Mario Puzo - Godfather časť 9.

kapitola 20

Smrt Santina Corleona otřásla celým podsvětím ve Státech. Když se rozhlásilo, že don Corleone vstal z lože, ačkoli ještě nebyl zcela zdráv, a ujal se vedení záležitostí famiglie, a když informátoři oznámili z pohřbu, že don se zřejmě už úplně zotavil, začali se předáci pěti famiglií horečně připravovat na obranu proti krvavé odvetné válce, s níž počítali jako se samozřejmostí. Nikdo nepodlehl omylu, že by dona Corleona kvůli minulým porážkám podceňoval. Vždyť se za své kariéry dopustil jen nepatrného počtu chyb a z každé z nich se poučil.
Jediný Hagen uhádl donovy pravé úmysly a nijak ho nepřekvapilo, když don vyslal k pěti famigliím posly s návrhem na uzavření míru. Nenavrhoval ovšem pouze mír, nýbrž schůzku všech newyorských famiglií, k níž by se pozvaly i všechny ostatní mimonewyórské famiglie. Newyorské famiglie byly ve Spojených státech nejmocnější, a proto se pokládalo za samozřejmé, že na jejich vzájemných vztazích a rozkvětu je bezprostředně závislý i rozkvět všech ostatních famiglií v zemi.
Zpočátku byli všichni podezíraví. Chystá jim snad don Corleone nějakou léčku? Pokouší se ukolébat své nepřátele do zdání bezpečnosti? Připravuje obrovský masakr, aby pomstil syna? Netrvalo však dlouho a don jasně prokázal, že nemá postranní úmysly. Nejenže zainteresoval na schůzce všechny famiglie v zemi, ale navíc nepodnikal vůbec žádné bojové přípravy a nezískával spojence. A pak učinil onen konečný neodvolatelný krok, jímž nad veškerou pochybnost dokázal upřímnost svých záměrů a zaručil bezpečnost Velké radě, která se měla sejít. Obrátil se na famiglii Bocchicchiů a požádal ji, aby mu poskytla své služby.
Jedinečnost famiglie Bocchicchiů spočívala v tom, že tato v minulosti obzvlášť divoká větev sicilské mafie se v Americe stala nástrojem míru. Kdysi si tento rod získával prostředky na živobytí téměř barbarským násilnictvím, zatímco nyní se živil způsobem, který by se dal nazvat téměř svatým. Jediným aktivem Bocchicchiů byla úzce spjatá struktura krevního spříznění, prodchnutá věrností k rodině, ještě mnohem přísněji dodržovanou, než jak bylo zvykem ve společnosti, kde věrnost rodině je důležitější než věrnost manželce.
V době, kdy famiglia Bocchicchiů vládla nad jedním hospodářským odvětvím v menší oblasti jižní Sicílie, čítala - včetně bratranců z třetího kolena - necelých dvě stě členů. Příjem pro celou rodinu plynul ze čtyř či pěti mlýnů, které sice nebyly společným majetkem, ale všem členům famiglie zaručovaly práci, chléb a minimální bezpečí. Toto spoluvlastnictví, utužované pokrevními sňatky, jim umožňovalo jednotný postup proti nepřátelům.
V jejich koutku Sicílie nesměl být postaven jediný konkurenční mlýn, jediná hráz, která by poskytovala zásobu vody konkurenci nebo poškodila jejich vlastní obchod s vodou. Jakýsi vlivný velkostatkář si jednou dal vystavět vlastní mlýn, určený ostatně výhradně k jeho osobnímu použití. Mlýn lehl popelem. Velkostatkář se obrátil na carabiniery a vyšší místa dala zatknout tři členy famiglie Bocchicchiů. Ještě před zahájením soudního řízení shořel velkostatkářův panský dům. Obvinění bylo odvoláno, obžaloba byla stažena. Za několik měsíců přijel na Sicílii jeden z nejvyšších funkcionářů italské vlády a navrhl, aby se chronický nedostatek vody na ostrově vyřešil vybudováním velké přehrady. Z Říma přibyli zeměměřiči a před zarputile se tvářícími venkovany, členy bocchicchiovského klanu, zmapovávali území. Celá oblast se hemžila policisty, ubytovanými v barácích zvlášť k tomuto účelu vystavěných.
Zdálo se, že stavbě přehrady nic nezabrání. V Palermu se již vykládal, stavební materiál a stroje. Jenže tím také všechno skončilo. Bocchicchiové se obrátili na předáky ostatních mafiánských famiglií a ti přislíbili pomoc. Těžší stavební stroje byly poškozovány, lehčí byly rozkradeny. Mafiánští poslanci v italském parlamentě zahájili byrokratický protiútok proti plánům stavby. Celá záležitost se táhla řadu let a zatím se dostal k moci Mussolini. Duce rozhodl, že přehrada musí být vybudována. Nebyla. Duce věděl , že mafie je hrozbou pro jeho režim, protože vytváří zcela oddělenou samostatnou mocenskou strukturu. Dal proto plnou moc jednomu vysokému policejnímu úředníkovi a ten obratem vyřešil problém tím, že nastrkal spoustu lidí za mříže nebo je dal deportovat na ostrovy nucených prací. Za několik málo let se mu podařilo zlomit moc mafie - jednoduše svévolně pozatýkal každého, kdo byl třeba jen podezřelý, že je mafioso. Tím ovšem uvrhl do zkázy i bezpočet nevinných rodin.
Bocchicchiové byli natolik vznětliví, že se proti této neomezené moci postavili se zbraní v ruce. Polovina jejich mužů padla v ozbrojených střetnutích, druhá polovina byla deportována do ostrovních trestaneckých osad. Zbývala jich už jen hrstka, když byly učiněny kroky aby mohli obvyklou lodní cestou a pak přes Kanadu ilegálně emigrovat do Ameriky. Přistěhovalců bylo necelých dvacet a usadili se v malém městečku v hudsonském údolí nedaleko New Yorku; začali tam z ničeho a za krátkou dobu se vzmohli na firmu na odvoz odpadků vlastními nákladními auty. Zbohatli, protože neměli konkurenci. Konkurenci neměli proto, že konkurenti nalézali svá auta spálená a poškozená. Jednoho vytrvalého chlapíka jenž podbízel ceny, našli zahrabaného a udušeného v hromadě odpadktů, které za ten den nasbíral.
Jak se však jejich muži postupem času ženili - samozřejmě se sicilskými děvčaty - a přicházely děti, přestával jim podnik na odvoz odpadků, i když je uživil, stačit na opatřování přepychovějších věcí, které jim Amerika mohla poskytovat. Proto se famiglia Bocchicchiů ujala vedlejší výnosné činnosti - její členové se stali vyjednavači a rukojmími při mírových jednáních válčících mafiánských famíglií.
Hloupost byla význačným rodovým rysem klanu Bocchicchiů, pokud u nich ovšem nešlo jen o pouhou primitivnost. Dokázali však rozpoznat vlastní meze a chápali, že nemohou soupeřit s ostatními mafiánskými rodinami v boji o organizování a kontrolování složitějších obchodních struktur, jako jsou prostituce, hazardní hry a drogy. Byli to lidé otevření a přímočaří, kteří uměli nabídnout dar obyčejnému strážníkovi, ale navázat styky s politickým úplatkářem neuměli. Měli jen dvě aktiva. Svou čest a svou divokost.
Bocchicchio nikdy nelhal, nikdy se nedopustil zrady. Něco takového bylo příliš složité. Bocchicchio ovšem nikdy nezapomněl na urážku a nikdy ji nenechal nepomstěnu, ať ho to stálo cokoli. A tak se čirou náhodou dostali do profese, která se pro ně stala časem tou nejvýnosnější. Jakmile jedna z válčících stran chtěla uzavřít mír a připravit schůzku, obrátila se na klan Bocchicchiů. Hlava klanu se ujala prvního vyjednávání a postarala se o potřebné rukojmí. Když například jel Michael na schůzku se Sollozzem, zůstal jeden Bocchicchiovec u Corleonových jako záruka za Michaelovu bezpečnost. Za tuto službu zaplatil Sollozzo. Kdyby Sollozzo byl Michaela zabil, byli by Corleonovci zabili rukojmího rodiny Bocchicchiů, kterého drželi u sebe. V tomto případě by se Bocchicchiovci pomstili Sollozzovi jako tomu, kdo zavinil smrt jejich rodinného příslušníka. A protože byli primitivové, nedali by se od pomsty ničím odradit, žádným výkupným. Ochotně obětovali vlastní život a toho, kdo je zradil, nic neochránilo. Rukojmí z klanu Bocchicchiů bylo tou nejbezpečnější zárukou.
Když tedy don použil k vyjednávání Bocchicchiovců a zařídil, aby pro každou famiglii, která se dostaví na mírové jednání, dodali rukojmí, nedalo se o upřímnosti jeho záměrů již pochybovat. Schůzka bude stejně bezpečná jako svatba.

Když byli rukojmí na místě, odbyla se schůzka v konferenční místnosti ředitele jedné menší obchodní banky, jejíž prezident byl donu Corleonovi zavázán; donovi patřila ostatně i část akcií, třebas byly zapsány na prezidentovo jméno. Ten s láskou vzpomínal na chvíli, kdy nabídl donu Corleonovi, že mu písemně potvrdí vlastnictví akcií, aby se vyloučil jakýkoli podvod.
Don Corleone byl hluboce pohoršen. „Svěřil bych vám celý svůj majetek,“ prohlásil rozhodně prezidentu banky. „Svěřil bych vám svůj život i blaho svých dětí. Neumím si ani představit, že byste mě, mohl někdy podvést či jinak zradit. V tom případě by se zhroutil celý můj svět, všechna má víra, že se vyznám v lidském charakteru. Samozřejmě, vedu si písemné záznamy, aby mí dědici věděli, kdyby se mi něco přihodilo, že máte něco pro ně v opatrování. Vím však, že až tady už nebudu a nebudu moct střežit zájmy svých dětí, vy se o ně věrně postaráte.“
Prezident banky byl velmi vnímavý a citlivý člověk, i když nebyl Sicilan. Dokonale dona pochopil. Padrinova prosba byla pro něho rozkazem a tak jednu sobotu byly famigliím k dispozici ředitelské kanceláře banky a konferenční místnost s pohodlnými koženými křesly a zaručeným soukromím.
Starost o bezpečnost v bance převzal malý oddíl pečlivě vybraných mužů, oblečených do stejnokrojů bankovní stráže. V deset hodin dopoledne už byli hosté shromážděni v konferenční místnosti. Kromě pěti newyorských famiglií tu bylo zastoupeno dalších deset famiglií z celých Spojených států s výjimkou Chicaga, této černé ovce jejich světa. Famiglie se už vzdaly snahy zcivilizovat Chicago, a pokládaly proto za zbytečné přizvat ty vzteklé psy k tak významné schůzce.
Hosté měli k dispozici bar a malý bufet. Každý účastník porady směl přivést jednoho pobočníka. Většina donů přivedla své consigliory, takže tam bylo poměrně málo mladých mužů. Jedním z nich byl Hagen a navíc jediný, kdo nebyl Sicilan. Všichni se na něho dívali zvědavě, jako na nějakou zrůdu.
Hagen věděl, jak se má chovat. Nemluvil, neusmíval se. O svého šéfa, do na Corleona, pečoval s hlubokou úctou, s jakou oblíbený vazal pečuje o svého krále; přinášel mu chlazené nápoje, zapaloval mu doutníky, přisouval popelník; činil tak uctivě, ale nikoli podlézavě. Hagen byl jediný člověk v místnosti, který věděl, koho představují portréty rozvěšené na stěnách vykládaných tmavým dřevem. Byly to většinou olejové portréty slavných finančníků. Jeden z nich představoval ministra financí Hamiltona. Hagen se neubránil myšlence, že Hamilton by asi schválil, že tahleta mírová porada se koná v bance. Nic nedokáže tak uklidnit, nic nepřispívá tak dokonale k uplatnění logického myšlení jako atmosféra peněz.
Příchod byl stanoven na dobu mezi půl desátou a desátou dopoledne. Don Corleone, v jistém smyslu hostitel, vždyť popud k mírovým rozhovorům vyšel od něho, se dostavil první; jednou z jeho mnoha ctností byla dochvilnost. Dalším příchozím byl Carlo Tramonti, který si jako doménu přivlastnil jižní část Spojených států. Byl to mimořádně hezký, na Sicilana poměrně vysoký muž středních let, s opálenou, temně hnědou pletí, vybraně oblečený a upravený. Vzhledem nepřipomínal Itala, spíš vypadal jako nějaký milionář, trávící čas rybolovem na své jachtě, jehož fotky jsou otiskovány v obrázkových časopisech. Své příjmy čerpala famiglia Tramontiů z hazardních her a ten, kdo se setkal s jejím donem, nemohl vytušit, s jakou krutostí si svou říši vydobyl.
Jako malý chlapec se vystěhoval ze Sicílie a usadil se na Floridě, kde dospěl; tam se stal zaměstnancem syndikátu maloměstských politiků z amerického Jihu, kteří měli pod palcem hazardní hry. Tito neobyčejně tvrdí, ostřílení chlapíci, spřažení s neobyčejně tvrdými, ostřílenými policejními úředníky neměli sebemenší podezření, že je takový přistěhovalý zelenáč jednou vyhodí ze sedla. Nebyli připraveni na jeho krutost a nedokázali jí čelit jen proto, že zisk, o který tu šlo, jim nestál za takové krveprolití. Policii si Tramonti získal větším podílem z výtěžku; a chrapounské gangstery, kteří ten podnik vedli s absolutním nedostatkem představivosti, prostě likvidoval. Tramonti navázal kontakty s Batistovým režimem na Kubě a investoval peníze do havanských hotelů, heren a nevěstinců, aby tam nalákal hráče z americké pevniny. Stal se mnohonásobným milionářem a majitelem jednoho z nejpřepychovějších hotelů v Miami Beachi.
Když vešel do konferenční místnosti, následován stejně opáleným consigliorim, objal dona Corleona a naladil soustrastný obličej na projev zármutku nad smrtí donova syna.
Přicházeli další donové. Všichni se navzájem znali, za ty dlouhé roky se setkávali ať už společensky nebo při obchodních jednáních. Chovali se k sobě s profesionální zdvořilostí a za svých mladších, chudších let si prokazovali i drobné služby. Po Tramontim přišel Joseph Zaluchi z Detroitu. Famiglia Zaluchiů vlastnila pod patřičnými pláštíky a krytím jedno ze závodišť v detroitské oblasti. Také jí patřila většina tamních hazardních heren. Zaluchi byl dobrosrdečně vypadající muž s obličejem jako měsíc, který obýval přepychovou vilu v detroitské elegantní čtvrti Grosse Point. Jeden z jeho synů se přiženil do staré, velmi známé americké rodiny. Zaluchi, stejně jako don Corleone, byl člověk znalý světa. V Detroitu docházelo v porovnání s ostatními městy, ovládanými famigliemi, k nejmenšímu počtu fyzických násilností; za poslední tři roky tam byly provedeny pouze dvě popravy. Ani Zaluchi nesouhlasil s obchodem s drogami.
Zaluchi s sebou přivedl svého consiglioriho a oba přistoupili k donu Corleonovi, aby ho objali. Zaluchi měl zvučnou americkou výslovnost s pouze nepatrnou stopou přízvuku. Byl konzervativně oblečen, vypadal jako opravdový obchodník, a byl pln upřímné, dobré vůle. „Jen váš hlas mě sem dokázal přivolat,“ řekl donu Corleonovi. Ten sklonil hlavu na výraz díků. Mohl počítat se Zaluchiovou podporou.
Další dva doni přijeli ze Západního pobřeží. Přicestovali jedním autem, byli totiž blízkými spolupracovníky. Frank Falcone a Anthony Molinari byli mladší než většina mužů, kteří se měli dostavit na schůzku; oběma bylo něco málo přes čtyřicet. Byli oblečeni poněkud méně formálně než ostatní, jejich chování tak trochu zavánělo Hollywoodem a navenek si počínali o trošku srdečněji, než bylo třeba. Frank Falcone kontroloval odborové organizace filmového průmyslu, herny ve filmových studiích a navíc organizaci na umísťování prostitutek, jejímž prostřednictvím dodával děvčata do nevěstinců ve státech amerického Dalekého západu. Do vlastního zábavního průmyslu se oběma donům ještě nepodařilo proniknout, jen Falcone se tam zatím nepatrně uchytil. Proto mu jeho kolegové nedůvěřovali.
Anthony Molinari kontroloval sanfranciské doky a byl neomezeným vládcem nad všemi sportovními sázkovými kancelářemi. Pocházel z italské rybářské rodiny a patřila mu nejlepší restaurace mořských specialit v San Francisku, na kterou byl tak pyšný, že, jak se tvrdilo, na ní prodělával, protože za podávané pokrmy účtoval příliš nízké ceny. Měl kamennou tvář profesionálního hazardního hráče a bylo o něm známo, že má také něco společného s pašováním drog z Mexika a z lodí připlouvajících z východních oceánů. Za pobočníky měli mladé, svalnaté muže, kteří zřejmě nebyli jejich poradci, nýbrž osobní strážci; ovšem ani ti se neodvážili přijít na tuto schůzku ozbrojeni. Všeobecně se vědělo, že ovládají karate, což ostatní dony sice mírně pobavilo, avšak neznepokojilo je to o nic víc, než kdyby kalifornští donové byli přišli se škapulíři posvěcenými samým papežem. Přitom je ovšem třeba poznamenat, že někteří z přítomných byli nábožensky založeni a věřili v Boha.
Dalším příchozím byl představitel bostonské famiglie. Byl to jediný don, jehož si ostatní nevážili. Znali ho jako člověka, který byl k svým „poddaným“ nespravedlivý a nemilosrdně je odíral. To by se ještě dalo omluvit, vždyť chování každého člověka je ovlivněno jeho touhou po penězích. Co se mu však odpustit nedalo, byla skutečnost, že nedokázal ve své říši udržet pořádek. V bostonské oblasti docházelo k příliš velkému počtu vražd, k příliš mnoha drobným válkám o moc, k nadbytečnému počtu samostatných, famiglií nepodporovaných akcí; příliš nestoudně se tam vysmívali zákonu. Jestliže chicagští mafiosové byli divoši, pak bostonští byli gavuni - neotesaní lotři, hulváti. Bostonský don se jmenoval Domenick Panza; byl to malý, rozložitý chlapík, který - jak se jeden z donů o něm vyjádřil - vypadal jako zloděj.
Clevelandský syndikát, snad nejmocnější z těch organizací, které se výlučně věnovaly hazardním hrám, byl zastoupen jemně vyhlížejícím postarším mužem vyhublého obličeje a sněhobílých vlasů. Říkalo se mu, nikoli ovšem do očí, „Žid“, protože měl kolem sebe víc židovských pomocníků než sicilských. Dokonce se tvrdilo, že nejraději by byl jmenoval consigliorim nějakého Žida, ale toho se neodvážil. Tak či onak, jestliže se o famiglii dona Corleona v důsledku Hagenova postavení hovořilo jako o irském gangu, pak famiglia dona Vincenta Forlenzy byla poněkud připadněji označována jako židovská famiglia. Jinak byl don Vincent pánem neobyčejně výkonné organizace a vědělo se o něm, že vzdor jemným rysům ani jednou neomdlel při pohledu na krev. Vládl železnou rukou, oblečenou do sametové politické rukavice.
Jako poslední přišli zástupci newyorských pěti famiglií a Hagena překvapilo, oč impozantněji, důrazněji působí těchto pět mužů než jejich kolegové z venkova, úplní burani. Newyorští donové byli totiž typickými představiteli staré sicilské tradice byli to muži s „břichem“. Břicho znamená v přeneseném smyslu moc a odvahu a doslova kus lidského těla; u nich jako by tyto pojmy byly navzájem nerozlučně spjaty (tak tomu ovšem na Sicílii skutečně bylo). Byli to statní, zavalití muži s masívními lvími hlavami, výraznými rysy, masitými klenutými nosy, silnými ústy a těžkými, ochablými lícemi. Nebyli ani příliš dobře oblečeni, ani příliš pečlivě upraveni; vypadali jako lidé, kteří mají plno práce a nemají čas na nějaké nesmysly či ješitnost.
Anthony Stracci ovládal newjerseyskou oblast a nákladní dopravu v dokách manhattanské Západní čtvrti. V New Jersey mu patřily herny a byl úzce spjat s politickou mašinérií Demokratické strany. Měl park těžkotonážních nákladních aut, která mu přinášela velké zisky, a to zejména proto, že jezdila s těžším nákladem, než bylo povoleno, a silniční vážní inspektoři je ani nezastavovali, ani nepokutovali. Tato nákladní auta přispívala k ničení vozovek a napáchané škody pak opravovala Stracciho firma, specializovaná na silniční stavitelství, která dostávala výnosné státní zakázky. Byla to činnost přímo ideální - obchod, který sám o sobě vytvářel další obchod. I Stracci byl staromódní a nikdy neměl nic společného s prostitucí; protože však vyvíjel obchodní činnost v přístavech a docích, nezbylo mu nic jiného než se dát vtáhnout do obchodu s drogami. Z pěti newyorských famiglií stojících proti Corleonovcům byla jeho famiglia nejméně vlivná, ale nejlépe organizovaná.
Ottilio Cuneo řídil famiglii, ovládající severní část státu New York; organizovala pašování italských přistěhovalců z Kanady, měla v rukou všechny herny své oblasti a vykonávala právo veta při udělování státních koncesí k provozování dostihových drah. Cuneo byl neobyčejně roztomilý člověk s veselou kulatou tváří venkovského pekaře, který na veřejnosti vystupoval jako majitel velké mlékárenské firmy. Byl z lidí, co milují děti, a nosil po kapsách plno cukrátek, aby vždycky mohl potěšit některé ze svých četných vnoučat nebo malých dětí svých společníků. Nosil plstěný širák s obrubou sklopenou kolem dokola jako ženský klobouk proti slunci, který jeho již beztak kulaťoučký obličej rozšiřoval do výrazu naprosté dobrosrdečnosti. Byl jedním z mála donů, kteří nikdy nebyli zatčeni, a o jejichž skutečné činnosti neměl nikdo ani tušení. A to natolik, že byl členem městských komisí a Newyorská obchodní komora ho dokonce zvolila za „Podnikatele roku ve státě New Yorku“.
Nejbližším spojencem famiglie Tattagliových byl don Emilio Barzini. Patřily mu různé herny v Brooklynu a v Queensu. Část příjmů mu plynula z prostituce. Dostával podíly z loupežných přepadů. Pod jeho kontrolou byl celý Staten Island. Patřily mu některé sportovní sázkové kanceláře v Bronxu a Westchesteru. Účastnil se obchodu s narkotiky. Měl úzké styky s Clevelandem a Západním pobřežím a patřil mezi těch několik málo prozíravců, kteří měli zájmy v Las Vegas a v Renu, jediných dvou otevřených městech státu Nevada. Jeho působištěm byly také Miami Beach a Kuba. Podle všeho byla jeho famiglia v New Yorku, a z toho důvodu tedy v celých Spojených státech, nejmocnější famiglií po Corleonových, a Barziniho vliv sahal až na Sicílii. Měl prsty v každém myslitelném nezákonném obchodě. Tvrdilo se o něm, že se dokonce zachytil na Wall Street. Od samého počátku války podporoval famiglii Tattagliů penězi i vlivem. Jeho touhou bylo stát se místo dona Corleona nejmocnějším a nejváženějším předákem mafie ve Spojených státech a urvat pro sebe kus jeho říše. V mnohém se donu Corleonovi podobal, byl však modernější, světa zna, lejší, praktičtější. Jeho nebylo možné pokládat za starého papriku. Měl důvěru mladších, novějších, vzhůru se deroucích předáků. Byl to člověk silného charakteru, ale studený; nebyla v něm ani špetka srdečnosti dona Corleona. V této chvíli to asi byl nejváženější člen celé skupiny.
Posledním příchozím byl don Phillip Tattaglia, hlava famiglie Tattagliových, která se otevřeně podporováním Sollazza postavila proti moci Corleonovců a téměř zvítězila. A přestojím ostatní kupodivu tak trochu opovrhovali. Bylo totiž všeobecně známo, že se dal ovládnout Sollozzem a že ho ten mazaný Turek vodil za nos. Činili ho odpovědným za celý zmatek a rozruch, který tak uškodil každodennímu chodu obchodních záležitostí newyorských famiglií. Navíc to byl třiašedesátiletý světák a sukničkář. A měl dost příležitostí, aby mohl této své slabostí holdovat.
Famiglia Tattagliů totiž obchodovala s ženami. Hlavním oborem její činnosti byla prostituce. Kontrolovala také většinu nočních podniků ve Spojených státech, a mohla proto kteréhokoli talentovaného umělce kamkoli umístit. Phillip Tattaglia se nijak neštítil použít násilí, aby dostal do područí slibné zpěváky a komiky anebo aby se vetřel do gramofonového průmyslu. Nicméně hlavním zdrojem jeho příjmů zůstávala prostituce.
Ostatním donům se protivil.
Byl to ufňukanec, neustále si stěžoval na režii zatěžující jeho podnikání. Všechen zisk pohlcují účty za prádlo, za všechny ty špinavé ručníky (ale přitom byl majitelem prádelny, která tuto práci konala). Holky jsou líné a nespolehlivé, utíkají mu, páchají sebevraždy. Pasáci jsou proradní a nepoctiví a nemají smysl pro věrnost. Dobří pracanti se shánějí nesnadno. Mladí chlapci ze sicilské krve ohrnují nad takovou prací nos a pokládají za nedůstojné obchodovat s ženami a využívat jich; ti samí ničemové by ovšem s písničkou na rtech a s křížem na krku klidně podřezali druhému krk. Takovými stížnostmi měl Phillip Tattaglia ve zvyku častovat lhostejné a pohrdavé posluchačstvo. Nejvíce však naříkal na úřady, v jejichž pravomoci bylo vydávat a rušit oprávnění k prodeji alkoholických nápojů v jeho nočních podnicích a kabaretech. Zapřísahal se, že z peněz, které těmhle zlodějským strážcům úředních pečetí vyplatil, nadělal víc milionářů než celý Wall Street.
Jeho málem vítězná válka proti famiglii Corleonovců mu však kupodivu nezískala úctu, jakou si zasloužila. Vědělo se totiž, že zdrojem jeho síly byl napřed Sollozzo a později famiglia Barziniových. Přitěžovalo mu také, že výhody, kterou mu poskytl moment překvapení, nedokázal využít k dosa žení úplného vítězství. Kdyby si vedl lip, bylo by se všem nepříjemnostem dalo jistě zabránit. Smrt dona Corleona by byla znamenala konec války.
Don Corleone a Phillip Tattaglia přišli v této válce o syny, a bylo proto na místě, že se přivítali pouze zdvořilou úklonou. Don Corleone byl středem pozornosti, všichni na něho napjatě hleděli, aby odhadli, jak ho poznamenaly rány a porážky. Každého zejména mátlo, proč vlastně po smrti nejmilejšího syna žádá o mír. Přiznává tím přece porážku a téměř určitě si tím způsobí omezení své moci. Ostatně se to brzy dozvědí.
Přítomní se vítali, podávaly se drinky a uplynula skoro další půlhodina, než don Corleone zasedl na své místo u stolu z leštěného ořechového dřeva. Hagen se skromně posadil na židli kousek vlevo za donem. To bylo znamení pro ostatní dony, aby se odebrali ke stolu. Jejich pobočníci usedli za ně, consiglioriové co nejblíž, aby jim v případě potřeby mohli ihned poskytnout radu.
Jako první promluvil don Corleone a hovořil, jako by se nic nebylo stalo. Jako by nebyl býval těžce zraněn, jeho nejstarší syn zavražděn, jeho říše v troskách a jeho vlastní rodina rozprchlá - Freddie na Západě pod ochranou famiglie Molinariů a Michael ukrytý v pustinách Sicílie. Hovořil klidným hlasem, v sicilském dialektu.
„Chci vám všem poděkovat za to, že jste přišli,“ řekl. „Pokládám to za službu prokázanou mně osobně, a jsem proto zavázán každému z vás i vám všem dohromady. A proto hned zpočátku vás ujištuju, že jsem sem nepřišel, abych se s vámi přel nebo vás chtěl přemlouvat, nýbrž výhradně abych vás přesvědčil a - jako rozumný muž - učinil všechno možné pro to, abychom se rozešli jako přátelé. Dávám na to své slovo a ti z vás, kdo mě znají, vědí, že své slovo nedávám lehkomyslně. A teď přistupme k věci. Jsme tu všichni ctihodní muži a nemusíme si tedy navzájem poskytovat záruky jako nějací advokáti.“
Odmlčel se. Nikdo z mužů nepromluvil. Někteří pokuřovali doutníky, jiní usrkovali drinky. Byli to dobří posluchači, trpěliví lidé. Společné měli ještě jedno. Byli to lidé, jakých je na světě jen málo, lidé, kteří odmítali uznat moc organizované společnosti, lidé, kteří odmítali nadvládu druhých. Neexistovala žádná síla, žádný smrtelník, jimž by se podrobili, pokud by sami nechtěli. Byli to lidé, kteří si svou svobodnou vůli chránili úskoky a vraždou. Jejich vůli dokázala zvrátit pouze smrt. Nebo pádné argumenty.
Don Corleone vzdychl. „Jak mohlo všechno zajít tak daleko?“ otázal se řečnicky. „No, na tom nezáleží. V minulosti se udělalo mnoho hloupostí. Bylo to nešťastné, zbytečné. Přesto mi však dovolte, abych vám události vyložil tak, jak je vidím já.“
Odmlčel se a čekal, zda někdo nevznese námitky proti tomu, aby vyslovil svůj názor na celou záležitost.
„Bohudík se mi zdraví již vrátilo a budu tedy snad moci přispět k tomu, abychom tuhle záležitost dali do pořádku. Snad byl můj syn příliš zbrklý, příliš tvrdohlavý. Nepopírám to. Jen mi dovolte říci, že Sollozzo se na mě obrátil s obchodním návrhem a požádal mě, abych mu poskytl své peníze a svůj vliv. Řekl, že podílníkem v téhle záležitosti je famiglia Tattagliů. Předmětem obchodu byly drogy a o ty nemám zájem. Jsem klidný člověk a tato branže je na můj vkus příliš rušná. Tohle jsem Sollozzovi vysvětlil, s veškerou úctou k němu a k famiglii Tattagliů. Odmítl jsem ho s naprostou zdvořilostí. Ujistil jsem ho, že jeho podnikání nebude překážet mému, že nemám námitek, aby si tímto způsobem vydělával na živobytí. Měl mi to za zlé a uvalil neštěstí na hlavy nás všech. Nu takový je život. Každý z nás, co jsme tady, by jisté mohl vyprávět o svých potížích. Ale o to mi nejde.“
Don Corleone se odmlčel a kývl na Hagena, aby mu přinesl něco studeného k pití. Hagen mu rychle posloužil. Don Corleone si svlažil ústa. „Jsem ochoten uzavřít mír,“ pokračoval. „Tattaglia ztratil syna, já jsem ztratil syna. Jsme vyrovnáni. Kam by svět dospěl, kdyby lidé zcela nerozumně chovali k sobě neustále zášť? Vždyť právě v tom tkví neštěstí Sicílie, kde lidé mají tolik práce s vendettami, že ani nemají čas vydělávat svým rodinám na chléb. Jaká bláhovost! Proto vám teď říkám, vraťme se k situaci, jaká panovala předtím. Nepodnikl jsem žádné kroky, abych zjistil, kdo mého syna zradil a zabil. A jestliže uzavřeme mír, ani pak nic takového nepodniknu. Můj nejmladší syn nemůže přijít domů, a musím dostat záruky, že až všechno zařídím tak, aby se mohl bezpečně vrátit, mu nebude ze strany úřadů hrozit žádný zákrok, žádné nebezpečí. Jakmile toto vyřešíme, třeba si budeme moci pohovořit o ostatních věcech, které nás všechny zajímají, a tak si ještě dnes navzájem prokážeme užitečnou službu.“ A s výrazným, a přece rezignovaným, posunkem dodal: „O víc nežádám.“
Byl to dobrý projev. Byl to opět starý don Corleone. Rozumný. Přizpůsobivý. Laskavý. Ale nikomu neušlo, že poukázal na své dobré zdraví, a to znamenalo, že vzdor neúspěchu, který potkal famiglii Corleonových, ho nelze podceňovat. Pozornosti neušla ani jeho slova, že je zbytečné hovořit o jiných záležitostech, dokud nebude uzavřen mír, o který žádal. A neušlo pozornosti, že trvá na obnovení starého statu quo a že se nehodlá ničeho vzdát, i když v minulém roce utrpěl těžké škody.
Donu Corleonovi však neodpověděl Tattaglia, nýbrž Emilio Barzini. Hovořil stručně a věcně, ale nijak hrubě či urážlivě. „To všechno je ovšem pravda,“ řekl, „jenže je třeba ještě něco dodat. Don Corleone je příliš skromný. Zůstává totiž skutečností, že Sollozzo a Tattagliové se bez podpory dona Corleona nemohli do nového obchodu vůbec pustit. Jeho nesouhlas je ve skutečnosti poškodil. Není to ovšem jeho chyba. Soudcové a politici, kteří jsou ochotni poskytovat služby donu Corleonovi, a to i v případě drog, by se totiž určitě nedali ovlivnit nikým jiným, jakmile by šlo o narkotika. Sollozzo by ten obchod nebyl mohl rozjet, pokud by neměl nějakou záruku, že se s jeho lidmi bude zacházet mírně. Tohle není pro nás nic nového, jinak by z nás všech byli chudáci. A teď, poté co se zvýšily trestní sazby, je se soudci a prokurátory těžké pořízení, když jim někdo z našich lidí padne kvůli narkotikům do rukou. I Sicilan odsouzený na dvacet let by nakonec mohl porušit zákon omerty a začít zpívat. K tomu nesmí dojít. Don Corleone má celý tenhle aparát v hrsti. Odmítá-li nám dovolit, abychom ho použili pro sebe, nejedná jako přítel. Bere tím našim famigliím chléb od úst. Časy se změnily, dnes to už není jako za starých dob, kdy si každý mohl jít vlastní cestou. Jestliže Corleone má pod palcem všechny soudce v New Yorku, pak se musí o ně podělit nebo dovolit, abychom jich použili i my ostatní. Za takové služby nám pochopitelně může předložit účet, ani kuře zadarmo nehrabe. Ale musí nám dovolit čerpat vodu ze své studny. To je jasné.“
Když Barzini domluvil, rozhostilo se ticho. Hranice byly vytyčeny, návrat k starému statu quo už nepřicházel v úvahu. Mnohem důležitější ovšem bylo Barziniho jasné prohlášení, že nebude-li uzavřen mír, přidá se ve válce proti Corleonovi otevřeně k Tattagliovcům. A kromě toho trefil do černého upozorněním, že všichni si ochrání životy a majetky jen tehdy, budou-li si vzájemně prokazovat služby, a že tedy odepření služby, o niž požádá přítel, je aktem agrese. Nikdo přece nežádá o službu lehkovážně, a proto ji nelze ani lehkovážně odmítnout.
Nakonec se znovu ujal slova don Corleone. „Přátelé, neučinil jsem tak nikomu navzdory. Všichni mě přece znáte. Kdy jsem odmítl někomu pomoc? Něco takového se příčí mé povaze. V onom případě jsem ovšem odmítnout musel. Proč? Protože jsem přesvědčen, že nás tenhle obchod s drogami v budoucích letech zničí. Proti tomuto druhu podnikání je v naší zemi příliš velký odpor. Drogy jsou něco jiného než whisky nebo hazard či dokonce ženské, neboť tohle většina lidí chce a církevní a vládní pezzi da novanta jim to zakazují. Ale drogy jsou nebezpečím pro každého, kdo má s nimi co dělat. Mohly by vážně ohrozit všechny naše ostatní obchody. A dovolte, abych přiznal, že mi opravdu velice lichotí přesvědčení, že mám u soudců a policie tak velký vliv. Kéž by tomu tak bylo! Určitý vliv mám, jenže mnozí z těch, kdo si váží mé rady, by si jí přestali vážit, kdyby náš vztah byl zatížen drogami. S takovými věcmi nechtějí mít nic společného a jsou proti nim zásadně zaujati. I policisté, kteří nám jdou při hazardních hrách a jiných věcech na ruku, by nám u drog na ruku nešli. Proto žádat ode mě službu v této věci znamená žádat, abych prokázal sám sobě špatnou službu. Budete-li to však vy všichni pokládat za nezbytné, aby se tak urovnaly i ostatní záležitosti, pak jsem ochoten souhlasit.“ Když don Corleone domluvil, nastalo v místnosti uvolnění, provázené šepotem a poznámkami jednotlivých účastníků. Don Corleone ustoupil v důležitém bodě. Poskytne ochranu každému organizovanému obchodu s drogami. Vlastně skoro úplně přistoupil na původní Sollozzův návrh, pokud bude ovšem podpořen všemi shromážděnými delegáty. Přitom bylo všem jasné, že sám nebude zúčastněn na operační fázi celého obchodu a že do něj nebude investovat žádné peníze. Bude jedině celou akci chránit tím, že dá k dispozici svůj vliv u policie a soudního aparátu. Již to samo bylo obrovským ústupkem.
Donu Corleonovi odpověděl losangelský don Frank Falcone: „Dnes se už naši lidé nedají ničím odradit od toho, aby se do tohoto kšeftu nepouštěli. Pouštějí se do něj na vlastní pěst už teď a dostávají se do pěkných šlamastik. Kouká z toho příliš mnoho peněz, než aby odolali. Je proto pro nás mnohem větším nebezpečím, jestli se toho budeme nadále stranit. Ovládneme-li obchod s drogami, budeme ho alespoň moct chránit, lépe zorganizovat a zajistit, aby nezpůsobil tolik nepříjemností. Mít podíl na téhle branži není samo o sobě nic špatného, ale musí být pod dohledem a ochranou, musí být zorganizovaný a nesmíme připustit, aby si tam každý dělal, co chce, jako nějaká tlupa anarchistů.“
Detroitský don, jenž byl Corleonovi nakloněn víc než kdokoli z ostatních, se v zájmu rozumu rovněž postavil proti stanovisku svého přítele. „Já osobně v drogy nevěřím. Už řadu let vyplácím svým lidem zvláštní příplatek, aby se do téhle branže nezamíchali. Ale bylo to marné, nic to nepomohlo. Někdo k nim přijde a řekne jim: „Mám pudr, jestli seženeš tři čtyři tisíce dolarů a vrazíš je do toho, můžeme při distribuci vydělat dobrých padesát tisíc.“ Kdo dokáže odolat takovému výdělku? A potom mají s těmihle drobnými vedlejšími kšeftíky tolik co dělat, že zanedbávají práci, za kterou jim platím. V drogách je ještě obrovská spousta peněz. Kšeft s nimi se čím dál tím víc rozrůstá. Ničím se už nedá zarazit, a proto ho musíme ovládnout a postavit ho na solidní bázi. Nechci, aby se drogy prodávaly v okolí škol, nechci, aby se prodávaly dětem. To je infamita. Ve svém městě se pokusím omezit jejich prodej jenom na černochy, na barevné. Jsou to nejlepší zákazníci, nadělají nejméně těžkostí a přitom je to zvěř. Nemají žádnou úctu k svým manželkám nebo rodinám, ani k sobě samým. Ať si klidně zatratí duši drogami. Něco se ovšem musí stát, nemůžeme přece připustit, aby si lidé dělali, co chtějí, a tak nás dostávali všechny do nepříjemností!“
Řeč detroitského dona byla přijata s hlasitým souhlasným šumem. I on udeřil hřebík na hlavičku. Lidé si ani nechtěli dát zaplatit, aby se nedávali na obchodování s drogami. Poznámky o dětech přičetli jeho známému citlivůstkářství, jeho dobrému srdci. Ostatně kdo by už prodával drogy dětem? Kde by na ně děti vzaly peníze? Poznámky o barevných ani nezaregistrovali. Černochy pokládali za něco zcela bezvýznamného, nic z nich nekoukalo. Tím, že černoši připustili, aby se stali prachem pod nohama společnosti, jen prokázali, jak jsou bezvýznamní; a pokud se detroitský don o nich vůbec zmínil, jen tím dokázal, že se jako obvykle rozptyluje nepodstatnými problémy.
Postupně promluvili i ostatní donové. Každý z nich odsoudil obchod s drogami jako zlo, které způsobuje těžkosti, ale všichni se shodli v názoru, že potlačit se už nedá. Prostě proto, že se v něm dá vydělat příliš mnoho peněz a že se tedy vždycky najdou lidé, kteří budou riskovat cokoli, jen aby tady něco ukořistili. Taková už je lidská povaha.
Nakonec se dohodli. Obchod s drogami se povoluje a don Corleone mu musí na východě Spojených států poskytnout určitou ochranu před zákonem.
Bylo dohodnuto, že famiglia Tattagliů a Barziniů převezme většinu tohoto obchodu a to zejména ty operace, které se provádějí ve velkém měřítku. Když toto bylo vyřízeno, mohla se porada věnovat ostatním záležitostem širšího dosahu. Bylo třeba vyřešit mnoho složitých problémů. Bylo dohodnuto, že Las Vegas a Miami zůstanou otevřenými městy, kde bude smět vyvíjet činnost každá famiglia. Všichni se shodli v tom, že tato města mají budoucnost. Bylo rovněž dohodnuto, že se v nich nepřipustí žádné násilné akce a že je třeba odtamtud vyhnat všechny malé zločince. Dále bylo dohodnuto, že v naléhavých případech, zejména u nutných poprav, jež by mohly vyvolat příliš velké pohoršení veřejnosti, musí akci schválit Velká rada. Bylo dohodnuto, že pistolníkům a ostatním vojákům musí být zabráněno dopouštět se ozbrojených přepadů nebo používat při vyrovnávání osobních sporů násilí. Bylo dohodnuto, že famiglie si budou na požádání poskytovat nejrůznější služby, jako propůjčovat popravčí a prokazovat si technickou pomoc při určitých akcích, například při podplácení porotců, což v některých případech může být životně důležité. Tato jednání byla vedena neformálně, přátelsky a na vysoké úrovni; trvala pěkně dlouho a byla přerušena jen v době, kdy donové obědvali nebo se šli k bufetu napít.
Nakonec se don Barzini pokusil schůzku ukončit. „Tak, to by tedy bylo všechno. Dosáhli jsme míru a dovolte mi, abych vzdal úctu donu Corleonovi, kterého všichni po celá ta léta známe jako čestného muže. Jestli vzniknou mezi námi nové neshody, můžeme se opět sejít, není třeba znovu se dopouštět nepředložeností. Pokud jde o mě, nevidím na své další cestě žádné překážky. Jsem rád, že se všechno urovnalo.“
Jedině Phillip Tattaglia byl ještě trochu znepokojený. Pro zavraždění Santina Corleona se v případě, že by válka znovu vypukla, stal nejzranitelnějším z přítomných. Nakonec tedy přece jen promluvil, ačkoli do této chvíle mlčel.
„Pokud jsme se zde na všem shodli, jsem ochoten zapomenout na vlastní neštěstí. Ale rád bych slyšel, jaké spolehlivé záruky mi don Corleone může poskytnout. Pokusí se o nějakou osobní pomstu? Nezapomene, až uplyne čas a jeho postavení se třeba upevní, že jsme si odpřisáhli přátelství? Kdo mi zaručí, že za tři nebo čtyři roky nebude mít pocit, že mu bylo ukřivděno, že byl k téhle dohodě přinucen proti své vůli a že ji proto může klidně porušit? Budeme se muset celou tu dobu mít jeden před druhým na pozoru? Nebo můžeme skutečně odtud odejít s mírem v srdci a s klidnou myslí? Dá nám Corleone všechny své záruky tak, jako je teď dávám já?“
A tehdy pronesl don Corleone řeč, na kterou se bude ještě dlouho vzpomínat; znovu utvrdila jeho postavení jako nejpředvídavějšího státníka mezi nimi, člověka hluboce rozumného, od srdce upřímného a věcného. V této řeči vyslovil výrok, který se svým způsobem stal stejně proslulým jako Churchillův výrok o železné oponě, i když výrok dona Corleona pronikl na veřejnost teprve po více než deseti letech.
Tentokrát povstal, aby oslovil shromáždění. Byl malé postavy, po „nemoci“ trochu zhubl a už na něm také byla trochu vidět šedesátka, ale přesto se ani v nejmenším nedalo pochybovat, že je opět při staré síle a pevně třímá otěže svých duševních schopností.
„Nebyli bychom přece vůbec lidmi,“ řekl, „kdybychom neměli rozum. Nebýt tomu tak, nebyli bychom o nic lepší než zvířata v džungli. Ale máme rozum, můžeme se navzájem přesvědčovat a můžeme přesvědčovat sami sebe. Z jakých příčin bych tedy měl znovu rozvířit zmatky, násilí a celé to vření? Můj syn je mrtev a to je neštěstí, ale musím je snášet já a nesmím nutit nevinný svět kolem sebe, aby trpěl se mnou. A proto vás ujištuji a dávám své slovo, že nikdy nebudu usilovat o pomstu, že nikdy nebudu pátrat po skutcích, které se staly v minulosti. Odejdu odtud s upřímným srdcem.
Dovolte mi však připomenout, že máme za povinnost neustále střežit své zájmy. My všichni tady jsme muži, kteří odmítli dát se klamat, kteří odmítli stát se loutkami tančícími na provázku, tahaném těmi nahoře. Tahle země nám přinesla blahobyt. Už nyní si naše děti vybudovaly většinou lepší život. Někteří z vás máte syny, kteří jsou profesoři, vědci, hudebníci, a jste šťastni. Třeba právě z vašich vnoučat budou noví pezzi da novanta. Nikdo z nás, co jsme tady, nechceme, aby naše děti kráčely v našich šlépějích; náš život byl příliš tvrdý. Mají možnost být jako druzí a naše odvaha jim získává postavení a bezpečí. Já sám už mám vnoučata a doufám, že jedno z jejich dětí se někdy stane kdo už to může vědět, třeba guvernérem nebo prezidentem Spojených států - tady v Americe není nic nemožného. Musíme ovšem držet krok s dobou. Čas revolverů, vraždění a krveprolévání už minul. Musíme být mazaní jako ti jejich obchodníci, je z toho víc peněz a přinese to větší prospěch našim dětem a našim vnukům.
Za naše skutky ani v nejmenším neodpovídáme těm vysokým pánům, těm pezzům da novanta, kteří si osobují právo rozhodovat, jak máme nakládat se svými životy, kteří vyhlašují války pro ochranu svých majetků a nás nutí v nich bojovat. Kdo už nám může nakázat, abychom byli poslušni zákonů, které vydávají k svému prospěchu a k naší škodě? A jakým právem se vůbec opovažují zasahovat do našich zkušeností, když se staráme o vlastní zájmy? Sono cosa nostra,“ prohlásil don Corleone, „tohle je naše věc. Svůj svět si budeme spravovat sami, protože to je náš svět, cosa nostra. A proto musíme držet spolu, abychom se ubránili před zásahy zvenčí. Jinak nám dají kroužek do nozder, jak ho dali všem těm miliónům Neapolitánců a ostatních Italů v téhle zemi!
Z tohoto důvodu se vzdávám pomsty za smrt svého syna, pro blaho nás všech. Přísahám vám teď, že pokud budu odpovídat za činy své famiglie, tak bez závažného důvodu či krajní provokace nezdvihneme proti nikomu z vás ani prst. Pro společné blaho jsem ochoten obětovat i své obchodní zájmy. Na to vám dávám své slovo, za to ručím svou ctí, a mezi vámi jsou mnozí, kdo vědí, že jsem se nikdy nezpronevěřil ani jednomu, ani druhému.
Je tu však jedna věc, na níž mám osobní zájem. Můj nejmladší syn musel uprchnout, protože byl nařčen z vraždy Sollozza a toho policejního kapitána. Musím nyní podniknout kroky, aby se mohl bezpečně vrátit domů, očištěn ze všech těchhle falešných obvinění. To je má věc a já ty kroky podniku sám. Možná že budu muset najít pravé viníky, možná budu muset přesvědčit úřady o synově nevině, možná že svědkové a udávači odvolají své lži. Ale znovu vám říkám, je to má věc a věřím, že se mi podaří syna přivést domů.
Dovolte mi však, abych řekl toto. Jsem člověk pověrčivý, a k téhle bláhové slabosti se tady přiznávám. Kdyby tedy mého nejmladšího syna měla postihnout nějaká neštastná nehoda, kdyby ho nějaký policista náhodou zastřelil, kdyby se oběsil ve své cele, kdyby se objevili noví svědkové, dosvědčující jeho vinu, jistě bych ve své pověrčivosti byl přesvědčen, že to byl výsledek zlé vůle, kterou někdo z vás tady přece jen i nadále choval. Dovolte, abych zašel ještě dál. Kdyby mého syna zasáhl blesk, budu z toho vinit někoho z vás. Kdyby se jeho letadlo zřítilo do moře nebo jeho loď se potopila pod hladinu oceánu, kdyby ho sklátila smrtelná choroba, kdyby do jeho automobilu narazil vlak, i pak je má pověrčivost taková, že bych to kladl za vinu zlé vůli někoho z vás. A tuto zlou vůli, tuto smůlu bych vám, pánové, nikdy nemohl odpustit. A teď mi dovolte, abych vám přísahal u hlav svých vnoučat, že jinak nikdy neporuším mír, který jsme tu uzavřeli. Vždyť koneckonců jsme - nebo snad nejsme? - lepšími než ti pezzi da novanta, kteří jenom za našeho života zabili nespočetné milióny lidí!“
Nato don Corleone odstoupil od stolu a přešel na druhý konec k místu, kde seděl don Phillip Tattaglia. Tattaglia povstal, aby ho pozdravil, a oba muži se objali a políbili na tvář. Ostatní donové jim tleskali a rovněž vstali, aby si vzájemně potřásli rukama a blahopřáli donu Corleonovi a donu Tattagliovi k jejich novému přátelství. Nebylo to sice nejvřelejší přátelství na světě, jistě si nebudou vyměňovat vánoční blahopřání a dárky, ale alespoň se nebudou vzájemně vraždit. V jejich světě takové přátelství stačilo, víc už třeba nebylo.
Protože jeho syn Freddie byl pod ochranou famiglie Molinariů na Západě, zastavil se don Corleone ještě u sanfranciského dona, aby mu poděkoval. Molinari mu toho o Freddiem řekl dost, aby si don Corleone mohl domyslet, že Freddie tam našel své hnízdečko, že je tam šťastný a že se z něho stal sukničkář. Zřejmě má vrozené nadání na vedení hotelu. Don Corleone udiveně potřásl hlavou, jak už to u otců bývá, když se dozvědí o netušených talentech svých dětí. Není snad pravda, že leckdy i největší neštěstí přinese nečekané dary? Oba se shodli, že tomu tak je. Corleone dal sanfranciskému donu jasně na srozuměnou, že mu je zavázán za velkou službu, kterou mu poskytuje ochranou Fredieho. Naznačil mu, že využije svého vlivu k tomu, aby důležitá telefonická spojení, jichž se používalo k oznamování dostihových výsledků, byla jeho lidem stále k dispozici, a to bez ohledu na případné změny v mocenské struktuře, ke kterým by mohlo v příštích letech dojít. Byla to důležitá záruka už jen proto, že boj o toto výhodné spojení byl stále ještě otevřenou ranou, navíc komplikovanou faktem, že v něm mělo prsty i Chicago. Jenže ani v této říši barbarů nebyl don Corleone bez vlivu a jeho slib měl tedy cenu zlata.
Do rezidence v Long Beachi se don Corleone, Hagen a Rocco Lampone, řidič a tělesný strážce v jedné osobě, vrátili až večer. Jak vcházeli do domu, upozornil don Hagena: „Věnuj trochu pozornosti našemu řidiči, tomu Lamponovi. Podle mého by si ten chlapík zasloužil něco lepšího.“ Poznámka Hagena udivila. Po celý den nepromluvil Lampone jediné slovo, dokonce na ty dva na zadním sedadle ani nepohlédl. Přidržel vždy donovi dvířka, a když vyšli z banky, stál už vůz před budovou, prostě vykonával všechno korektně, jenže o nic líp než kterýkoli jiný zkušený šofér. Donův zrak zřejmě postřehl něco, čeho si on nevšiml.
Don propustil Hagena a vyzval ho, aby se k němu vrátil po večeři. Ať ale nepospíchá a trochu si odpočine, protože toho mají hodně co projednat a porada se určitě protáhne hluboko do noci. Don rovněž přikázal Hagenovi, aby přizval Clemenzu a Tessia. Ať přijdou v deset hodin, ne dříve, a Hagen ať je ještě předtím informuje o všem, co se toho dne na Velké radě událo.
V deset hodin na ně don čekal ve své kanceláři, v oné rohové místnosti, v níž byla knihovna s právnickými knihami a donův osobní telefon. Na stolku stál podnos s lahvemi whisky, ledem a sodovkou. Don se pomalu rozhovořil.
„Dnes odpoledne jsme uzavřeli mír. Zavázal jsem se svým slovem a svou ctí, a to vám všem musí plně stačit. Jenže našim přátelům nelze zcela věřit, a musíme proto být i nadále na stráži. Nechceme se dožít dalších nepříjemných malých překvapení.“ Don se obrátil k Hagenovi. „Dal jsi propustit rukojmí Bocchicchiovců?“
„Hned po návratu jsem zatelefonoval Clemenzovi,“ přitakal Hagen.
Corleone se obrátil k rozložitému Clemenzovi. Caporegime přikývl.
„Propustil jsem je. Pověz mi, padrino, může vůbec bejt Sicilan tak hloupej, nebo to tihle Bocchicchiové jenom kamuflujou?“
Don Corleone se pousmál. „Jsou natolik chytří, aby si dobře žili. Proč by tedy měli být o něco chytřejší? Ostatně zmatky na tomhle světě nevyvolávají Bocchicchiové. Máš ovšem pravdu, sicilský fištron nemají!“
Teď, když válka končila, byli všichni mnohem klidnější. Don Corleone dokonce sám namíchal drinky a každému z nich podal sklenku. Pak začal opatrně usrkovat a zapálil si doutník.
„Nepřeju si, aby se podnikly jakékoli kroky, které by měly vést k odhalení toho, co se stalo Sonnymu; je to za námi a musíme na to zapomenout. Chci, abychom ve všech směrech spolupracovali se všemi famigliemi, i když třeba budou příliš chamtivé a nedostaneme ze všeho podíl, jaký by nám právem náležel. A dokud nenajdu způsob, jak dosáhnout Michaelova návratu domů, tak nic nesmí tenhle mír narušit, i kdyby došlo k nevím jaké provokaci. Na vás pak chci, abyste se všichni soustředili především na tenhle úkol. Uvědomte si, že až se Michael vrátí domů, tak se musí vrátit do absolutního bezpečí. Nemám na mysli nebezpečí, které by mu mohlo hrozit od Tatiagliů nebo Barziniů. Starosti mi dělá policie. Jistě, dokázali bychom sprovodit ze světa přímé důkazy, které proti němu jsou; nebude svědčit ani ten číšník, ani ten očitý svědek či pistolník nebo co je to vlastně zač. Přímé důkazy nám dělají nejméně starostí, protože je známe. Čeho se ovšem musíme obávat, je, aby policie nevyrukovala s falešnými důkazy, protože její informátoři ji utvrdili v přesvědčení, že toho kapitána zabil Michael Corleone. Prosím. Musíme tedy požádat pět famiglií, aby učinily všechno, co je v jejich silách, a názor policie vyvrátily. Všichni jejich informátoři, kteří spolupracují s policií, musejí přinést nějakou novou verzi. Myslím, že po mé dnešní odpolední řeči snad pochopí, že je v jejích zájmu, aby to udělali. To ale nebude stačit. Musíme si vymyslet něco zcela speciálního, aby si s touhle věcí Michael už nikdy v životě nemusel dělat starosti. Jinak by nemělo smysl, aby se sem vracel. Nechme si to tedy všichni projít hlavou. To je teď ze všeho nejdůležitější.
No, každý člověk má právo dopustit se jednou v životě hlouposti. Já jsem se jí už dopustil. Je třeba skoupit všechny pozemky kolem rezidence, všechny domy. Nepřeju si, aby kdokoli mohl vidět ze svého okna do mé zahrady, i kdyby bydlel míli odtud. Celou rezidenci je třeba obehnat zdí a chci, aby ve dne v noci byla plně střežena. V té zdi ať je brána. Jedním slovem, chci teď žít v pevnosti. A musím vám oznámit, že už nikdy nepojedu pracovat do města. Stáhnu se částečně na odpočinek. Chce se mi trochu pracovat na zahradě, vylisovat si trochu vlastního vína, až dozrají hrozny. Chci žít ve svém domě. Budu ho opouštět jen tehdy, když pojedu na krátkou dovolenou nebo budu chtít někoho navštívit v důležité věci, ale pak je třeba provést všechna potřebná bezpečnostní opatření. Nevysvětlujte si to ovšem nesprávně. Nic nechystám. Jsem prostě opatrný, byl jsem ostatně vždycky opatrný, nic v životě mi není tak protivné jako lehkomyslnost. Ženy a děti si mohou dovolit být lehkomyslné, muži ne. Dávejte si ale se vším načas, žádné horlivé přípravy, ty by naše přátele jen poplašily. Všechno se dá zařídit tak, aby to vypadalo přirozeně.
Od nynějška začnu nechávat věci víc a víc na vás třech. Santinův regime je třeba rozpustit a jeho muže rozmístit do vašich regimů. Tím upokojíme své přátele a dokážeme, že si opravdu přeju mír. Tome, ty dej dohromady skupinu lidí a pošli je do Las Vegas, aby mi přivezli zevrubnou zprávu o tom, co se tam venku vůbec děje. Alespoň se dozvím, co tam vlastně dělá Freddie. Prý bych svého syna už ani nepoznal! Zdá se, že je tam kuchařem a že se milkuje s mladými děvčaty víc, než se na dospělého chlapa sluší. Nu, když byl mladší, byl příliš seriózní a o naše rodinné podnikání vlastně nikdy nejevil zájem. Ale musíme rozhodně zjistit, co by se tam dalo skutečně udělat!“
„Neměli bychom tam vyslat vašeho zetě?“ otázal se Hagen klidně. „Carlo přece pochází z Nevady a dobře se tam vyzná.“
Don Corleone zavrtěl hlavou. „Ne, mé ženě se tu bez dětí stýská. Chci, aby se Constanzia a její manžel přestěhovali do jednoho z domů v rezidenci. Chci, aby se Carlovi dalo nějaké odpovědné místo, snad jsem na něho byl opravdu trochu tvrdý, a pak...,“ don Corleone se zašklíbil, „mám málo synů. Vytáhni ho od sázek a dej ho do odborů; tam bude moct trochu úřadovat a hodně mluvit. Mluvit on umí.“ V donově hlasu se ozval slaboučký nádech pohrdání.
Hagen přikývl. „Dobrá, Clemenza a já probereme lidi a sestavíme skupinu, která si vezme na starost Las Vegas. Mám zavolat Freddieho na několik dní domů?“
Don zavrtěl hlavou a kousavě namítl: „K čemu? Zatím nám stále ještě může vařit žena. Jen ať tam zůstane.“ Hagen, Clemenza a Tessio se rozpačitě zavrtěli v křeslech. Až dosud si neuvědomili, že Freddie upadl u otce do takové nemilosti, a usoudili, že to asi bude kvůli něčemu, co sami nevědí.
Don Corleone si povzdychl. „Rád bych si letos v zahradě vypěstoval nějakou dobrou papriku a rajčata, víc, než bychom sami stačili sníst. Rád bych vás jimi podaroval. Teď na stará kolena chci mít trochu pokoje, trochu míru a klidu. Nu, to je všechno. Jestli chcete, ještě si nalejte.“
Byl to jasný pokyn k odchodu. Muži vstali. Hagen vyprovodil Clemenzu a Tessia k jejich vozům a dohovořil s nimi termín schůzek, aby mohli důkladně probrat podrobnosti potřebné k uskutečnění všech přání, která jejich don vyslovil. Potom se vrátil do domu, kde, jak věděl, na něho don Corleone čeká.
Don odložil sako a vázanku a natáhl se na pohovku. Přísná tvář se mu uvolnila do unavených vrásek. Kývl na Hagena, aby si sedl do křesla, a otázal se ho: „Tak co, consigliori, nesouhlasíš snad s něčím, co jsem dnes učinil“?
Hagen s odpovědí nepospíchal. „Ne,“ řekl nakonec. „Jenom mi to nepřipadá důsledné a neodpovídá to vaší pravé povaze. Tvrdíte, že nechcete zjistit, jak byl zabit Santino, ani že ho nechcete pomstít. Tomu nevěřím. Dal jste své slovo, že budete zachovávat mír, a jistě ho tedy budete zachovávat, ale nevěřím, že byste svým nepřátelům daroval vítězství, o kterém jsou přesvědčeni, že je dnes získali. Sestavil jste vynikající rébus, jenže já ho nedokážu rozluštit, jak tedy mám souhlasit nebo nesouhlasit?“
Na donově tváři se rozprostřel spokojený výraz. „Je vidět, že mě znáš líp než všichni ostatní. I když nejsi Sicilan, Sicilana jsem z tebe udělal. Všechno, co říkáš, je pravda, ale rozluštění existuje a ty je pochopíš dřív, než všechno dospěje ke konci. Právem říkáš, že všichni dají na mé slovo a že já je dodržím. A přeju si, aby se mé rozkazy beze zbytku provedly. Tome, pro nás je ale teď nejdůležitější dostat co nejdřív Michaela domů. Zaměř se na tohle jako na první úkol, v mysli i v práci. Prozkoumej všechny právnické kličky, ať to bude stát cokoli. Michael musí být stoprocentně v bezpečí, až se vrátí domů. Poraď se s nejlepšími odborníky na trestní právo. Dám ti jména několika soudců, kteří tě přijmou k soukromému rozhovoru. Do té doby se musíme mít na pozoru před jakoukoli zradou.“
„Mně, stejně jako vám, nedělají starosti ani tak přímé důkazy jako spíše ty, které by policie mohla vyfabrikovat,“ řekl Hagen. „Michaela by ostatně mohl nějaký přítelíček policie zabít po zatčení, mohli by ho zavraždit v cele nebo k tomu přimět nějakého spoluvězně. Podle mého nemůžeme připustit, aby ho zatkli, ani aby proti němu vznesli žalobu.“
Don Corleone si povzdychl. „Vím, vím. V tom právě tkví ta potíž. Na Sicílii začíná být horká půda. Tamní mládež už nechce poslouchat starší a donové starého ražení už nestačí zvládnout tu spoustu chlapíků, co jim tam deportovali z Ameriky. Michael by se mohl dostat mezi dva ohně. Učinil jsem určitá opatření, která by tomu měla zabránit, takže mu zatím ještě nic nehrozí, ale věčně to vydržet nemůže. To je jeden z důvodů, pro které jsem musel uzavřít mír. Barzini má na Sicílii přátele a ti se už pustili Michaelovi po stopě. Tady máš částečné rozluštění svého rébusu. Musel jsem uzavřít mír, abych synovi zaručil bezpečnost. Nic jiného mi nezbývalo.“
Hagen se nenamáhal optat se dona, jakým způsobem získal své informace. Nijak ho to nepřekvapilo a opravdu se tím rozluštila část rébusu. „Až se setkám s Tattagliovci, abych s nimi dohodl podrobnosti, mám trvat na tom, aby všichni jejich překupníci drog měli čisté trestní rejstříky? Soudcové se určitě budou ošívat, kdyby měli udělovat nízké tresty lidem, kteří už byli trestáni.“
Don Corleone pokrčil rameny. „Měli by být natolik chytří, aby na to přišli sami. Zmiň se o tom, ale netrvej na tom. Uděláme, co budeme moct, ale jestli použijou nějakého narkomana a policie ho čapne, nepohneme ani prstem. Jednoduše jim povíme, že se nic nedá dělat. Barzini je ovšem člověk, který tohle ví, jemu se nemusí nic říkat. Všiml sis přece, jak se sám od celé věci distancoval. Nezasvěcenec by ani netušil, že se ho nějak týká. Barzini se nikdy nedá nachytat na straně, která prohrává.“
„Tvrdíte snad, že celý ten čas stál za Sollozzem a Tattagliou?“ otázal se Hagen ohromeně.
Don Corleone vzdychl. „Tattaglia je obyčejný kuplíř. Jemu by se nikdy nebylo podařilo přelstít Santina. Proto nemusím zjišťovat, co se vlastně stalo. Stačí mi vědět, že v tom měl prsty Barzini.“
Hagen si tohle vštípil do mysli. Don mu leccos naznačil, ale něco velmi důležitého vynechal. Hagen věděl co, ale také věděl, že tu otázku nesmí položit on. Popřál dobrou noc a obrátil se k odchodu. Ale don měl ještě něco na srdci.
„Nezapomeň, použij všechen svůj důvtip na zorganizování Michaelova návratu domů. A ještě něco. Zařiď u našeho člověka v telefonní centrále, abych každý měsíc dostával seznam všech Clemenzových a Tessiových telefonických hovorů, ať už volají sami nebo jsou voláni. Ne že bych je z něčeho podezíral. Přísahal bych, že by mě nikdy nezradili. jenže kdyby se náhodou mělo zase něco podobného přihodit, pak nám pomůže každá maličkost, kterou se předtím dozvíme!“
Hagen přikývl a vyšel. Uvažoval, zda ho don také dává nějakým způsobem sledovat, ale vzápětí se za tohle podezření zastyděl. Nyní si ovšem už byl jist, že se v padrinově lstivé a mnohostranné mysli zrodil dalekosáhlý plán, v němž dnešní události představovaly pouze taktický ústup. A navíc tu byla ona záhadná skutečnost, o níž se nikdo nezmínil, na niž se neodvážil zeptat a o níž don Corleone pomlčel. Všechno nasvědčovalo tomu, že někdy v budoucnu dojde ke dni zúčtování.


kapitola 21

„Trvalo však ještě téměř celý rok, než se donu Corleonovi podařilo zařídit. aby jeho syn byl tajně propašován zpět do Spojených států. Než k tomu došlo, lámala si celá famiglia hlavu, aby našla proveditelný plán. Dopřávali sluchu dokonce i Carlu Rizzimu, který teď bydlel v rezidenci s Connií. (Mezitím se jí narodilo druhé dítě, chlapec.) Žádný z navrhovaných plánů se však nesetkal s donovým souhlasem.
Problém nakonec vyřešilo neštěstí, které postihlo jednoho ze vzdálených příbuzných famiglie Bocchicchiů. Ani ne pětadvacetiletý Felix, narozený už v Americe a chytřejší než dosud kdokoli jiný z celého klanu, odmítal se dát zatáhnout do rodinného podniku na odvoz odpadků a aby ještě víc zdůraznil rozchod s klanem, oženil se s půvabnou americkou dívkou anglického původu. Po večerech studoval práva a ve dne pracoval jako úředník na pošťé. Mezitím mu žena porodila tři děti, ale protože byla dobrá hospodyně, dokázali žít z jeho platu až do doby, než složil závěrečné zkoušky.
Felix Bocchicchio se jako leckterý mladý člověk domníval, že teď, když vlastní pílí dokončil studia a zvládl nástroje své profese, mu jeho vytrvalost automaticky přinese odměnu a začne si vydělávat na slušné živobytí. Ukázalo se však, že tomu tak není. Felix byl ovšem i nadále hrdý a odmítal jakoukoli pomoc klanu. Ale jeden z jeho přátel, mladý právník s dobrými styky a nadějnou kariérou ve velké advokátní kanceláři, ho požádal o malou službu. Ve skutečnosti šlo o velmi složitou, zdánlivě legální záležitost týkající se podvodného úpadku. Riziko, že to vyjde najevo, bylo zcela nepatrné. Felix Bocchicchio to riziko podstoupil. Při tom podvodu bylo totiž třeba použít právních znalostí, kterých nabyl na univerzitě, a tak mu to nepřipadalo odsouzeníhodné a kupodivu ani protizákonné.
Nuže, abychom to vzali zkrátka, podvod vyšel najevo. Přítel advokát odmítl Felixovi veškerou pomoc, dokonce ani nebral telefon, když ho zoufalý Felix volal.
Oba osnovatel