potřebuje své občany, nachází pomocné ruce jen zřídka. Proto se musí moudrý vládce postarat, aby si občané jeho vládu stále uvědomovali. Jen tak mu budou za všech okolností věrni.
Kapitola desátá - O knížectvích v časech ohrožení

V takových situacích je podstatné, zda je panovník schopen se udržet sám, anebo pouze s cizí pomocí. Soběstačný kníže je takový, který má dostatek obyvatel a prostředků, aby postavil vojsko a mohl vyrazit do pole vstříc nepříteli. Kdo je odkázán na cizí pomoc a nemá dost sil, aby se s nepřítelem střetl na otevřeném bojišti, má jedinou možnost: hájit se za hradbami. Prvním případem jsem se už obíral, a ještě se k němu vrátím, o druhé případě se dá říct jen tolik, že by si každý vládce měl pro všechny případy co nejlíp opevnit své hlavní město, zásobit je vším potřebným a zbytek území prostě pustit z hlavy. Jen ten, kdo bude mít dobře opevněné hlavní město a bude s poddanými nakládat podle mých rad, tomu se hned tak někdo nedostane na kobylku. Je v lidské přirozenosti vyhýbat se riskantním podnikům, a tak si každý dvakrát rozmyslí zaútočit na někoho, kdo pevně drží město a není v nenávisti u poddaných. Bylo by to příliš velké sousto.

Německá města jsou velmi svobodná a císaře poslouchají jen v nejnutnější míře. A to nikoli ze strachu. Stejně tak se nebojí žádného ze sousedů, protože jsou skvěle opevněná, obehnaná příkopy a pevnými hradbami. Všechna mají dobré dělostřelectvo, zásoby jídla, pití a paliva na celý rok. Kromě toho mají vždy zásobu surovin pro řemeslné práce, nutné pro život města a pro obživu obyvatel. Pečlivě dbají i na vojenský výcvik a zajišťují jej řadou předpisů.


Řekli jsme si, že podmínkou panovníkovi bezpečnosti je dobře opevněné město a oddané obyvatelstvo. Odváží-li se někdo přesto zaútočit, ze zlou se potáže a s hanbou odtáhne. Kdo by si také mohl dovolit zahálet celoročním obléháním? Někdo může namítnout, že lidé přece mají majetek i mimo město, a jakmile tento majetek vidí v plamenech, ztratí trpělivost, už tak dost nahlodanou dlouhým obléháním, a zapomenou na celek. Takovému pochybovači odpovídám: pevný a odhodlaný vládce překoná tyto těžkosti tím, že povzbudí své poddané, dodá jim víru v brzký konec, nebo v nich probudí strach z nepřítele, popřípadě zkrotí ty nejmalomyslnější. Kromě toho nepřítel obvykle pustoší pozemky a majetky hned zpočátku, v době, kdy odvaha obránců slábne, bývá zkáza už hotová a není pomoci. V té době se naopak ke svému pánu ještě víc přimknou, neboť vědí, že je jim zavázán, protože obětovali domy a pozemky pro jeho ochranu.

Taková je už povaha lidí: přichýlí se spíš k tomu, komu dobrodiní prokazují, než k tomu, od koho je přijímají. A proto, zvážíme-li toto všechno, vidíme, že předvídavý panovník dokáže odolat i prvnímu náporu obležení, myslí-li na to, aby měl dostatek potravin a prostředků na obranu.
Kapitola jedenáctá - O církevních panstvích

Nakonec nám zbývá promluvit o církevních knížectvích. S těmi je potíž jediná - jak je získat. Jsou dvě možnosti: buď bojem, nebo šťastným řízením osudu. Uchovávají se však nesmírně lehce, neboť se opírají o vžité náboženské pořádky, jež jsou tak silné, že se jejich vladaři udrží bez ohledu na to, jak žijí a jednají. Oni jediní totiž drží státy, aniž je chrání, mají poddané, aniž jim vládnou. Ačkoliv jejich panství jsou zcela bez ochrany, nikdo je zevnitř neohrožuje a poddaní nechtějí ani nemohou toužit po jiném vládci. To jsou vskutku jediná šťastná a bezpečná panství na tomto světě.

Protože se však řídí a udržují vyšším principem, nepřísluší mi se jimi obírat. Zřizuje a zachovává je Bůh a ode mne by bylo nadutostí a opovážlivostí se o nich zmiňovat.

Nicméně bych chtěl vysvětlit, proč církev nabyla takové moci, když přece před Alexandrem italská knížata, ba dokonce kdejaké hrabátko či rytíř měli vládu církve a její světské panství v pramalé úctě, a jak to, že dnes se před ní třesou i takoví jako francouzský král, jehož dokázala z Itálie vytlačit a Benátčany rozdrtit. Považuji za nutné se nakrátko u otázky církve zastavit, i když vím, že historie růstu její moci a vlivu je všem notoricky známa.

Před vpádem francouzského krále Karla VIII. do Itálie byla tato země pod vládou papeže, Benátčanů, neapolského krále, milánského vévody a Florenťanů. Všichni tito panovníci pečlivě dbali na ochranu proti cizímu vpádu a zároveň střehli jeden druhého, aby žádný nenabyl převažujícího vlivu. Nejvíc byli pod dozorem Benátčané a papež. Proti Benátčanů musel dokonce vzniknou spolek všech ostatních - při obraně města Ferrary. Papeže zas drželi v mezích s pomocí římských šlechticů. Ti byli seskupeni kolem dvou šlechtických rodů, Orsiniů a Colonnů. Vládly sice mezi nimi neustálé spory, a tak zdánlivě posilovaly papežovu moc, přesto ho však držely v šachu.

Když pak někdy nastoupil na papežský stolec energičtější muž, jako například Sixtus, nikdy se žádnému nepodařilo ani štěstím, ani obezřetností tuto překážku překonat. Příčinou byla vždy krátkost jejich života, neboť za těch zhruba deset let, co každý z nich v průměru vládl, nemohl pokořit obě strany naráz. Jestliže například jeden vyhladil Colonny, jeho nástupce byl zas nepřítelem Orsiniů, a tak Colonnům opět dopomohl k veslu. To bylo příčinou toho, že papežova moc nepožívala v