Mario Puzo - Godfather časť 8.

kapitola 16 Carlo Rizzi byl pořádně naštvaný na celý svět. Přiženil se sice do famiglie Corleonových, ale odbyli ho malou sázkovou kanceláří v severovýchodní části Manhattanu. Spoléhal se, že se s manželkou přestěhují do jednoho z domů v longbeachské rezidenci; věděl totiž, že don může podle libostí tamní nájemníky vystěhovat, a byl přesvědčen, že k tomu dojde a on se tak octne ve středu dění. Jenže don se k němu nechoval správně. Ten „Velký don“, pomyslil si opovržlivě. Starý paprika, co se dal nachytat od pistolníků na ulici jako nějaký pitomý zlodějíček. Kéž by ten dědek zhebnul. Sonny byl kdysi jeho přítelem, a kdyby se stal hlavou famiglie, třeba by se jemu, Carlovi, dostalo příležitosti stát se členem vnitřního vedení. Pohlédl na manželku, jak mu nalévá kávu. Kristepane, jaká se z ní stala šereda! Pár měsíců po svatbě a už je jako bečka, nemluvě o tom, že je v tom! Samé chovné krávy, tyhle východoamerické Taliánky! Natáhl paži a poplácal Connii po měkké, kynoucí zadnici. Usmála se na něho, ale on ji jedovatě šlehl: „Máš větší šunky než svině.“ její uražený výraz a slzy deroucí se jí do očí, ho potěšily. Tisíckrát může být dcerou „Velkého dona“, teď je však jeho manželkou, jeho majetkem, a on s ní může zacházet, jak se mu zlíbí. Skutečnost, že si o jednoho člena rodiny Corleonových může otírat boty, mu dodávala pocit moci. Už od samého začátku to s ní vzal správně do ruky. Když se pokoušela ponechat si kabelku plnou darovaných peněz, vrazil jí jednu, až měla monokl, a peníze jí vzal. Také jí nikdy neřekl, jak s nimi naložil. Ostatně by z toho byl určitě měl jenom nepříjemnosti. Dokonce i teď ho ještě tak trochu hryzlo svědomí. Kristepane, takhle rozházet téměř patnáct tisícovek na dostihách a s holkama po barech! Cítil, jak se Connie na něho zezadu dívá; napjal tedy svaly a sáhl po míse koláčů na protější straně stolu. Sice právě snědl šunku s vejci, ale chlap jako on přece potřebuje pořádnou snídani. Těšil se z pohledu, který - jak věděl - své ženě skýtá. Neviděla obvyklého mastnotou se lesknoucího černovlasého taliánského manžela, ale plavovlasého, na ježka ostříhaného blonďáka s mohutnými pažemi, porostlými zlatými chloupky, s širokými rameny a úzkým pasem. Carlo věděl, že je fyzicky silnější než kterýkoli z takzvaných ostrých hochů, co pracovali pro famiglii, ať už to je Clemenza, Tessio, Rocco Lampone či ten Paul, kterého někdo odpráskl. Rád by věděl, co za tím vlastně vězelo. Pak si z neznámého důvodu vzpomněl na Sonnyho. Chlap proti chlapu bych na Sonnyho stačil, pomyslil si, třebaže je Sonny trochu vyšší a trochu těžší. Bál se ovšem jeho pověsti, i když ho nikdy neviděl jinak než dobře naloženého a žertujícího. A vůbec, Sonny je jeho kamarád. Třeba se všechno přece jen obrátí k lepšímu, až starý don zhebne. Pomalu usrkoval kávu. Jak jen nenávidí tenhle byt! Na Západě si zvykl na větší prostory a za chvíli se bude muset rozjet přes celé město do své sázkové kanceláře, aby zvládl polední nával. Byla neděle, nejrušnější den týdne, protože baseballová sezóna se už rozběhla, basketbalová se chýlila ke konci a začínaly noční dostihy klusáků. Tu si uvědomil, že Connie se za ním všelijak ochomýtá, a obrátil k ní hlavu. Právě se oblékala do šatů typicky newyorského taliánského stylu, který mu byl proti srsti. Hedvábné květované šaty rukávy s volánky pásek, nápadné náušnice a náramek. Vypadala o dvacet let starší. „Kam sakra jdeš?“ Odpověděla mu chladně: „Do Long Beache, za otcem. Musí stále ležet a stýská se mu po společnosti.“ „A řídí Sonny pořád ještě celý ten tyátr?“ zeptal. se Carlo zvědavě. „Jaký tyátr?“ otázala se Connie dotčeně. Carlo se rozzuřil. „Ty všivá taliánská čubko, takhle se mnou nemluv, nebo ti toho tvého parchanta vykopnu z. břicha už teď!“ Connie na něho vystrašeně pohlédla a to ho rozzuřilo ještě víc. Vyskočil z židle a dal jí tak pádný políček, až jí tvář rudě naběhla. Vzápětí jí vlepil ještě další tři přesně vypočítané rány. Vtom však spatřil, že se jí horní ret roztrhl a opuchl. To ho zarazilo. Nechtěl zanechat stopy. Connie utekla do ložnice, zabouchla za sebou dveře a Carlo zaslechl, jak se v zámku otočil klíč. Zasmál se a vrátil se ke kávě. Pokuřoval, a když nastal čas se obléci, zaklepal na dveře ložnice a vyzval ji: „Odemkni, nebo vykopnu dveře.“ Žádná odpověď. „Dělej, musím se obléct!“ vykřikl. Zaslechl, jak vstává z postele, jde ke dveřím a nato se otočil klíč v zámku. Když vstoupil, byla už k němu otočena zády, vracela se k posteli a ulehla na ni obličejem odvráceným ke zdi. Rychle se oblékal; přitom si všiml, že Connie má na sobě jen spodničku. Chtěl, aby šla navštívit otce; doufal totiž, že přinese nějaké novinky. „Tak co se děje, to tě těch pár facek připravilo o všechnu sílu? Líná couro!“ „Nikam nepůjdu!“ Hlas měla uplakaný, slova zněla nezřetelně. Netrpělivě po ní sáhl a obrátil ji obličejem k sobě. A tu zjistil, proč nechce jít, a řekl si, že to snad přece jen bude lepší. Zřejměji uhodil silněji, než chtěl. Levou tvář měla opuchlou, rozražený horní ret jí pod nosem směšně bíle naběhl. „Jak chceš,“ řekl. „Ale domů se vrátím až pozdě. V neděli mám vždycky plno práce!“ Vyšel z bytu a na autě našel zelený patnáctidolarový pokutový lístek. Vložil ho do schránky na rukavice k hromádce ostatních. Byl dobře naložený. Pokaždé, když tu zhýčkanou čubku ztřískal, mu bylo dobře. Zmírňovalo to alespoň trochu zklamání, které pociťoval, že s ním Corleonovi tak mizerně zacházejí. Když ji takhle poznamenal poprvé, měl trochu nahnáno. Odjela rovnou do Long Beache postěžovat si matce a otci a ukázat jim napuchlé oko. Tehdy se pořádně zapotil. K jeho překvapení se však vrátila jako pokorná, poslušná italská ženuška. Několik příštích týdnů si dal záležet, aby se choval jako dokonalý manžel, po všech stránkách s ní zacházel dobře, byl k ní láskyplný a milý, každý den s ní spal, ráno i večer. Nakonec mu pověděla, co se stalo - domnívám se totiž, že se takhle už nikdy nezachová. Rodiče ji přijali chladně, nezúčastněně a kupodivu pobaveně. Matka ji trochu politovala a dokonce požádala otce, aby s Carlem promluvil. Ten však odmítl. „Je to má dcera, jenže teď patří manželovi. Ten své povinnosti zná. Ani italský král by se neodvážil vměšovat do vztahu manželů. Běž domů a nauč se chovat tak, aby tě už víckrát neuhodil.“ Connie se osopila na otce: „Uhodil ty jsi někdy svou ženu?“ Byla jeho miláčkem a mohla si dovolit být k němu takhle drzá. Otec jí odpověděl: „Nikdy mi k tomu nezavdala příčinu!“ A matka přikývla a usmála se. Pak jim řekla, že jí Carlo vzal peníze, které dostala darem od svatebních hostů, a že jí nikdy neřekl, jak s nimi naložil. Otec pokrčil rameny. „Být má žena tak drzá jako ty, taky bych to byl udělal!“ A tak se Connie vrátila domů trochu vyvedená z míry, mírně vystrašená. Odjakživa byla otcovým miláčkem a náhlý chlad si neuměla vysvětlit. Jenže don nebyl tak bezcitný, jak se tvářil. Informoval se a zjistil, jak Carlo naložil s penězi, které Connie dostala k svatbě. V Carlově sázkové kanceláři měl své lidi a jejich povinností bylo podávat Hagenovi zprávy o všem, co Carlo dělá. Jenže zasáhnout don nemohl. Copak lze očekávat, že ten, kdo se bojí manželčiny rodiny, bude řádně plnit manželské povinnosti? Do takovéhle nemožné situace se don neodvážil vměšovat. Když potom Connie otěhotněla, řekl si, že jednal moudře; poté ovšem nehodlal zasáhnout ani tehdy, když si Connie postěžovala matce, že ji Carlo zase několikrát ztloukl. Matku to časem pochopitelně natolik znepokojilo, že se o tom donovi zmínila. Connie dokonce naznačila, že se možná rozvede. Poprvé v životě se na ni don rozhněval. „Je to otec tvého dítěte! Co může na tomhle světě vyrůst z dítěte, které nemá otce?“ obořil se na Connii. Když se Carlo o tom všem dozvěděl, stouplo mu sebevědomí. Měl pocit absolutního bezpečí. Dokonce se svým dvěma pomocníkům v sázkařskě kancéláři, Sally Ragsovi a Coachovi, vychloubal, jak ztloukl manželku, když si na něj troufla, a viděl, jak se jim v očích objevil výraz úcty, že má odvahu vztáhnout ruku na dceru velkého dona Corleona. Jenže Carlo Rizzi by nebyl měl pocit bezpečí, kdyby byl tušil, že se Sonny o těch výprascích dozvěděl a dostal záchvat vražedného vzteku. Zarazil ho pouze nejpřísnější a nejdůraznější rozkaz samého dona, rozkaz, jehož se ani on neodvážil neuposlechnout. A proto se Carlovi vyhýbal - nevěřil si, že by se dokázal ovládnout. A tak se Carlo, ukolébán do pocitu absolutního bezpečí, hnal onoho krásného nedělního rána autem po Šestadevadesáté ulici do Východní čtvrti. Neviděl ovšem, jak se z druhé strany blíží Sonnyho vůz. Sonny opustil bezpečí rezidence a strávil noc ve městě s Lucy Manciniovou. Teď s ním jeli domů čtyři tělesní strážci, dva před ním, dva za ním. Vedle sebe stráž nepotřeboval, s přímým útokem by si už uměl poradit sám. Jeho strážci, kteří měli byty po obou stranách Lucyina bytu, jeli ve vlastních vozech. Návštěvy u Lucy byly bezpečné, nesměl tam ovšem zajíždět příliš často. Teď, když už byl ve městě, si řekl, že by se mohl stavět pro Connii a vzít ji s sebou do Long Beache. Věděl, že Carlo bude pracovat v sázkové kanceláři a že jí ten krkoun ani nedá auto k dispozici. Proto ji tam vyveze sám. Počkal, až oba strážci z předního vozu vkročí do domu, a vešel za nimi. Všiml si, že zadní vůz zastavil za jeho autem a oba muži vystoupili, aby střežili ulici. Oči měl otevřené. Pravděpodobnost, že by nepřátelé věděli o jeho pobytu ve městě, byla sice milión ku jedné, ale Sonny byl neustále ve střehu. Naučil se tomu za války v třicátých letech. Nikdy nepoužíval výtahů. Byly to smrtelné pasti. Rychle vyběhl čtyři poschodí ke Conniinu bytu. Zaklepal na dveře. Předtím si na ulici povšiml, že ho míjí Carlův vůz, a tak věděl, že Connie bude sama. Nikdo se neozýval. Zaklepal znovu a pak už zaslechl sestřin vystrašený, bojácný hlas: „Kdo je to?“ Strach v jejím hlase ho zarazil. Connie byla vždycky rázná a troufalá, stejně tvrdá jako ostatní členové rodiny. Co se jí ksakru stalo? Řekl: „To jsem já, Sonny.“ Zástrčka vevnitř se odsunula, dveře se otevřely a Connie se mu rozvzlykala v náručí. Byl z toho tak zmaten, že zůstal stát jako opařený. Nato ji od sebe odstrčil, uviděl její oteklou tvář a rázem pochopil, co se stalo. Odtrhl se od ní a chtěl seběhnout ze schodů za jejím manželem. Zlost v něm vzkypěla a zrůznila mu obličej. Connie to postřehla a přitiskla se k němu, nepustila ho a nutila ho, aby šel dovnitř do bytu. Teď plakala z hrůzy. Znala povahu staršího bratra a naháněla jí strach. Z tohoto důvodu si mu také nikdy na Carla nepostěžovala. Nakonec se jí podařilo Sonnyho přimět, aby vešel do bytu. „Můžu za to já,“ řekla. „Pohádala jsem se s ním a pokusila jsem se ho udeřit, a proto udeřil mě. Tak silně mě ovšem uhodit nechtěl. Sama jsem mu vlétla do rány.“ Sonnyho masitá, smyslná tvář už byla jako z kamene. „Chceš jet dneska ven za tátou?“ Neodpověděla, proto dodal: „Myslil jsem, že pojedeš, proto jsem se tady zastavil, abych tě k němu zavezl. Stejně jsem byl ve městě.“ Connie zavrtěla hlavou. „Nechci, aby mé viděli takhle zřízenou. Zajedu tam příští týden.“ „Dobrá,“ řekl Sonny. Pak sňal sluchátko telefonu v kuchyni a vytočil číslo. „Pošlu ti sem lékaře, aby se na tebe podíval a dal to do pořádku. Při svém stavu musíš přece být opatrná. Za kolik měsíců se to má narodit?“ „Za čtyři,“ řekla Connie. „Sonny, prosím tě, nech to být. Prosím, nech to, všechno bude v pořádku.“ Sonny se zasmál. S vědomě krutým výrazem řekl: „Neboj se, neudělám z tvého nenarozeného dítěte sirotka!“ Lehce ji políbil na nezraněnou tvář a odešel s lehkým srdcem z bytu. Před cukrárnou na Východní Stodvacáté ulici, která byla hlavním stanem Carlovy sázkové kanceláře, stály dvě dlouhé řady zaparkovaných aut. Na chodníku před krámem si házeli otcové míčem s dětmi, s nimiž si vyjeli na nedělní dopolední projíždku; děti jim totiž dělaly společnost, zatímco umísťovali sázky. Jakmile zpozorovali, že Carlo přijíždí, přestali si hrát a koupili dětem zmrzlinu, aby měli od nich pokoj. Pak začali studovat noviny a tipy v nich uveřejněné a pokoušeli se určit vítěze dnešních baseballových utkání. Carlo vešel do velké místnosti za krámem. Jeho dva pomocníci, malý šlachovitý Sally Rags a rozložitý kolohnát Coach, už na něj čekali, aby začali se zapisováním sázek. Před sebou měli velké, linkované bloky, do nichž psali sázky. Na dřevěném podstavci stála černá tabule se jmény šestnácti předních ligových baseballových mužstev, seřazených tak, aby bylo vidět, kdo s kým hraje. Vedle každé dvojice byl nakreslen čtverec pro zanesení kursu. Carlo se otázal Coache: „Už napojili telefon cukrárny na odposlech?“ Coach zavrtěl hlavou: „Ne, zatím ještě ne.“ Carlo přistoupil k telefonu, zavěšenému na stěně, a vytočil číslo. Sally Rags a Coach lhostejně přihlíželi, jak si zaznamenává kursy všech baseballových zápasů toho dne. Carlo nevěděl, že oba již kursy znají a že si ověřují, zda si počíná správně. V prvním týdnu nové práce se Carlo při přepiso-, vání kursů na tabuli zmýlil a vytvořil sen všech hazardních hráčů, tzv. průměr“. Vsadil-li totiž u něho profesionální sázkař na jeho chybný kurs a pak vsadil proti stejnému mužstvu na správný kurs u jiného bookmakera, nemohl prohrát. Prohrát zde mohla pouze Carlova sázková kancelář. Za onen týden ho tahle chyba stála šest tisíc dolarů na prohraných sázkách a utvrdila dona v názoru na zetě. Proto přikázal, že všechno, co Carlo bude dělat, musí být kontrolováno. Normálně by se vysoce postavení členové famiglie Corleonových takovými operativními detaily ani nezabývali. Pod nimi bylo ještě nejméně pět izolujících mezivrstev. Jenže tahle sázková kancelář byla zkušebnou pro zetě, a proto byla dána pod přímý dohled Toma Hagena, jemuž se denně zasílalo hlášení. Teď, když kursy už byly vyznačeny, nahrnuli se sázkaři do zadní místnosti krámu, aby si k tipům, otištěným v jejich novinách, poznamenali kursy z černé tabule. Někteří se postavili před tabuli i s dětmi. Jeden z chlapíků, který uzavíral velké sázky, pohlédl dolů na děvčátko, které držel za ruku, a žertem se ho zeptal: „Koho si dneska vybereš, miláčku, Obry nebo Piráty?“ Holčička, fascinována barvitými jmény, řekla: „Jsou Obři silnější než Piráti?“ Otec se rozesmál. Před oběma pomocníky se začala tvořit fronta. Jakmile každý z nich dopsal list, odtrhl ho, zabalil do něho peníze, které vybral, a odevzdal ho Carlovi. Carlo vyšel zadním východem z místnosti a vystoupil po schodech nahoru do bytu rodiny majitele cukrárny. Odtamtud zatelefonoval sázky své centrále a peníze vložil do malého trezoru ve zdi, zakrytého širokou okenní záclonou. Pak seznam sázek spálil, popel hodil do záchodu, Spláchl a vrátil se do cukrárny. Vzhledem k zastaralým zákonům nezačínal ani jeden z nedělních zápasů před druhou hodinou odpolední, a proto se po prvním návalu sázkařů, ženáčů, kteří museli včas vsadit a pospíchat domů, aby vyvezli rodiny k moři, začali trousit svobodní sázkaři a sobci, kvůli nimž rodiny musely zůstávat o nedělích v horkých městských bytech. Jedinými skutečnými hazardními hráči byli svobodní sázkaři; vysoko sázeli a kolem čtvrté se vraceli, aby vsadili na druhé kolo dvojzápasů. Kvůli nim musel Carlo v neděli pracovat po celý den a dokonce přes čas; někteří z ženáčů totiž ještě telefonovali od moře a dalšími sázkami se pokoušeli vyrovnat utrpěné ztráty. O půl druhé už sázení ustalo, takže Carlo a Sally Rags mohli vyjít ven, usednout na terásku před cukrárnou a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Jak tak pozorovali děti hrající si na ulici, projelo kolem policejní hlídkové auto. Nestálo jim ani za pohled. Tahle sázková kancelář měla na místním policejním okrsku zajištěnou bezpečnou ochranu a na tamní úrovni byla nedotknutelná. Razii by mohla nařídit pouze nejvyšší místa, a i pak by se jim ještě včas dostalo varování. Přidružil se k nim i Coach. Chvíli klábosili o baseballu a ženských a Carlo prohodil se smíchem: „Dneska jsem zase svou starou zmlátil; musel jsem jí ukázat, kdo je pánem.“ Coach prohodil lhostejně: „Ta už má pořádné břicho, co?“ „To nic, dal jsem jí jen pár facek. To jí neublíží.“ Na chvíli se zadumal. „Pořád si myslí, že se mnou může orat; to nesnesu.“ Před cukrárnou se dosud potloukalo několik sázkařů, klábosili, povídali si o baseballu a někteří z nich seděli na terásce za Carlem a jeho pomocníky. Náhle do dětí hrajících si na ulici jako když střelí - podél bloku se přihnalo auto a zastavilo před cukrárnou. Zabrzdilo tak prudce, až-pneumatiky zanaříkaly, a snad ještě ani nestálo, když od volantu vyskočil muž a tak rychle se hnal k cukrárně, že všichni ztuhli. Byl to Sonny Corleone. Masitá, smyslná tvář s plnými, zkřivenými ústy se mu povlékla ohyzdnou maskou zuřivosti. Ve zlomku vteřiny byl na terásce a chytil Carla za krk. Odtrhl ho od ostatních a pokoušel se ho vyvléci na ulici, ale Carlo obemkl svalnatými pažemi železné zábradlí a pevně se ho držel. Celý se schoulil a snažil se chránit si rukou hlavu a obličej, Jak ho Sonny chytil, roztrhl mu košili. To, co následovalo, bylo odporné. Sonny začal do schouleného Carla bušit pěstmi a nadávat mu hrubým, vzteky se zalykajícím hlasem. Carlo mu přes obrovskou tělesnou sílu ani nekladl odpor, ani neprosil o milost, ani neprotestoval. Coach a Sally Rags se neodvážili zasáhnout. Bylo přesvědčeni, že Sonny chce švagra zabít, a ani v nejmenším netoužili sdílet jeho osud. Děti, které si předtím na ulici hrály, se seběhly, aby vynadaly řidičovi, že se kvůli němu musely rozprchnout, ale místo toho zaujatě a ohromeně přihlížely. Byla to tvrdá děcka, ale pohled na rozzuřeného Sonnyho jim vzal dech. Mezitím zastavil za Sonnyho autem druhý vůz a z něho vyskočili oba tělesní strážci. Ani oni se neodvážili zasáhnout, když postřehli, oč jde. Stáli ve střehu připraveni přispěchat na pomoc šéfovi, kdyby snad někdo z čumilů byl tak hloupý a chtěl Carlovi pomoci. Odporné na celé záležitosti bylo Carlovo bezvýhradné podvolení, jenže právě to mu možná zachránilo život. Rukama se držel železného zábradlí, takže ho Sonny nedokázal vyvléci na ulici, a přestože byl stejně silný, vytrvale se odmítal bránit. Tak dlouho strpěl, aby mu údery pršely na téměř nechráněnou hlavu a krk, až Sonnyho přešel vztek. „Ty všiváku mizerný, jak ještě jednou zbiješ mou sestru, tak tě zabiju!“ Tahle slova uvolnila napětí. Kdyby ho totiž Sonny opravdu chtěl zabít, nikdy by tuhle hrozbu nebyl vyslovil. Vyslovil ji ze zklamání, že to nemůže udělat. Carlo se bál na Sonnyho pohlédnout. Hlavu měl sklopenou a paže ovinuté kolem železného zábradlí. Zůstal tak, dokud auto neodjelo a nezaslechl Coache, jak mu podivně shovívavým hlasem říká: „No tak, Carlo, pojď dovnitř do krámu. Ať jdem lidem z očí!“ Teprve teď se Carlo odvážil odpoutat od kamenných schodů a pustit se zábradlí. Jak vstával, uviděl, že děti na něho hledí s vytřeštěným, odporem naplněným výrazem lidí, kteří byli svědky ponížení jiné lidské bytosti. Trochu se mu motala hlava, zřejmě ze šoku, z onoho holého strachu, který mu ochromil celé tělo; přes spršku pádných ran nebyl ani moc potlučen. Coach ho uchopil za paži a zavedl do zadní místnosti cukrárny. Tam mu přiložil led na obličej; i když na něm nemět otevřené, krvácející rány, byl celý opuchlý podlitinami. Strach už ustupoval a z ponížení, které zažil, se mu udělalo nevolno, a musel se vyzvracet. Coach mu přidržel hlavu nad výlevkou a podpíral ho, jako by byl opilý; pak mu pomohl po schodech nahoru do bytu a přiměl ho, aby si lehl do jedné z ložnic. Sally Rags zašel na Třetí třídu a zatelefonoval Roccu Lamponovi, co se stalo. Rocco přijal zprávu klidně a předal ji dál svému caporegimovi, Petu Clemenzovi. Clemenza vzdychl a řekl: „Panenko skákavá, ať jde už ten zatracenej Sonny i s tou svou vzteklostí do háje!“, jenže mezitím prozíravě prstem zmáčkl vidlici, takže Rocco jeho poznámku už neslyšel. Clemenza zatelefonoval do rezidence v Long Beachi a dal si zavolat Hagena. Hagen chvíli mlčel a pak rozhodl: „Vyšli co nejdříve několik svých lidí a aut na silnici do Long Beache, aby byli po ruce, kdyby snad Sonnyho cestou zdržela dopravní zácpa nebo nějaká nehoda. Jakmile se jednou takhle rozzuří, tak ani neví, co dělá. Třeba se některý z našich přátel na druhé straně mezitím dozvěděl, že je v městě. Člověk nikdy neví!“ Clemenza zapochyboval: „Než se mi podaří někoho na tu silnici dostat, bude už Sonny dávno doma. A tohle platí zrovna tak pro Tattagliovce.“ „Vím,“ přitakal Hagen trpělivě. „Jenže vždycky může nastat něco nepředvídaného a Sonny se třeba zdrží. Dělej, co dokážeš, Pete!“ Clemenza nerad zatelefonoval Roccu Lamponovi a nařídil mu, aby sehnal několik aut a hlídkoval s nimi na silnici do Long Beache. Sám nasedl do svého milovaného cadillaku a s třemi členy své čety strážců, kterou teď měl usazenou v domě, zamířil k mostu přes Atlahtic Beach a dál do New Yorku. Jeden z čumilů postávajících před cukrárnou, drobný sázkař, informátor placený famiglií Tattagliových, zatelefonoval spojce, která obstarávala styk mezi ním a jeho chlebodárci. Jenže famiglie Tattagliových ještě nebyla plně připravena na válku a spojka se musela propracovávat skrz četné pojistné mezivrstvy, než se konečně dostala ke caporegimovi, který se obrátil na hlavu famiglie. Ale to už byl Sonny doma v bezpečí rezidence, v otcově domě, v Long Beachi, připraven čelit otcovu hněvu. kapitola 17 Válka z roku 1947 mezi famiglií Corleonových a pěti famigliemi, které se proti ní spojily, byla nákladná pro obě strany. Navíc ji komplikoval všestranný nátlak, který vykonávala policie, aby vyřešila vraždu kapitána McCluskeyho. Málokdy se stávalo, že by operativní složka policejního ředitelství nedbala na politický vliv, chránící hazardní hry a prostituci, jenže v tomhle případě byli politici stejně bezmocní jako generální štáb zdivočelé, plenící armády, jejíž polní důstojníci odmítají plnit rozkazy. Skutečnost, že policie přestala gangsterům poskytovat ochranu, poškozovala famiglii Corleonových méně než její nepřátele. Většina příjmů totiž plynula Corleonovým z hazardních her a těžce bylo postiženo hlavně jejich odvětví zabývající se provozováním „lotynek“. Výběrčí, jejichž úkolem bylo shánět sázky, padli do sítí policie, a než je strčili za mříže, dostali většinou pořádnou nakládačku. Policii se dokonce podařilo objevit a vybrat některé z „bank“, sázkových kanceláří, a způsobit tak značné finanční ztráty. „Bankéři“, jinak stoprocentně spolehliví chlapíci, si stěžovali caporegimům, a ti zase přednesli jejich stížnosti rodinné radě. Jenže nic se nedalo dělat. „Bankéřům“ se jen dostalo rady, aby se dočasně stáhli. Nezávislým místním černošským organizátorům lotynky bylo dovoleno, aby převzali i harlemskou oblast, která byla nejvýnosnější, a ti pak svou činnost prováděli tak nepravidelně a porůznu, že je policie odhalovala jen s obrovskými obtížemi. Po smrti kapitána McCluskeyho otiskly některé noviny články, dokazující jeho spojení se Sollozzem. Uveřejnily důkaz, že McCluskey dostal krátce před smrtí hotově na ruku vysoké peněžní částky. Tyto články umístil v tisku Hagen, který také novinářům opatřil potřebné doklady. Policejní ředitelství odmítlo tyto zprávy jak potvrdit, tak i popřít; tím víc ovšem zapůsobily. Pomocí špiclů a policistů v žoldu famiglie se podařilo mezi členy policejního sboru rozšířit názor, že McCluskey byl darebák. Ne snad proto, že bral peníze či nevinné úplatky - to by mu z mužstva nikdo nevyčítal. Ale proto, že bral ze špinavých peněz ty nejšpinavější: za krytí vrahů a pašeráků drog. A tohle bylo podle morálky policistů neodpustitelné. Hagen už pochopil, že policista věří v zákon a pořádek jakýmsi podivně naivním způsobem. A věří v né víc než veřejnost, které slouží. Vždyť právě zákon a pořádek tvoří onu magickou sílu, z níž vyvěrá jeho moc, jeho osobní moc, kterou miluje stejně, jako ji miluje snad téměř každý člověk. Ale přesto v něm neustále doutná odpor k veřejnosti, jíž slouží. Veřejnost je pro něj současně chráněncem i kořistí. Jako chráněnec j,e nevděčná, bezohledná, náročná. Jako kořist je slizká, nebezpečná, plná zrady. Jen co někoho sevře policistova pěst, mašinérie společnosti, kterou policista chrání, zmobilizuje všechny síly, aby ho připravila o kořist. Vinu na tom nesou politici. Soudci vynášejí nad nejhoršími gangstery mírné, podmíněné rozsudky. V případech, kdy ani vážení advokáti nevymohli zločincovi propuštění, udělí mu milost guvernéři jednotlivých států či sám prezident Spojených států. Za nějakou dobu se tedy policajt poučí. Proč by neměl brát úplatky, které dávají gangsteři? On toho má přece víc zapotřebí! Proč by neměly jeho děti studovat na univerzitě? Proč by neměla jeho žena nakupovat v luxusních obchodech? Proč by nemohl sám odjet za sluncem na zimní dovolenou na Floridu? Koneckonců riskuje krk, a to není žádná legrace! Většinou však odmítá přijmout špinavý úplatek. Klidně vezme peníze od bookmakera a nechá ho provozovat jeho činnost. Klidně vezme peníze od člověka, kterému se příčí dostávat pokuty za nedovolené parkování nebo za nepřiměřenou rychlost. Za úplatek klidně dovolí šlapkám i call-girls provozovat jejich řemeslo. Tohle všechno jsou přirozené lidské neřesti. Obvykle však nevezme úplatek, jde-li o drogy, ozbrojené loupeže, znásilnění, vraždu a všelijaké zvrhlosti, neboť v těchto případech jde o věci, které útočí na samé jádro, jeho autority a které proto nelze trpět. Vražda policejního kapitána se rovnala královraždě. Když však vešlo ve známost, že McCluskey byl zabit ve společnosti známého obchodníka drogami a že je podezírán ze spoluúčasti na přípravě vraždy, začala žhavá touha policie po pomstě pomalu vychládat. Vždyť se přece i nadále musely platit splátky na hypotéky a na auta a děti bylo třeba stavět na vlastní nohy! Bez úplatků se policisté měli co ohánět, aby vyšli. A tak jim začali být pokoutní podomní obchodníčci dobří k tomu, aby měli peníze na obědy, úplatky za parkovací pokuty jim začaly vynášet pěticenty a deseticenty, a ti, co byli v horší situaci, už zase začali dolovat peníze z podezřelých homosexuálů a násilníků předvedených na policejní stanice. Nakonec tedy páni policejní důstojníci kapitulovali. Zvýšili ceny a dovolili famigliím vykonávat činnost. A znovu se začal na policejním okrsku vypisovat seznam všech, kteří mají nárok na úplatek; uváděl se v něm každý policista, přidělený k službě do místních služeben, i podíl, který na něho každý měsíc z celkového úplatku připadne. Zdánlivě se tedy zase obnovil dřívější vžitý a důsledně dodržovaný řád. Najmout soukromé detektivy k strážní službě v donově nemocničním pokoji napadlo Hagena. Jejich počet pochopitelně doplnili mnohem obávanější vojáci z Tessiova regima. Jenže Sonny nebyl spokojen ani s tímto řešením. V polovině února, kdy už bylo možno dona bez nebezpečí přemístit, dal ho odvézt sanitkou domů do rezidence. V donově domě byly provedeny úpravy a ložnice byla změněna v nemocniční pokoj vybavený veškerým zařízením potřebným pro jakoukoli nepředvídanou situaci. Ke čtyřiadvacetihodinové službě bylo najato několik zvlášť pečlivě prověřených ošetřovatelek a dr. Kennedy se za obrovský honorář uvolil ubytovat v rezidenci a stát se ošetřujícím lékařem této soukromé nemocnice. Alespoň do té doby, než donovi postačí běžná ošetřovatelská péče. Z rezidence se stala nedobytná pevnost. Nájemníci z ostatních domů byli na donův účet posláni na prázdniny do rodných vesnic v Itálii a do jejich bytů se nastěhovali pistolníci. Freddie Corleone byl vyslán do Las Vegas, aby se tam zotavil a přitom prozkoumal, jaké možnosti by měla famiglia Corleonových pro rozvinutí činnosti v luxusním komplexu hotelů a heren, který tam tehdy vyrůstal. Las Vegas bylo doménou dosud neutrální Západopobřežní říše a její don se zaručil za Freddieho bezpečnost. A pět newyorských famiglií si nechtělo nadělat další nepřátele tím, že by Freddieho pronásledovaly až do Las Vegas. Už tak měli dost starostí jenom v New Yorku. Dr. Kennedy zakázal, aby se v donově přítomnosti projednávaly jakékoli obchodní záležitosti. Na tento zákaz se nebral ani nejmenší ohled. Don trval na tom, aby válečná rada zasedala v jeho pokoji. Sonny, Hagen, Clemenza a Tessio se lam sešli hned první večer po jeho návratu domů. Don Corleone byl příliš zesláblý, než aby mohl mluvit, ale chtěl poslouchat a uplatňovat právo veta. Když mu vysvětlili, že Freddieho poslali do Las Vegas, aby se tam naučil, jak se řídí herny a kasina, přikývl souhlasně hlavou. Když se dozvěděl, že corleonští pistolníci zavraždili Bruna Tattagliu, zavrtěl hlavou a vzdychl. Nejvíc ho však zarmoutila zpráva, že Michael zabil Sollozza a kapitána McCluskeyho a byl nucen prchnout na Sicílii. Sotva mu to sdělili, vykázal je posunkem z místnosti a porada pokračovala v rohovém pokoji, kde stála knihovna s právnickou literaturou. Sonny se uvelebil ve velkém křesle za psacím stolem. „Myslím, že bychom tátu měli ještě několik týdnů nechat na pokoji, dokud nám doktor neřekne, že už smí pracovat.“ Odmlčel se. „Rád bych to všechno rozjel dřív, než se nám zotaví. Policajti nám dávají zelenou, můžeme to tedy zase spustit. V první řadě nám půjde o loterii v Harlemu. Ti černí chlapci se tam už dost namlsali, musíte to zase dostat zpátky do svých rukou. Pořádně to tam zbabrali, jako ostatně všechno, do čeho se kdy pustí. Řada jejich výběrčích vůbec nevyplatila vítěze. Projíždějí se v cadillaku a hráčům vykládají, že na svý prachy musejí počkat, anebo jim jednoduše vyplatí jen půlku výhry. Nechci, aby naši výběrčí vypadali v očích hráčů jako boháči. Nechci, aby chodili příliš dobře ohozený. Nechci, aby se vozili v nových bourákách. Nechci, aby brali výherce na hůl. A nechci, aby v tomhle obchodě zůstali ještě samostatný bookmakeři, to nám dělá špatnou reklamu. Tome, hned rozjeď tuhle celou záležitost. Všechno ostatní bude zase klapat, jen co vyhlásíš, že máme zelenou.“ Hagen namítl: „S některými z těch harlemských chlapů bude dost těžké pořízení. Přičichli si k velkým penězům a bude se jim zajídat, když se znovu stanou výběrčími nebo pomocníky bookmakerů.“ Sonny pokrčil rameny: „Jen dej jejich jména Clemenzovi. Ten už bude vědět, jak s nimi zatočit.“ „To nebude problém,“ ujistil Clemenza Hagena. S nejdůležitějším problémem vyrukoval Tessio. „Jakmile zahájíme činnost, začnou nás naši přátelé přepadávat. Pustí se do našich bankéřů v Harlemu a do našich bookmakerů ve Východní čtvrti. Není vyloučeno, že se i pokusí pořádně ztížit život konkurenčním továrnám, co jsou pod naší ochranou. Tahle válka nás bude stát spoustu peněz.“ Třeba to neudělají,“ namítl Sonny. „Vědí přece, že bychom hned podnikli protiútok. Dal jsem sondovat možnosti míru a snad budeme moct všechno srovnat tím, že za mladýho Tattagliu vyplatíme odškodný.“ „Zatím jsme se s tím vyjednáváním moc daleko nedostali,“ upozornil ho Hagen. „Tattagliovci přišli za těch několik posledních měsíců o těžké peníze a viní z toho nás. Právem. Myslím, že od nás nechtějí nic jiného, než abychom se zúčastnili jejich obchodu s narkotiky a dali jim k dispozici náš politický vliv. Jinými slovy řečeno, Sollozzova dohoda bez Sollozza. Nevyrukují s tím ovšem dřív, dokud nám nezasadí nějakou pořádnou ránu. Podle jejich představy budeme ochotni vyslechnout jejich návrh o narkotikách teprve tehdy, až nás nějak přiskřípnou.“ Sonny prohlásil úsečně: „O narkotikách se dohadovat nebudeme. Don to odmítl a já s tím hýbat nebudu, dokud to on sám nezmění.“ „Pak ovšem stojíme před problémem, jak postupovat dál,“ zareagoval hbitě Hagen. „Naše příjmy - sázkové kanceláře a loterie - jsou ohroženy. Farrtiglia Tattagliů nás může citelně zasáhnout, ale sama má nevěstince a call-girls a odbory v dokách a jak k čertu se jim můžeme dostat na kobylku? Ostatní famiglie mají nějaké ty herny, ale většinou jsou ve stavebnictví, lichvářství, kontrolují odborové organizace a dostávají vládní kontrakty. Spousta peněz jim plyne z vydírání a jiných věcí, do kterých jsou zapleteni nevinní lidé. Jejich peníze neleží venku na ulici. Tattagliův noční podnik je příliš slavný, než aby se na něj dalo sáhnout; vyvolalo by to příliš velký poprask. A dokud bude don vyřazen z činnosti, vyrovná se jejich politický vliv našemu. Takže tu stojíme před opravdu vážným problémem.“ „Ten problém je ovšem můj, Tome,“ upozornil ho Sonny. „Však už nějaký řešení najdu. Pokračuj ve vyjednávání a proveď to, co jsme si řekli. Rozjeďme znovu všechno a uvidíme, co se stane. A podle toho se zařídíme. Clemenza a Tessio mají dost vojáků, v počtu zbraní se můžeme vyrovnat všem pěti famigliím dohromady. Bude záležet na tom, jak se zachovají. Když bude třeba, zalehneme na matrace!“ Vypudit nezávislé černošské bankéře z obchodu nebyl problém. Policie dostala informace a dala se do nich. S výjimečnou horlivostí. Tehdy si ještě černoch nemohl dovolit podplatit vysokého policejního důstojníka nebo politického činitele, aby si takový podnik udržel. Příčinou byly víc než cokoli jiného rasové předsudky a rasová nedůvěra. Harlem byl odjakživa pokládán za druhořadý problém a jeho vyřešení ještě na sebe dalo čekat. Protiúder pěti famiglií byl namířen nečekaným směrem. Byli zabiti dva vlivní předáci odborového svazu konfekčního průmyslu, kteří byli členy famiglie Corleonových. Krátce nato byli z newyorských doků vyhnáni corleonští lichváři a bookmakeři. Místní odbočky odborového svazu přístavních dělníků přešly k pěti famigliím. Po celém New Yorku byl vykonáván nátlak na corleonské bookmakery, aby dezertovali. Majitel největší loteriové kanceláře v Harlemu, starý přítel a spojenec famiglie Corleonových, byl surově zavražděn. Teď už nebylo jiné volby. Sonny nařídil svým caporegimům, aby zalehli na matrace. Ve městě byly najaty dva byty a vybaveny matracemi, aby pistolníci měli na čem spát, ledničkami, zbraněmi a municí. Jeden byt obsadil mužstvem Clemenza, druhý Tessio. Všem bookmakerům famiglie byli přiděleni osobní strážci. Ale lotynkoví bankéři v Harlemu přešli k nepříteli a zatím se s tím nedalo nic dělat. Tohle všechno stálo famiglii Corleonových spoustu peněz a příliv nových peněz značně klesl. Jak plynuly další měsíce, vycházely najevo i jiné věci. Z nich nejzávažnější bylo to, že famiglia Corleonových na sebe naložila víc, než nač stačila. Příčin bylo několik. Don byl dosud příliš slabý, než aby se mohl na celé akci podílet, a tím zůstávala značná část politické moci famiglie nepoužitelná. Navíc posledních deset mírových let značně nahlodalo bojové vlastnosti obou caporegimů, Clemenzy a Tessia. Clemenza sice zůstával schopným vykonavatelem a organizátorem, jenže už neměl ani energii, ani mladickou sílu vést oddíly. Tessio léty změkl a nebyl dost bezohledný. Hagen vzdor svým kvalitám prostě nebyl vhodným consigliorim v době války. Nebyl Sicilan, to byl jeho závažný nedostatek. Tyto slabiny, vážně ohrožující vojenskou situaci famiglie, byly Sonnymu jasné, nemohl však podniknout žádná nápravná opatření. Nebyl donem a caporegimy a consiglioriho směl vyměnit jedině don. A kromě toho by taková výměna mohla situaci ještě zhoršit a případně urychlit nějakou zradu. Zpočátku si Sonny myslel, že dokud se don neuzdraví natolik, aby mohl převzít vedení, bude se pokoušet udržet pozice, ale dezercí lotynkových bankéřů a zastrašováním bookmakerů se famiglia ocitla ve složité situaci. Proto se Sonny rozhodl pro protiúder. Samozřejmě se rozhodl, že zasáhne nepřátele přímo do srdce. Jediným rozsáhlým taktickým manévrem hodlal odpravit hlavy všech pěti famíglií. Za tím cílem zorganizoval složitý systém sledování těchto předáků. Jenže už za týden se nepřátelští vůdcové pohotově stáhli do podzemí a na veřejnosti se neukazovali. Válka mezi pěti famigliemi a říší Corleonových utkvěla na zcela mrtvém bodě. kapitola 18 Amerigo Bonasera bydlel jen několik bloků od svého pohřebníhó ústavu na Mulberry Street, a tak pokaždé chodil domů na večeři. Po ní se vracel do podniku, aby tam, jak se patří, spolu s ostatními truchlícími vzdal poslední úctu nebožtíku ležícímu na katafalku v jeho chmurné obřadní síni. Vždycky ho popuzovaly vtipy kolující o jeho povolání, o ponurých technických detailech, koneckonců úplně bezvýznamných. Takové vtipy ovšem nevyprávěl nikdo z jeho přátel, příbuzných nebo sousedů. Lidé, kteří si po staletí vydělávají v potu tváře na každodenní chléb, si umějí vážit každého zaměstnání. Jak se teď chystal povečeřet s manželkou v důstojně zařízeném bytě se sádrovými soškami Panenky Marie na příborníku, před nimiž červeně blikalo věčné světlo ve skleněných svícnech, zapálil si camelku a na osvěžení si nalil sklenku bourbonu. Žena přinesla na stůl talíře s kouřící polévkou. Byli teď sami; Bonasera poslal dceru k ženině sestře do Bostonu, aby tam zapomněla na strašný zážitek a újmu, již utrpěla od těch dvou surovců, které don Corleone potrestal. Při polévce se ho manželka otázala: „Vrátíš se dnes ještě do podniku?“ Bonasera přikývl. Manželka si jeho práce vážila, ale nerozuměla jí. Nechápala, že technická stránka jeho povolání je nejméně důležitá. Jako většina ostatních lidí se domnívala, že je placen, za dovednost, s jakou umí mrtvé upravit tak, aby v rakvích vypadali jako živí. V tomhle ohledu byla jeho dovednost opravdu proslulá. Jenže mnohem důležitější a dokonce mnohem potřebnější byla jeho osobní přítomnost ve chvílích, kdy byl nebožtík vystaven na katafalku. Když se večer dostavila truchlící rodina, aby před rakví drahého zesnulého přijala pokrevní příbuzné a přátele, pak k tomu vždycky potřebovala přítomnost Ameriga Bonasery. Byl totiž dokonalým průvodcem smrti. Smuteční obřad řídil s neustále vážným, leč energickým a útěchu dodávajícím výrazem, a pevným, ale molově naladěným hlasem. Dokázal tišit příliš nevhodně projevovaný žal, dokázal napomenout nezbedné děti, jejichž rodiče neměly sílu je udržet na uzdě. Nikdy se nerozplýval v projevech soustrasti, nebyl však ani zbytečně strohý. Jakmile nějaká rodina už jednou použila Bonaserových služeb k vyprovození milovaného nebožtíka, vždycky se k němu znovu a znovu vracela. A on žádného ze svých zákazníků nikdy, nikdy neopustil v onu bezútěšnou poslední noc nad zemi. Obvykle po večeři na chvíli ulehl ke krátkému spánku. Pak se umyl, přeholil se a pořádně se napudroval, aby překryl černou bradu. A vždycky si vypláchl ústa. Pak si z úcty k zesnulému oblékl čisté prádlo, běloskvoucí košili, černou kravatu, čerstvě vyžehlený tmavý oblek, matně černé boty a černé ponožky. Ale přes toto oblečení nepůsobil pochmurným, nýbrž uklidňujícím dojmem. Načerno si barvil i vlasy - neslýchaná frivolnost u Itala jeho generace. Nečinil tak ovšem z ješitnosti, nýbrž proto, že mu šedivě prokvétaly a taková skvrnitost mu při jeho povolání nepřipadala vhodná. Po polévce mu žena předložila malý steak a trochu čerstvého špenátu, který přetékal žlutým olejem. Bonasera byl slabý jedlík. Když dojedl, vzal si šálek kávy a zapálil si další camelku. Při kávě se zamyslel nad svou nešťastnou dcerou. Nikdy už nebude taková jako předtím. Krásný zevnějšek jí sice vrátili, ale v očích jí utkvěl výraz vyděšeného zvířátka, takže se na ni ani nemohl podívat. Proto ji poslal na nějaký čas do Bostonu. Čas jí zhojí rány. Bolest a strach nejsou tak definitivní jako smrt, to věděl příliš dobře. Jeho řemeslo z něho udělalo optimistu. Právě dopíjel kávu, když v obývacím pokoji zazvonil telefon. Pokud byl doma, žena ho nikdy nezvedala: proto vstal, vypil poslední doušek a udusil cigaretu. Cestou k telefonu si sundal kravatu a začal si rozpínat košili; chystal se už ke krátkému odpočinku. Pak zdvihl sluchátko a zdvořile se ohlásil. Na druhém konci se ozval nervózní, unavený hlas: „Tady je Tom Hagen. Volám vás jménem dona Corleona, na jeho prosbu.“ Bonasera ucítil, jak se mu káva kysele vzpěnila v žaludku; zmocnila se ho slabá nevolnost. Už tomu byl téměř rok, co se stal donovým dlužníkem za to, že don pomstil čest jeho dcery; vědomí, že tento dluh musí splatit, se mu za tu dobu už vytratilo z paměti. Při pohledu na zkrvavené obličeje těch dvou lotrů byl donovi tak vděčen, že by byl pro něho učinil cokoli. Jenže čas rozežírá vděčnost rychleji než krásu. Teď se tedy Bonaserovi sevřelo srdce jako člověku, kterému hrozí zkáza. Hlas se mu chvěl. „Ano, jistě, poslouchám.“ Chlad v Hagenově hlase ho překvapil. Consigliori byl vždycky zdvořilý, přestože není Ital, jenže tentokrát byl drsně příkrý. „Dlužíte donovi službu,“ řekl. „Don nepochybuje, že mu ji splatíte, že budete šťasten, že k tomu budete mít příležitost. Za hodinu, ne dřív, spíš později, se don dostaví do vašeho pohřebního ústavu a požádá vás o pomoc. Buďte tam a přivítejte ho. Ať tam není ani jeden z vašich zaměstnancú. Pošlete je domů. Máte-li námitky, řekněte to rovnou a já zpravím dona Corleona. Má i jiné přátele, kteří mu tuto službu mohou prokázat.“ Bonasera úlekem málem křičel: „Jak jen si můžete myslet, že bych něco padrinovi odmítl? Udělám samozřejmě všechno, oč mě žádá. Na dluh jsem nezapomněl. Okamžitě jdu do podniku, okamžitě.“ Hlasem o poznání vlídnějším, i když v něm stále ještě znělo cosi nepostižitelného, mu Hagen odpověděl. „Děkuji vám. Don nikdy o vás nepochyboval. Ta poznámka vyšla ze mě. Vyhovte mu dnes večer, a budete-li mít kdy nějaké těžkostí, klidně se na mě obraťte. Získáte si tím i mé osobní přátelství.“ Tohle vylekalo Bonaseru ještě víc. Zakoktal: „Večer ke mně přijde don osobně?“ „Ano.“ „Tak už se tedy díkybohu úplně zotavil,“ řekl Bonasera hlasem, v němž se zachvěla otázka. Na druhém konci telefonu zavládlo chvíli mlčení, pak Hagen velmi liše řekl: „Ano.“ Ozvalo se cvaknutí a spojení se přerušilo. Bonasera se potil. Šel do ložnice, převlékl si košili a vypláchl ústa. Neoholil se však, ani si nevzal jinou kravatu. Vzal si tutéž, co měl na sobě celý den. Potom zatelefonoval do pohřebního ústavu a přikázal asistentovi, aby zůstal s truchlící rodinou, ale aby použil přední obřadní síň. On že bude mít co dělat v pracovních místnostech budovy. Když se ho asistent začal vyptávat, úsečně ho přerušil a zdůraznil, že se musí přesně řídit jeho příkazy. Potom si oblékl sako. Manželka, která ještě nedojedla, na něho udiveně pohlédla. „Mám něco na práci,“ prohlásil a ona, vystrašena výrazem jeho tváře, se už neodvážila dále vyptávat. Bonasera vyšel z domu a přešel kolem několika bloků k pohřebnímu ústavu. Budova stála osamoceně na velkém pozemku, obehnaném kolem dokola bílým dřevěným plotem. Z ulice vedla k zadní části domu vozovka, vhodná svou šíří právě jen pro sanitky a pohřební vozy. Bonasera odemkl vrata a nechal je otevřená. Pak přešel k zadní části budovy a širokými dveřmi vešel dovnitř. Přitom zahlédl, jak vpředu vcházejí do obřadní síně truchlící, aby vzdali poslední úctu nebožtíkovi. Když Bonasera před mnoha lety tuto budovu koupil od bývalého majitele pohřebního ústavu, který se chystal odejít na odpočinek, měla ještě verandu, k níž vedlo asi deset schodů; po nich museli truchlící stoupat do smuteční síně. Tím ovšem vznikaly potíže. Staří nebo nemohoucí smuteční hosté, kteří chtěli vzdát nebožtíkovi úctu, nedokázali po těchto schodech vyjít. Bývalý majitel měl pro takové lidi k dispozici nákladní výtah. Byla to malá železná plošinka, do níž se vstupovalo po straně budovy. Výtah byl určen pro rakve a mrtvoly. Spouštěl se pod úroveň obřadní síně do podzemí, potom vyjel vzhůru a zastavil se až v ní, takže truchlící vystupoval z podlahy vedle rakve ve chvíli, kdy ostatní hosté odtahovali černá křesílka, aby výtah mohl projet padacími dvířky. A když už onen nemohoucí nebo starý truchlící vzdal úctu nebožtíkovi, výtah se opět vynořil z naleštěné podlahy, aby ho svezl dolů a zase nahoru tam, odkud vyšel. Takové řešení připadalo Bonaserovi nevhodné a skrblické: Dal proto přestavět průčelí budovy; odstranil verandu a místo ní postavil mírně stoupající cestu. Výtah pochopitelně byl používán i nadále pro rakve a mrtvé. V zadní části budovy, oddělené od obřadní síně a přijímacích salónků masívními zvukotěsnými dveřmi, byla kancelář, balzamovací místnost, skladiště rakví a spolehlivě zamčená komora, v níž byly uskladněny chemikálie i odpuzující, ale nezbytné nástroje. Bonasera zašel do kanceláře, posadil se k psacímu stolu a zapálil si camelku, jednu z mála, které v téhle budově kdy vykouřil. A pak čekal na dona Corleona. Čekal s pocitem nejhlubšího zoufalství. Neměl totiž nejmenší pochyby o tom, jaká služba se na něm bude žádat. V posledním roce vedla famiglia Corleonových válku proti pěti velkým famigliím newyorské mafie a noviny byly plny zpráv o masakrech. Mnoho lidí na obou stranách přišlo o život. Teď famiglia Corleonových zřejmě zabila někoho tak významného že musí jeho mrtvolu ukrýt, nechat ji zmizet, a existuje snad lepší způsob než ji dát úředně pohřbít od pohřebního ústavu řádně zapsaného v obchodním rejstříku? Amerigo Bonasera si nedělal iluze o činu, kterého se měl dopustit. Stane se spoluviníkem vraždy. Kdyby se to provalilo, stráví mnoho let v žaláři. Jeho dcera a manželka budou zostuzeny, jeho dobré jméno, vážené jméno Ameriga Bonasery bude vláčeno krvavým blátem mafiánské války. Dopřál si ještě jednu camelku. A pak si uvědomil něco mnohem strašnějšího. Až se ty druhé mafiánské famiglie dozvědí, že pomohl Corleonovým, zachovají se k němu jako k nepříteli. Zavraždí ho. A proto tedy proklel den, kdy navštívil padrina a poprosil ho, aby ho pomstil. Proklel den, kdy se jeho manželka spřátelila s manželkou dona Corleona. Proklel svou dceru a Ameriku a vlastní úspěch. Potom se mu vrátil optimismus. Nakonec to přece ještě může dobře dopadnout! Don Corleone je moudrý chlapík. Dal jistě všechno zařídit tak, aby to zůstalo v tajnosti. Jenom mu prostě nesmějí povolit nervy, vždyť osudnější než cokoli jiného by bylo upadnout u dona v nemilost. Vtom zaslechl na štěrku zaskřípat pneumatiky. Vycvičený sluch mu prozradil, že vůz projel po úzké vozovce a zaparkoval na zadním dvorku. Otevřel zadní dveře, aby příchozí vpustil. Vešel ten obrovský tlusťoch Clemenza, následován dvěma surově vypadajícími mladíky. Bez jediného slova prohledali všechny místnosti a nato Clemenza vyšel. Oba mladíci zůstali s Bonaserou. Za chvíli zaslechl Bonasera, jak po úzké vozovce přijíždí těžká sanitka. Pak se ve dveřích objevil Clemenza a za ním dva muži s nosítky. A Bonaserovy nejhorší obavy se splnily. Na nosítkách ležela mrtvola zabalená do šedé deky, z níž čouhaly bosé žluté nohy. Clemenza kývl na nosiče, aby vešli do balzamovací místnosti. A potom vstoupil z temnoty dvora do osvětlené kanceláře další muž. Don Corleone. Během rekonvalescence don zhubl a pohyboval se s jakousi nepřirozenou toporností. Klobouk držel v rukách a vlasy pokrývající mohutnou lebku jako by prořídly. Vypadal starší, mnohem seschlejší, než když ho Bonasera viděl na svatbě, ale stále ještě z něho vyzařovala síla. S kloboukem přidržovaným na prsou oslovil Bonaseru: „Tak co, starý příteli, jste připraven prokázat mi tu službu?“ Bonasera přikývl. Don šel za nosítkami do bálzamovací místnosti a Bonasera ho váhavě následoval. Mrtvola ležela na jednom ze žlábkovaných stolů. Don Corleone nepatrně mávl kloboukem a všichni ostatní opustili místnost. „Co mám pro vás udělat?“ zašeptal Bonasera. Don Corleone upřeně hleděl na stůl. „Přeji si, abyste z lásky ke mně použil svého veškerého umění, své veškeré dovednosti. Nechci, aby ho jeho matka viděla takového, jaký je teď.“ Přistoupil ke stolu a odhrnul šedou deku. Bonasera bezděčně a vzdor všem rokům praxe a zkušenosti zděšeně vyjekl. Na balzamovacím stole spatřil kulkami rozšvihanou tvář Sonnyho Corleona. Levé oko, zalité krví, mělo hvězdicovitě prostřelenou panenku. Hřbet nosu a levá lícní kost byly rozdrceny na kaši. Don se na zlomek vteřiny opřel paží o Bonaseru. „Pohleďte,“ řekl, „jak mi zmasakrovali syna!“ kapitola 19 Snad právě onen mrtvý bod dal popud k tomu, že se Sonny Corleone vydal na krvavou nelítostnou stezku, která ho zavedla k vlastní smrti. Nebo to snad způsobila jeho temně zběsilá povaha, náhle zbavená otěží. Tak či onak, onoho jara podnikal nesmyslné útoky na nepřátelská pomocná vojska. V Harlemu dal postřílet pasáky famiglie Tattagliových, v dokách dal zmasakrovat chlapíky, kteří terorizovali dělníky, řídící se příkazy odborů kontrolovaných Corleonovci. Odboroví funkcionáři, kteří byli v žoldu pěti famiglií, byli vyzváni, aby zachovali neutralitu; když však i nadále bránili corleonovským bookmakerům a lichvářům rozvíjet činnost v dokách, vyslal Sonny Clemenzu a jeho regime, aby v newyorském přístavu rozsévali smrt a zkázu. Byla to zbytečná jatka, protože výsledek války ovlivnit nemohla. Sonny byl skvělý taktik a dobyl několika vynikajících vítězství. Chyběl mu však strategický génius dona Corleona. Nakonec se všechno zvrhlo v ničivou záškodnickou válku a obě strany shledaly že pronic zanic ztrácejí valnou část příjmů a spoustu životů. Famiglia Corleonových byla nakonec nucena zavřít některé ze svých nejvýnosnějších sázkových kanceláří, včetně té, kterou dostal Carlo Rizzi na svou obživu. Carlo se dal na alkohol, začal běhat za tanečnicemi a Connie s ním měla těžký život. Od výprasku, který utržil od Sonnyho, už se na ni neodvážil vložit ruku, ale také s ní přestal spát. Connie se mu vrhla k nohám a on ji odmrštil jako Říman - tak si to alespoň myslel - s pravou patricijskou rozkoší. Vysmál se jí: „Jen si běž za bratříčkem a postěžuj si mu, že už s tebou nespím! Třeba přijde a namlátí mi, abych se na něco zmohl!“ Sonnyho se ovšem na smrt bál, i když se k sobě chovali zdvořile, ale chladně. Carlo měl dost rozumu, aby si uvědomil, že by ho Sonny zabil, že je to člověk, který dokáže s živočišnou samozřejmostí kohokoli zabít, zatímco on, Carlo, by musel sebrat všechnu odvahu a vůli, aby se dopustil vraždy. Carla nikdy nenapadlo, že právě proto je lepší než Sonny, pokud se to ovšem takhle dalo říci; záviděl Sonnymu jeho zběsilost, která okolo sebe šířila strach a stávala se právě legendární. Hagen jako consigliori se Sonnyho taktikou nesouhlasil, ale přesto nehodlal proti ní vznést u dona námitky; už jen proto ne, že se do jisté míry osvědčila. Neustálý boj totiž jako by pět nepřátelských famiglií nakonec přece jen zdeptal, jejich protiúdery slábly a nakonec zcela ustaly. Hagen sice téhle nepravděpodobné smířlivosti nepřítele nedůvěřoval, ale Sonny jásal. „Neustoupím,“ prohlásil, „a ti lotři přilezou ke křížku!“ Sonnyho trápily jiné věci. Sandra mu dělala hlavu, protože se jí doneslo, že Lucy Manciniová očarovala jejího manžela. I když si před lidmi tropila žerty ze Sonnyho a jeho milostné techniky, příliš dlouho se jí už stranil a chyběl jí v posteli, a proto mu svými výčitkami dělala peklo na zemi. Navíc žil Sonny pod obrovským tlakem vědomí, že na jeho hlavu je vypsána cena. Musel být na každém kroku mimořádně obezřelý a věděl, že nepřítel je o jeho návštěvách u Lucy Manciniové průběžně informován. Proto učinil složitá bezpečnostní opatření; obvykle to totiž bylo tradičně zranitelné místo. Jenže u Lucy byl v bezpečí. Aniž cokoli tušila, byla ve dne v noci pod dohledem chlapců ze Santinova regima, a když se na poschodí vedle ní uvolnily byty, ihned si je pronajali dva z nejobávanějších příslušníků regima. Don se zotavoval a pomalu se chystal převzít velení do svých rukou. Pak se válečné štěstí už určitě obrátí ve prospěch famiglie Corleonových. Tím si byl Sonny jist. Do té doby bude dál střežit rodinnou říši, tím si vyslouží otcovu úctu a současně upevní svůj dědický nárok; postavení dona není totiž nezbytně dědičné. Jenže nepřátelé zatím připravovali protiúder. Analyzovali situaci a došli k závěru, že jediným prostředkem, jak odvrátit úplnou porážku, je zabít Sonnyho Corleona. Teď už do věcí viděli lépe a pochopili, že s donem, člověkem logicky uvažujícím, bude možno vyjednávat. Sonnyho nenáviděli pro jeho krvelačnost, kterou pokládali za barbarskou a kromě toho z obchodního hlediska za naprosto nesmyslnou. Nikdo přece netouží po návratu starých časů se všemi tehdejšími zmatky a potížemi. Jednou k večeru se Connii ozval v telefonu neznámý dívčí hlas, tázající se po Carlovi. „Kdo volá?“ zeptala se Connie. Dívka na druhém konci se zahihňala a řekla: „Tady Carlova přítelkyně. Jenom jsem mu chtěla říct, že dnes večer nemám na něj čas. Musím odjet z města.“ „Ty flundro špinavá!“ vykřikla Connie. Pak ještě jednou zaječela do telefonu: „Ty všivá děvko!“ Na druhé straně se ozvalo cvaknutí. Carlo byl odpoledne na dostihách a vrátil se pozdě večer domů, rozmrzelý z proher a trochu nachmelený, jak upíjel z láhve, kterou neustále nosil při sobě. Sotva vešel do dveří, zasypala ho Connie nadávkami. Nevšímal si jí a šel se vysprchovat. Když vyšel nahý z koupelny, utíral se před ni a začal se parádit, protože se chystal jít ven. Connie, ruce v bocích, obličej nasupený a bledý vzteky se na něho osopila: „Nikam nechoď! Ta tvá přítelkyně telefonovala a řekla, že dnes večer nemá čas. Ty sviňáku, jak se můžeš opovážit dát těm svým děvkám mý telefonní číslo? Já tě zabiju, ty hajzle!“ Vrhla se na něho a začala ho kopat a škrábat. Svalnatou paží ji odstrčil. „Ty ses zbláznila!“ řekl chladně. Ale Connie postřehla, že je neklidný, jako by věděl, že ta bláznivá holka s kterou spí, je opravdu schopna mu tohle vyvést. „To si z tebe asi nějaká bláznivá ženská vystřelila!“ chlácholil ji. Connie mu proklouzla pod paží a zaťala mu nehty do obličeje. Pod nehty jí zůstalo trochu kůže. Carlo ji s překvapující trpělivostí odstrčil. Všimla si, že si kvůli jejímu těhotenství dává pozor, a to jí dodalo odvahu dát průchod své zlosti. Kromě toho byla vzrušená. Brzy už bude muset zachovávat úplnou zdrženlivost, lékař jí poslední dva měsíce zakázal jakýkoli pohlavní styk a ona po něm toužila, než bude v osmém měsíci. Přání fyzicky ublížit Carlovi jí ovšem prýštilo z hloubi duše. Šla za ním do ložnice. Viděla, že je vystrašený, a to ji naplnilo pohrdavou škodolibostí. „Zůstaneš pěkně doma,“ prohlásila. „Nikam nepůjdeš!“ Dobře, dobře,“ řekl. Nebyl ještě dooblečen, měl na sobě jen spodky. Rád takhle chodil po bytě, byl pyšný na své tělo s širokými rameny a úzkým pasem i na zlatistou pokožku. Connie na něho vrhla lačný pohled. Carlo se pokusil o úsměv. „Dáš mi už konečné něco k jídlu?“ To, že jí připomněl její povinnosti, totiž alespoň jednu z nich, ji obměkčilo. Byla dobrá kuchařka, vařit se naučila od matky. Narychlo opekla telecí a zelené papriky, a zatímco na pánvi prskal olej, připravila míchaný salát. Carlo si lehl na postel a četl si dostihový program pro příští den. Vedle sebe měl sklenici na vodu, až po okraj naplněnou whisky, a usrkoval z ní. Connie vešla do ložnice. Zůstala stát ve dveřích, jakoby bez vyzvání nesměla přistoupit k posteli. „Jídlo je na stole.“ Nemám ještě hlad,“ odvětil, oči upřené na dostihový program. „Je už na stole,“ zdůraznila Connie. „Jdi s tím do háje!“ prohlásil Carlo, dopil zbytek whisky a naklonil láhev, aby si znovu nalil. Víc si jí nevšiml. Connie se vrátila do kuchyně, popadla talíře s jídlem a mrštila jimi o výlevku. Hlasitý třesk přilákal Carla z ložnice do kuchyně. Pohled na mastné telecí a papriky, rozprsknuté po stěnách kuchyně, pobouřil jeho úzkostlivou čistotnost. „Ty špinavá taliánská couro!“ sykl nenávistně. „Hned to tady ukliď nebo tě zkopám, že se nepoznáš!“ „Ani mě nenapadne!“ odsekla Connie a napřáhla před sebe ruce jako pařáty, připravena rozsápat mu holou hruď. Carlo zašel do ložnice, a když se vrátil, držel v ruce pásek, přeložený v půli. „Ukliď to!“ vyzval ji a tentokrát mu z hlasu jasně zněla hrozba. Connie se ani nepohnula a Carlo ji opaskem šlehl přes tukem obrostlé boky; řemen ji štípl, ale jinak neublížil. Connie ustoupila ke kuchyňské kredenci, rukou sáhla do zásuvky a vytáhla dlouhý nůž na chléb. Držela ho připravený. Carlo se zasmál. „Podívejme, dokonce i Corleonovic ženské dovedou vraždit!“ Pásek odložil na stůl a přistoupil k ní. Connie se chtěla na něho Prudce vrhnout, ale neforemné těhotné tělo ji zpomalilo a Carlo se uhnul ráně, kterou se mu zcela vážně pokusila zasadit do slabin. Bez obtíží ji odzbrojil a pak ji začal políčkovat pomalými, nepříliš silnými údery, aby jí neroztrhl kůži. Connie ustupovala kolem kuchyňského stolu, ale Carlo ji políčkoval dále a nepřestal, ani když za ní vnikl do ložnice. Connie se ho pokusila kousnout do ruky, ale chytil ji za vlasy, pozdvihl jí hlavu a bil ji do. obličeje tak dlouho, až začala plakat bolestí a ponížením jako malé děvčátko. Pak jí mrštil opovržlivě na postel. Napil se whisky z láhve, stále ještě stojící na nočním stolku. Teď už byl zřejmě pořádně opilý, světle modré oči dostaly šílený lesk a Connii popadl opravdový strach. Carlo se rozkročil a opět si přihnul z láhve. Pak se shýbl a chytil Connii za silné stehno. Stiskl ji tak pevně, až bolestí vyjekla a začala žadonit o smilování. „Jsi tlustá jako svině,“ utrousil zhnuseně a vyšel z ložnice. Connie, teď už dokonale vystrašená a zkrocená, zůstala ležet na posteli a ani se neodvážila podívat, co dělá manžel v druhém pokoji. Nakonec přece jen vstala a přistoupila ke dveřím, aby nakoukla do obývacího pokoje. Carlo si otevřel další láhev whisky a ležel natažen na pohovce. Za chvíli se určitě zpije do němoty a ona bude moci vyklouznout do kuchyně a zavolat domů do Long Beache. Požádá matku, aby sem někoho pro ni poslala. Jenom doufala, že telefon nezvedne Sonny; věděla dobře, že nejlepší by bylo mluvit s Tomem Hagenem nebo s matkou. Bylo už téměř deset hodin večer, když v kuchyni donova domu zazvonil telefon. Ohlásil se jeden z tělesných strážců a poslušně předal sluchátko Conniině matce. Jenže paní Corleonová stěží rozuměla, co jí dcera vykládá; Connie byla hysterická, ale přitom se snažila šeptat, aby ji nezaslechl Carlo ve vedlejším pokoji. Navíc jí od políčků otekl obličej a opuchlými rty mohla jen mumlat. Paní Corleonová kývla na strážce, aby zavolal Sonnyho, který byl s Hagenem v obývacím pokoji. Sonny vešel do kuchyně a vzal od matky sluchátko. „Co je, Connie?“ Connie byla tak vyděšená jak z manžela, tak z toho, co asi bratr podnikne, že mluvila ještě nesrozumitelněji. Zabreptla: „Sonny, jenom pro mě pošli vůz, ať mě odveze domů, pak ti všechno povím, nic to není, Sonny: Nejezdi sem. Pošli Toma, prosím, Sonny. Nic to není, jenom chci přijet domů.“ Mezitím přišel do kuchyně i Hagen. Don spal po sedativech hlubokým spánkem nahoře v ložnici a Hagen chtěl mít Sonnyho pod dohledem při každé krizi. V kuchyni byli i oba strážci, kteří měli službu v domě. Všichni napjatě pozorovali Sonnyho stojícího se sluchátkem u ucha. Násilnické rysy Sonnyho povahy musely bezpochyby vyvěrat z nějakého hlubokého záhadného fyziologického zdroje. Všichni totiž na vlastní oči viděli, jak mu silný šlachovitý krk nabíhá krví, jak se mu oči pokrývají oparem nenávisti, jak mu všechny rysy v obličeji tvrdnou a napínají se a jak mu tvář zšedla jako chorému člověku, který se brání náhlému útoku smrti; jen adrenalin, rozlévající se mu po těle, mu roztřásl ruce. Přesto vyzval sestru tlumeným, na uzdě drženým hlasem: „Počkej na mě! Jen tam pěkně počkej!“ Chvíli ještě postál v kuchyni, ohromen vlastním vztekem; pak si ulevil: „Ten mizernej hajzl, ten mizernej hajzl!“ a vyběhl z domu. Hagen podle Sonnyho výrazu poznal, že vůbec nedokáže rozumně uvažovat. V takovémhle okamžiku byl Sonny schopen všeho. Hagen také věděl, že jízda do města Sonnyho zchladí a přivede k rozumu. Jenže rozum by ho mohl učinit ještě nebezpečnějším, i když by mu umožnil chránit sebe sama proti následkům vlastního vzteku. Hagen zaslechl, jak spouští motor, a nařídil oběma tělesným strážcům: „Jeďte za ním!“ Pak přistoupil k telefonu a vytočil několi