Mario Puzo - Godfather časť 4.

kapitola 6

Tu noc spal Peter Clemenza špatně. Ráno vstal časně a sám si připravil snídani - sklenku grappy a pořádné kolečko janovského salámu s kusem čerstvého italského chleba, který mu teď doručovali až do domu jako za starých časů. Pak vypil velký kuchyňský porcelánový hrnek horké kávy, říznuté anýzovkou. Jak tak chodil po domě ve starém koupacím plášti a červených plstěných pantoflích, rozvažoval o práci, která ho dnes čekala. Předešlý večer mu dal Sonny Corleone zcela jasné najevo, že o Paulieho Gatta je třeba se postarat okamžitě. Musí to tedy být dneska.
Clemenzovi to dělalo starosti. Ne snad proto, že Gatto byl jeho chráněncem a vyklubal se z něho zrádce. Tohle caporegimovy úvahy nijak neovlivňovalo. Až dosud mluvilo pro Paulieho koneckonců všechno. Pocházel ze sicilské rodiny, vyrostl ve stejné čtvrti jako Corleonovic děti a s jedním synem dokonce chodil do školy. Řádně prošel jednotlivými stupni organizace. Oťukali si ho a ve všem uspěl. A potom, když si vysloužil ostruhy, mu famiglia zajistila dobré živobytí - určité procento z výtěžků jedné sázkové kanceláře ve Východní čtvrti a umístění na výplatní listině jedné odborové organizace. Clemenza věděl, že si Paulie Gatto přivydělává loupežemi na vlastní pěst, což zcela odporovalo pravidlům famiglie, ale i tohle bylo dokladem jeho charakteru. Porušení těchto zásad se totiž pokládalo za projev určité vzdorovitosti, jakou například projevuje dokonalý závodní kůň, když se brání uzdě.
A navíc Paulie svými loupežemi nikdy nezpůsobil nějaké nepříjemnosti. Byly vždycky pečlivě připraveny, byly provedeny s minimálním rozruchem a zmatkem a nikdo dokonce nebyl zraněn; jednou shrábl tři tisíce dolarů, určených pro výplatu zaměstnanců jakéhosi manhattanského oděvního závodu, jindy zase výplatu pro malou porcelánku na brooklynské periférii. Mladý člověk přece může vždycky potřebovat trochu kapesného navíc. Stejně to patřilo k věci. Kdo by byl mohl tušit, že se Paulie Gatto stane zrádcem?
Clemenzovi toho rána dělal starosti spíš problém administrativní. Oddělat Gatta bylo stereotypní záležitostí. Problémem bylo; koho má caporegime povznést z mužstva na Gattovo místo ve famiglii? Jen tak někoho přece není možné povýšit na pistolníka, tady není na místě lehkovážnost! Musí to být člověk tvrdý a přitom mazaný. Musí být spolehlivý, ne někdo, kdo by všechno vyžvanil policii, kdyby se dostal do maléru; prostě někdo, komu sicilský zákon omerty, zákon mlčení, vnikl do všech pórů. A pak, jaký zdroj příjmů by se mu měl opatřit za převzetí nových povinností? Clemenza už několikrát žádal dona o vyšší odměny pro důležité pistolníky; stojí přece vždycky v první linii, kdykoli k něčemu dojde. Jenže don ho pokaždé odbyl. Kdyby si byl Paulie vydělával víc, snad by byl dokázal odolat svodům toho lstivého Turka Sollozza.
Nakonec Clemenza zredukoval seznam kandidátů na tři muže. První byl chlapík, pracující pro černošské majitele sázkových kanceláří v Harlemu, svalnatý hromotluk neobyčejné fyzické síly, chlapík s velkou dávkou osobního kouzla, který uměl s lidmi dobře vycházet; když však bylo třeba, dokázal v nich vzbudit hrůzu. Ale po půlhodinovém uvažování ho Clemenza přece jen ze seznamu škrtl. Vycházel totiž až příliš dobře s černochy, a to ukazovalo na nějakou vadu povahy. A navíc by se za něho moc těžko našla náhrada.
Druhý, o kterém Clemenza uvažoval a pro něhož se už skoro rozhodl, byl pracovitý chlapík, který už dlouho věrně a dobře sloužil organizaci. Byl výběrčím dlužních splátek pro manhattanské lichváře, kterým famiglia udělila povolení k činnosti. Začínal jako nadháněč pro bookmakery. ovsem na tak významné postavení přece jen ještě nedorostl.
Clemenza se nakonec rozhodl pro Rocca Lampona. Jeho učební doba ve famiglii byla sice krátká, ale úspěšná. Za války byl zraněn v Africe a v roce 1943 byl propuštěn z armády. Přestože byl částečný mrzák a silně kulhal, Clemenza ho přijal; v té době byl totiž citelný nedostatek mladých mužů. Nasadil ho jako spojku s černým trhem v konfekčním průmyslu a se státními úředníky, pověřenými agendou potravinových lístků. Brzy nato Lampone povýšil - stal se likvidátorem všech potíží vznikajících na tomto úseku. Clemenzovi se na něm zvlášť zamlouval jeho dobrý úsudek. Lampone si uvědomoval, že je zbytečné postupovat tvrdě tam, kde partner může počítat jen s velkou pokutou nebo s šesti měsíci v kriminále, tedy s rizikem, které je v porovnání s očekávanými obrovskými zisky zanedbatelné. Byl natolik inteligentní, aby pochopil, že pro tenhle obor se nehodí silné výhrůžky, že tu stačí mírný nátlak. Celou operaci udržoval v mollové stupnici, jak právě bylo třeba.
Clemenzovi se ulevilo jako svědomitému úředníkovi, který právě rozřešil složitý personální problém. Ano, pomůže mu Rocco Lampone. Clemenza se totiž rozhodl vyřídit tuhle práci sám, a to nejen proto, aby nezkušenému nováčkovi pomohl vysloužit si ostruhy, ale i proto, aby si vyrovnal osobní účet s Pauliem Gattem. Paulie byl jeho chráněnec, sám ho povýšil přes hlavy mužů zasloužilejších a věrnějších, pomohl mu vysloužit si ostruhy a všemožně ho podporoval v další kariéře. Paulie zradil nejen famiglii, ale i svého padrona Petera Clemenzu. Za tenhle nedostatek úcty bude muset zaplatit.
Všechno ostatní už bylo zařízeno. Paulie Gatto dostal příkaz, aby se pro něho zastavil ve tři hodiny odpoledne a přijel vlastním vozem, žádným ukradeným. Clemenza zvedl sluchátko a vytočil číslo Rocca Lampona. Nepředstavil se, jenom prostě řekl: „Přijď ke mně domů. Mám pro tebe práci.“ S potěšením si všiml, že přes časnou hodinu nezněl Lamponův hlas ani překvapeně, ani ospale. Lampone odpověděl jenom: „Dobře.“ Správný chlapík. Clemenza dodal: „Žádný spěch; před odjezdem se klidně doma nasnídej a naobědvej. Ale buď u mě nejpozději ve dvě odpoledne.“
Na druhém konci se ozvalo další strohé „dobře“ a Clemenza zavěsil. Svým lidem už nařídil, aby v corleonovské rezidenci vystřídali muže caporegima Tessia; to už tedy bylo jistě provedeno. Měl schopné podřízené a do podobných běžných operací se nikdy nevměšoval.
Rozhodl se, že umyje svůj cadillac. Byl do toho vozu zamilován. Poskytoval mu tichou, pokojnou jízdu a čalounění měl tak přepychové, že si při pěkném počasí někdy do něho šel na celou hodinu sednout, protože se mu tam sedělo příjemněji než doma. A při umývání auta se vždycky dobře přemýšlelo. Jak si vzpomněl, dělal jeho otec v Itálii totéž s osly.
Clemenza pracoval ve vytopené garáži, nenáviděl zimu. Ještě jednou si. v duchu probral svůj plán. S Pauliem musí být člověk opatrný, je jako krysa, umí vycítit nebezpečí. A teď, třebas je to tvrdý chlap, jistě má plné kalhoty, protože starý pán je dosud naživu. Určitě je vyplašený jako kráva, kterou píchl ovád. Clemenza byl ovšem na takovéhle okolnosti zvyklý, byly v jeho práci běžné. Za prvé bude muset mít dobrou výmluvu, proč je doprovází Rocco. A za druhé si bude muset vymyslet věrohodný úkol, k jehož vyřízení je třeba všech tří.
Přesně vzato tohle všechno ani nebylo třeba. Paulieho Gatta by mohli oddělat bez všech těchto carapatiček. Mají ho pod palcem, nemůže utéct. Jenže Clemenza byl pevně přesvědčen, že je třeba udržovat správné pracovní návyky a nikdy z nich neslevit ani zlomek procenta. Člověk nikdy neví, co se může přihodit, a koneckonců jde u těchto záležitostí o otázky života a smrti.
Jak Clemenza umýval světle modrý cadillac, přemýšlel a opakoval si, co řekne i jak se bude tvářit. Bude k Pauliemu strohý, jako by s ním byl nespokojený. Člověka tak citlivého a podezíravého, jako je Gatto, to jistě vyvede z míry, anebo to v něm alespoň vyvolá nejistotu. Nemístná přívětivost by v něm vzbudila podezření. Jeho strohost ale nesmí znít moc nahněvaně. Spiš to musí vypadat jako roztržitá podrážděnost. A proč Lampone? Tohle se bude Pauliemu zdát nejpodezřelejší, zvlášt proto, že Lampone si bude muset sednout dozadu. Pauliemu se nebude zamlouvat, aby bezmocně seděl za volantem s Lamponem v zádech. Clemenza zuřivě třel a leštil kov na cadillaku. Bude to problém. Sakramentský problém. Chvíli uvažoval, jestli by neměl sehnat ještě někoho, ale pak tu myšlenku zavrhl. Vedla ho k tomu základní úvaha. Někdy v budoucnosti by mohla nastat situace, kdy pro jednoho z jeho partnerů by mohlo být výhodné svědčit proti němu. Při jediném spolupachateli to však bude svědectví jednoho proti druhému. Výpověď druhého spolupachatele by tu rovnováhu mohla porušit. Ne, bude se držet osvědčeného postupu.
Clemenzovi však vadilo, že „poprava“ bude muset být „veřejná“. To znamenalo, že se mrtvola musí najít. Mnohem víc by mu vyhovovalo, kdyby mohla zmizet. (Obvýklým pohřebištěm byl blízký oceán nebo newjerseyské mokřiny na pozemcích, patřících přátelům famiglie, nebo jiné složitější metody.) Jenže tahle poprava musí být veřejná, aby se odstrašili případní další zrádci a nepřítel byl varován, že famiglia Corleonových rozhodně ani nezhloupla, ani nezženštila. Tak rychlé odhalení špicla jistě Sollozza znepokojí. Fomiglia Corleonových získá zpět část své prestiže. Atentát na starého pána ji tak trochu zesměšnil.
Clemenza si povzdychl. Cadillac se už leskl jako obrovské modré ocelové vejce a on svůj problém stále ještě ani zdaleka nevyřešil. A vtom ho napadlo řešení, logické a zcela věcné, kterým vysvětlí, proč pojedou všichni tři, Rocco Lampone, on a Paulie, a proč poslání, které mají splnit, je tajné a důležité.
Oznámí Pauliemu, že jejich dnešním úkolem je najít byt pro případ, že by se famiglia rozhodla „zalehnout na matrace“.
Pokaždé, když se válka mezi jednotlivými famigiiemi značně vyhrotila, zřizovali si protivníci stany v tajných bytech, kde „vojáci“ mohli přespávat na matracích rozložených v místnostech. Nedálo se tak snad proto, aby jejich rodiny, manželky a malé děti byly chráněny před nebezpečím; nepřicházelo totiž v úvahu, že by někdo mohl zaútočit na nebojující. Každá ze stran se příliš obávala obdobné odplaty. Bylo ovšem vždycky výhodnější žít na nějakém tajném místě, kde by ani protivníci, ani policie, která by se třeba svévolně rozhodla zasáhnout, nemohli kontrolovat jejich každodenní výhody.
Proto se obvykle vyslal důvěryhodný caporegime, aby najal tajný byt a vybavil ho matracemi. Takový byt sloužil při ofenzívách za výpadovou bránu do města. Vyslat Clemenzu s takovýmhle posláním bylo docela přirozené. Pro něho zase bylo přirozené vzít s sebou Gatta a Lampona, aby mohl obstarat všechny podrobnosti včetně zařízení bytu. A potom, pomyslil si Clemenza s úšklebkem, Paulie Gatto se projevil jako velký chamtivec a tak první, co ho napadne, bude, kolik mu asi Solloza za tuhle cennou informaci zaplatí.
Rocco Lampone se dostavil brzy a Clemenza mu vysvětlil, co je třeba udělat a jak budou mít rozdělené úlohy. Lamponovi se rozjasnil obličej překvapenou vděčností a uctivě poděkoval Clemenzovi za povýšení, které mu umožňuje prokázat famiglii službu. Clemenza uznal, že zvolil správně. Poklepal Lamponovi na rameno a řekl: „Dnešek ti vynese lepší bydlo. Promluvíme si o tom pozdějc. Jistě chápeš, že teď má famiglia na krku mnohem vážnější starosti, mnohem důležitější věci.“ Lampone rozhodil paže na znamení, že bude trpělivý; je si vědom, že ho odměna nemine.
Clemenza přistoupil k malému trezoru a otevřel ho. Vyndal z něho pistoli a podal ji Lamponovi. „Použij tuhle. Na její původ se nedá přijít. Nech ji ležet ve voze s Pauliem. Jak to vyřídíme, vezmeš ženu a děti a odjedeš na dovolenou na Floridu. Výdaje hraď zatím ze svýho, vrátím ti je pozdějc. Odpočívej, užívej slunce. Nastěhuj se do hotelu famiglie v Miami Beachi, abych věděl, kde tě sehnat, kdybych tě potřeboval.“
Clemenzova manželka zaklepala na dveře pracovny a oznámila, že přijel Paulie Gatto. Vůz zaparkoval na příjezdové cestě. Clemenza prošel garáží, Lampone šel za ním. Když se Clemenza usadil na předním sedadle vedle Gatta, jen ho bručivě pozdravil, na tváři otrávený výraz. Podíval se na náramkové hodinky, jako by čekal, že zjistí, že se Gatto opozdil.
Pistolník s fretčí tváří ho napjatě pozoroval a uvažoval, co za Clemenzovým chováním vězí. Trochu sebou trhl, když se Lampone uvelebil na zadním sedadle přímo za ním, a vyzval ho: „Rocco, posaď se na druhou stranu. Jsi moc velký, zacláníš mi zpětný zrcátko.“ Jako by taková prosba byla tou nejpřirozenější věcí na světě, Lampone se poslušně odsunul, takže seděl za Clemenzou.
Clemenza znechuceně prohodil: „Zatracenej Sonny, je celej vyplašenej! Úplně vážně zamejšlí zalehnout na matrace! Máme najít nějakej byt v Západní čtvrti. Ty, Paulie, a Rocco ho musíte zařídit a vybavit, než přijde rozkaz pro vojáky, aby se tam usídlili. Víš o nějakým vhodným místě?“
Jak očekával, objevil se v Gattových očích výraz chtivého zájmu. Paulie spolkl návnadu i s udicí, a protože se zamyslil nad tím, kolik mu tahle in-formace vynese od Sollozza, ani ho nenapadlo, že mu třeba hrozí nebezpečí. Také Larnpone hrál svou úlohu dokonale - lhostejně, zcela uvolněně hleděl z okénka. Clemenza si v duchu k své volbě gratuloval.
Gatto pokrčil rameny. „Musím si to nechat projít hlavou.“ Clemenza zabručel: „Ale nezapomeň přitom řídit, chci se ještě dneska dostat do New Yorku.“
Paulie byl zkušený řidič a v tuhle časnou odpolední dobu byl provoz směrem do New Yorku ještě slabý; když tam dorazili, začal se už na město snášet zimní podvečer. Clemenza přikázal Pauliemu, aby napřed zajeli do Washington Heights. Tam si prohlédl několik činžáků a nařídil mu, aby zaparkoval vůz nedaleko Arthurovy třídy a počkal na něj. Rocca Lampona nechal také ve voze. Sám zašel do restaurace Very Mariové, k večeři si dal telecí se salátem a přivítal se tam s několika známými. Když uběhla hodina, prošel kolem několika bloků k místu, kde stál vůz, a nastoupil do něho. „Ksakru,“ prohlásil, „chtějí na nás nějakou jinou práci. Sonny říká, že tohle můžeme zatím nechat plavat. Rocco, kde tě můžeme vysadit?“
Rocco klidně namítl: „Mám auto před tvým domem a moje stará ho hned brzo ráno potřebuje.“
„Dobrá,“ řekl Clemenza. „Tak se teda musíš přece jen s náma vrátit.“
A zase panovalo po celou zpáteční cestu do Long Beache mlčení. Na úseku silnice vedoucí do města řekl pojednou Clemenza: „Paulie, zajeď k okraji, musím se vymočit.“ Ti dva už spolu dlouho pracovali a tak Paulie věděl, že tlustý caporegime má slabý močový měchýř. Nebylo to poprvé, co takovou výzvu vyslovil. Gatto odbočil s vozem z dálnice na měkkou půdu, svažující se dolů k močálu. Clemenza vylezl z vozu a poodešel několik kroků do křoví. Tam si opravdu ulevil. Potom, jak otvíral dvířka, aby nasedl zpátky do vozu, rychle se rozhlédl nahoru dolů po dálnici. Nikde žádné světlo, vozovka tonula v úplné temnotě. „Jeď,“ přikázal. Vzápětí se vnitřkem vozu rozlehl třesk výstřelu. Paulie Gatto jako by povyskočil kupředu, trupem narazil na volant a pak se sesunul zpátky na sedadlo. Clemenza rychle uskočil, aby ho nezasáhly úlomky lebeční kosti a krev.
Rocco Lampone se vydrápal ze zadního sedadla. Pistoli ještě držel v ruce a odhodil ji do močálu. Pak spěšně přešli s Clemenzou k druhému vozu, zaparkovanému nedaleko, a nastoupili do něho. Lampone sáhl pod sedadlo a našel tam přichystané klíčky. Nastartoval motor a odvezl Clemenzu domů. Pak se nevrátil stejnou cestou, nýbrž místo toho jel po dálnici do Merricku a odtud k Northernstateské autostrádě. Po ní jel až k Longislandské rychloprovozní dálnici, kterou pokračoval k Whitestoneskému mostu a dále Bronxem k svému bytu v Manhattanu.


kapitola 7

V předvečer dne, kdy byl don Corleone málem zastřelen, připravoval se jeho nejvěrnější a nejobávanější leník na schůzku s nepřítelem. Luca Brasi navázal kontakt se Sollozzovými lidmi již před několika měsíci. Učinil tak na rozkaz samého dona Corleona. Podařilo se mu to častým navštěvováním nočních podniků, kontrolovaných famiglií Tattagliových, a tím, že získal za milenku jednu z nejluxusnějších lehkých slečen. V posteli si té dívce postěžoval, jak ho famiglie Corleonových využívá, jak si ho vůbec necení. Týden nato ho oslovil Bruno Tattaglia, ředitel nočního podniku. Bruno byl nejmladší syn a s prostitucí, která byla hlavním zdrojem příjmů famiglie Tattagliových, neměl formálně nic společného. Jeho proslulý noční podnik se sborem krásných dlouhonohých tanečnic byl ovšem líhní mnoha newyorských lehkých dívek.
První schůzka probíhala zcela věcně; Tattaglia mu nabídl, aby pracoval v jejich podniku jako vyhazovač. Koketování trvalo necelý měsíc. Luca hrál úlohu muže zcela zamilovaného do mladé, krásné dívky a Bruno Tattaglia úlohu obchodníka, pokoušejícího se přetáhnout od konkurence schopného zaměstnance. Při jedné takové schůzce předstíral Luca, že už váhá, a pak prohlásil: „Ale v jednom musí být mezi náma jasno. Nikdy nepůjdu proti padrinovi. Don Corleone je muž, kterýho si vážím. Chápu, že v rodinným podniku musí dávat přednost svým synům přede mnou.“
Bruno Tattaglia patřil k nové generaci, která jen stěží skrývala opovržení ke starým paprikům, jako byl Luca Brasi, don Corleone a dokonce jeho vlastní otec. Byl k nim jen trochu přehnaně zdvořilý. Tehdy pravit: „Můj otec by na vás ani nechtěl, abyste cokoli podnikl proti Corleonovým. Proč také? Teď už každý s každým dobře vychází, není to už takové jako za starých časů. Pokud se ovšem opravdu zajímáte o nové místo, mohu otci vzkázat. Práce je to tvrdá a vyžaduje tvrdé muže, aby všechno běželo jako po másle. Jestli si to jednou rozmyslíte, vzkažte mi.“
Luca pokrčil rameny. „Zatím na tom nejsem tak zle.“ A při tom zůstalo.
Záměrem celé akce bylo vyvolat u Tattagliových dojem, že Luca ví o výnosném obchodu s narkotiky a chtěl by se ho zúčastnit na vlastní pěst. Tím by se možná dozvěděl něco o Sollozzových plánech, pokud Turek vůbec nějaké má, či o tom, zda se už chystá vystoupit proti donovi. Když se po dvouměsíčním čekání nic nepřihodilo, oznámil Luca donovi, že Sollozzo svůj neúspěch zřejmě nese statečně. Don mu řekl, aby zkoušel dále, ale pouze příležitostně, a aby nijak nenaléhal.
Večer předtím, než byl na dona Corleona spáchán atentát, zapadl Luca do onoho nočního podniku. Téměř vzápětí přisedl k jeho stolu Bruno Tattaglia.
„Jeden můj přítel si chce s vámi promluvit,“ řekl.
„Tak ho sem přiveďte,“ odpověděl Luca. „Rád si pohovořím s každým z vašich přátel.“
„Ne, chce se s vámi setkat mezi čtyřma očima.“
„Kdo je to?“
„Jeden můj přítel. Chce vám něco navrhnout. Můžete se s ním ještě dnes v noci setkat?“
„Jistě,“ souhlasil Luca. „Kdy a kde?“
Tattaglia tiše navrhl: „Podnik zavírá ve čtyři ráno. Co kdybyste se sešli tady, až tu budou číšníci uklízet?“
Znají mé zvyky, usoudil Luca, jistě mě sledovali. Obyčejně vstával ve tři nebo čtyři hodiny odpoledne, nasnídal se a pak si šel zahrát karty s kamarády z famiglie nebo se vyspat s nějakou holkou. Někdy zašel do kina na půlnoční představení a pak si sedl do některého nočního podniku na skleničku. Nikdy nešel spát před svítáním. Návrh na schůzku ve čtyři hodiny ráno nebyl tedy tak podivný, jak by se mohlo zdát.
„Dobře, dobře,“ odpověděl, „ve čtyři hodiny budu zpátky.“ Pak odešel z podniku a taxíkem odjel do svého podnájmu na Desáté třídě. Bydlel u italské rodiny, se kterou byl vzdáleně spřízněn. Jeho dva pokoje měly zvláštní vchod, takže byly od jejich části bytu zcela odděleny; přímo pod okny mu vedla železniční trať. Byl zde spokojený, protože měl jakýsi pocit rodinného života a současně i ochrany před překvapením tam, kde byl nejzranitelnější.
Ten mazaný turecký lišák tedy konečně vyrukuje s tím, co má za lubem, usoudil. Jestli Sollozzo odhalí své karty už dnes večer, jestli mu všechno prozradí, pak by se ta celá záležitost mohla do vánoc zlikvidovat a dát donovi pod stromeček. V pokoji odemkl Luca kufr, který ležel pod postelí. a vytáhl z něho těžkou neprůstřelnou vestu. Svlékl se a natáhl si ji přes vlněné spodní prádlo; pak si na to oblékl košili a sako. Chvíli váhal, zda by neměl zatelefonovat do donova domu v Long Beachi a povědět mu o novém vývoji, ale uvědomil si, že don nikdy s nikým netelefonuje a že ho tímhle úkolem pověřil tajně a nechce tedy, aby o něm kdokoli věděl, dokonce ani Hagen nebo nejstarší syn.
Luca nosil vždycky s sebou pistoli. Měl zbrojní pas, patrně ten nejdražší zbrojní pas, co byl kdy na světě vydán. Stál celých deset tisíc dolarů, ale chránil ho před vězením, kdyby ho poldové případně prošacovali. Jako hlavní výkonný funkcionář famiglie si ten zbrojní pas velice považoval, ale dnes, čistě pro případ, že by tu záležitost mohl skoncovat, chtěl mít u sebe „bezpečnou“ pistoli. Takovou, jejíž původ by se nedal zjistit. Jenže když si všechno ještě jednou promyslel, rozhodl se, že dnes jen vyslechne návrh a vyřídí ho padrinovi, donu Corleonovi.
Cestou zpátky k nočnímu podniku už nepil. Místo toho zašel do Osmačtyřicáté ulice, kde ve své oblíbené italské restauraci U Patsyho v klidu snědl pozdní večeři, a pak, protože už nastal čas schůzky, zajel nahoru do města. Když vešel do podniku, vrátný už tam nebyl. Nebyla tam ani šatnářka. Čekal na něho jen Bruno Tattaglia a po pozdravu ho odvedl k opuštěnému barovému pultu, stojícímu po jedné straně místnosti. Luca viděl jen poušť malých stolků, uprostřed nichž zářil jako malý démant do žluta vyleštěný dřevěný taneční parket. Vzadu ve stínu stálo prázdné pódium pro kapelu a z něho čněla holá kovová stopka mikrofonu.
Luca si sedl k pultu a Bruno Tattaglia zašel za něj. Luca odmítl nabídnutou sklenku a zapálil si cigaretu. Třeba z toho vyleze něco jiného, ne Tuřek. Jenže vzápěrtí postřehl, jak se vzadu ze zšeřelého konce místnosti vynořil Sollozzo.
Sollozzo mu potřásl rukou a posadil se k pultu vedle něho. Tattaglia před něho postavil sklenici a Turek mu poděkoval kývnutím. „Víte, kdo jsem?“ zeptal se.
Luca přikývl. Kysele se usmál. Krysy vylézají z děr. Bude mu potěšením postarat se o tohoto renegátského Sicilana!
„Víte, co od vás budu chtít?“ zeptal se Sollozzo.
Luca zavrtěl hlavou.
„Máme možnost udělat obrovský kšeft,“ řekl Sollozzo. „Každý z těch nahoře může vydělat milióny. Z první zásilky vám můžu zaručit padesát tisíc dolarů. Mluvím o narkotikách.
Je to artikl budoucnosti.“ „Proč s tím jdete na mně?“ zeptal se Luca. „Mám snad promluvit se svým donem?“
Sollozzo se ušklíbl. „S donem jsem už mluvil. Nechce se toho zúčastnit. Prosím, obejdu se bez něho. Potřebuji ale silného chlapa, který by té operaci dal fyzickou ochranu. Doslechl jsem se, že u Corleonových nejste právě spokojený; třeba byste chtěl změnit zaměstnání?“
Luca pokrčil rameny. „Pokud je ta nabídka dost slušná, proč ne?“
Sollozzo ho napjatě pozoroval a zřejmě se už rozhodl. „Nechte si mou nabídku projít hlavou a za několik dní si o ní můžeme znovu promluvit,“ řekl. Nato mu podal ruku, ale Luca se tvářil, jako by ji neviděl, a vložil si cigaretu do úst. Za pultem vykouzlil Bruno Tattaglia odkudsi zapalovač a přidržel ho Lukovi k cigaretě. A potom udělal něco nečekaného. Upustil zapalovač na barový pult, chňapl po Lukově pravici a pevně ji sevřel.
Luca zareagoval bleskurychle, svezl se z barové stoličky a pokusil se strhnout tělo stranou. Jenže Sollozzo ho chytil za zápěstí druhé ruky. Luca byl ovšem silnější než oba dohromady a byl by se jim vyprostil, kdyby se ze šera za ním nebyl vynořil muž a nevhodil mu přes hlavu na krk slabou hedvábnou šňůru. Prudce ji stáhl a Luca zalapal po dechu. Obličej mu zrudl, z paží mu unikala síla. Tattaglia a Sollozzo mu teď už drželi paže jen volně, stáli tam jako zvědavé děti a přihlíželi, jak muž za Lukou mu stahuje víc a víc šňůru kolem krku. Náhle byla podlaha pod Lukou celá mokrá a kluzká, jak se už Luca nedokázal ovládat a vyprázdnil útroby. Už v něm nebyla žádná síla, nohy se mu podlomily a tělo skleslo. Sollozzo a Tattaglia mu pustili ruce a u oběti zůstal jen škrtič; spolu s klesajícím Lukovým tělem se spouštěl na kolena a stále přitahoval šňůru, až se zařízla do masa na krku a zmizela. Lukovi vylezly oči z důlků, jakoby obrovským údivem, a tenhle údiv byl jediným projevem života, který v něm zůstal. Byl mrtev.
„Nikdo ho nesmí najít,“ přikázal Sollozzo. „Je důležité, aby ho zrovna teď nikdo nenašel.“ Otočil se na podpatku a zmizel zpátky v šeru.


kapitola 8

Den po útoku na dona Corleona byl pro famiglii velmi rušný. Michael zůstal doma u telefonu a přebíral vzkazy pro Sonnyho. Hagen se horlivě snažil najít vyjednavatele, přijatelného pro obě strany. aby se mohla dohodnout schůzka se Sollozzem. Po Turkovi však jako by se najednou slehla zem; nejspíš zjistil že Clemenzovi a Tessiovi pistolníci pátrají po celém městě, aby mu přišli na stopu. Zůstával zřejmě v nejtěsnější blízkosti svého úkrytu, stejně jako všichni přední příslušníci famiglie Tattagliových. S tím ovšem Sonny počítal; věděl, že se nepřítel zcela jistě k tomuto typicky preventivnímu opatření uchýlí. Clemenza byl zaneprázdněn Pauliem Gattem. Tessio byl pověřen. pátráním po Lukovi. Luca vůbec nebyl doma od večera před atentátem na dona - a to bylo zlé znamení. Sonny ovšem nemohl uvěřit, že by Luca zradil nebo padl do léčky.
Mama Corleonová pobývala ve městě u rodinných přátel, aby byla v blízkosti nemocnice. Carlo Rizzi, zet, se nabídl, že také pomůže, ale bylo mu řečeno, aby se staral o vlastní podnik, který mu zařídil don Corleone - výnosnou sázkovou kancelář ve vyhrazeném úseku manhattanské italské čtvrti. Connie byla ve městě s matkou, takže i ona mohla navštěvovat otce v nemocnici. Freddie stále bral uklidňující prášky a zůstával ve svém pokoji v otcově domě. Sonny a Michael ho navštívili a překvapilo je, jak je bledý a bezpochyby nemocný.
„Kristepane!“ ulevil si Sonny, když vyšli z pokoje. „Vypadá, jako by prostříleli jeho a ne tátu!“
Michael pokrčil rameny. Na bojišti viděl stejně postižené vojáky. Nikdy ovšem nečekal, že něco takového potrefí Freddieho. Z dětství měl v mysli zakotvenou představu prostředního bratra jako fyzicky nejstatnějšího člena rodiny. Byl také ze všech synů nejposlušnější. Ale jak se všeobecně vědělo, stejně se don už vzdal naděje, že by prostřední syn kdy mohl v rodinném podniku zastávat významné místo. Nebyl dost bystrý ani dost bezohledný. Byl příliš uzavřený, příliš neprůbojný.
Ke sklonku odpoledne telefonoval z Hollywoodu Johnny Fontane. Sonny vzal od Michaela sluchátko. „Ne, Johnny, nemá smysl, abys sem přiletěl navštívit tátu. Je na tom dost zle a tobě by to udělalo moc špatnou reklamu; něco takovýho by táta nechtěl, to vím. Počkej, až se mu povede líp a my ho budeme moct přestěhovat domů. Pak se tu objev. Samozřejmě mu vyřídím tvý pozdravy.“ A zavěsil. Obrátil se k Michaelovi a řekl: „To bude mít tatínek radost, že sem Johnny chtěl přiletět z Kalifornie, aby se přesvědčil, jak se mu daří!“
Krátce nato zavolal jeden z Clemenzových lidí Michaela k normálnímu telefonu v kuchyni. Volala Kay.
„Daří se už tvému otci dobře?“ zeptala se trochu napjatým, trochu nepřirozeným hlasem. Michael věděl, že nemůže tak docela uvěřit tomu, co se stalo; že jeho otec je opravdu, jak to psali v novinách, gangsterem.
„Dostane se z toho,“ ujistil ji Michael.
„Můžu tě doprovodit, až půjdeš za ním do nemocnice?“ zeptala se Kay.
Michael se zasmál. Přece jen nezapomněla, že jí řekl, jak důležité je dělat takové věci, chce-li člověk dobře vycházet s Italy ze staré školy. „Tohle je zvláštní případ,“ řekl. „Kdyby se ti chlápkové od novin dohmátli, jak se jmenuješ a z jaké jsi rodiny, octla by ses na třetí stránce Daily News. Dívka ze staré yankejské rodiny má pletky se synem velkého šéfa mafie. Jak by se tohle zamlouvalo tvým rodičům?“ Kay odsekla: „Mí rodiče nikdy, nečtou Daily News.“ Po delší trapné odmlce řekla: „A ty jsi v pořádku, Miku, že? Nehrozí ti žádné nebezpečí?“
Michael se znovu zasmál. „O mně se povídá, že jsem jediná bábovka z celé rodiny Corleonových. Ze mě žádný strach nejde. Proto mě klidně mohou nechat na pokoji. Ne, Kay, už je po všem, teď už bude pokoj. Byla to stejně jen taková neštastná náhoda. Vysvětlím ti to, až se sejdeme.“
„A kdy to bude?“ zeptala se.
Michael se zamyslel. „A co dneska pozdě večer? Vypijeme si v tvém hotelu skleničku, navečeříme se a já potom pojedu do nemocnice navštívit tátu. To věčné posedávání tady u telefonu mi už stejně leze krkem. Ano? Ale nikómu ani slovo! Nechci, aby nás nějací fotoreportéři vyfotili spolu. To není žádná legrace, Kay, byla by to zatraceně trapná věc, zejména pro tvé rodiče.“
„Dobře,“ souhlasila Kay. „Budu na tebe čekat. Můžu za tebe obstarat nějaké vánoční nákupy? Nebo něco jiného?“
„Ne. Jen buď připravena.“
Kay se krátce, vzrušeně zasmála. „Budu připravena. Nejsem snad pokaždé?“
„Ano, to jsi. Proto tě mám také ze všech svých dívek nejraději!“
„Miluji tě,“ řekla. „Můžeš mi to také říct?“
Michael pohlédl na čtyři vazouny, co poposedávali v kuchyni. „Nemůžu. Tak večer, ano?“
„Ano,“ odpověděla. Michael zavěsil.
Clemenza už konečně vyřídil svůj úkol a vrátil se; pobíhal právě po kuchyni a vařil velký hrnec rajské omáčky. Michael mu kývl na pozdrav a odešel do rohové kanceláře, kde už na něho Sonny a Hagen netrpělivě čekali: „Je už tady Clemenza?“ zeptal se Sonny.
Michael se zazubil: „Vaří pro mužstvo spagety, tak jako na vojně.“
Sonny se rozčílil: „Pověz mu, ať nechá těch hloupostí a přijde sem. Mám pro něho důležitější práci. A sežeň Tessia, ať sem přijde taky!“
Za několik minut už byli všichni v kanceláři. Sonny se úsečně zeptal Clemenzy: „Postaral ses o něj?“
Clemenza přikývl: „Už ho neuvidíš.“
Michael se mírně zachvěl - uvědomil si, že se mluví o Pauliem Gattovi a že malý Paulie je mrtvý, že ho zavraždil ten roztančený, veselý svatebčan, Clemenza.
„Podařilo se ti sehnat Sollozza?“ zeptal se Sonny Hagena.
Hagen zavrtěl hlavou. „Řekl bych, že už není tak horký do vyjednávání. Rozhodně po tom nějak zvlášt netouží. Anebo si prostě jen dává velký pozor, aby ho naši pistolníci nepřiskřípli. Ale stejně se mi ani nepodařilo najít spolehlivého zprostředkovatele, ke kterému by měl důvěru. Určité si ale uvědomuje, že teď vyjednávat musí. Svou příležitost ztratil ve chvíli, kdy mu starý pán proklouzl mezi prsty.“
Sonny prohlásil: „Sollozzo je mazaný chlap, nejmazanější, s jakým kdy měla famiglia co dělat. Třeba přišel na to, že jen čekáme, až se tátovi povede líp, nebo až nám někdo píchne, kde je.“
Hagen pokrčil rameny. „Na to určitě přišel. Jenže vyjednávat musí stejně. Nic jiného mu nezbývá. Zítra to sjednám. Bezpečně.“
Jeden z Clemenzových mužů zaklepal na dveře a vešel. Řekl Clemenzovi: „Právě jsem slyšel rádio. Policajti našli Paulieho Gatta. Mrtvýho v jeho voze.“
Clemenza přikývl a řekl mu: „Nedělej si s tím žádný starosti!“ Pistolník vrhl na svého caporegima pohled plný údivu, který vzápětí vystřídalo pochopení, a vrátil se do kuchyně.
Porada pokračovala, jako by nebylo došlo k žádnému vyrušení. Sonny se otázal Hagena: „Nějaká změna v donově stavu?“
Hagen zavrtěl hlavou. „Daří se mu celkem dobře, ale ještě několik dní nebude moci mluvit. Je úplně vyčerpaný. Ještě se z té operace nezotavil. Vaše matka je většinu dne u něho, Connie také. Celá nemocnice je plná policajtů a potloukají se tam pro všechny případy i Tessiovi chlapci. Za několik dní už bude v pořádku a pak uvidíme, co od nás bude chtít. Mezitím musíme zabránit Sollozzovi, aby se neukvapil. Proto se s ním chceme pustit do vyjednávání.“
Sonny zabručel: „Dokud nám nevzkáže, musejí ho Clemenza a Tessio hledat. Třeba nám bude přát štěstí a celou záležitost sprovodíme ze světa.“
„Nebude ti přát štěstí,“ ujistil ho Hagen. „ Sollozzo je až moc mazaný.“ Odmlčel se. „Uvědomuje si, že jakmile zasedne k jednání, bude se nám muset ve většině věcí podřídit. Proto hraje o čas. Řekl bych, že se pokouší sehnat podporu od ostatních newyorských famiglií, abychom se do něho nemohli pustit, až nám k tomu starý dá rozkaz.
Sonny se zamračil. „A proč by se měly za něho postavit?“
Hagen trpělivě vysvětloval: „Aby odvrátily rozsáhlou válku, která uškodí všem a navíc zatáhne do věci tisk a úřady. Kromě toho jim chce Sollozzo odstoupit podíl na celé operaci. A vy všichni víte, kolik peněz je v drogách. Famiglia Corleonových je nepotřebuje máme herny, a to je ten nejlepší obchod, co lze mít. Jenže ostatní famiglie jsou chamtivé. Sollozzo se osvědčila famiglie vědí, že tu operaci dokáže rozvinout ve velkém měřítku . Živý Sollozzo pro ně znamená peníze v kapse, mrtvý by je poškodil.“
Na Sonnyho obličeji se objevil výraz, jaký Michael ještě nikdy neviděl. Masitá, smyslná ústa a snědá plet jako by mu zešedly. „Mně je úplně putna, co chtějí. Udělají líp, když se nám do toho nebudou plést!“
Clemenza a Tessio se celí nesví vrtěli v křeslech jako velitelé pěchoty, naslouchající blábolení svého generála o útoku na nedobytnou pevnost, ať to stojí, co to stojí. Hagen řekl s jistou netrpělivostí: „Ale Sonny, tvému otci by se tyhle nápady jistě nezamlouvaly. Víš, jak vždycky říkává: „To je zbytečné mrhání.“. Jistě, když nám starý pán řekne, abychom Sollozza odbouchli, tak nám v tom nikdo nezabrání. Jenže tohle není žádný soukromý spor, tady jde o obchod. Jestli se vrhneme na Turka a famiglie zasáhnou, pak s nimi budeme jednat. Jestli se famiglie přesvědčí, že jsme pevně odhodláni Sollozza dostat, určitě nás nechají. Don jim udělá ústupky v jiných oblastech, aby to vynahradil. Ale nelačni po krvi v záležitosti, jako je tahle. Je to obchod. I atentát na tvého otce byl obchod, nic osobního. To by ti teď už mělo být jasné.“
V Sonnyho očích byl stále ještě tvrdý pohled. „Dobrá, všechno jsem pochopil. Pokud ovšem ty chápeš, že jakmile se rozhodneme Sollozza dostat, nikdo se nám nesmí postavit do cesty!“ Nato se obrátil k Tessiovi. „Stále žádný stopy po Lukovi?“
Tessio zavrtěl hlavou. „Vůbec žádný. Sollozzo se mu musel dostat na kobylku!“
Hagen zauvažoval nahlas: „Luca Sollozzovi nedělal starosti, a to mi připadalo moc divné. Sollozzo je příliš chytrý, než aby si kvůli někomu, jako je Luca, nedělal starosti. Řekl bych, že ho nějakým způsobem odklidil z cesty, ať tak či onak.“
Clemenza řekl pomalu: „Každej může sklouznout na nesprávnou cestu, jen se podívej na Paulieho. Jenže Luca je chlap, kterej dokáže jít jen jedinou cestou. Don Corleone je to jediný, čemu věří, jedinej člověk, kterýho se bojí. A navíc si, Sonny, tvýho otce váží jako nikdo jinej, a don si přece získal úctu všech. Ne, Luca by nás nikdy nezradil. A nechce se mi ani věřit, že by člověk jako Sollozzo, ať už je jak chce prohnanej, mohl na Luku nějak vyzrát. Luca je člověk, kterej podezírá každýho a všecko. Je vždycky připravenej na nejhorší. Třeba jenom někam na několik dní odcestoval. Určitě se nám ozve co nejdřív.“
Sonny se obrátil k Tessiovi. Brooklynský caporegime pokrčil rameny. „Z každýho se může vyklubat zrádce. Luca je zatraceně nedůtklivý. Třeba se ho don nějak dotkl. Možný by to bylo. Ale myslím si, že ho Sollozzo nachytal. To by odpovídalo tomu, co říká consigliori. Měli bysme počítat s nejhorším.“
Sonny řekl všem: „Sollozzo se nejspíš už brzy dozví o Pauliem Gattovi. Jak to na něho zapůsobí?“
Clemenza odpověděl zavile: „Donutí ho to zamyslet se. Pochopí, že ve famiglii Corleonových nejsou žádný hlupáci. Uvědomí si, že mu včera přálo štěstí.“
Sonny odsekl: „To nebylo žádný štěstí. Sollozzo to už plánoval celý týdny. Jistě tátu denně sledovali, kudy jezdí do kanceláře, a všímali si, jaký má zvyky. Pak podplatili Paulieho, a možná i Luku. Nato ihned po útoku na dona unesli Toma. Všecko jim vyšlo tak, jak chtěli. Měli smůlu, ne štěstí. Ti pistolníci, co si je najali, nebyli zrovna nejlepší, a táta moc rychle zareagoval. Kdyby ho byli zastřelili, musel bych se dohodnout se Sollozzem, a on by vyhrál. Na jistou dobu. Musel bych nejspíš čekat a dát mu náskok takových pěti deseti let. Jenom mi netvrď, Pete, že mu přálo štěstí, to bys ho podceňoval. A zrovna tohle jsme v poslední době moc často dělali.“
Jeden z pistolníků přinesl z kuchyně mísu se špagetami a pak talíře, vidličky a víno. Jedli a přitom mluvili. Michael na ně užasle hleděl. Nejedl, a nejedl ani Hagen, ale Sonny, Clemenza a Tessio si dychtivě nabírali a kousky chleba vytírali omáčku. Bylo to skoro k smíchu. Přitom pokračovali v rozmluvě.
Tessio se nedomníval, že by Gattova smrt vyvedla Sollozza z míry, ba dokonce byl přesvědčen, že s ní Turek mohl předem počítat, že ji vlastně může i uvítat. O jednoho darmožrouta na výplatní listině míň. A rozhodně se tím nedá zastrašit; koneckonců, dali by se oni v takové situaci zastrašit?
Michael se ostýchavě ozval: „Já vím, že jsem v těchhle věcech amatér, ale ze všeho, co jste tady napovídali o Sollozzovi včetně faktu, že zničehonic s ním Tom nemůže navázat kontakt, bych řekl, že má nějaký trumf v rukávě. Možná že se chystá nějaký podfuk, kterým by nás zase pořádně zmáčkl. Kdyby se nám podařilo přijít na to, co má za lubem, stali bychom se pány situace my!“
Sonny řekl váhavě: „Jo, tohle mi taky napadlo a jediný, na co jsem přišel, je Luca. Už jsem dal příkaz, aby ho rovnou přivezli sem a teprve pak se uvidí, jestli bude mít nárok na svý starý postavení ve famiglii. A další, co mi tak napadlo, je, že se Sollozzo o tom kšeftu dohodl s newyorskými famigliemi a ty nám zítra vzkážou, že v tý válce budou stát proti nám. A že se musíme s Turkem dohodnout. Mám pravdu, Tome?“
Hagen přikývl. „Tak to připadá i mně. A bez tvého otce nemůžeme proti takovým protivníkům ani hnout prstem. On je jediný, kdo se může ostatním famigliím postavit. Má politické styky, které ony pořád potřebují, a těch může využít ke smlouvání. Bude-li ovšem chtít.“
Na chlapíka, jehož hlavní pistolník zrovna nedávno zradil, prohlásil Clemenza trochu opovážlivě: „Šéfe, k tomuhle domu se Sollozzovi nikdy nepodaří přiblížit, s tím si nedělej starosti.“
Sonny se na něho na chvilku zamyšleně zahleděl. Pak se otázal Tessia: „A co nemocnice, mají tam tví chlapi všechno pod palcem?“
Poprvé za celou poradu se Tessio zdál být svou věcí zcela jist. „Vevnitř i venku,“ prohlásil. „Ve dne i v noci. Taky poldové to tam slušně hlídají. U dveří donova pokoje čekají tajní, až budou moct starýho pána vyslechnout. Nesmysl! Donovi ještě stále dávají ty věcičky z rourek, žádný jídlo, takže si nemusíme dělat starosti s kuchyní, jinak by nám tohle dalo zabrat, protože ti Turci přísahají na jed. Donovi se na kobylku dostat nemůžou, vůbec ne.“
Sonny se pohodlně opřel v křesle. „Po mně taky nepůjdou, se mnou se musí dohodnout, teď potřebují mašinérii naší famiglie.“ Zazubil se na Michaela. „Že by šli po tobě? Třeba si Sollozzo usmyslil, že tě unese a podrží si tě jako rukojmí, než se s ním dohodneme.“
Michael si zklamaně pomyslil: „A moje rande s Kay je v háji. Sonny mě nepustí z domu.“ Ale Hagen vpadl netrpělivě: „Ne, kdyby se chtěl pojistit, mohl už Mika unést dávno. Jenže každý ví, že Mike nepracuje v rodinném podniku. Je civil, a kdyby ho Sollozzo unesl, ztratil by podporu všech ostatních newyorských famiglií. Dokonce i Tattagliovci by museli pomoci ho hledat. Ne, je to úplně jednoduché. Zítra k nám přijde zástupce všech newyorských famíglií a vyřídí nám, že se máme s Turkem dohodnout. p právě na to čeká. To je jeho eso v rukávě.“ Michael si ulehčeně povzdychl. „Prima,“ prohlásil. „Musím dnes večer do města.“
„Proč?“ obořil se na něho Sonny.
Michael se zazubil. „Chtěl bych zaskočit do nemocnice a navštívit tátu. Taky bych chtěl zajít za mámou a za Connií. A mám ještě něco jiného na práci.“ Obdobně jako don se Michael nikdy nesvěřoval s tím, co dělá, a tentokráte ani nechtěl informovat Sonnyho, že se sejde s Kay Adamsovou. Neměl ovšem žádný důvod mu to neoznámit, byl to prostě jen zvyk.
Z kuchyně se ozval hlasitý šum. Clemenza se tam zašel podívat, co se děje. Když se vrátil, držel v rukou Brasiho neprůstřelnou vestu. Ve vestě byla zabalena velká mrtvá ryba.
Clemenza utrousil: „Turek se dozvěděl o svým špiónu Pauliem Gattovi!“
A Tessio dodal stejně věcným hlasem: „A my teď víme, co se stalo s Lukou Brasim.“
Sonny si zapálil doutník a napil se whisky. Michael se nechápavě zeptal: „Co k čertu znamená tahle ryba?“ Odpověděl mu Ir Hagen, consígliori: „Ta ryba znamená, že Luca Brasi spí na dně oceánu. Je to prastaré sicilské poselství.“