Mario Puzo - Godfather časť 5.

Napsal jozinko6 (») 23. 1. 2010 v kategorii Klasicke poviedky, přečteno: 1090×
the-godfather-posters_5.jpg

kapitola 9 Toho večera jel Michael do města s pocitem tísně. Uvědomoval si, že je proti své vůli vtahován do sítě rodinného podnikání a zazlíval Sonnymu, že ho využívá i k tak drobné práci, jako je služba u telefonu. Cítil se nesvůj, že je dokonce při nejdůvěrnějších poradách, kde ho mohou bez obavy zasvěcovat do takových tajných plánů, jako je vražda! Teď, jak jel za Kay, mu proto připadalo, že se provinil i na ní. Do dnešního dne jí totiž nevyjevil celou pravdu o své rodině. Vyprávěl jí o jejích členech, ale své informace doprovázel drobnými žerty a malebnými příběhy, takže vypadali spíš jako nějací technikoloroví filmoví hrdinové než jako to, čím ve skutečnosti byli. A teď mu otce postřelili na ulici a nejstarší bratr chystá vražedné tažení. Takhle vypadá holá skutečnost, ale tohle jí nikdy nebude moci říct. Už jí přece pověděl, že otcovo postřelení byla spíše „nešťastná náhoda“ a že už je po všem. Jenže ono to ksakru vypadá, jako by to teprve začínalo. Sonny a Tom nemají pravdu, pokud jde o Sollozza, stále ještě ho podceňují, i když Sonny má alespoň tolik rozumu, aby si uvědomil, jak je nebezpečný. Michael se snažil uhádnout, co asi ten Turek může mít za lubem. Je to očividně odvážný, chytrý chlapík, navíc obdařený neobyčejnou silou. Jenže Sonny a Tom a Clemenza a Tessio přece svorně tvrdí, že mají všechno pevně v rukou a jsou zkušenější než on. Já jsem v téhle válce „civilem“, ušklíbl se Michael v duchu. A kdyby ho do ní chtěli násilím zatáhnout, museli by mu dát setsakra víc lepších medailí, než co mu jich udělili v druhé světové válce! Jak tak o tom všem přemýšlel, zmocnil se ho pocit viny, že mu není otce víc líto. Chudáka tátu mu prostříleli jako řešeto, a přesto mu líp než komukoli jinému bylo jasné, že, jak řekl Tom, to je čistě obchodní záležitost, nic osobního. Že otec tím platí za moc, kterou měl celý život v rukou, za úctu, kterou si u všech, kdo byli kolem něho, vynucoval. Michael si nepřál nic jiného než se z toho všeho vymanit, vést vlastní život. Jenže od rodiny se nebude moci odpoutat dřív, než bude po krizi. Musí pomáhat jako civil. S náhlou jasnozřivostí si uvědomil, že to, co ho vlastně roztrpčuje, je právě úloha, která je mu přidělena, úloha privilegovaného nevojáka, trpěného odpůrce vojenské povinnosti. Proto se mu slovo „civil“ ustavičně a tak znervózňujícím způsobem vkrádá do mysli. Když vešel do hotelu, Kay už na něho čekala v hale. (Do města ho zavedlo několik Clemenzových mužů a teprve poté, co se přesvědčili, že je nikdo nesledoval, ho na blízkém rohu vysadili.) Společně se navečeřeli a vypili několik sklenek. Pak se ho Kay zeptala: „V kolik hodin zajdeš za otcem?“ Michael pohlédl na hodinky. „Návštěvní hodiny končí v půl deváté. Asi tam půjdu, až všichni odejdou. Mě tam pustí. Otec má soukromý pokoj a vlastní ošetřovatelku, takže s ním budu moci chvíli posedět. Myslím, že ještě nemůže mluvit; kdoví, jestli si vůbec uvědomí, že tam jsem. Ale musím mu prokázat úctu.“ Kay řekla tiše: „Je mi ho moc líto, na té svatbě mi připadal jako strašně milý člověk. Nemůžu vůbec věřit tomu, co se o něm píše v novinách. Většina z toho určitě není pravda.“ Michael prohodil zdvořile: „Také bych řekl.“ Překvapilo ho, že je vůči Kay tak tajnůstkářský. Ano, miluje ji, plně jí věří, ale o otci nebo famiglii jí nikdy nic neřekl. Nepatří k nim. „Co uděláš?“ zeptala se Kay. „Zapleteš se do téhle gangsterské války, co jsou jí plné noviny?“ Michael se zazubil, rozepnul si sako a roztáhl je. „Podívej se, žádné pistole!“ Kay se zasmála. Už se připozdívalo. Vyjeli nahoru do jejich pokoje, Kay namíchala pro oba nápoj, a když začali pít, sedla si mu na klín. Pod šaty byla samé hedvábí a jen se dotkl rukou žhnoucí pokožky na stehně, padli na lůžko a pomilovali se oblečení, s ústy přisátými k sobě. Když skončili, zůstali nehybně ležet a vnímali jen žár svých těl, jak se jim propaloval přes šaty. „Tak tomuhle vy vojáci říkáte rychlovka?“ zamumlala Kay. „Jo,“ přitakal Michael. „Není to tak zlé,“ usoudila Kay a uchichtla se. Podřimovali, až sebou Michael prudce trhl. Ustaraně pohlédl na hodinky. „Hrome! Už je skoro deset. Musím zajet do nemocnice.“ Zašel do koupelny, opláchl se tam a učesal. Kay vešla za ním a zezadu ho objala kolem pasu. „Kdy se vezmeme?“ zeptala se. „Kdykoli budeš chtít. Jen co se tyhle rodinné zmatky uklidní a otci se povede líp. Ale podle mého bys měla svým rodičům raději všechno vysvětlit už teď.“ „A co jim mám vlastně vysvětlit?“ otázala se Kay věcně. Michael si pročísl hřebenem vlasy. „Jenom jim řekni, že sis namluvila statečného, pěkného chlapce z italské rodiny. Vynikající prospěch na Dartmouthské univerzitě. Ve válce vyznamenany Záslužným křížem a Purpurovým srdcem za zranění. Pořádný mládenec, pracovitý. Jenže jeho otec je předák mafie, který musí zabíjet zlosyny, občas podplácí vysoké státní úředníky a při téhle robotě si sem tam vyslouží nějakou kulku. Tohle ovšem nemá nic společného s jeho pořádným, pracovitým synem. Dokážeš si to všechno zapamatovat?“ Kay ho pustila a opřela se o dveře koupelny. „Je tedy opravdu předák mafie?“ hlesla. „A opravdu...“ odmlčela se. „Opravdu zabíjí lidi?“ Michael se dočesal. „Já ti ani nevím. Vlastně to neví nikdo. Ale ani by mě to nepřekvapilo!“ Než vyšel ze dveří, zeptala se ho: „Kdy tě zase uvidím?“ Michael ji políbil. „Byl bych moc rád, kdybys odjela domů a tam v tom svém zapadákově si nechala všechno projít hlavou. Do téhle záležitosti se rozhodně nesmíš vůbec zaplést. Po vánočních prázdninách se vrátím do školy a sejdeme se v Hannoveru. Platí?“ „Platí,“ řekla. Hleděla za ním, jak vychází ze dveří, a viděla ho zamávat, než vstoupil do zdviže. Ještě nikdy se mu necítila tak blízká, ještě nikdy ho tak nemilovala, a kdyby jí někdo pověděl, že ho znovu spatří teprve po dvou letech, byla by se jí zmocnila taková strašná bolest, že by ji rozhodně nebyla vydržela. Když Michael vystoupil před Francouzskou nemocnicí z taxíku, překvapilo ho, že ulice je úplně opuštěná. A když vešel dovnitř, ještě více ho překvapilo, že prázdnotou zeje i vestibul. Ksakru, co to Clemenza a Tessio tropí! Prosím, na kadetce nikdy nestudovali, ale vědí snad toho o taktice alespoň tolik, kde mají rozmístit přední stráže! Nejméně dva z jejich lidí by přece měli stát ve vestibulu. Odešli už i ti nejpozdnější návštěvníci; bylo již téměř půl jedenácté. Michael rázem zostražitěl a byl ve střehu. Ani se nezastavil u informačního stolu, číslo otcova pokoje nahoře ve čtvrtém patře už znal. Nastoupil do samoobslužného výtahu a cestou až k pokoji sestry ve čtvrtém patře ho nikdo kupodivu nezastavil. Rychle minul její dveře a zamířil rovnou do otcova pokoje. Před dveřmi nikdo nestál. Kde ksakru jsou ti dva detektivové, co tu prý čekají, aby otce střežili a vyslechli? Kde ksakru jsou Tessiovi a Clemenzovi muži? Že by byl někdo v pokoji? Dveře byly dokonce otevřené. Michael vešel. Někdo ležel na lůžku a ve svitu prosincového měsíce, proudícím oknem, rozpoznal Michael otcovu tvář. I teď byla jako z kamene, jen hruď se slabě vzdouvala nerovnoměrným dechem. Z kovové šibenice stojící vedle lůžka visely hadice, zavedené do nosu. Na podlaze stála skleněná mísa, do níž se dalšími trubicemi odváděly škodliviny vylučované z těla. Michael postál několik okamžiků u dveří, dokud si nebyl jist, že je otec v pořádku, a pak rychle vyšel. „Jsem Michael Corleone,“ řekl ošetřovatelce. „Rád bych poseděl u otce. Kam se poděli ti detektivové, co ho tu mají hlídat?“ Ošetřovatelka byla pěkná mladá dívka, pevně přesvědčená o důležitosti své práce. „Víte, váš otec měl prostě příliš mnoho návštěv, a to nám vadilo při výkonu služby,“ prohlásila. „Asi před deseti minutami tu byla policie a všechny odsud vykázala. A asi zrovna před pěti minutami jsem musela poslat detektivy k telefonu, naléhavě je volali z policejního ředitelství. Hned nato odjeli. Ale nemějte starosti, často se na vašeho otce chodím dívat a z jeho pokoje je sem slyšet každý sebemenší zvuk. Proto nechávám dveře otevřené.“ „Děkuji vám,“ řekl Michael. „Můžu s ním chvilku posedět, ano?“ Ošetřovatelka se na něho usmála. „Jen na chviličku a pak bohužel budete muset odejít. Předpisy, víte!“ Michael se vrátil do otcova pokoje. Zdvihl sluchátko a požádal nemocniční centrálu, aby ho spojila s domem v Long Beachi, s telefonem v rohové kanceláři. Ozval se Sonny. Michael zašeptal: „Sonny, jsem ve městě v nemocnici. Trochu jsem se opozdil. Sonny, nikdo tu není. Ani jeden z Tessiových lidí. Žádní detektivové přede dveřmi. Táta byl bez jakékoli ochrany.“ Hlas se mu chvěl. Po delší odmlce se ozval Sonnyho tichý a napjatý hlas: „Tak tohle je ten Sollozzův tah, cos o něm mluvil!“ Michael odpověděl: „Taky jsem si to řekl. Ale jak přiměl policajty, aby to tu úplně vyklidili, a kam zmizeli? Co se stalo s Tessiovými lidmi? Kristepane, že by ten lump Sollozzo měl podmazané i celé newyorské policejní ředitelství?“ „Jenom klid, chlapče!“ konejšil ho Sonny. „Přálo nám zase štěstí, žes do tý nemocnice přišel tak pozdě. Zůstaň v tátově pokoji. Zamkni dveře zevnitř. Do čtvrt hodiny tam budeš mít několik lidí, jen co vyřídím nějaký telefonáty. Prostě se nehni z místa a neplaš se. Ano, chlapče?“ „Neměj strach,“ ujistil ho Michael. Poprvé od doby, kdy to všechno začalo, ucítil, jak se v něm vzmáhá zuřivý vztek, mrazivá nenávist k otcovým nepřátelům. Zavěsil a zazvonil na ošetřovatelku. Usoudil, že se raději bude řídit vlastním úsudkem a nebude dbát na Sonnyho příkazy. Sotva ošetřovatelka vešla, řekl: „Prosím, nevyděste se, ale musíme otce okamžitě přestěhovat. Do jiného pokoje nebo na jiné poschodí. Můžete všechny tyhle trubice odpojit, aby se ta postel dala odtáhnout pryč?“ „To je nesmysl,“ namítla ošetřovatelka. „To by nám musel povolil lékař!“ Michael jí rychle vysvětloval: „Jistě jste o mém otci četla v novinách! Jak vidíte, nikdo tu teď večer není, aby ho střežil. A já jsem se právě dozvěděl, že sem do nemocnice jedou nějací chlapi, aby ho zabili. Prosím, věřte mi a pomozte mi.“ Když Michael chtěl, dokázal být mimořádně přesvědčivý. „Ty hadice nemusíme odpojovat,“ řekla ošetřovatelka. „Můžeme vytlačit postel i se stojanem.“ „Máte tu nějaký volný pokoj?“ zašeptal Michael. „Na konci chodby.“ Převoz provedli za několik málo okamžiků, velmi rychle a obratně. Potom Michael upozornil ošetřovatelku: „Zůstaňte s ním tady, dokud nepřijde pomoc. Kdybyste šla ven do svého pokoje, mohlo by se vám něco stát.“ Vtom se ozval z lůžka hlas jeho otce, chraptivý, ale plný síly. „Michaeli, to jsi ty? Co se stalo, co se děje?“ Michael se naklonil nad postel. Vzal otcovu ruku do své. „To jsem já, Mike. Neboj se. A teď dávej pozor - buď úplně zticha a ani nemukej, zvlášl kdyby tě někdo volal jménem. Nějací lidé tě chtějí zabít, rozumíš? Ale já jsem tady, tak se neboj!“ Don Corleone si sice dosud plně neuvědomoval, co se mu minulého dne přihodilo, a trpěl strašnými bolestmi, ale přesto se na nejmladšího syna shovívavě usmál. Bylo by to přespříliš namáhavé, ale jak rád by mu řekl: „Proč bych se měl teďka bát? Vždyť od doby, co mi bylo dvanáct, mě už chtělo zabít tolik cizích lidí!“ kapitola 10 Francouzská nemocnice byla malá soukromá klinika s jediným vchodem. Michael vyhlédl oknem na ulici. Před budovou bylo malé prostranství, z něhož vedlo několik schodů dolů na ulici, a tam nestálo ani jedno auto. Jinudy se však do nemocnice vejít nedalo. Michael věděl, že nemá mnoho času, a proto rychle opustil pokoj, seběhl všechna čtyři poschodí dolů a širokými dveřmi přízemního vchodu vyšel věn. Po straně bylo vidět prostranství pro sanitky, ale nebyla tam ani jedna, dokonce ani žádný jiný vůz. Na chodníku před nemocnicí se Michael zastavil a zapálil si cigaretu. Rozepjal si plášť a postavil se do světla pouliční svítilny tak, aby ho bylo možno poznat. Směrem od Deváté třídy přicházel svižným krokem jakýsi mladík s bujnou kšticí černých vlasů, pod paží balíček. Měl na sobě vojenskou kazajku. Když se octl ve světle lucerny připadala Michaelovi jeho tvář známá, ale nemohl ji zařadit. Jenže mladík se před ním zarazil, napřáhl k němu ruku a se silným italským přízvukem ho oslovil: „Done Michaeli, pamatujete si na mě? Enzo, pekařský pomocník u panettiera Nazorina; jeho zeť. Váš otec mi zachránil život; obstaral mi u vaší vlády povolení, abych směl zůstat v Americe.“ Michael mu potřásl rukou. Už se rozpomněl. Enzo pokračoval: „Jdu prokázat úctu vašemu otci. Pustí mě tak pozdě do nemocnice?“ Michael se usmál a zavrtěl hlavou. „Ne, ale přesto vám moc děkuji. Povím donovi, že jste přišel.“ Ulicí se řítilo auto a Michael byl okamžitě ve střehu. „ Řekl Enzovi: „Rychle odtud zmizte. Něco se tu může semlít. Byl bych nerad, kdybyste měl mít oplétačky s policií!“ Na obličeji mladého Itala se objevil výraz strachu. Oplétačky s policií by mohly mít za následek deportaci nebo odmítnutí státního občanství. Ale mladík se nehnul. Zašeptal italsky: „Zůstanu tady. Kdyby se něco semlelo, tak vám pomůžu. Jsem tím padronovi povinován.“ Michaela to dojalo. Chystal se mladíka znovu vyzvat, aby odešel, ale pak si řekl, proč ho tu vlastně nenechat? Budou-li před nemocnicí stát dva lidé, třeba odstraší Sollozzovy lidi, které sem poslal, aby zabili otce. Jeden člověk by takového účinku téměř určitě nedosáhl. Nabídl tedy Enzovi cigaretu a připálil mu. Oba stáli ve studené prosincové noci pod pouliční lampou a na ně dolů blikavě svítila žlutá okna nemocnice, rozpůlená zeleným chvojím vánoční výzdoby. Právě dokuřovali cigarety, když z Deváté třídy zabočil do Třicáté ulice dlouhý, nízký černý vůz a těsně při obrubníku jel směrem k nim. Jak přibrzdil, Michael se naklonil, aby zahlédl obličeje vevnitř, a bezděčně ucukl. Auto zřejmě chtělo zastavit, ale náhle vyrazilo kupředu. Někdo ho asi poznal. Michael nabídl Enzovi další cigaretu a postřehl, že se pekařovi chvějí ruce. K vlastnímu překvapení shledal, že jemu se netřesou. Pokuřovali a strávili na ulici přibližně dalších deset minut, když noční vzduch náhle rozťala policejní siréna. Z Deváté třídy skřípavě zahnul do ulice policejní hlídkový vůz a před nemocnicí zabrzdil. Vzápětí se za ním přiřítily dva přepadové vozy. Prostranství před vjezdem do nemocnice se ve zlomku vteřiny hemžilo uniformovanými strážníky a detektivy. Michael s úlevou vydechl. Dobrák starý Sonny, zřejmě okamžitě zapracoval. Michael k nim zamířil. Dva statní, rozložití policisté ho chytili za paže. Další ho prošacoval. Robustní policejní kapitán, s čepicí lemovanou zlatem vyšel vzhůru po schodech; jeho muži se uctivě rozestoupili, aby mu uvolnili cestu. I když byl tělnatý a zpod čepice mu trčely bílé vlasy, sršela z něho energie. Obličej měl rudě naběhlý krví. Přistoupil k Michaelovi a obořil se na něho: „Myslel jsem, že už vás mám všechny za mřížemi, vy taliánské svině! Kdo kruci jsi a co tu děláš?“ Jeden ze strážníků, stojících vedle Michaela, řekl: „Neměl žádnou bouchačku, pane kapitáne.“ Michael neodpovídal. Pozorně si prohlížel policejního kapitána, chladné zkoumal jeho obličej, jeho kovově modré oči. Jeden z tajných upozornil: „To je Michael Corleone, donův syn.“ Michael se otázal klidným hlasem: „Kam se poděli ti detektivové, co mají hlídat mého otce? Kdo je odvolal?“ Policejní kapitán se třásl vzteky. „Ty chuligáne jeden, kdo kruci jsi, abys mi tu vykládal, co mám dělat? Já jsem je odvolal! Mně osobně na tom hovno záleží, kolik taliánskejch gangsterů se mezi sebou pobije! Bejt po mým, tak nezvednu ani malíček, abych toho tvýho tátu ochránil před odbouchnutím. A teď odtud vypadni. Zmizni z týhle ulice, cucáku jeden, a neopovažuj se ani vkročit do tý nemocnice, když nejsou návštěvní hodiny!“ Michael si ho stále ještě pozorně prohlížel. To, co policejní kapitán řekl, ho vůbec nevyvedlo z míry. Horečnatě přemýšlel. Že by v tom prvním voze byl Sollozzo a zahlédl ho, jak stojí před nemocnicí? Ze by pak byl zatelefonoval tomuhle kapitánovi: „Jak to, že se Corleonovic lidé ještě potloukají kolem nemocnice, když jsem vám zaplatil, abyste je dal do basy?“ Že by to všechno bylo tak pečlivě naplánované, jak tvrdil Sonny? Všechno tomu nasvědčovalo. Michael, stále ještě se ovládající, prohlásil kapitánovi: Neodejdu z téhle nemocnice, dokud k pokoji mého otce nepostavíte stráž. „ Kapitán se ani nenamáhal odpovědět. Jen přikázal detektivovi, co stál vedle něho: „Phile, strč toho smrada za mříže!“ Detektiv váhavě namítl: „Ten kluk neměl bouchačku, pane kapitáne. Je válečný hrdina a až dosud neměl s těmi špinavými kšefty nic společného. Tohle by mohly noviny pořádně rozmáznout!“ Kapitán, obličej zrudlý vztekem, se málem vrhl na detektiva. Zařval: Kruci, řekl jsem, za mříže s ním!“ Michael se stále ještě držel na uzdě a řekl s uváženou uštěpačností: „Kolik vám vlastně ten Turek zaplatil, abyste mu vydal otce napospas, kapitáne?“ Kapitárl se k němu prudce otočil. Oběma rozložitým strážníkům přikázal: „Podržte ho!“ Michael ucítil, jak mu přitiskli paže k bokům. Pak spatřil, jak se kapitánova mohutná pěst vzepjala k úderu na obličej. Pokusil se uhnout, ale pěst mu dopadla na lícní kost. V lebce mu vybuchl granát. Ústa se mu naplnila krví a drobnými úlomky kostí; uvědomil si, že to jsou zuby. Pocítil, jak mu polovina tváře otéká, jako by se plnila vzduchem. Nohy se mu podlomily a byl by upadl, kdyby ho oba strážníci nesvírali pevně dál. Byl však stále při vědomí. Detektiv v civilu se postavil před něho, aby ho kapitán už nemohl podruhé udeřit, a vybuchl: „Těbůh, pane kapitáne, vy jste ho pěkně zřídil!“ Kapitán vyštěkl nahlas: „Ani jsem se ho nedotkl. Napadl mé a upadl. Je vám to jasný? Vzpíral se zatčení!“ Michael viděl rudým oparem, jak u chodníku zastavují další auta a z nich rychle vystupují nějací muži. V jednom z nich poznal Clemenzova právního zástupce; ten teď sebejistě a zdvořile hovořil s kapitánem. „Rodina Corleonových najala soukromou detektivní agenturu, aby střežila pana Corleona. Všichni, co tu jsou se mnou, mají zbrojní pasy, pane kapitáne. Jestli je zatknete, budete se muset ráno dostavit před soudce a vysvětlit mu své důvody.“ Advokát pohlédl na Michaela. „Chcete podat žalobu na toho, kdo vám tohle udělal?“ otázal se. Michael nemohl skoro mluvit. Čelisti ho neposlouchaly, ale přece jen se mu podařilo zamumlat: „Uklouzl jsem a spadl.“ Kapitán na něho vítězoslavně pohlédl a Michael se pokusil zareagovat na pohled úsměvem. Ani za nic nechtěl dát najevo ten nádherný ledový chlad, který mu ovládl mozek, a ten příboj mrazivě studené nenávisti, která mu zaplavila celé tělo. Nikdo neměl být varován, jaké pocity v tu chvíli chová. Stejně by se byl zachoval i don. Pak ucítil, jak ho odnášejí do nemocnice, a omdlel. Když se ráno probudil, shledal, že mu sdrátovali čelist a že mu v levé polovině úst chybějí čtyři zuby. U postele seděl Hagen. „Dali mi narkózu?“ zeptal se Michael. „Ano,“ odvětil Hagen. „Museli ti z dásní vyškrabat několik úlomků kosti a předpokládali, že by to bylo příliš bolestivé. Kromě toho jsi byl stejné prakticky v bezvědomí.“ „Jinak jsem v pořádku?“ „Ano. Sonny chce, abys přijel za ním do Long Beache. Myslíš, že to dokážeš?“ „Jistě. S donem je to už v pořádku?“ Hagen zrudl. „No, tenhle problém jsme snad už opravdu vyřešili. Najali jsme soukromou detektivní agenturu a teď tam už nepronikne ani myš. Povím ti víc, až budeme ve voze.“ U volantu seděl Clemenza. Michael a Hagen se posadili dozadu. Michaelovi třeštila hlava. „Přišli jsme vůbec na to, co se ksakru vlastně včera večer stalo?“ Hagen klidným hlasem vyprávěl: „Sonny má svého informátora, toho detektiva Phillipse, co se tě pokusil chránit. Všechno nám vysvětlil. Policejní kapitán McCluskey je chlap, který se dává podplácet už od té doby, co byl obyčejný pochůzkář. Naše famiglia se mu také dost naplatila. Jenže to je chamtivý a příliš nespolehlivý chlap, než aby se s ním dalo počítat. Sollozzo mu zřejmě musel vysolit pořádnou částku. McCluskey dal rovnou po skončení návštěvních hodin zavřít všechny Tessiovy muže, jak ty uvnitř nemocnice, tak i ty, co hlídali venku. To, že někteří z nich měli revolvery, bylo jen na škodu. Pak McCluskey odvolal úřední detektivy, co drželi stráž před donovými dveřmi. Prý je potřeboval a měli je prý vystřídat nějací jiní policajti, ale příslušný příkaz se někam zaběhl. Výmysl. Podplatili ho, aby jim umožnil dostat dona. A Phillips tvrdí, že McCluskey poskytne Sollozzovi další příležitost. Sollozzo mu zřejmě dal tučný závdavek a slíbil modré z nebe.“ „Dostala se zpráva o mém zranění do novin?“ zeptal se Michael. „Ne. Podařilo se nám to ututlat. Nikdo nemá zájem, aby se to rozkřiklo. Ani policajti, ani my.“ „Správně. A co ten mládenec Enzo, vyvázl z toho?“ „Ano. Byl chytřejší než ty. Jak se ti policajti objevili, zmizel. Tvrdí, že byl s tebou, když vás míjel Sollozzův vůz. Je to pravda?“ „Ano. Je to správný chlapec.“ „Tak se tedy o něho postaráme. Je ti dobře?“ zeptal se Hagen starostlivě. „Vypadáš mizerně.“ „Jsem v pořádku,“ ujistil ho Michael. „Jakže se jmenuje ten policejní kapitán?“ „McCluskey. Mimochodem, třeba se ti uleví, když ti povím, že rodina Corleonových konečně vyrovnala skóre. Bruno Tattaglia, dnes ve čtyři ráno.“ Michael prudce zvedl hlavu. „Jak to? Řekli jsme si přece, že se zatím stáhneme!“ Hagen pokrčil rameny. „Po tom všem, k čemu došlo v nemocnici, najel Sonny na tvrdý kurs. Naši pistolníci pročesávají celý New York a New Jersey. Včera večer jsme dali dohromady ten seznam. Pokouším se Sonnyho krotit, Miku. Třeba mu dokážeš ty promluvit do duše. Tahle celá záležitost se ještě pořád dá vyřídit bez větší války.“ „Promluvím si s ním,“ slíbil Michael. „Je dnes ráno porada?“ „Ano, Sollozzo se nám už konečně ozval. Chce, abychom s ním začali jednat. Podrobnosti už zařizuje zprostředkovatel. To znamená, že vyhráváme. Sollozzo ví, že prohrál, a chce vyváznout se zdravou kůží.“ Hagen se odmlčel. „Třeba si myslel, že jsme bábovky, jen nakousnout, protože jsme se do něho nepustili. Teď, když je jeden z mladých Tattagliů mrtvý, je mu jasné, že to myslíme vážně. Z jeho strany to byl opravdu velký hazard, když zaútočil na dona. Mimochodem, máme už potvrzeno, co se stalo Lukovi. Zabili ho noc před tím, než postřelili tvého otce. V Brunově nočním podniku. Zrovna tam!“ „Žádný div, že ho přistihli nepřipraveného,“ prohodil Michael. V Long Beachi byl vjezd do rezidence zahrazen napříč zaparkovaným dlouhým černým autem. O jeho kapotu se opírali dva muži. První domy po obou stranách měly v horních patrech pootevřená okna. Páni, ten Sonny to zřejmě bere setsakra vážně! Clemenza zaparkoval vůz před rezidencí; zbytek cesty šli pěšky. Oba strážní patřili ke Clemenzovým lidem a ten místo pozdravu na ně upřel zamračený pohled. Muži odpověděli kývnutím hlavy. Žádné úsměvy, žádná slova. Clemenza vedl Hagena a Michaela k domu. Ještě než zazvonili, otevřel jim dveře další strážný. Zřejmě je vyhlížel z okna. Šli do rohové kanceláře, kde už na ně čekal Sonny s Tessiem. Sonny přistoupil k Michaelovi, uchopil hlavu mladšího bratra do rukou a řekl škádlivě: „Jaká krása, jaká krása!“ Michael mu ruce odstrčil, přešel ke stolu a nalil si skotskou; doufal, že tím zmírní bolest ve sdrátované čelisti. Všichni se rozsadili po místnosti, ale nálada byla jiná než při předešlých poradách. Sonny byl rozjařenější, přívětivější a Michael uhádl, co tahle bujarost znamená. Starší bratr se už zbavil veškerých pochybností. Odhodlal se a nic ho neodradí. To, oč se Sollozzo minulý večer pokusil, byla poslední kapka. Příměří už vůbec nepřicházelo v úvahu. „Když jsi byl pryč, zatelefonoval nám ten zprostředkovatel,“ sdělil Sonny Hagenovi. „Turek chce tu schůzku ihned.“ Sonny se zasmál. „Ten parchant má ale drzost!“ řekl s obdivem. „Včera to projel na celý čáře a hned chce dneska nebo zítra schůzku! A my abychom mezitím seděli v koutě a baštili všechno, co nám naservíruje! Zatracená opovážlivost!“ Hagen se opatrně zeptal: „A cos mu odpověděl?“ Sonny se zazubil. „Řekl jsem, samozřejmě, proč ne? Kdykoli bude chtít, já nepospíchám. Mám po celých čtyřiadvacet hodin v terénu stovku pistolníků. Stačí, aby Sollozzo vystrčil chlup na zadku, a je po něm! Nechme je čekat, jak dlouho budou chtít!“ „Existuje nějaký určitý návrh?“ zeptal se Hagen. „Ovšem,“ přitakal Sonny. „Sollozzo chce, abychom k němu poslali Mika, že mu řekne, co navrhuje. Ten zprostředkovatel se zaručuje za Mikovu bezpečnost. Od nás Sollozzo záruku na vlastní bezpečnost nežádá, ví, že tohle na nás chtít nemůže. Bylo by to zbytečný. Proto tu schůzku zorganizuje on. Jeho lidi vyzvednou Mika a dovezou ho na místo. Mike vyslechne Sollozza a pak ho nechají odejít. Jenže místo schůzky je tajný. A ta dohoda prý bude tak výhodná, že ji nebudeme moc odmítnout.“ Hagen se otázal: „A co Tattagliovi? Jak budou oni reagovat na Bruna?“ „To má být částí dohody. Zprostředkovatel tvrdí, že famiglia Tattagliových splní to, co Sollozzo dohodne. Na Bruna zapomenou. Zaplatil za to, co provedli mýmu otci. Jedno smazává druhý.“ Sonny se opět zasmál. „Parchanti nestydatí!“ Hagen opatrně nadhodil: „Měli bychom si ale vyslechnout, co navrhují.“ Sonny prudce zavrtěl hlavou. „Ne, ne, consigliori, tentokrát ne,“ prohlásil se slabým italským přízvukem. Vědomě, jen tak z legrace napodobil otce. „Už žádný další schůzky. Žádný další dohadování. Žádný další Sollozzovy triky. Až se ten zprostředkovatel znovu s námi spojí, aby se dozvěděl odpověď, tak mu vyřídíš pouze jedno: že chci Sollozza. Když ne, vypukne válka. Zalehneme na matrace a všechny naše pistolníky vyšleme do ulic. Obchod bude prostě muset ustoupit do pozadí.“ „Ostatní famiglie se ovšem postaví proti otevřené válce,“ upozornil Hagen. „Taková válka je pro všechny příliš velké riziko.“ Sonny pokrčil rameny. „Nabízíme jim jednoduchý řešení. Vydat Sollozza nebo bojovat proti famiglii Corleonových.“ Odmlčel se, a pak drsně prohlásil: „Žádný další rady, jak to zflikovat, Tome! Rozhodnutí padlo. Tvou povinností je pomoct mi zvítězit! Jasný?“ Hagen sklonil hlavu. Chvíli soustředěně přemýšlel, pak řekl: „Mluvil jsem s tvým informátorem z policejní stanice. Tvrdí, že kapitán McCluskey je zaručeně v Sollozzově žoldu a dostává fůru peněz. A nejen to, McCluskeyho dokonce přiberou do té akce s drogami. Uvolil se dělat Sollozzovi osobního strážce. Bez něho nevystrčí Turek ze svého doupěte ani nos. Až se sejde s Mikem k jednání, bude McCluskey sedět vedle něho. V civilu, ale s pistolí. Musíš tedy, Sonny, pochopit, že dokud bude Sollozzo pod takovou ochranou, je nezranitelný. Nikomu se ještě nepodařilo odbouchnout kapitána newyorské policie a vyváznout z toho! Tisk, policejní ředitelství, církve, prostě kdekdo by spustil takový pokřik, že by v tomhle městě vzniklo nesnesitelné napětí. Byla by to katastrofa. Famiglie by se na tebe vrhly. Famiglia Corleonových se stane vyvrhelem. I političtí ochránci starého pána by se stáhli. Buď tak laskav a vezmi i tohle v úvahu!“ Sonny pokrčil rameny. „Sollozzo nebude mít McCluskeyho přilepenýho k zadku pořád. Počkáme.“ Tessio a Clemenza nervózně bafali z doutníků; neodvažovali se ozvat, zato se pořádně potili. Padne-li nesprávné rozhodnutí, půjde o krk jim. Teprve teď se ozval Michael. Zeptal se Hagena: „Bylo by možné přestěhovat otce sem do rezidence?“ Hagen zavrtěl hlavou. „Tohle bylo první, nač jsem se zeptal. Nepřichází to v úvahu. Je na tom moc zle. Sice se z toho dostane, ale potřebuje všemožnou lékařskou péči; snad ho budou i operovat. Přemístění nepřichází v úvahu.“ „Pak musíš toho Sollozza odstranit ihned,“ usoudil Michael. „Nemůžeme vyčkávat. Ten chlap je příliš nebezpečný. Určitě vyrukuje s nějakým novým trikem. Nezapomeň, že pro něho je stále nejdůležitější likvidovat otce. A to si plně uvědomuje. Prosím, jistě si také uvědomuje, že teď to je zapeklité, a proto, jen aby si zachránil život, je ochoten smířit se s porážkou. Ale jestli má tak či onak přijít o život, určitě se pokusí ještě jednou dona vyřídit. A když mu teď pomáhá ten policejní kapitán, kdo vůbec dokáže uhádnout, k čemu ještě může dojít? Tohle riziko na sebe vzít nemůžeme. Musíme toho Sollozza odstranit okamžitě z cesty.“ Sonny se zamyšleně poškrábal na bradě. „Máš pravdu, chlapče. Trefil jsi hřebík na hlavičku. Nemůžeme připustit, aby se Sollozzo ještě jednou do táty navezl.“ Hagen se tiše otázal: „A co s kapitánem McCluskeym?“ Sonny se obrátil k Michaelovi s podivným úsměškem. „Správně. Tak co uděláme s tím hrubiánem, s tím policejním kapitánem, chlapče?“ Michael rozvážně odpověděl: „Jistě, je to krajně zapeklitý případ. Jenže existují chvíle, kdy se i nejkrajnější opatření dají ospravedlnit. Vyjděme teď z předpokladu, že McCluskeyho musíme zabít. Jestli se to má provést, bude třeba ho pořádně očernit, aby bylo jasné, že to není žádný poctivý policejní kapitán konající svou povinnost, nýbrž bezcharakterní policejní úředník, zúčastněný na nelegálních obchodech, který byl stejné spravedlivě potrestán jako každý jiný lump. Tuhle verzi bychom museli dát k dispozici novinářům, co jsou v našem žoldu, a podepřít ji pádnými důkazy, aby za ní mohli stát. Tím by se ten pokřik přece jen dal trochu zmírnit. Co vy na to?“ Michael se po ostatních nejistě rozhlédl. Tessio a Clemenza se tvářili zachmuřeně a zarytě mlčeli. Sonny řekl se stejným podivným úsměškem: „Pokračuj, chlapče, jsi báječný. Ústy dětí promlouvá Bůh - jak don vždycky říkává. Jen pokračuj, Miku, pověz nám víc.“ Také Hagen se slabě pousmál a odvrátil hlavu. Michael zrudl. „Prosím, chce se na mně, abych šel na tu schůzku se Sollozzem. Budeme tam jen my tři, Sollozzo, McCluskey a já. Dohodněte schůzku na popozítří a ať nám naši informátoři do té doby vyšetří, kde se bude konat. Trvejte na tom, že to musí být veřejný lokál, že se nedám od nich zavést do soukromého bytu nebo domu. Měla by to být nějaká restaurace nebo nějaký bar právě v době večeře nebo tak nějak, abych se cítil bezpečný. Také oni se budou cítit bezpeční. Sollozza určitě ani nenapadne, že bychom se odvážili odbouchnout kapitána. Až se s nimi sejdu, jistě mě prošacují, takže v tu chvíli nebudu smět mít u sebe pistoli, ale musíte si vymyslet způsob, jak mi dopravit zbraň, až tam s nimi budu sedět. Pak je zastřelím oba.“ Všechny čtyři hlavy se obrátily a upřely na něho oči. Clemenza a Tessio byli ohromeni. Hagen se tvářil posmutněle, nikoli však překvapeně. Chtěl něco říci, ale rozmyslel si to. Zato Sonny pobaveně zkřivil masitou, smyslnou tvář a propukl v hlučný smích. Byl to hluboký z břicha vystupující smích, žádná přetvářka. Smích jím přímo lomcoval. Namířil prst na Michaela a mezi jednotlivými záchvaty smíchu ze sebe vypravil: „Ty, ty nóbl študentíku, ty ses přece nikdy nechtěl zaplést do rodinných obchodů! A teď chceš zabít policejního kapitána a Turka jen proto, že ti McCluskey rozmašíroval ksicht! Bereš si to osobně, a přitom je to jenom obchod, a ty si to bereš osobně! Chceš ty dva chlapíky zabít jenom proto, žes dostal přes hubu! To všecko byly jenom kecy. Po všechny ty roky to byla jenom spousta keců!“ Clemenza a Tessio nic nechápali a v domnění, že se Sonny vysmívá chvastounství, s jakým se Mike k činu nabídl, usmáli se zeširoka a tak trochu protektorsky na Michaela. Jen obezřelý Hagen nehnul ani brvou. Michael se po nich všech rozhlédl, pak upřel zrak na Sonnyho, který stále ještě nedokázal potlačit smích. „Ty že zastřelíš oba!“ sykl Sonny. „Koukej, chlapče, za to nedostaneš metály, za to tě posadí na elektrický křeslo! Rozumíš? Tohle není žádnej hrdinskej boj, kamaráde, tady nestřílíš na lidi na vzdálenost jedný míle! Vystřelíš, až uvidíš bělmo jejich očí, jak jsme se učili ve škole, vzpomínáš si? Musíš stát rovnou u nich a střelit je přímo do lebky a pak ti jejich mozky potřísní tvý krásný vyžehlený kvádro! Tak co, chlapče, co ty na to, pořád to ještě chceš provést, protože si tě podal nějakej pitomej policajt?“ A smál se dále. Michael vstal. „Radím ti, přestaň se smát!“ sykl. Změna, která v něm nastala, byla tak nápadná, že z Clemenzova a Tessiova obličeje se vytratil úsměv. Michael nebyl ani vysoký ani rozložitý, ale teď jako by z něho vyzařovalo nebezpečí. V tu chvíli jako by se do něho převtělil don Corleone sám; tmavohnědé oči mu zesvětlily a z obličeje se mu vytratila všechna krev. Zdálo se, že se každým okamžikem vrhne na staršího a silnějšího bratra. Kdyby měl v ruce zbraň, bylo by nepochybně Sonnymu hrozilo nebezpečí. Sonny se přestal smát a Michael se ho zeptal mrazivě ledovým hlasem: „Myslíš si snad, ty hajzle, že to nedokážu?“ Sonnyho už přešel záchvat. „Určitě bys to dokázal,“ řekl. „Nesmál jsem se tomu, cos povídal. Smál jsem se prostě jenom tornu, jak se věci podivně vyvíjejí. Odjakživa tvrdím, že jsi ten nejtvrdší člen naší rodiny, tvrdší než don sám. Byl jsi z nás jediný, kdo se dokázal donovi vzpírat. Pamatuju si, co jsi byl za děcko! Jak jsi byl vznětlivý! Ksakru, dokonce ses rval se mnou, a to jsem byl o hodně starší než ty. A Freddie tě musel nejmíň jednou týdně pořádně zmlátit. A teď si Sollozzo myslí, že jsi slaboch naší rodiny, protože jsi připuštil, aby tě McCluskey praštil, a ani ses mu tu ránu nesnažil odplatit. A proto si myslí, že nechceš mít nic společnýho s rodinnými šarvátkami. A taky McCluskey tě má za poseroutku.“ Sonny se odmlčel a pak pokračoval mírným hlasem: „Jenže přece jenom jsi corleonovec, ty pacholku jeden! A já jsem jediný, kdo to odjakživa věděl. Celý ty tři dny, od chvíle, kdy nám postřelili otce, tu sedím a čekám, až z tebe spadne ta slupka intelektuálštiny a nesmyslnýho válečnýho hrdinství, kterou jsi dodnes nosil. Celou tu dobu čekám, kdy už se staneš mou pravou rukou, abychom mohli odrovnat všechny ty lumpy, co chtějí zničit otce a naši famiglii. A stačila pouhá šlupka do brady. Co ty na to?“ Sonny se vesele rozmáchl jakoby k úderu a opakoval: „Co ty na to?“ Napětí v místnosti polevilo. Mike potřásl hlavou: „Sonny, chci to udělat jen proto, že to je jedině možná věc. Nemůžu připustit, aby Sollozzo na tátu ještě jednou zaútočil. Podle všeho jsem já jediný, kdo se mu může dostat na tělo. A celé jsem si to promyslel. Určitě nemůžeš najít někoho jiného, kdo by ti toho policejního kapitána odbouchl. Ty sám bys to snad dokázal, Sonny, jenže máš ženu a děti a musíš řídit záležitosti famiglie, dokud se táta neuzdraví. Zbývám tedy já a Freddie. Freddie je v šoku a nepřichází v úvahu. Zbývam tedy jenom já sám. Je to logické. Ta šlupka do brady s tím nemá nic společného.“ Sonny k němu přistoupil a objal ho. „Je mi úplně putna, co tě k tomu vede, hlavní je, že teď stojíš při nás. A ještě něco ti povím - máš ve všem úplnou pravdu. Tome, co ty na to?“ Hagen pokrčil rameny. „Mikova argumentace je správná. Podle mého názoru to totiž Turek s nějakou dohodou nemyslí vážně. Řekl bych, že se bude dál pokoušet dostat se donovi na kobylku. Stejně můžeme předvídat jeho reakce pouze podle toho, jak se až dosud choval. Proto se musíme pokusit Sollozza odrovnat. Musíme ho zastřelit, i když přitom budeme muset poslat na onen svět i toho kapitána. Jenže ať už to udělá kdokoli, navaří si pěknou kaši. Musí to být zrovna Mike?“ Sonny prohodil tiše: „Já bych to laky dokázal.“ Hagen zavrtěl netrpělivě hlavou. „I kdyby měl s sebou Sollozzo deset policejních kapitánů, nepustil by tě ani na míli k sobě! A kromě toho jsi úřadující hlava famiglie. Tohle nemůžeme riskovat.“ Odmlčel se a pak se otázal Clemenzy a Tessia: „Znáte nějakého vynikajícího pistolníka, nějakého opravdu mimořádně schopného chlapíka, který by si tuhle práci chtěl vzít? Do smrti by měl vystaráno!“ První promluvil Clemenza: „Nemám nikoho, koho by Sollozzo neznal. Okamžitě by zavětřil. I tehdy, kdybych tam šel já nebo Tessio.“ „A co najít nějakého opravdu šikovného chlápka, který si ještě neudělal jméno, nějakého spolehlivého nováčka?“ nadhodil Hagen. Oba caporegimové zavrtěli hlavou. Tessio se usmál, aby tomu, co vysloví, odstranil osten, a řekl: „To je jako kdyby se postavil do národního mužstva nějaký dorostenec!“ Sonny úsečně prohlásil: „Musí to teda být Mike. Z tisíce nejrůznějších důvodů. Nejdůležitější z nich je, že ho pokládají za sralbotku. A přitom tu práci odvede jaksepatří, za to ručím, a to je důležitý, protože to bude jediná příležitost, kdy toho protřelýho mizernýho Turka budeme moct dostat. Teď si tedy musíme říct, jak Mikovi co nejvíc pomoct. Tome, Clemenzo, Tessio, zjistěte, kam ho Sollozzo na tu schůzku zaveze. Ať to stojí, co to stojí. Až tohle zjistíme, musíme vykoumat, jak mu tam dopravit zbraň. Clemenzo, ty mu opatříš zaručeně nikde nezaregistrovanou pistoli ze svý sbírky - tu nejspolehlivější, co máš. Takovou, u který se původ vůbec nedá vystopovat. Měla by mít krátkou hlaveň a obrovskou trhací sílu. Nemusí být přesná. Až jí Mike použije, bude stát přímo před nimi. Jakmile z ní vystřelíš, Miku, upusť ji na podlahu. Nedej se s ní načapat v ruce. Clemenzo, polep hlaveň a spoušť tou speciální páskou, co máš, aby tam Mike nezanechal otisky. Pamatuj si, Miku, že můžeme zařídit všechno, svědky, atakdále, ale jestli tě chytnou s revolverem, tak jsme v loji. Zařídíme ti odvoz a ochranu a pak zmizíš na krásný, dlouhý prázdniny, dokud se ta bouřka nepřežene. Budeš pryč hodně dlouho, Miku, ale přesto si nepřeju, aby ses s tou svou dívkou rozloučil anebo jí dokonce telefonoval. Až bude po všem a budeš za hranicemi, vzkážu jí, ze jsi v pořádku. To je rozkaz.“ Sonny se na bratra usmál. „Teď zůstaň s Clemenzou a nauč se zacházet s pistolí, co ti vybere. Třeba se i trochu cvič ve střelbě. O všechno ostatní se už postaráme my. O všechno. Jasný, chlapče?“ A Michael znovu ucítil, jak se mu po celém těle rozlévá onen nádherně svěží ledový chlad. Obrátil se k bratrovi. „Ty řečičky, že o tomhle nemám se svým děvčetem mluvit, sis mohl nechat. Co sis ksakru myslel, že udělám? Že ji zavolám, abych se s ní rozloučil?“ Sonny se rychle ozval: „Dobře, jenže přece jenom jsi nováček, tak ti to povídám po lopatě. Zapomeň na to!“ Michael se ušklíbl a řekl: „Co tím k čertu myslíš, nováček? Naslouchal jsem tátovi zrovna tak pilně jako ty. Jak jinak by se podle tebe mohla ve mně vzít taková mazanost?“ Oba se rozesmáli. Hagen všem nalil. Vypadal trochu ustaraně. Státník nabádal k válce, právník nabádal, držet se zákona. „No, teď alespoň víme, co podnikneme,“ řekl. kapitola 11 Kapitán Mark McCluskey seděl v kanceláři a zamyšleně ohmatával tři obálky napěchované sázkovými kupóny. Tak rád by věděl, na jak vysoké sázky jsou tyhle kupóny vystaveny! Jak důležité by tyhle informace byly! V obálkách totiž byly sázkové kupóny, které jeho lidé zabavili při včerejší razii u jednoho z bookmakerů famiglie Corleonových. Ten si teď bude muset kupóny odkoupit zpět, aby sázející nemohli tvrdit, že vsadili na vítěze a nepřivedli ho tak na mizinu. Pro kapitána McCluskeyho bylo velice důležité zjistit sázky na kupónech, nerad by se totiž dal napálit, až je bude bookmakerovi vracet. Při výhrách v hodnotě takových padesáti tisíc dolarů by je mohl odprodat zpět za dobrých pět tisíc. Kdyby tam ovšem byly vysoké sázky a kupóny by vynášely sto anebo i dvě stě tisíc, pak by mohl dosáhnout podstatně vyšší ceny. McCluskey převracel obálky a nakonec se rozhodl, že bookmakera trochu potrápí a počká, až vyrukuje s nabídkou sám. Na jejím základě pak bude moci usoudit, jak vysoká by měla být skutečná cena. McCluskey pohlédl na hodiny, visící na zdi v kanceláři. Už byl čas vyzvednout toho tlustého Turka, Sollozza, a odjet s ním na místo, kde se sejde se zástupcem famiglie Corleonových. McCluskey přistoupil ke skříňce na šaty a záčal se převlékat do civilu. Když byl hotov, zatelefonoval manželce a oznámil jí, že dnes nepřijde domů na večeři, že má práci v městě. Nikdy se jí s ničím nesvěřoval. Domnívala se, že způsob jejich života umožňuje jeho plat policejního úředníka. McCluskey pobaveně zafuněl. Jeho matka se domnívala totéž, ovšem on se poučil už velmi záhy. Otec mu ukázal, jak na to. Byl policejním seržantem. Jednou měsíčně prošel McCluskey senior s šestiletým synem celý okrsek, vešel do všech obchodů a svého chlapce představil majitelům slovy: „Tak tohle je ten můj kluk!“ Obchodníci mu pokaždé potřásli rukou, květnatě mu blahopřáli a řinčivě otvírali pokladny, aby chlapečka podarovali pěti nebo deseti dolary. Na sklonku dne měl malý Mark McCluskey všechny kapsy oblečku nacpané bankovkami a byl velmi pyšný, že ho otcovi přátelé mají tak rádi, že mu každý měsíc dávají dárek, když je přijde navštívit. Otec mu ovšem ty peníze ukládal v bance, aby mohl studovat na univerzitě, a malý Mark z nich pro sebe dostával nanejvýš padesát centů. Kdykoli pak se Mark vrátil z obchůzky s otcem domů a jeho policejní strýčkové se ho ptali, čím chce být, až bude velký, odpovídal šišlavě: „Stlážníkem!“ a oni mohli popukat smíchy. A pochopitelně později, ačkoli si otec přál, aby napřed vystudoval vysokou školu, přešel rovnou ze střední školy do policejního kursu. McCluskey byl dobrým policajtem, nebojácným policajtem. Mladí, suroví chuligáni, terorizující nároží ulic, se rozprchli jako hejno vrabců, jakmile ho spatřili, a nakonec se z jeho rajónu úplně vytratili. Byl velice tvrdým a také velice slušným policajtem. Nikdy nevodil syna k obchodníkům, aby od nich vybíral peněžité dary za to, že nevidí, jak nedodržují předpisy o skládce zboží a parkování; peníze raději vybíral osobně, protože byl přesvědčen, že si je osobně zasluhuje. Nikdy se při obchůzce neschoval do kina nebo neulil do restaurací, jako to dělávají jiní policisté zejména v zimních nocích. Vždycky řádně prošel celou trasu své obchůzky. Svěřeným obchodům poskytoval dobrou ochranu a dobré služby. Když pobudové a ožralové z Bowery vnikli do jeho rajónu a tam obtěžovali, zbavil se jich tak surově, že se už nikdy nevrátili. Obchodníci v jeho okrsku to uznávali. A své uznání projevovali i navenek. Přitom se podřizoval i zavedenému řádu. Bookmakeři jeho okrsku věděli, že se nikdy nebude domáhat dalšího výpalného, že se spokojuje s podílem z úplatku, poskytovaného přímo celému komisařství. Jeho jméno bylo na výplatní listině spolu s ostatními jmény a on sám se nikdy nepokoušel přivydělat si něco navíc. Byl prostě slušným policajtem, který bral pouze poctivé úplatky; jeho služební postup byl pravidelný a nijak závratně rychlý. V tuhle dobu už živil velkou rodinu se čtyřmi syny, z nichž se ani jeden nestal policistou. Všichni studovali na Fordhamově univerzitě, a protože v mezidobí postoupil McCluskey ze seržanta na poručíka a nakonec na kapitána, nic jim nechybělo. To už si McCluskey získal pověst zdatného obchodníka. Bookmakeři v jeho okrsku platili víc za ochranu než všichni jejich newyorští kolegové, ale možná že to bylo jen v důsledku vysokých výloh spojených s univerzitním studiem jeho čtyř synů. McCluskey nepokládal poctivé úplatky za něco špatného. Proč k čertu by jeho děcka měla navštěvovat Newyorskou městskou univerzitu nebo nějakou podřadnou jižanskou univerzitu jenom proto, že policejní ředitelství neplatí zaměstnancům tolik, aby měli na slušné živobytí a mohli se o rodinu řádně starat? Vždyť chrání všechny tyhle lidi s nasazením vlastního života a jeho osobní záznam obsahuje řadu pochval za přestřelky; při obchůzkách se totiž střetl čas od času s lupiči, ozbrojenými vyděrači i rádoby pasáky. Všechny je vyhnal. Díky jemu žil slušný občan v jeho koutku města bezpečně, a proto si byl McCluskey zatraceně jist, že si zasluhuje víc než tu všivou stovku týdně. Ale jinak ho nízký plat nijak nepohoršoval; bylo mu jasné, že každý se musí o sebe postarat sám. Bruno Tattaglia byl jeho přítel. Studoval s jedním z jeho synů na Fordhamově univerzitě, a když později otevřel vlastní noční podnik, mohli tam McCluskeyovi za oněch vzácných večerů, které trávili ve městě, kdykoli zavítat a na útraty domu se při večeři a pití pobavit v jeho kabaretě. Na silvestra dostávali ryté pozvánky jako hosté ředitelství a vždycky měli vyhrazen některý z nejlepších stolů. Bruno je pokaždé ochotně představoval známým osobnostem, které v jeho podniku vystupovaly, například slavným zpěvákům či hollywoodským hvězdám. Občas pochopitelně požádal o drobnou službu, třeba o to, aby někdo s popsaným trestním rejstříkem dostal povolení k práci v jeho kabaretě; obvykle šlo o nějaké hezké, policejně již trestané děvče, prostitutku nebo narkomanku. McCluskey vždy ochotně vyhověl. McCluskeyho zásadou bylo nikdy neukázal, že ví, oč těm druhým jde. Když za ním přišel Sollozzo a požádal ho, aby starého Corleona ponechal v nemocnici bez ochrany, McCluskey se ho nezeptal na důvody. Jediné se zeptal, co za to. Když Sollozzo řekl, že deset tisíc dolarů, McCluskey hned pochopil, proč. Nezaváhal. Corleone byl jedním z největších předáků mafie v zemi a měl víc politických styků, než jich kdy měl Capone. Kdokoli ho odbouchne, prokáže tím zemi velkou službu. McCluskey si dal peníze vyplatit předem a úkol splnil. Když mu Sollozzo zatelefonoval, že před nemocnicí stále ještě postávají dva z Corleonových lidí, rozzuřil se. Dal už přece všechny Tessiovy chlapy zavřít a od dveří nemocničního pokoje Bona Corleona odvolat detektivy, kteří tam hlídkovali. Jako zásadový člověk by teď vlastně měl vrátit oněch deset tisíc, které-už předurčil k zajištění výchovy vnoučat. Proto se vztekle rozjel k nemocnici a udeřit Michaela Corleona. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo. V Tattagliově baru se setkal se Sollozzem a uzavřel s ním ještě lepší obchod. Ani tentokráte nekladl McCluskey žádné otázky, vždyť stejně věděl, oč jde. Jen se ujistil, co za to dostane. Vůbec ho nenapadlo, že by mu mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Představa, že by někomu vůbec mohla blesknout hlavou myšlenka zabít kapitána newyorské policie, byla příliš fantastická. Vždyť ani ten nejbrutálnější mafioso se neodváží pohnout, když se ten nejobyčejnější strážník rozhodne ho zmlátit. Zabít policistu je absolutně nevýnosný obchod. Na to totiž vzápětí doplatí životem pěkná řádka gangsterů - prostě se bránili zatčení nebo chtěli uprchnout z místa činu, a kdo k čertu by si bral něco takového na svědomí? McCluskey si vzdychl a začal se chystat k odchodu. Problémy a problémy. Manželčina sestra v Irsku právě zemřela po dlouholetém boji s rakovinou a ten ho stál pěkné peníze. A teď ho pohřeb bude stát ještě víc. Strýcové a tety ve staré vlasti také potřebovali čas od času nějakou tu pomoc, aby nepřišli o svá brambořiště, a on jim občas posílal peníze. Nemrzelo ho to. Vždyť když s manželkou navštívili starou vlast, hostili je jako královský pár. Třeba tam letos v létě opět pojedou, teď, když už je po válce a do klína mu spadlo tolik nečekaných peněz. McCluskey oznámil službu konajícím policistům, kde bude, kdyby ho potřebovali. Nepokládal za nutné zabezpečit se jiným způsobem. Vždycky přece může prohlásit, že Sollozzo je špicl, se kterým má schůzku. Když vyšel z policejní stanice, přešel několik bloků a pak se dal odvést taxíkem k domu, kde se měl sejít se Sollozzem. Všechny přípravy pro Michaelův odjezd ze Spojených států musel zařídit Hagen - falešný pas, námořnický průkaz, kajutu na italské nákladní lodi mířící do některého sicilského přístavu. Ještě tentýž den vyslal letadlem na Sicílii posly, aby s předákem tamní mafie připravili Michaelovi někde v horách úkryt. Sonny zařídil, že na Michaela, až vyjde z restaurace, kde se bude konat schůzka se Sollozzem, bude čekat vůz s absolutně spolehlivým řidičem. Řidičem měl být Tessio osobně; přihlásil se k té práci dobrovolně. Vůz měl oprýskanou karosérii, byl v něm ovšem výborný motor. Poznávací číslo bylo falešné a původ auta byl nezjistitelný. Tenhle vůz si už dlouho schovávali pro nějakou mimořádnou příležitost, kdy všechno musí dokonale klapat. Michael strávil celý den u Clemenzy a cvičil se ve střelbě z malého revolveru, který mu obstarali. Byla to dvaadvacítka a nabíjely se do ní náboje s jemnými hroty; při vniknutí do těla zanechávaly ranky velikostí špendlíkové hlavičky, ale po průstřelu zůstávaly po nich velké rány. Michael zjistil, že přesný zásah je možný jen při vzdálenosti pěti až šesti kroků od cíle. Při větší vzdálenosti se náboje mohly rozletět kamkoli. Spoušť šla ztuha, ale Clemenza ji trochu přiopravil, takže pak už se dala natahovat lehčeji. Od použití tlumiče upustili. Nechtěli totiž, aby nějaký náhodný nezúčastněný svědek neodhadl špatně situaci a nechtěl třeba z nerozumné odvahy zasáhnout. Rána z revolveru ho jistě odvrátí od nápadu vrhnout se po Michaelovi. Clemenza po celý trénink Michaelovi neustále připomínal: „Jakmile dostřílíš, upusť bouchačku na zem. Paži jednoduše spusť k boku a bouchačku nech vyklouznout. Nikdo to nepostřehne. Všichni si budou myslet, že seš ještě ozbrojenej. Budou ti zírat do obličeje. Z místnosti vyjdi velice rychle, ale neutíkej. Nikomu se nedívej rovnou do očí, ale pohled od nich taky neodvracej. Pamatuj si, že se tě budou bát; věř mi, budou se tě bát. Nikdo nezasáhne. Jakmile budeš venku, tam už na tebe bude čekat Tessio s vozem, nastup a ostatní nech na něm. Žádnejch zádrhelů se neboj. Budeš se divit, ale tyhle věcičky jdou jako po másle! Teď si nasaď tenhle klobouk a ukaž se mi, jak vypadáš.“ Clemenza mu narazil na hlavu měkký plstěný šedý klobouk. Michael, který nikdy nenosil klobouk, se ušklíbl. Clemenza ho povzbudil: „Kdyby něco, tak to ztěžuje identifikaci. A jen co svědkům otevřeme oči, poskytuje jim to většinou výmluvu, aby identifikaci odvolali. Dále si, Miku, pamatuj, že si nemusíš dělat starosti s otisky prstů. Rukověť a spoušt jsou obalený speciální páskou. Ostatní částí bouchačky se nedotejkej, mysli na to!“ „Zjistil už Sonny, kam mě Sollozzo zaveze?“ zeptal se Michael. Clemenza pokrčil rameny. „Ještě ne. Sollozzo je velkej opatrník. Neublíží ti, s tím si starosti dělat nemusíš. Jeho zprostředkovatel zůstane v našich rukou, dokud se nevrátíš živ a zdráv. Kdyby se ti něco přihodilo, odnese si to ten zprostředkovatel.“ „Proč ksakru vůbec nastavuje kůži?“ podivil se Michael. „Dostane to pořádně zaplacený,“ řekl Clemenza. „Malý jmění. A kromě toho získá u fámiglií důležitý postavení. Ví, že Sollozzo nemůže připustit, aby se mu něco stalo. Pro Sollozza má jeho život větší cenu než tvůj. Tak to prostě je. Nic zlýho se ti nestane. Peklo, co se potom rozpoutá, dopadne na nás.“ „Jak zlý to bude?“ „Moc zlý! Bude z toho otevřená válka famiglie Tattagliových proti famiglii Corleonových. Většina ostatních famiglií se postaví za Tattagliovce. Newyorská metařská služba smete tuhle zimu z ulic pěknou řádku mrtvol!“ Pokrčil rameny. „K něčemu podobnýmu stejně dochází každejch deset let, či tak nějak. Pročištuje to krev. A jestli si od nich dáme líbit, aby nás brali na hůl v maličkostech, brzy pak budou chtít od nás převzít celej krám. Musíme jim to zarazit hned na začátku. Právě tak měli zarazit Hitlera v Mnichově, nikdy mu to neměli dovolit; a když už mu dovolili něco takovýho, tak si tím o ty velký trable jen řekli.“ Michael si vzpomněl, že otec tvrdil totéž, jenže už v roce 1939, ještě před tím, než vůbec válka vypukla. Kdyby byly v čele státního departmentu stály famiglie, nikdy by nebylo došlo k druhé světové válce, zazubil se Michael v duchu. Potom odjeli zpátky do donova domu v rezidenci, kde Sonny stále ještě měl hlavní stan. Michael v duchu uvažoval, jak dlouho ještě Sonny dokáže vydržet zavřený v bezpečí rezidence. Jednou přece jenom se bude muset odvážit ven. Sonnyho zastihli, jak leží na pohovce a podřimuje. Na malém stolku byly zbytky pozdního oběda, kousek steaku, úlomky chleba a poloprázdná láhev whisky. Otcova obvykle uklizená kancelář už začínala vypadat jako špatně udržovaný pokoj v podnájmu. Michael zatřásl bratrem, aby ho probudil, a houkl na něj: „Kdy už přestaneš žít jako pobuda a dáš to tu uklidit?“ Sonny zívl. „Co si sakra myslíš, inspicíruješ snad ubikace? Miku, zatím ještě nevíme, kam tě ti všiváci Sollozzo a McCluskey chtějí odvézt. Jestli to nezjistíme, jak ti pak k čertu budeme moct tu bouchačku podstrčit?“ „Nemohl bych ji mít u sebe?“ nadhodil Michael. „Třeba mě nebudou šacovat, a kdyby snad ano, třeba ji přehlédnou, jestli budeme dost šikovní. A i kdyby ji našli - tak co? Prostě mi ji seberou a nic se nestalo.“ Sonny zavrtěl havou. „Kdepak. Tohle se musí zorganizovat tak, abychom toho parchanta Sollozza zaručeně odbouchli. Pamatuj si - budeš-li moct, napal to do něho jako do prvního; McCluskey je pomalejší a tupější. Měl bys ovšem mít dost času i na něj. Řekl ti Clemenzo, abys tu bouchačku zaručeně pustil na zem?“ „Miliónkrát,“ ujistil ho Michael. Sonny vstal z pohovky a protáhl se. „A co ti dělá brada, chlapče?“ „Zlobí,“ řekl Michael. Bolela ho celá levá polovina tváře až na ta místa, co byla znecitlivělá od anestetika, jímž byl nasycen drát, který mu čelist držel pohromadě. Michael vzal se stolu láhev whisky a rovnou si lokl. Bolest polevila. „Pomalu, Miku, zrovna teď by sis neměl otupovat smysly chlastem,“ napomenul ho Sonny. „Pro pánakrále,“ vyjel na něho Michael, „přestaň si už hrát na staršího bráchu! Za války jsem měl co dělat s nebezpečnějšími chlapíky, než je Sollozzo, a za horších okolností. Kde k čertu má Sollozzo své hmoždíře? Kde má podporu letadel? Těžkého dělostřelectva? Pozemních min? je to jenom mazaný všivák s policajtským hlavounem vedle sebe. Jakmile se člověk rozhodne je zabít, pak už není o čem dumat. Nejtěžší je rozhodnout se. A ani nebudou vědět, co je praští!“ Do pokoje vešel Hagen. Kývl jim na pozdrav a přistoupil rovnou k donovu osobnímu telefonu. Několikrát vytočil číslo a pak zavrtěl na Sonnyho hlavou. „Ani stopa, Sollozzo si to nechává pro sebe, dokud to jen jde.“ Vtom zazvonil telefon. Sonny zvedl sluchátko a pozdvihl ruku jakoby na znamení, aby byli zticha, ačkoli nikdo ani nehlesl. Udělal si několik poznámek do bloku a pak řekl: „Dobrá, bude tam,“ a zavěsil. Nato se rozesmál. „Ten lotr Sollozzo, to je ale číslo! Tady to máme. Dnes večer v osm hodin vyzvedne on a kapitán McCluskey Mika před barem Jacka Dempseye na Brodwayi. Pojedou si někam pohovořit. A představte si, Mike a Sollozzo budou mluvit italsky, aby ten irský policajt nevěděl, o čem si vlastně povídají. Sollozzo mi dokonce řekl, abych si nedělal starosti, že jak ví, nezná ten McCluskey jediný italský slovo kromě ‚soldi'. Dokonce se informoval i na tebe, Miku, a ví, že znáš sicilský dialekt.“ „Moc už ho sice neznám,“ utrousil Michael, „ale stejně si dlouho povídat nebudeme.“ „Mika ovšem nenecháme odejít dřív,“ řekl Hagen, „dokud tu nebudeme mít toho zprostředkovatele. Je to dohodnuto?“ Clemenza přikývl. „Ten člověk je už v mým domě a hraje karty s mejma třema lidma. Nepropustí ho, dokud jim nezatelefonuju.“ Sonny se zase uvelebil do koženého křesla. „Tak jak k čertu vůbec zjistíme místo schůzky? Tome, máme přece ve famiglii Tattagliových svý špicly, proč nám nedali tip?“ Hagen pokrčil rameny. „Sollozzo je opravdu mazaný chlapík. Počíná si tak opatrně, že si nepřibírá na ochranu už nikoho dalšího. Podle jeho názoru na to postačí kapitán a pro něj je to větší záruka než pistole. A má přitom pravdu. Budeme muset Mikovi pověsit někoho na paty a doufat, že nám to vyjde.“ Sonny zavrtěl hlavou. „Kdepak. Když člověk opravdu chce, tak setřepe každýho pronásledovatele. A tohle bude první, na co si dají pozor.“ Bylo už pět hodin odpoledne. S ustaraným výrazem ve tváři prohodil Sonny: „Třeba by měl Mike prostě odbouchnout všechny ty chlapy přímo v autě, až pro něho přijedou.“ Hagen zavrtěl hlavou. „A když v tom voze Sollozzo nebude? Pak bychom úplně odkryli karty! Zatraceně, musíme zjistit, kam ho Sollozzo odveze!“ Ozval se Clemenza: „Co kdybysme začali uvažovat, proč s tím vlastne dělá tak velký tajnosti?“ Michael řekl netrpělivě: „Protože riskuje jako čert! Proč bychom se měli o něčem dozvědět, když tomu můře zabránit? A kromě toho větří zradu. Je zřejmě setsakramentsky ostražitý, i když s ním bude ten policejní kapitán!“ Hagen luskl prsty. „Ten detektiv, ten Phillips. Co kdybychom mu zavolali, Sonny? Třeba by mohl zjistit, kde vlastně se dá kapitán zastihnout. Za pokus to stojí. McCluskeymu určitě na tom vůbec nezáleží, jestli někdo ví, kam jde!“ Sonny zvedl sluchátko a vytočil číslo. Něco tiše řekl a pak zavěsil. „Zavolá nás zpátky,“ pravil. Čekali necelých třicet minut, než se telefon znovu ozval. Byl to Phillips. Sonny si něco poznamenal do bloku a pak zavěsil. Na tváři měl napjatý výraz. „To bychom tedy nejspíš měli. Kapitán McCluskey musí vždycky zanechat informaci, kde je možno ho zastihnout. Dnes večer bude od osmi do desíti v „Luna Azure“ nahoře v Bronxu. Znáte to tam někdo?“ „Já to znám,“ ozval se sebejistě Tessio. „To je pro nás jako stvořený. Malý rodinný podnik s velkými boxy, kde si lidé mohou v soukromí pohovořit. Dobrá kuchyně. Každý se tam stará jen o svý. Prostě ideální.“ Pak se naklonil nad Sonnyho psací stůl a rozložil špačky od cigaret jako plánek. „Tohle je vchod. Až s tím budeš hotov, Miku, prostě vyjdi na ulici, zaboč doleva a pak za roh. Jak tě zmerčím, rozsvítím přední světla a okamžitě tě dojedu. Kdyby něco neklapalo, začni křičet a já se pokusím vniknout dovnitř a dostat tě z toho. Clemenzo, ty teď budeš muset sebou hodit. Pošli tam někoho, aby tam ukryl tu bouchačku. Mají takový staromódní záchod a mezi nádržkou na vodu a zdí je volný prostor. Tam ať ten tvůj chlapík bouchačku přilepí. Miku, až tě v autě prošacují a zjistí, že při sobě nic nemáš, nebudou si s tebou už tolik dělat hlavu. V restauraci chvíli počkej a pak se omluv, že musíš na stranu. Ne, ještě líp, požádej o dovolení, abys mohl odejít. Napřed předstírej, že jsi tak trochu nervózní. Počínej si přirozeně. Nemůžou vůbec nic tušit. Ale až se vrátíš ke stolu, neztrácej čas. Už si ani nesedej, začni rovnou střílet. A neriskuj! Do hlavy, na každýho dvě rány a pryč, jak rychle tě nohy ponesou!“ Sonny ho soustředěně poslouchal. „Tu bouchačku tam musí umístit někdo opravdu šikovný, opravdu spolehlivý,“ přikázal Clemenzovi. „Nechci, aby brácha vyšel z toho záchodu s prázdnýma rukama.“ Clemenza prohlásil důrazně: „Ta bouchačka tam bude!“ „Dobrá,“ řekl Sonny. „Tak to rozjeďte!“ Tessio a Clemenza odešli. „Sonny, mám odvézt Mika zpátky do New Yorku já?“ zeptal se Hagen. „Ne,“ řekl Sonny. „Chci tě mít tady. Až to Mike vyřídí, začne naše práce a já tě budu potřebovat. Víš už, na který novináře se obrátíš?“ Hagen přikývl. „Ano. Jen co se to provalí, zahrnu je informacemi.“ Sonny se zvedl a přistoupil k Michaelovi. Potřásl mu rukou. „Tak, kamaráde, už v tom lítáš. U mámy to už nějak vyžehlím, že ses s ní před odjezdem nerozloučil. A tý tvý holce pošlu vzkaz, jakmile to budu pokládat za časově vhodný. Ano?“ „Ano,“ souhlasil Michael. „Za jak dlouho si myslíš, že se budu moct vrátit?“ „Nejdřív za rok,“ řekl Sonny. Hagen dodal: „Snad se donovi podaří. zařídit to dřív, ale nespoléhej na to. Otázka času závisí na mnoha faktorech. Do jaké míry se nám podaří uplatnit u novinářů naši verzi. Až kam nás bude chtít policejní ředitelství krýt. Jak prudce budou reagovat ostatní famiglie. Určitě se rozpoutá pořadný tanec a budou zmatky. Tohle je jediné, čím si můžeme být jisti.“ Michael podal Hagenovi ruku. „Dělej, co můžeš,“ požádal ho. „Nerad bych strávil další tři roky mimo domov!“ Hagen nadhodil mírným hlasem: „Ještě máš čas couvnout, Miku; ještě můžeme sehnat někoho jiného, ještě si můžeme znovu projít všechny alternativy. Třeba není nezbytné odstranit Sollozza - „ Michael se zasmál. „Namluvit si můžeme cokoli! Jenže už napoprvé jsme to odhadli správně. Zatím jsem se celý život měl jako prase v žitě, je tedy načase, abych splatil dluh.“ „Neměl by ses dát ovlivnit tou rozbitou bradou,“ řekl Hagen. „McCluskey je pitomec a byla to obchodní věc, nikoli osobní.“ Vtom Hagen již podruhé spatřil, jak Michaelova tvář ztuhla ve výraz, který se přrzračně podobal donovu. „Tome, nedej

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a pět