Mario Puzo - Godfather časť 6.

kapitola 12 Johnny Fontane naznačil nedbalým posunkem sluhovi, že ho už nepotřebuje. a dodal: „Na shledanou zítra ráno. Billy.“ Černý komorník se uklonil a vyšel z velkého obývacího pokoje s výhledem na Tichý oceán. Úklona na rozloučení byla přátelská, nikoli taková, jaká by se slušela na sluhu, a to ovšem jen proto, že Johnny měl k večeři hosta. Byla jím Sharon Moorová , dívka z newyorské umělecké čtvrti Greenwich Village. Přijela do Hollywoodu v naději, že se jí podaří získat malou úlohu ve filmu, jehož producentem byl její dřívější milenec, který udělal kariéru. Navštívila studio právě ve chvíli, kdy Johnny natáčel jednu scénu z Woltzova filmu. Johnnymu se zalíbily její svěžest, půvab a vtipnost a pozval ji ještě na týž den na večeři k sobě do bytu. Jeho pozvání na večeři byla tak proslulá, že působila jako královský příkaz, a Sharon pochopitelně souhlasila. Vzhledem k jeho pověsti Sharon samozřejmě očekávala, že bude hned od počátku velmi výbojný, jenže Johnny tenhle typicky hollywoodský postup rovnou na věc nenáviděl. Nikdy se s žádnou dívkou nevyspal, pokud na ní nebylo alespoň něco, co se mu opravdu líbilo. S výjimkou ovšem těch případů, kdy pořádné prebral a potom zjistil, že leží v posteli s děvčetem, o nemž si ani nepamatoval, že by je byl kdy předtím viděl nebo potkal. Ale teď, kdy mu bylo pětatřicet, byl rozvedený, s druhou manželkou nežil a na opasku se mu klimbala dobrá tisícovka ženských skalpů, už prostě nebyl tak chtivý. Cosi na Sharon Moorové v něm vzbudilo náklonnost, a proto ji požádal, aby k němu přišla na večeři. Sám nikdy mnoho nejedl, ale věděl, že mladé, hezké dívky se schválně moří hlady, aby si ušetřily na krásné šaty. a jsou-li pozvány, mají pak obrovskou chuť k jídlu; proto dal připravit bohaté prostřený stůl. Bylo tam také hodně alkoholu; šampaňské v kbelíku, skotská, režná, brandy a na příborníku likéry. Johnny naléval a podával pokrmy, které již byly přichystány na talířích. Když dojedli, zavedl ji do velkého obývacího pokoje se skleněnou stěnou, vedoucí za Tichý oceán. Na hi-fi gramofonový přístroj položil sadu desek s Ellou Fitzgeraldovou a uvelebil se s Sharon na pohovce. Trochu s ní klábosil a postupně na ní vyzvídal, jaká byla v dětství, zda byla třeštidlo nebo pálila za kluky, zda byla domácí buchta či krasavice. zda samotářka či měla ráda společnost. Takové podrobnosti ho vzdvcky dojímaly: vyvolávaly v něm něhu, kterou potřeboval k milování. Seděli vedle sebe na pohovce, velmi přátelsky. velmi pohodlně. Políbil ji na rty. chladně a kamarádsky, a když mu polibek vrátila stejným způsobem ustal. Za obrovským oknem se ve svitu měsíce rozprostírala do dáli temně modrá plocha Tichého oceánu. „Jak to, že nehrajete některou ze svých desek?“ otázala se ho Sharon škádlivě. Johnnv se na ni usmál. Pobavilo ho, jak si ho dobírá. „Tak hollywoodský přece jenom nejsem. odpověděl. „Přehrajte mi nějakou,“ poprosila „Nebo mi zazpívejte. Víte, tak jako ve filmu. Budu z toho úplné naměkko a celá se nad vámi budu rozplývat, jako ty dívky na plátně.“ Johnny se srdečně rozesmál. Když byl mladší, právě tohle dělal, a výsledek byl vždycky k popukání - dívky se snažily vypadat sexy a naměkko a oči se jím leskly předstíranou touhou, jako by si namlouvaly, že stojí před filmovou kamerou. Teď by ho už ani ve snu nenapadlo, aby nějaké dívce zazpíval. Jednak už mnoho měsíců nezpíval, nedůvěřoval totiž svému hlasu; jednak si amatéři vůbec neuvědomovali, do jaké míry jsou profesionální zpěváci závislí na pomoci techniky, aby jejich hlasy zněly tak dobře, jak znějí. Mohl by přehrávat své desky, jenže představa, že by uslyšel svůj mladý, procítěný hlas, ho naplňovala stejným pocitem studu, jaký musí cítit stárnoucí, plešatící a tloustnoucí chlapík, když ukazuje své fotografie z mládí, z doby plného rozkvětu své mužnosti. „Nejsem právě ve formě,“ namítl, „a upřímně řečeno, už mě nebaví poslouchat vlastní hlas.“ Oba popíjeli. „Prý jste v tomhle filmu báječný,“ poznamenala Sharon. „Je pravda, že jste hrál zadarmo?“ „Jenom za symbolický honorář,“ řekl Johnny. Vstal, nalil jí další brandy, nabídl jí cigaretu se zlatým monogramem a připálil jí svým zapalovačem. Sharon vyfoukla dým, usrkla ze sklenky a Johnny k ní zase přisedl. Jeho sklenice byla podstatně plnější než její: potřeboval to, aby se zahřál, aby se povzbudil, aby se rozjařil. Byl v opačné situaci, než v jaké milenec bývá. Musel opít sebe, nikoli dívku. Dívky bývaly většinou přespříliš svolné, on však nikoli. Poslední dvě léta byla hotovým peklem pro jeho sebedůvěru, a aby ji mohl znovu získávat, volil k její obnově tuhletu prostou cestu: jedenkrát se s mladou, svěží dívkou vyspat, několikrát ji vyvést na večeři, dát jí drahý dárek a pak ji pustit k vodě co nejmilejším způsobem, aby její city nebyly zraněny. A dívky mohly navíc vždycky tvrdit, že měly pletky se slavným Johnnym Fontanem. Nešlo tady o žádnou opravdovou lásku, ale proč by to člověk nedě lal, jestli děvče bylo krásné a opravdu milé? Nenáviděl ovšem ty vypočítavé potvory, co se s ním pomilovaly a pak běžely ke kamarádkám a vykládaly jim, že se vyspaly se slavným Johnnym Fontanem, neopomenouce nikdy dodat, že už poznaly něco lepšího. Víc než cokoli jiného ho za jeho kariéry udivovali shovívaví manželé, kteří mu téměř do očí řekli, že svým ženám odpouštějí, neboť i ta nejctnostnéjší dáma se přece může dopustit nevěry s tak slavným zpěvákem a filmovým hercem, jako je Johnny Fontane. To mu pokaždé vyrazilo dech. Johnny zbožňoval desku s Ellou Fitzgeraldovou. Zbožňoval její čistý Zpěv, její čistou intonaci. Tohle bylo jediné, čemu v životě opravdu rozuměl, a přitom věděl, že tomu rozumí líp než kdokoli jiný na světě. Teď, jak seděl pohodlně opřený na pohovce, hrdlo rozehřáté od brandy, zatoužil si zazpívat, ne snad pobrukovat si nějakou melodii, ale doprovázet zpěv na desce; jenže před cizím to prostě nedokázal udělat. Volnou ruku položil Sharon do klína a usrkoval přitom ze sklenky, kterou držel v druhé ruce, Bez jakékoli obscénnosti, ale s čistým živočišným pudem dítěte, toužícího po teple, vyhrnul rukou v jejím klíně lem hedvábných šatů a odhalil mléčně bílé stehno nad průsvitné zlatým sítem punčochy. A tu jako vždycky, navzdory všem těm ženám, všem těm rokům a celé té všednosti pocítil, jak se mu při tom pohledu šíří po celém těle lepkavé horko. Ten zázrak tu je tedy stále; co však udělá, až mu selže, jako mu už selhal hlas? Teď už byl připraven. Položil sklenici na podlouhlý vykládaný koktajlový stolek a otočil se tělem k Sharon. Byl velmi sebejistý, velmi cílevědomý a přesto něžný. V jeho laskání nebylo nic oplzlého, nic kluzce lascívního. Líbal ji na rty a ruce pozdvihl k jejím ňadrům. Pak jednu spustil na teplá stehna, s pokožkou tak hedvábnou na dotyk. Polibek, jímž opětovala jeho, byl teplý, nikoli vášnivý; v tu chvíli ostatně dával přednost právě něčemu takovému. Nenáviděl dívky, které okamžitě vzplály, jako by jejich tělo bylo motorem, uvedeným do erotického chodu stisknutím tělesné spouště. Pak učinil něco, co činil pokaždé, něco, co ho až dosud vždycky bezpečně vzrušilo. Jemně a co nejlehčeji, ale aby se přitom dalo něco cítit, jí zajel špičkou prostředníku výš mezi stehna. Některé dívky tenhle úvodní krok k milování dokonce ani nepostřehly. Jiné zase zneklidnil, neboť si nebyly jisty, jestli se jich vůbec dotkl, protože je současně vždy vášnivě políbil na ústa. Jiné zase jako by mu prst pevně vsály do sebe nebo se k němu prudce vzepjaly. A pochopitelně, než se stal slavným, mu také některé vpálily políček. Tohle byla jeho celá technika a většinou se mu dobře osvědčila. Sharon však reagovala neobvykle. Přijala všechno, dotek i polibek, pak však odtáhla ústa, nepatrně se od něho odsunula a vzala do ruky sklenici. Bylo to věcné, ale konečné odmítnutí. t to se mu občas stávalo. Zřídka, ale stávalo se. Také Johnny zvedl sklenku a zapálil si cigaretu. Sharon mu velice něžně, velice tiše pověděla: „To není snad proto, Johnny, že byste se mi nelíbil; jste mnohem milejší, než jsem si myslela. A není to ani proto, že bych snad byla puritánka. Jenže abych se mohla s nějakým mužským vyspat, tak mi musí rozpálit krev. Víte, jak to myslím?“ Johnny se na ni usmál, stále mu ještě byla milá. „A já jsem vám krev nerozpálil?“ Trochu zrozpačitěla. „No, víte, když jste byl slavný zpěvák a vůbec, byla jsem ještě holčička. Nějak jsem vás minula, byla jsem prostě další generace. Nejsem žádná upejpavka, na mou duši. Kdybyste byl nějaký filmový idol z doby, kdy jsem dospívala, pak bych měla kalhotky za vteřinu dole!“ Teď mu už tak milá nebyla. Byla rozkošná, byla vtipná, byla inteligentní. Ani trochu se nenamáhala, aby se mu poddala nebo aby se ho pokusila urvat, protože by jí jeho známosti mohly pomoci při filmové kariéře. Byla to opravdu správná dívka. Johnny v ní ale rozpoznal ještě něco dalšího. Už se mu to stalo několikrát. Dívka, která přišla na schůzku pevně rozhodnuta, že se s ním nevyspí, i kdyby se jí sebevíc zalíbil, a to jen proto, aby se mohla přítelkyním a snad ještě víc i sama sobě vychloubat, že odmítla příležitost pomilovat se s Johnnym Fontanem. Byl už starší, tak to chápal, a celkem se nezlobil. Prostě mu už nebyla tak milá a přitom se mu předtím mimořádné zamlouvala. Teď, když mu už tolik milá nebyla, cítil se líp. Usrkával ze sklenice a hleděl na Tichý oceán. Sharon řekla: „Doufám, Johnny, že se nehněváte. Asi jsem divná, v Hollywoodu se zřejmě předpokládá, že lehnout naznak je pro holku zrovna tak samozřejmé, jako dát milému pusu na dobrou noc, ale nejspíš tu ještě tak dlouho nežiju.“ Johnny se na ni usmál a pohladil ji po tváři. Ruka mu sklouzla dolů a taktně jí shrnul sukni přes oblá, hedvábná kolena. „Nehněvám se,“ ujistil ji. pMít jednou takovéhle staromódní rande je vlastně prima.“ Neřekl jí ovšem, co cítil: úlevu, že se nemusel projevit jako velký milenec, že nemusel splnit její představy o své filmové, božské podobě. Alespoň nemusel naslouchat dívčinu trapnému přesvědčování, že její představy splnil, a zcela prostý, rutinérský pohlavní akt nemusel nafukovat v něco, čím by ani ve skutečnosti nebyl. Ještě chvíli popíjeli, ještě několikrát se letmo políbili a pak se Sharon rozhodla, že odejde. Johnny se jí ze slušnosti otázal: „Mohu vás zase někdy pozvat na večeři?“ Sharon hrála svou otevřenou a poctivou hru do konce: „Vždyť přece nebudete chtít marnit čas, abyste se pak dočkal zklamání! Děkuji za překrásný večer. Jednou budu vyprávět svým dětem, že jsem večeřela s velkým Johnnym Fontanem úplně sama v jeho bytě.“ Johnny se na ni usmál. „A že jste mu nepodlehla.“ Oba se zasmáli. „Tomu nikdy neuvěří,“ zalitovala Sharon. Nato jí Johnny tak trochu uštěpačně nabídl: „Dám vám to písemně, chcete?“ Sharon zavrtěla hlavou. Johnny pokračoval: „Když vám někdo nebude chtít uvěřit, tak mi brnkněte. Já jim to potvrdím. Povím jim, jak jsem vás honil po celém bytě, ale vy jste si přesto svou čest uchránila. Ano?“ Tohle bylo nakonec přece jen trochu surové a Johnnyho zarazil uražený Výraz na její tváři. Pochopila, že jí dává najevo, že se vlastně příliš nenamáhal. Obral ji o sladký pocit vítězství. Odteďka se bude domnívat, že dnes večer zvítězila jen proto, že nebyla dost půvabná a přitažlivá. A protože je taková, jaká je, bude při vyprávění příběhu o tom, jak odolala slavnému Johnnymu Fontanovi, muset vždycky dodat s trpkým úsměškem. „On se ovšem příliš nenamáhal!“ Bylo mu jí náhle líto, a proto řekl: „Jestli vám opravdu bude někdy moc smutno, zatelefonujte mi. Ano? S každou dívkou, co znám, nemusím přece hned vlézt do postele, ne?“ „Zavolám,“ slíbila a vyšla ze dveří. Johnny zůstal sám. Před sebou měl ještě dlouhý večer. Mohl sice použít služeb „továrny na maso“, jak Jack Woltz nazýval stáj vždy ochotných filmových hvězdiček, potřeboval však lidskou družnost. Vzpomněl si na svou první ženu, Virgínii. Teď, když práce na filmu skončila, bude mít víc času na své děti. Přál si stát se znovu součástí jejich života. A také si dělal starosti kvůli Virgínii. Nebyla ani trochu obrněná proti hollywoodským donjuanům, kteří jí možná nadbíhají jen proto, aby se pak mohli vychloubat, že se vyspali s první ženou Johnnyho Fontana. Pokud věděl, tak to zatím nemohl ještě nikdo tvrdit. O jeho druhé ženě to ovšem může prohlašovat kdekdo, ušklíbl se v duchu. Zdvihl sluchátko. Hned poznal její hlas a nebylo na tom nic překvapivého. Poprvé ho slyšel, když mu bylo deset let a chodili spolu do čtvrté B. „Nazdar, Ginny! Jak jsi na tom dnes večer? Můžu k vám na chvilku zajet?“ „Beze všeho. Ale děti už spí; nerada bych je budila.“ „To nevadí. Chci si jenom s tebou popovídat.“ V hlase jí zaznělo slabé zaváhání; vzápětí je potlačila, aby neprojevila nějaký zvláštní zájem, a otázala se: „Je to něco vážného, něco důležitého?“ „Ne,“ ujistil ji Johnny. „Dneska jsme dotočili, a tak jsem si řekl, že bych tě mohl navštívit a trochu si s tebou popovídat. Mohl bych se třeba i podívat na děti, pokud si budeš jistá, že se neprobudí.“ „Dobrá,“ souhlasila. „Jsem ráda, žes dostal tu úlohu, cos chtěl.“ „Díky. Za půl hodinky budu u tebe.“ Když Johnny dojel k svému bývalému domovu v Beverly Hills, zůstal chvíli sedět ve voze a hleděl na dům. Vzpomněl si na to, co mu řekl jeho padrino, že svůj život může žít přesně tak, jak si ho přeje žít. Velká věc, když člověk ví, co si přeje. Jenže co on si vlastně přeje? Jeho první žena na něho čekala ve dveřích. Byla to pohledná, drobná tmavovláska, milé italské děvče, děvče ze sousedství, jaké by nikdy nemělo nic s jinými mužskými, a to bylo pro něj důležité. Touží ještě po ní, zauvažoval, a odpověď zněla ne. Jednak už se s ní nedokáže milovat, jejich láska příliš zestárla, jednak tu existuje dost věcí, které sice nemají nic společného se sexem, ale které mu stejně nikdy nemůže odpustit. Znepřáteleni však už nebyli. Ginny mu uvařila kávu a v obývacím pokoji ho pohostila doma upečenými koláčky. „Natáhni se na pohovku,“ vyzvala ho. „Vypadáš unaveně.“ Johnny si svlékl sako a boty a uvolnil si kravatu. Ginny si sedla proti němu do křesla, vážný úsměv na tváři. „Je to vlastně legrace,“ řekla. „Co je legrace?“ zeptal se. Jak si srkl kávy, ukáplo mu trochu na košili. „Že slavný Johnny Fontane nemá rande!“ „Slavný Johnny Fontane je rád, když se ještě někdy na něco zmůže!“ Nemíval ve zvyku být tak upřímný. Ginny se podivila: „Není ti opravdu něco?“ Johnny se na ni zazubil. „Měl jsem v bytě schůzku s jednou dívkou a ona mě odmítla. A víš co - já ti byl rád!“ S překvapením zpozoroval, jak se Ginniným obličejem mihl výraz hněvu. „Kvůli takovým flundrám by ses neměl trápit! Asi si myslela, že to tak musí udělat, aby ses vůbec o ni zajímal!“ A Johnny si pobaveně uvědomil, že se Ginny opravdu hněvá na děvče, co ho odmítlo. „Ale co, k čertu!“ řekl. „Stejně mě to už nebaví. Už bych taky mohl pomalu zmoudřet. A teď, když už nemůžu zpívat, to asi bude se slečnami moc zlé. Na můj vzhled nikdy neletěly, to přece víš!“ Ginny ho utěšovala: „Ale ve skutečnosti vypadáš líp než na fotografiích.“ Johnny zavrtěl hlavou. „Tloustnu a začínám plešatět. Ksakru, jestli mě tenhle film znovu neproslaví, tak bych se raději měl naučit péct pizzu. Nebo uděláme filmovou hvězdu z tebe, vypadáš senzačně.“ Vypadala na třicet pět. Na dobrých třicet pět, ale přesto třicet pěl. A tady v Hollywoodu to bylo tolik jako sto. Po celém městě šmejdily jako lasičky krásné dívky a vydržely rok dva. Některé z nich byly tak krásné, že človeku se málem zastavilo srdce, dokud ovšem neotevřely ústa, dokud jim chtivá touha po úspěchu nezkalila nádherné oči. Obyčejné ženské s nimi nemohly, pokud jde o tělesnou krásu, ani v nejmenším soupeřit. A člověk mohl sebevíc poukazovat na půvab, inteligenci, eleganci, vystupování, jenže drsná krása těchto dívek nad tím vším vítězila. Kdyby jich tu nebylo tolik, třeba by nějaká obyčejná, pohledná žena mohla mít šanci. A protože Johnny mohl mít všechny z nich, nebo alespoň téměř všechny, věděla Ginny, že tohle všechno říká jen proto, aby jí zalichotil. V tomhle ohledu byl vždycky milý. K ženám byl vždycky zdvořilý, i na vrcholu své slávy - dělal jim poklony, připaloval cigaretu, otvíral dveře. A protože se obvykle tohle všechno dělalo pro něho, tím víc to působilo na dívky, s nimiž si vyšel. A choval se takhle ke všem dívkám, i k těm, které měl na jedinou noc, o nichž ani nevěděl, jak se jmenují. Ginny se na něho přátelsky usmála. „Tohle už máme za sebou, Johnny. Hráli jsme to divadlo dvanáct let, vzpomínáš si? Na mě s něčím takovým chodit nemusíš!“ Johnny povzdychl a znovu se natáhl na pohovku. „Upřímně, Ginny, vypadáš báječné. Byl bych rád, kdybych takhle vypadal já.“ Neodpověděla mu. Viděla, že je sklíčený. „Myslíš, že ten film dopadl dobře? Pomůže ti nějak?“ zeptala se. Johnny přikývl. „Jo. Mohl by mě vynést zase nahoru. Jestli dostanu Oscara a správně vynesu trumfy, pak se třeba stanu zase slavným i bez zpěvu. Pak bych také tobě a dětem mohl dávat víc peněz.“ „Máme jich víc než dost,“ namítla Ginny. „A chci taky mít víc času na děti,“ pokračoval Johny. „Chci se už trochu usadit. Nemohl bych sem chodit každý pátek na večeři? Přísahám, že ani jeden pátek nevynechám, i kdybych měl být kdoví jak daleko nebo měl kdoví kolik práce. A chci taky s vámi trávit co nejvíc víkendů, nebo by snad děti mohly strávit část prázdnin se mnou.“ Ginny mu položila popelník na hruď. „Nic proti tornu nemám. Nevdala jsem se přece proto, abych si tě mohla udržet jako otce svých dětí.“ Pravila to zcela klidně, ale Johnny, zírající upřeně na strop, věděl, že to řekla, aby odčinila všechna ta jiná, tak krutá slova, která mu kdysi vmetla v tvář, v té době, kdy se jejich manželství rozbilo a s jeho kariérou to začalo jít z kopce. Mimochodem, hádej, kdo mi telefonoval,“ řekla. Na něco takového Johnny nikdy nezabral. „Kdopak?“ Alespoň jednou bys přece kruci mohl hádat!“ Johnny neodpověděl. „Tvůj padrino.“ Johnnyho to opravdu překvapilo. „Ten přece nikdy s nikým po telefonu nemluví. Co ti řekl?“ „Chce na mně, abych ti pomohla. Řekl, že bys mohl být stejně slavný jako kdysi, že jsi zase na cestě ke slávě, ale že potřebuješ lidi, co v tebe věří. Zeptala jsem se ho, proč zrovna já? Prý proto, prohlásil, že jsi otcem mých dětí. Je to tak sladký starý pán a přitom se o něm povídá tolik strašných věcí !“ Virginia nenáviděla telefon a dala odevšad odstranit přístroje kromě ložnice a kuchyně. Náhle zazvonil v kuchyni telefon. Ginny tam zašla. Když se vrátila do pokoje, měla na tváři překvapený výraz. „To je pro tebe, Johnny. Volá Tom Hagen. Prý to je důležité.“ Johnny zašel do kuchyně a vzal sluchátko. „Haló, Tome.“ Z Tomova hlasu čišel chlad. „Johnny, padrino si přeje, abych za tebou přijel a podnikl jisté kroky, které by ti teď, když je film dokončen, mohly pomoci. Padrino chce, abych letěl dopoledním letadlem. Můžeš mi přijet naproti do Los Angeles? Mám ještě hned večer letět zpátky do New Yorku, takže si nemusíš dělat starosti a rezervovat si pro mé večer.“ „Jasné, Tome. A kvůli tomu večeru si nedělej starosti. Zůstaň přes noc a trochu si odpočiň. Sezvu nějaké lidi od filmu a uspořádám pro tebe večírek.“ Tohle navrhoval vždycky; nechtěl, aby si jeho známí z mládí mysleli, že se za ně stydí. „Díky,“ řekl Hagen, „jenže já musím být pozítří brzo ráno zpátky v New Yorku. Jsme tedy domluveni; přijedeš mi naproti k letadlu, co startuje z New Yorku v půl dvanácté.“ „Ano.“ „Zůstaň v autě. Pošli k letadlu někoho ze svých lidí, aby mě k tobě odvedl, až vystoupím.“ „Jasné.“ Johnny se vrátil do obývacího pokoje a Ginny na něho tázavě pohlédla. „Můj padrino má nějaké plány, jak mi pomoct. Tu úlohu ve filmu mi obstaral on, ani nevím jak. Jen bych byl rád, kdyby se do dalšího už nepletl.“ Vrátil se zpátky na pohovku. Cítil se velmi unaven. Ginny ho vyzvala: „Nevracej se do svého domu a raději přespi tady. Můžeš se nasnídat s dětmi a nemusíš jet tak pozdě domů. Stejně se mi protiví myšlenka, že tam jsi úplně sám. Není ti tam smutno?“ „Bývám doma jen zřídka.“ Ginny se zasmála a řekla: „Moc ses tedy nezměnil.“ Po menší odmlce dodala: „Mám ti jít připravit druhou ložnici?“ „Proč nemohu spát v tvé ložnici?“ Ginny zrudla. „Ne!“ Usmála se na něho a on se usmál na ni. Stále ještě zůstávali přáteli. Když se Johnny příštího dne probudil, bylo již pozdě; staženými žaluziemi už pronikalo slunce. Tím způsobem vnikalo dovnitř teprve odpoledne. Křikl: „Hej, Ginny, mám ještě právo na snídani?“ Zdáli se ozva) její hlas. „Za vteřinku!“ A trvalo to opravdu jen vteřinku. Musela už mít všechno nachystané v teplé troubě, podnos připravený, protože jen co si Johnny zapálil první cigaretu, dveře ložnice se otevřely a obě dcerky mu už vezly servírovací vozík se snídaní. Byly tak krásné, až se mu srdce sevřelo. Růžové tvářičky jim zářily a v očích jim planula zvědavost a dychtivá touha rozběhnout se k němu. Vlásky měly staromódně spletené v dlouhé cůpky, oblečené byly do staromódních šatiček a bílých lakových střevíčků. Zůstaly stát u vozíku a hleděly na něho, jak zamačkává cigaretu, čekajíce, až je zavolá a rozevře náruč. Hned nato se k němu rozeběhly. Vtlačil tvář mezi jejich svěží voňavá líčka, a protože je škrabal neoholenou bradou, vesele křičely. Ve dveřích ložnice se objevila Ginny a zavezla vozík blíž, aby se mohl nasnídat v posteli. Sama si sedla vedle něho na pelest, nalévala mu kávu a topinky mu mazala máslem. Dcery se posadily na gauč a dívaly se na něho. Byly už příliš velké na to, aby všichni tři po sobě házeli polštáři nebo se spolu pošťuchovali. Dokonce si právě uhlazovaly pocuchané vlasy. Kristepane, pomyslil si, zakrátko z nich budou slečny a budou za nimi běhat hollywoodští chuligáni. Při jídle se s nimi dělil o topinky a slaninu a dával jim upíjet kávy. Tenhle zvyk pocházel ještě z doby, kdy zpíval s kapelou a jen zřídka s nimi sedával u stolu; proto se rády účastnily jeho časově tak neobvykle rozložených jídel, jako odpoledních snídaní či ranních večeří. Takový zvrat běžného jídelního pořádku se děvčátkům pochopitelně velmi zamlouval - jíst steak a smažené brambůrky v sedm hodin ráno nebo slaninu s vejcem odpoledne. Kromě Ginny vědělo jen několik málo důvěrných přátel, jak velice Johnny dcery zbožňuje. Tohle bylo na rozvodu a odchodu z domova nejhorší. Jediné, oč bojoval, bylo jeho otcovské postavení. Velmi jemně, ale důrazně dal Ginny najevo, že by ho nijak netěšilo, kdyby se znovu provdala, nikoli snad proto, že by na ni žárlil, nýbrž proto, že si žárlivě střežil své otcovské postavení. Finanční závazky vůči ní uspořádal tak, aby pro ni bylo obrovsky výhodné již se neprovdat. Panovala mezi nimi tichá dohoda, že Ginny může mít milence, nesmí je ovšem zatáhnout do rodinného života. V tomhle ohledu jí zcela důvěřoval. V otázkách sexu byla totiž odjakživa mimořádně ostýchavá a staromódní. Hollywoodští gigolové si ani neškrtli, když se k ní začali slétávat jako můry k světlu, doufajíce ve finanční zabezpečení a výhody, kterých by se jim mohlo od jejího slavného exmanžela dostat. Johnny nepředpokládal, že by snad počítala s návratem, protože s ní včera večer chtěl spát. Ani jeden si nepřál obnovit bývalé manželství. Ginny už pochopila, jak dychtí po kráse, jak neodolatelně je puzen k mladým ženám, mnohem krásnějším, než je ona. Bylo všeobecně známo, že se vždycky přinejmenším alespoň jednou vyspí se svými filmovými partnerkami. Nedokázaly odolat jeho chlapeckému kouzlu, tak jako on nedokázal odolat jejich kráse. „Budeš se už muset brzy začít oblékat,“ upozornila ho Ginny. „Tomovo letadlo přistane co nevidět.“ A vystrčila děvčátka z pokoje. „Hm, Mimochodem, Ginny, víš, že se rozvádím? Budu zase volný.“ Ginny přihlížela, jak se obléká. Od doby, co po svatbě dcery dona Corleona dospěli k nové dohodě, měl v jejím domě vždy čisté šatstvo. „Za dva týdny bude Štědrý večer,“ řekla. „Mám počítat s tím, že přijdeš?“ Tohle bylo poprvé, co si vůbec uvědomil, že budou svátky. Dokud měl hlas ve formě, vynášely mu koncerty o vánočních svátcích těžké peníze, ale už tehdy byl Štědrý večer nedotknutelný. Kdyby zmeškal tyhle vánoce, stalo by se to podruhé. O loňských se dvořil ve Španělsku Margot Ashtonové a snažil se ji přimět, aby se za něho provdala. „Určitě,“ prohlásil. „Na Štědrý večer a na Boží hod.“ O silvestru se nezmínil. Ten měl vyhrazen pro další divokou noc, jakou jednou za čas potřeboval, aby se mohl zpít s kamarády, a ženskou u toho mít nechtěl. Neviděl v tom nic zlého. Ginny mu pomohla do saka a okartáčovala ho. Byl vždy pečlivě upraven. Ginny si povšimla, jak se zamračil, protože košile, kterou si oblékl, nebyla vypraná podle jeho vkusu a manžetové knoflíky, které už delší dobu nenosil, byly příliš nápadné na způsob, jakým se teď oblékal. Pousmála se a podotkla: „Toho si Tom nevšimne!“ Ginny i dcery ho doprovodily ke dveřím a šly až na příjezdovou cestu k autu. Děvčátka ho držela za ruce, každá za jednu. Ginny kráčela kousek za nimi. Těšilo ji, jak štastně se tváří. Když došel k autu, otočil se a vyhodil napřed první a po ní druhou holčičku do vzduchu a cestou dolů jim vpálil pusu. Pak políbil Ginny a nastoupil do vozu. Neměl rád dlouhá loučení. Mezitím už jeho tiskový referent a tajemník zařídili všechno potřebné. Před Johnnyho domem čekalo auto se šoférem, pronajaté auto. V něm seděl tiskový referent s dalším členem jeho družiny. Johnny zajel s vozem do garáže, nastoupil do čekajícího auta a neprodleně vyrazili směrem k letišti. Johnny čekal ve voze, zatímco tiskový referent šel naproti Hagenovi. Když Hagen nastoupil do auta, potřásli si rukama a jeli zpět do Johnnyho domu. Konečně zůstal Jóhnny sám s Hagenem v obývacím pokoji. Jejich vzájemný vztah byl chladný. Johnny nikdy neodpustil Hagenovi, že stál mezi ním a donem v době, kdy se don na něho za oněch zlých časů před Conniinou svatbou zlobil, a že bránil jejich vzájemnému styku. Hagen se za to nikdy neomluvil. Nemohl. Patřilo k jeho povolání být hromosvodem hněvu, který se lidé neodvažovali projevit donovi, i když si ho zasloužil. „Tvůj padrino mě sem vyslal, abych ti při něčem pomohl,“ oznámil mu Hagen. „Chci to mít z krku ještě před vánocemi.“ Johnny pokrčil rameny. „Film je dotočen. Režisér byl slušný chlap a choval se ke mně férově. Mé scény jsou příliš důléžité, než aby zůstaly na podlaze střižny jen proto, aby se mi Woltz pomstil. Nemůže si dovolit zničit film, který ho přišel na deset miliónů. Teď tedy bude všechno záležet na tom, jak se má filmová postava bude líbit lidem.“ Hagen se opatrně zeptal: „Má získání Oscara opravdu tak obrovský význam pro hereckou kariéru, nebo je to jen takový obvyklý reklamní humbuk, který ve skutečnosti vlastně vůbec nic nevynáší?“ Odmlčel se a spěšně dodal: „Ovšem kromě slávy, každý má rád slávu.“ Johnny se na něho zazubil. „Kromě mého padrina. A tebe. Ne, Tome, není to žádný humbuk. Dostat Oscara znamená pro herce zaručenou kariéru na dalších deset let. Může si vybírat úlohy. Lidé chodí na jeho filmy. Není to všechno, ale pro herce je to v jeho povolání ta nejdůležitější věc. Věřím, že ho získám. Ne snad proto, že bych byl tak skvělým hercem, ale jsem známý hlavně jako zpěvák a ta role byla lehká. Ale stejně jsem v ní dobrý, na mou duši.“ Hagen pokrčil rameny a řekl: „Tvůj padrino tvrdí, že jak věci vypadají, nemáš šanci Oscara získat.“ Johnny se nasupil. „Co je to ksakru za nesmysly! Ten film ještě nebyl ve střižně, a dokonce ho ještě nikdo neviděl! A don ani nemá s filmovým světem nic společného! To jsi ksakru musel uletět tři tisíce mil, jen abys mi vyřídil tuhle kravinu?“ Byl tak rozčilený, že málem plakal. „Johnny, věci kolem filmu jsou pro mě úplná španělská vesnice,“ řekl Hagen ztrápeně. „Uvědom si, že jsem jenom donův poslíček. O té tvé celé záležitosti jsme ovšem spolu mockrát hovořili. Don si dělá o tebe starosti, o tvou budoucnost. Je přesvědčen, že stále ještě potřebuješ jeho pomoc a chce tvůj problém jednou provždy vyřešit. Proto jsem teď tady, abych to rozhýbal. Musíš se ale konečně přestat chovat jako kluk. Musíš se přestat pokládat za zpěváka neho herce. Je třeba, abys v sobě začal vidět podnikatele, vlivného člověka.“ Johnny se zasmál a nalil si. „Jestli toho Oscara nevyhraju, budu mít právě tolik vlivu jako kterákoli z mých dcer. O hlas jsem přišel; kdybych ho ještě měl, mohl bych něco podniknout. Ach, k čertu! Jak jen můj padrino ví, že nezískám Oscara? Dobrá, věřím, že to ví. Nikdy se nemýlí.“ Hagen si zapálil tenký doutník. „Dozvěděl se, že Jack Woltz a jeho filmové studio nepodpoří finančně tvou kandidaturu. Woltz dokonce vzkázal všem hlasujícím, že si nepřeje, abys vyhrál. Navíc nedává k dispozici peníze na reklamu a na všechno, co by ti k tomu mohlo dopomoci. Také podniká kroky aby co největší počet protihlasů, které se mu podaří získat, dostal nějaký jiný herec. Používá nejrůznějších úplatků - nabízí zaměstnání, peníze, ženské, všechno. A snaží se to udělat tak, aby přitom tomu filmu ani trochu neuškodil, anebo když, tak co nejmíň!“ Johnny pokrčil rameny. Nalil do sklenice whisky a napil se. „Pak jsem ovšem vyřízený.“ Hagen se na něho díval, ústa zkřivená odporem. „Alkohol tvému hlasu nepomůže,“ řekl. „Jdi do háje!“ osopil se na něho Johnny. Na Hagenově tváři se náhle objevil výraz úplné lhostejnosti. „Dobrá, už žádné soukromé poznámky.“ Johnny odložil sklenici, vstal a přistoupil k Hagenovi. „Promiň mi, Tome. Kristepane, opravdu mě to mrzí. Vylévám si vztek na tobě jen proto, že bych nejraději zabil toho všiváka Jacka Woltze a že se bojím vynadat padrinovi. Proto jsem se naštval na tebe.“ V očích měl slzy. Pak hodil prázdnou sklenku od whisky na zeď, jenže tak chabě, že sklenice z tlustého olovnatého skla se ani neroztříštila a přikutálela se po podlaze k němu zpět. Rozpačitě a vztekle se na ni zahleděl. Vzápětí se hlasitě rozesmál. „Kristepane!“ Pak přešel na druhou stranu místnosti a usedl naproti Hagenovi. „Ty přece víš, že mi hodně dlouho všechno vycházelo tak, jak jsem si přál. Potom jsem se rozvedl s Ginny a začalo to se mnou jít z kopce. Přišel jsem o hlas. Mé desky se přestaly prodávat. U filmu mě už nechtěli. A pak se na mě rozzlobil můj padrino a nechtěl ani se mnou mluvit po telefonu, ani mě přijmout, kdykoli jsem přijel do New Yorku. V přístupu k němu jsi mi vždycky bránil ty a tak jsem vinu dával tobě, ale stejně jsem věděl, že bez donových příkazů bys to nikdy nedělal. Jenže na něj se člověk naštvat nemůže. To je jako kdyby ses naštval na Pánaboha. A proto jsem proklínal tebe. Jenže ty ses celou tu dobu choval správně. A abych ti dokázal, že to s tou svou omluvou myslím vážně, přijímám tvou radu. Žádné další chlastání, dokud se mi nevrátí hlas. Platí?“ Omluva byla upřímná. Hagena přešel hněv. Na tomhle pětatřicetiletém klukovi asi přece jenom něco je, jinak by ho don nemohl mít tak rád. Řekl: „Zapomeň na to, Johnny.“ Hloubka Johnnyho roztrpčení ho uvedla do rozpaků a právě tak do rozpaků ho uvedlo podezření, zda snad nebylo vyvoláno strachem, že by don na něho zanevřel. Bylo ovšem zcela vyloučeno, že by kdokoli mohl přimět dona, aby kvůli něčemu na někoho zanevřel. K tomu, aby don přestal někoho mít rád, ho nemohl donutit nikdo jiný než on sám! „Tak zlé to zase není,“ pověděl Johnnymu. „Don tvrdí, že dokáže zvrátit všechno, co Woltz proti tobě podnikne. Že skoro určitě toho Oscara získáš. Don si ovšem myslí, že tím se tvůj problém nevyřeší. Chce vědět, jestli máš dost schopností a odvahy stát se filmovým producentem, dělat vlastní filmy od A do Z.“ „Jak mi k čertu chce získat toho Oscara?“ zapochyboval Johnny. Hagen odsekl. „Proč ti nedělá potíže věřit, že Woltz to dokáže spytlíkovat a tvůj padrino ne? A protože tedy v tobě musím vzbudit důvěru i v druhou část donova návrhu, musím ti říci tohle. Ale nech si to pro sebe. Tvůj padrino má mnohem větší moc než Jack Woltz. A tuhle mnohem větší moc má v oblastech, které jsou podstatně závažnější. Jak ti dokáže opatřit Oscara? Ovládá všechny odborové organizace ve filmovém průmyslu, případně lidi, kteří je ovládají; a ovládá také všechny lidi nebo téměř všechny lidi, co hlasují. Ty ovšem musíš být dobrý, musíš vydat ze sebe všechno, co umíš. A tvůj padrino má víc rozumu než Jack Woltz. Nezajde k těm lidem a nepřiloží jim k hlavě pistoli se slovy: „Hlasujte pro Johnnyho Fontana nebo jinak přijdete o místo!“ Nepoužívá síly, kde síla nezabere nebo zanechává po sobě příliš mnoho zlé krve. Ty všechny lidi přiměje k tomu, aby pro tebe hlasovali, protože to sami budou chtít. Nebudou to ovšem chtít dříve, dokud sám o to neprojevíš zájem. Klidně mi tedy věř, že ti don toho Oscara může obstarat. Ale jestli se o to nepostará, tak ho nezískáš.“ „Dobrá. Už ti věřím. A mám odvahu a schopnosti stát se producentem, jenže nemám peníze. Mě žádná banka nezaloží. Financovat film přijde na několik miliónů.“ Hagen mu úsečně řekl: „Až získáš Oscara, začni se připravovat na výrobu tří vlastních filmů. Najmi si nejlepší lidi z branže, nejlepší techniky, nejlepší filmové hvězdy, prostě koho jen budeš potřebovat. Připrav se na tři až pět filmů.“ „Ty ses zbláznil!“ vybuchl Johnny. „Tolik filmů přijde na dobrých dvacet miliónů dolarů!“ „Až ty peníze budeš potřebovat,“ pokračoval Hagen, „spoj se se mnou. Dám ti jméno jedné banky tady v Kalifornii a tu požádáš, aby tě financovala. Nedělej si starosti, tahle banka filmy běžně financuje. O ty peníze ji požádáš normálním způsobem, s řádnými zárukami, jako při běžné obchodní transakci. Vyhoví ti. Napřed ovšem musíš přijít za mnou a informovat mě o rozpočtu a svých plánech. Jasné?“ Johnny dlouho mlčel. Pak se tiše otázal: „Nic víc?“ Hagen se usmál. „Jako jestli budeš muset prokázat nějaké laskavosti za tu půjčku dvaceti miliónů dolarů? Ovšem, budeš muset.“ Odmlčel se a čekal, co Johnny poví. „Bude to ovšem něco, v čem bys donovi stejně vyhověl, kdyby tě o to požádal.“ „Pokud to je něco důležitého, tak mě o to musí požádat don sám. Chápeš, jak to myslím? Nedám v tom ani na tebe, ani na Sonnyho!“ Johnnyho soudnost Hagena překvapila. Přece jenom má za ušima! Správně si uvědomoval, že don ho má přespříliš rád a že je příliš rozumný, než aby na něm žádal něco zbytečně nebezpečného, zatímco Sonny by mohl. „Dovol, abych tě ujistil o jednom,“ řekl. „Tvůj padrino mně i Sonnymu výslovně přikázal, že tě nesmíme žádným způsobem do ničeho zaplést, co by ti z naší viny mohlo udělat špatnou publicitu. Ani sám nikdy nic takového neudělá. Zaručuji ti, že ať už na tobě bude chtít jakoukoli laskavost, stejně mu ji nabídneš ještě dřív, než tě o ni požádá! Jasné?“ Johnny se usmál. „Jasné.“ Hagen dodal: „A don také v tebe věří. Myslí, že jsi schopný, a proto je přesvědčen, že banka na té investici vydělá, což znamená, že vydělá i on. Takže tady jde opravdu o obchod, nezapomeň na to! Ne abys ty peníze rozházel! Můžeš být jeho nejmilejší kmotřenec, ale dvacet miliónů dolarů je spousta peněz. Don se musí dost exponovat, abys je zaručeně dostal.“ Pověz mu, ať si nedělá starosti. Když chlap jako Jack Woltz může být velkým filmovým géniem, pak jím může být kdekdo.“ „Zrovna to si myslí i tvůj padrino. Můžeš mě dát zavézt zpátky na letiště? Informoval jsem tě o všem, co se dalo. Až začneš podepisovat smlouvy na všechno možné, vem si na to své advokáty, já to dělat nebudu. Ale dřív, než to podepíšeš, bych rád všechno viděl, nemáš-li námitky. Také nebudeš mít žádné potíže s odbory. Tím se ti poněkud sníží náklady na jednotlivé filmy. Pokud by ti tedy účtaři kvůli tomu zahrnuli do rozpočtu nějakou tu částku, škrtni ji.“ „Musím mít tvůj souhlas i na všechno ostatní, na scénáře, filmové herce a herečky a tak dál?“ otázal se Johnny opatrně. Hagen zavrtěl hlavou. „Ne. Kdyby náhodou don s něčím nesouhlasil, obrátil by se na tebe sám. Stejně si neumím představit, čeho by se to mohlo týkat. Filmy jsou mu úplně lhostejné, nezajímá se o ně. A je mu proti mysli se do něčeho vměšovat, to ti můžu potvrdit z vlastní zkušenosti.“ „To jsem rád. Na letiště tě zavezu sám. A poděkuj mým jménem padrinovi. Zatelefonoval bych mu a poděkoval, jenže nikdy nepřijde k telefonu. Proč vlastně, mimochodem?“ Hagen pokrčil rameny. „Telefonu skoro nikdy nepoužívá. Nechce, aby nahráli jeho hlas, i kdyby říkal něco úplně nevinného. Obává se, že by mohli jednotlivá slova zařadit za sebe tak, aby to vypadalo, že říká něco jiného. Myslím, že v tom to vězí. Má totiž jen jednu obavu - že jednoho dne na něho úřady ušijou nějakou boudu. Nechce jim proto dát žádnou zbraň do rukou.“ Nasedli do Johnnyho vozu a vyjeli na letiště. Hagen si řekl, že Johnny je přece jen chytřejší, než si myslel. Už se ledačemu naučil. Dokazuje to například fakt, že ho na letiště veze sám. Osobní zdvořilost, něco, v co don odjakživa věří. A ta omluva. Šla od srdce. Johnnyho už znal pěkně dlouho a věděl, že by ho strach nikdy nedonutil se omluvit. Johnny nikdy neměl pro strach uděláno. Proto vždycky měl nepříjemnosti, se svými šéfy od filmu a se svými ženskými. Johnny je také jeden z mála, kdo se nebojí dona. Johnny a Michael jsou z Hagenových známých snad jediní, o nichž se to dá říci. Omluva tedy šla od srdce, a proto ji také přijme. V příštích letech se s Johnnym bude často vídat. A Johnny bude ještě muset úspěšně složit další zkoušku, kde prokáže, jak mu to myslí. Bude muset pro dona udělat něco, oč by ho don nikdy nepožádal nebo na čem by nikdy netrval, že to Johnny musí udělat jako součást dohody. Hagen byl zvědav, zda to Johnnymu natolik myslí, aby uhádl, oč jde. Když Johnny vysadil Hagena na letišti (Hagen trval na tom, že Johnny s ním nemá čekat na letadlo), vrátil se zpět k Ginny. Jeho příjezd ji překvapil. Johnny chtěl zůstat v jejím domě, aby měl čas si všechno promyslet a rozhodnout, co dál. Uvědomoval si, že Hagenovo sdělení je nesmírně důležité; znamená změnu celého jeho života. Kdysi už byl slavnou hvězdou, jenže teď, v mladém věku pětatřiceti let, byl vyřízen. V tomto ohledu si žádné iluze nedělal. I kdyby získal Oscara jako nejlepší herec, co by to pro něho ksakru v nejlepším případě mohlo znamenat? Nic, pokud se mu nevrátí hlas. Byl by prostě druhořadý herec, bez skutečného vlivu, bez peněz. I ta dívka, která ho odmítla, byla miloučká, inteligentní a tak trochu ultramoderní, jenže byla by se k němu chovala tak odtažitě, kdyby byl opravdu na vrcholu slávy? Teď ovšem se bude moci s pomocí donových peněz? stát zrovna tak mocným jako ostatní hollywoodští magnáti. Mohl by být i králem. Johnny se usmál. Copak to! Ale mohl by být i donem! Bylo by vlastně milé žít zase s Ginny několik týdnů, nebo i déle. Chodil by denně s dětmi na procházku a třeba by si občas pozval i nějaké přátele. Bude muset přestat pít a kouřit a začít na sebe opravdu dávat pozor. Možná že mu nakonec i zesílí hlas. Jestli se to stane a navíc bude mít i donovy peníze, bude neporazitelný. Pak bude opravdu mít tak blízko k dávným králům či císařům, jak jen to je v Americe možné. A už by to nezáleželo na tom, udrží-li si hlas, nebo jak dlouho zůstane jako herec miláčkem publika. Byla by to říše vybudovaná na penězích a na zcela jedinečném, nejžádoucnějším druhu moci. Ginny mu připravila ložnici pro hosty. Rozumělo se samo sebou, že už nepřespával v jejím pokoji, že spolu nežili jako muž a žena. Takový vztah už byl u nich zcela vyloučen. I když svět filmových sloupkařů a fanoušků kladl vinu za neúspěch jejich manželství výhradně jemu, přece jen si jakýmsi zvláštním způsobem jedině oni dva uvědomovali, že větší vina za rozvod padá na její hlavu. Když se Johnny stal nejoblíbenějším zpěvákem a nejslavnější hvězdou filmových muzikálú, nikdy mu nepřišlo na mysl, že by mohl opustit ženu a děti. Byl příliš typickým Italem, stále ještě patřil ke staré škole. Nevěrný jí samozřejmě byl, v jeho branži i při pokušeních, kterým byl neustále vystavován, se tomu ani nedalo vyhnout. A třebas byl štíhlým, křehce vypadajícím chlapíkem, vyzařovala z něho energie, typická pro drobnější, latinské muže. A překvapení, jaká mu mohly ženy skýtat, ho prostě uváděla do vytržení. Rád si vyšel se zdrženlivou, panensky vypadající dívkou s něžným obličejem, aby se pak, když ji obnažil, mohl kochat nečekaně plnými a pevnými, až necudně těžkými prsy, kontrastujícími s jemně vyřezávanou tvářičkou. Rád zjišťoval sexuální plachost a bázlivost u vyzývavě se tvářících dívek, které kroutily boky a vábily ho, jako by se již byly vyspaly se stovkou chlapů, a když se konečně s nimi octl o samotě, musel,je dlouhé hodiny dobývat, aby nakonec poznal, že jsou panny. Všichni hollywoodští muži se té jeho touze po pannách vysmívali. Říkali; že je to starý, úplně nemoderní taliánský vkus. A co to dá člověku za práci, než takovou holku něčemu naučí! Jenže Johnny věděl, jak na tahle mladá děvčata jít. A když to člověk s nimi uměl zaválet, co už pak je senzačnější než taková mladá holka, která se poprvé v životě miluje a které se to líbí? Ne, je to obrovské mít holku, která ještě s nikým nic neměla! Ginny mu přinesla do ložnice kávu a koláč a podnos postavila na podlouhlý stolek v obývacím koutě místnosti. Johnny jí stručně pověděl, ze Hagen mu pomáhá sehnat úvěr na výrobu několika filmů, a Ginny to nadchlo. Zase bude slavný. Netušila však ani v nejmenším, jak mocný je ve skutečnosti don Corleone, a proto nepochopila význam toho, že Hagen přiletěl za Johnnym až z New Yorku. Johnny jí také řekl, že mu Hagen pomůže s právními problémy. Když dopili kávu, oznámil jí, že dnes večer bude pracovat; musí vyřídit různé telefonáty a rozmýšlet, co dál. „Polovinu toho všeho dám připsat dětem,“ slíbil. Ginny se na něho vděčně usmála, a než odešla z místnosti, políbila ho na dobrou noc. Na psacím stole stála skleněná dóza, plná jeho oblíbených cigaret s monogramem, a kazeta s černými kubánskými doutníky, tenkými jako tužka. Johnny se opřel v křesle a začal telefonovat. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Zavolal autora knižního bestselleru, románu, který byl podkladem jeho nového filmu. Byl to chlapík stejně starý jako on, jehož cesta k slávě byla trnitá; teď už byl proslulým spisovatelem. Přijel do Hollywoodu v očekávání, že se s ním bude zacházet jako s prominentem; a místo toho se s ním zacházelo, jako ostatně s většinou autorů, jako s kusem hadru, Johnny byl svědkem potupy, které se mu dostalo jednou večer v „Hnědém tvrďáku“. Dohodli mu schůzku ve městě s celkem známou lepou filmovou hvězdičkou a zaručili mu pokračování v posteli. Jenže hvězdička při večeři opustila slavného spisovatele, protože na ni zakýval prstem jakýsi filmový komik s krysí tváří. Tak byl autor názorně poučen o pořadí důležitosti v hollywoodském kurníku. Ani za mák nezáleželo na tom, že román ho proslavil na celém světě. Každá filmová hvězdička dá prostě přednost nejohavnějšímu, nejodpornějšímu a nejbezvýznamnějšímu filmovému herci. Johnny zavolal autorovi do jeho newyorského bytu, poděkoval mu za skvělou úlohu, kterou pro něho ve své knize napsal, a tak mu lichotil, až z toho ten chlapík byl celý pryč. Pak se ho nedbale zeptal, jak už pokročil s dalším románem a oč v něm vlastně jde. Zatímco mu spisovatel líčil obsah jedné obzvlášť zajímavé kapitoly, zapálil si Johnny doutník a pak mu řekl: „Podívejte se, až to dopíšete, rád bych si to přečetl. Co kdybyste mi poslal kopii rukopisu? Třeba bych tu věc mohl dobře umístit, výhodněji než minule Woltz!“ Dychtivost v autorově hlase mu prozradila, že hádal správně. Woltz toho chlapíka vzal na hůl, tu knížku od něj koupil za babku. Johnny se zmínil o tom, že možná bude hned po svátcích v New Yorku, a zda by se pan autor nechtěl s ním sejít a vyrazit s několika přáteli na večeři. „Znám několik pohledných holek,“ dodal Johnny žertovně. Spisovatel se zasmál a přislíbil. Potom zatelefonoval režisérovi a kameramanovi filmu, který právě dotočil, a poděkoval jim, že mu při natáčení pomáhali. Důvěrně jim sdělil, že ví o Woltzově zaujatosti proti němu, a proto si dvojnásobně cení jejich pomoci. Kdyby od něho cokoli někdy potřebovali, stačí zavolat. Pak přišel na řadu nejobtížnější rozhovor - s Jackem Woltzem. Poděkoval mu, že mu dal úlohu ve svém filmu, a prohlásil, že by byl šťasten, kdyby zase mohl někdy pro něho pracovat. Tohle udělal jen proto, aby Woltze zmátl. Až dosud byl vždycky velmi upřímný, velmi otevřený. Za několik málo dní Woltz jisté odhalí jeho tah a bude ohromen, jak se jím dal napálit; právě tenhle pocit v něm chtěl Johnny vyvolat. Poté usedl k psacímu stolu a bafal z doutníku. Na malém postranním stolku stála láhev skotské, ale slíbil přece sobě i Hagenovi, že nebude pít. Dokonce ani kouřit by neměl! Je to hloupost; ať už má s hlasem cokoli, stejně mu nepomůže, když nebude pít nebo kouřit. Moc určitě ne, ale co kdyby k čertu přece jen trochu? Vždyť teď, kdy se mu konečně naskytla možnost něčeho se dobojovat, nesmí riskovat nic, co by ho mohlo ohrozit! V domě vládlo ticho, jeho rozvedená manželka spala a spaly také jeho milované děti a Johnny se mohl v duchu vrátit zpátky k onomu hroznému období svého života, kdy je opustil. Opustil je kvůli rajdě a děvce, která se stala jeho druhou ženou. Ale i teď se při vzpomínce na ni pousmál; v mnohém ohledu to byla roztomilá ženská a navíc to jediné, co mu zachránilo život, byl den, kdy se rozhodl, že už nikdy nebude žádnou ženu nenávidět - či přesněji den, kdy se rozhodl, že si nemůže dovolit nenávidět svou první ženu a své dcery, své milenky, svou druhou ženu a své milenky po ní až po Sharon Moorovou, která se mu nevzdala, aby se mohla vychloubat, že se odmítla pomilovat se slavným Johnnym Fontanem. Napřed cestoval s kapelou jako zpěvák, později se stal rozhlasovou hvězdou a hvězdou revuálních představení, pořádaných v kinech před začátkem promítání, a nakonec se proslavil i ve filmu. Celou tu dobu žil tak, jak chtěl, spal s ženami, se kterými chtěl spát, ale nikdy nedopustil, aby to ovlivňovalo jeho soukromý život. Pak se zamiloval do své budoucí druhé manželky, Margot Ashtonové; dočista se do ní zbláznil. Jeho kariéra šla k čertu, jeho hlas šel k čertu, jeho rodinný život šel k čertu. A pak nastal den, kdy mu nezůstalo nic. Důvodem byla - jako vždy- jeho velkorysost a slušnost. Když se rozvedl s první ženou, dal jí všechno, co vlastnil. Zajistil, aby obě dcery dostávaly podíl ze všeho, co vydělá - z každé desky, každého filmu, každého vystoupení v nočním podniku. V době, kdy byl bohatý a slavný, nic své první ženě neodmítl. Vypomáhal všem bratrům a sestrám, otci a matce, přítelkyním, s nimiž chodil do školy, a jejich rodinám. Sláva mu nikdy nestoupla do hlavy. Zpíval na svatbě manželčiných dvou mladších sester, i když něco takového nenáviděl. Nikdy Ginny nic neodmítl; jediné, čeho nebyl ochoten se vzdát, bylo vlastní já. A když už byl úplně na dně, když už nemohl dostat žádnou filmovou úlohu, když ho druhá žena podváděla, uchýlil se na několik dní k Ginny a svým dcerám. Vydal se jim víceméně na milost, protože se jednoho večera cítil mizerně. Toho dne.totiž vyslechl jednu ze svých nahrávek a zněla tak příšerně, že obvinil zvukaře, že sabotují jeho desku. Nakonec se však musel dát přesvědčit, že jeho hlas tak opravdu zní. Matrici roztříštil a odmítl dál zpívat. Tak se styděl, že od té doby už nenazpíval ani notu kromě s Ninem na svatbě Connie Corleonové. Nikdy nezapomněl na Ginnin výraz, když se dopátrala, co všechno ho potrefilo. Mihl se jí tváří pouze na vteřinu, ale jemu to stačilo, aby na něj už nikdy nezapomněl. Byl to výraz plný divokého, blaženého zadostiučinění, výraz, který ho mohl jedině přesvědčit, že ho celé ty roky nenáviděla a pohrdala jím. Rychle se opanovala a projevila mu neosobní, ale zdvořilý soucit. Během několika příštích dnů šel navštívit tři z dívek, které po všechny ty roky měl nejraději, dívky, s nimiž se dále přátelil a někdy i kamarádsky vyspal, pro které učinil vše, co bylo v jeho moci, aby jim pomohl, kterým dal na darech nebo pracovních příležitostech několik set tisíc dolarů. I na jejich obličejích zachytil onen stejně prchavý výraz divokého zadostiučinění. Právě tehdy si uvědomil, že se musí rozhodnout. Mohl by se stát takovým, jakým byli v Hollywoodu leckteří slavní muži - úspěšní producenti, autoři, režiséři, herci, kteří s chlípnou nenávistí plenili krásné ženy. Moci a peněžitých darů by mohl používat opatrně, vždy čekaje na zradu, vždy přesvědčen, že ho ženy podvedou a opustí, že to jsou nepřátelé, které je třeba přelstít. Nebo by mohl zavrhnout nenávist k ženám a dále v ně věřit. Věděl, že si nemůže dovolit je nemilovat, že něco z jeho jiskry by zemřelo, kdyby přestal milovat ženy, ať už jsou sebeproradnější nebo sebenevěrnější. Nevadilo, že ty z žen, které na světě nejvíc miloval, byly v duchu potěšeny, když ho viděly zničeného a poníženého vrtkavostí štěstěny. Nevadilo, že mu byly nevěrné tím nejodpornějším způsobem, nikoli sexuálně. Neměl na vybranou. Musel je přijímat takové, jaké jsou. A tak se miloval se všemi, obdarovával je, nedával jim znát, jak ho bolí jejich radost z ran osudu, které ho potrefily. Odpouštěl jim, protože věděl, že odměnou mu je život zcela osvobozený od ženských pout, ale přesto vrchovatě naplněný jejich přízní. Teď se konečně už nikdy necítil provinile, když jim byl nevěrný. Nikdy už ho netísnil pocit viny nad jeho chováním k Ginny, nad tím, že vyžaduje, aby zůstal jediným otcem svých dětí, že odmítá myšlenku na její případné nové provdání, ba dokonce že se jí tím ani netají. Tohle jediné si zachránil při sestupu ze slávy. Vypěstoval si hroší kůži proti bolestem, které způsoboval ženám. Byl unaven a chystal se jít spát, ale jednu vzpomínku nemohl zaplašit z mysli: to, jak zpíval s Ninem Valentim. A pojednou si uvědomil, čím by se donu Corleonovi nejvíce zavděčil. Zdvihl sluchátko a požádal centrálu, aby ho spojili s New Yorkem. Zavolal Sonnyho a požádal ho o Ninovo číslo. Pak zatelefonoval Ninovi. Nino měl jako obvykle podroušený hlas. „Hele, Nino, nechtěl bys přijet sem za mnou a pracovat pro mě?“ zeptal se Johnny. „Potřebuju tady chlapíka, na kterého se můžu spolehnout.“ Nino to nebral vážně. „Koukej, Johnny já ti opravdu nevím. Mám dobrý bydlo na náklaďáku, při cestě vždycky sbalím nějakou paničku a týdně mi to hodí čistých sto padesát. A co mi můžeš nabídnout ty?“ „Pro začátek pět set dolarů a schůzky s kteroukoli filmovou hvězdou. Co ty na to? A třeba tě i nechám zpívat na svých večírcích!“ „Tak jo, ale dej mi čas na rozmyšlenou. Musím se o tom nejdřív poradit se svým advokátem a svým finančním poradcem a svým závozníkem na náklaďáku.“ „Podívej se, Nino, žerty stranou. Potřebuji tě tady u sebe. Chci, abys sem zítra ráno přiletěl a podepsal mi osobní kontrakt na pět set dolarů týdně na dobu jednoho roku. A jestli mi pak přebereš některou z mých holek a já tě vyhodím, dostaneš přinejmenším roční plat. Tak co?“ Nastala delší odmlka. Pak se ozval Ninův hlas. Střízlivý. „Poslyš, Johnny, děláš si legraci?“ „Ne, myslím to vážně, kamaráde. Zajdi za mým newyorským agentem. Budou mít pro tebe letenku a trochu peněz. Hned ráno mu zavolám. Jdi tam tedy až odpoledne. Jasné? Pošlu ti pak někoho naproti k letadlu, aby tě přivezl sem ke mně.“ Zase zavládla delší odmlka a pak se ozval Ninův hlas, velmi tichý, velmi nejistý: „Jasně, Johnny.“ Už vůbec nezněl opile. Johnny zavěsil a převlékl se do pyžama. Od té doby, co rozbil matrici, mu ještě nikdy nebylo tak dobře. kapitola 13 Johnny seděl ve velkém nahrávacím studiu a zapisoval si do žlutého bloku jednotlivé režijní položky. Dovnitř se už trousili hudebníci, vesměs kamarádi, s nimiž se seznámil, když jako mladíček zpíval s různými kapelami. Dirigent, vynikající odborník v oblasti doprovodné pop-music a chlapík, který se k němu zachoval velmi přátelsky v době, kdy to s ním šlo z kopce, právě rozdílel jednotlivým hudebníkům svazky not a dával jim pokyny. Jmenoval se Eddie Neils. Ujal se téhle nahrávky z přátelství k Johnnymu, i když měl nabitý program. Nino Valenti seděl u piána a nervózně brnkal na klávesy. Přitom usrkával z velké sklenice režnou. Johnny nic nenamítal. Věděl, že Nino zpívá stejně dobře, ať je opilý nebo střízlivý, a dnešní skladba nevyžadovala z Ninovy strany žádný zvláštní muzikantský um. Eddie Neils upravil několik starých italských a sicilských písniček a zvláštní péči věnoval onomu soubojovému duetu, které zpívali Nino a Johnny na svatbě Connie Corleonové. Johnny nahrával tu desku především proto, že věděl, jak don tyhle popěvky miluje, a že to bude pro něho skvělý vánoční dárek. Tušil také, že deska půjde dobře na odbyt, i když se jí milión neprodá. Byl přesvědčen, že pomáhat Ninovi je právě to, co don pokládá za revanš. Vždyť Nino je přece také jedním z donových milých kmotřenců. Johnny odložil podložku a žlutý blok na skládací židli vedle sebe, vstal a přistoupil k pianu. „Tak co, paisano?“ Nino k němu vzhlédl a pokusil se o úsměv. Vypadal, jako by mu bylo trochu nevolno. Johnny se k němu naklonil a promasíroval mu záda. „Klid, chlapče. Odveď dneska dobrou práci a já ti zařídím rande s nejlepší a nejslavnější čubkou z Hollywoodu!“ Nino si lokl whisky. „A kdo je to, Lassie?“ Johnny se zařehtal. „Ne, Deanna Dunnová. Za kvalitu ručím.“ Na Nina to udělalo dojem, ale přesto jakoby nadějeplně vyhrkl: „A Lassii mi sehnat nemůžeš?“ Orchestr spustil úvodní píseň směsi. Johnny napjatě naslouchal. Eddie napřed přehrával popořadě všechny písničky ve zvláštní úpravě. Pak se teprve přikročí k první nahrávce zpěvu. Johnny naslouchal, určoval si v duchu, jak bude zacházet s každým motivem, jaký bude jeho nástup do každé písničky. Věděl, že hlasově dlouho nevydrží, ale zpívat bude stejně většinou Nino a on ho bude pouze doprovázet. Až na to soubojové dueto. Na to si bude muset šetřit hlas. Vytáhl Nina na nohy a každý se postavil před svůj mikrofon. Nino zkazil nástup, zkazil ho znovu. Tvář mu začala rudnout rozpaky. Johnny si ho žertem dobíral: „Hele, zdržuješ snad proto, abys mohl dostat přesčasy?“ „Bez mandolíny nejsem ve své kůži,“ prohlásil Nino. Johnny o tom chvíli uvažoval. „Tak si vezmi do ruky tady tuhle sklenici whisky.“ Zřejmě to pomohlo. Nino sice při zpěvu popíjel ze sklenice, ale šlo mu to dobře. Johnny zpíval lehce, nenamáhal hlas, jen jím podmalovával Ninovu hlavní melodii. Takovýhle zpěv mu sice nepřinášel vnitřní uspokojení, ale překvapilo ho, jak dokonale ovládá techniku. Když se dostali k soubojovému duetu, zakončujícímu desku, spustil Johnny naplno, a jen co dozpíval, rozbolely ho hlasivky. Hudebníky závěrečná písnička strhla; k něčemu takovému dochází u otřelých veteránů jen zřídkakdy. Místo potlesku bouchali do nástrojů a dupali. Bubeník zavířil na bubny. Nahrávání i s přestávkami a poradami jim trvalo téměř čtyři hodiny, teprve pak se mohli rozejít. Eddie Neils přistoupil k Johnnymu a tiše prohodil: „Držel ses pěkně, chlapče. Třeba bys už zase mohl něco nahrávat. Mám novou písničku, pro tebe jako stvořenou.“ Johnny zavrtěl hlavou. „Podívej se, Eddie, nic mi tu nenamlouvej. Za několik hodin už budu tak ochraptělý, že nebudu moct ani mluvit. Myslíš, že z toho, co jsme dneska nahráli, toho budeme muset hodně předělávat?“ Eddie se zamyslil. „Nino bude muset zítra přijít do studia. Místy tam něco zpackal. Je ale mnohem lepší, než jsem myslel. A pokud jde o tebe, řeknu zvukařům, aby to, co se mi nebude zdát, opravili sami. Souhlasíš?“ „Ano. A kdy si to budu moct poslechnout?“ „Zítra večer. U tebe?“ „Ano. Díky, Eddie. Zítra na shledanou.“ Vzal Nina pod paží a odešel ze studia. Nešli však k Ginny, nýbrž k němu. Už se chýlilo k večeru. Nino byl stále ještě nachmelený. Johnny mu přikázal, aby se šel vysprchovat a pak si zdříml. Večer v jedenáct hodin mají být na jakémsi galavečírku. Když se Nino probudil, Johnny ho poučil: „Ten večírek, kam jdeme, pořádá Klub filmových osamělých srdcí. Ženské, které tam budou, jsou herečky, co je vídáš na plátně jako oslňující krásky; milióny chlapů by si kvůli nim daly useknout pravičku, jen aby se s nimi mohli vyspat. A přitom ty ženské chodí na tyhle večírky jenom proto; aby našly někoho, kdo je pomiluje. A víš proč? Protože se na to třesou, jsou už totiž trochu staré. p navíc to jako každá ženská chtějí mít tak trochu na úrovni.“ „Co máš s hlasem?“ podivil se Nino. Johnny už skoro sípal. „Tohle se mi stává pokaždé, když něco málo zazpívám. Teď nebudu moct zpívat celý měsíc. Chrapotu se ale zbavím za pár dní.“ Nino prohodil účastně: „To je zlé, co?“ Johnny pokrčil rameny. „Poslyš, Nino, dnes večer se nenamaž. Musíš těm hollywoodským rajdám dokázat, že můj paisanský kámoš není žádný nekňuba. Musíš prorazit. Uvědom si, že některé z těchhle ženských mají ve filmové branži velkou moc, mohou ti obstarat práci. Člověk přece může být milý k dámě i poté, co si to s ní odbyl!“ Nino si už zase naléval. „Já jsem milý pořád.“ Vypil sklenici do dna. Pak se zazubil a zeptal se: „Neutahuješ si ze mě? Opravdu mě seznámíš s Deannou Dunnovou?“ Jen se do toho tak nehrň,“ varoval ho Johnny. „Vůbec to nebude takové, jak si představuješ!“ Hollywoodský Klub filmových osamělých srdcí (nazývaný tak mladými herci, jejichž účast byla povinná) se scházel každý pátek večer v přepychovém studiu v domě patřícím Royi McElroyovi, tiskovému a propagačnímu tajemníkovi Woltzovy Mezinárodní filmové společnosti. Večírek sice pořádal McElroy, ale nápad se vlastně zrodil v praktickém mozku Jacka Woltze. Některé z jeho úspěšných hereček již stárly. Bez pomoci speciálního osvětlování a geniálních maskérů vypadaly na svůj věk. Měly problémy. A rovněž fyzicky a duševně dost otupěly. Už se nedokázaly „zamilovávat“. Už nedokázaly hrát úlohu obletovaných žen. Staly se přespříliš panovačnými - způsobily to peníze, sláva, dřívější krása. Woltz tedy pořádal tyto večírky, aby si snadněji mohly vybírat milence na jednu noc; ti, pokud vyhovovali, pak mohli postoupit na stálé partnery a propracovat se nahoru. Tyhle zábavy se ovšem někdy zvrhávaly ve rvačky nebo sexuální orgie, které vedly k oplétačkám s policií, a proto Woltz rozhodl, aby se pořádaly v domě tiskového tajemníka; jeho přítomnost pomáhala rovnou na místě všelicos zaretušovat, podplatit novináře a policisty a udržet všechno pod pokličkou. Pro leckteré mužné mladé herce, kteří od studia dostávali pravidelný plat a dosud se nestali hvězdami či nedostávali hlavní úlohy, byla účast na pátečních večírcích ne vždycky příjemnou povinností, protože se tam pokaždé promítal nový film, který studio ještě neuvolnilo pro veřejnost Promítání bylo ovšem pouhou záminkou pro večírek. Lidé říkali: „Pojďme se podívat na ten nový film, co natočil X Y!“ A tím se večírek dostal na profesionální bázi. Mladým filmovým herečkám byla účast na pátečních večírcích zakázána, či spíše byly od ní odrazovány. Většinou se dovtípily. Předvádění nových filmů se konalo o půlnoci a Johnny s Ninem přišli o jedenácté. Roy McElroy vypadal na první pohled jako neobyčejně milý člověk, pečlivě upravený, krásně oblečený. Johnnyho přivítal s výkřikem radostného překvapení. „Co k čertu ty tady pohledáváš?“ prohlásil s nelíčeným údivem. Johnny mu stiskl ruku. „Ukazuji svému bratranci z venkova místní pamětihodnosti.Tohle je Nino.“ McElroy mu potřásl ruku a přejel po něm uznalým pohledem. „Snědí ho zaživa,“ řekl Johnnymu a odvedl je do zadního patia. Zadní patio se skládalo z řady obrovských místností se skleněnými dveřmi, vedoucími do zahrady s bazénem. Hemžilo se tam již asi sto návštěvníků, každý sklenku v ruce. Osvětlení pana bylo dovedně seřízeno, aby lichotilo tvářím a pleti žen. Byly zde herečky, které Nino viděl na filmových plátnech, když byl ještě chlapec. Když dospíval, zjevovaly se mu v jeho erotických snech. Al