Mario Puzo - Godfather časť 2.

Napsal jozinko6 (») 23. 1. 2010 v kategorii Klasicke poviedky, přečteno: 1116×
the-godfather-posters_2.jpg

vozovku. To už oba pistolníci za ním vyběhli, aby ho dorazili, a zároveň dávali pozor, aby neuklouzli po rozsypaném ovoci. Vtom, snad necelých pět vteřin poté, co don zavolal na syna, vyskočil Frederico Corleone z auta a vztyčil se za ním. Pistolníci ještě dvakrát ve spěchu vystřelili na dona ležícího u chodníku. Jedna střela ho zasáhla do masité části paže, druhá do lýtka pravé nohy. Tato zranění byla nejméně vážná, ale tekla z nich proudem krev a vytvářela mu vedle těla malé kalužiny. Jenže don Corleone už ztratil vědomí. Freddie zaslechl otcův výkřik, jak ho volal dětským jménem, a pak zaslechl obě první hlučná třesknutí. Než vyskočil z auta, byl už v šoku a dokonce ani nevytáhl zbraň. Oba vrazi by ho klidně byli mohli zastřelit, ale také jich se zmocnila panika. Věděli s určitostí, že syn je ozbrojen, a navíc uběhlo už příliš mnoho času. Zmizeli za rohem a nechali Freddiho samotného na ulici vedle otcova krvácejícího těla. Mnoho chodců - a bylo jich předtím na ulici plno - se vrhlo do domovních dveří nebo na zem a jiní se choulili k sobě v malých hloučcích. Freddie stále ještě nevytáhl zbraň. Byl jako omámený. Shlížel na otcovo tělo ležící tváří dolů na asfaltové vozovce, ležící teď v něčem, co mu připadalo jako zčernalá kaluž krve. Freddie dostal nervový otřes. Lidé začali opět vycházet na chodník, a když si jeden z nich všiml, jak se začíná hroutit, přivedl ho k obrubníku a přiměl ho, aby si sedl. Kolem těla dona Corleona se shlukl dav, kruh, který se začal rozpadat teprve ve chvíli, kdy si první policejní auto sirénou proráželo uličku. Těsně za policií se dostavil rádiový vůz Daily News; ještě ani nezastavil a už z něho vyskočil fotoreportér, aby si udělal snímek krvácejícího dona Corleona. Několik okamžiků nato přijela sanitka. Fotoreportér obrátil pozornost k Freddiemu Corleonovi, který teď bez zábran plakal; jeho usoplený, tvrdý kupidovský obličej se širokým nosem a silnými rty teď působil nečekaně komickým dojmem. Zástupem se prodírali detektivové a přijížděly další policejní vozy. Jeden z detektivů poklekl k Freddiemu, začal se ho vyptávat, ale Freddie byl tak otřesen, že ani nemohl odpovídat. Detektiv mu sáhl pod plášť a vytáhl náprsní tašku. Pohlédl na osobní průkaz a hvízdl na kolegu. Netrvalo ani několik vteřin a celý houf detektivů v civilu odřízl Freddieho od zástupu. První detektiv mu našel v pouzdře pod paží revolver a vzal mu ho. Pak Freddieho zdvihli a vstrčili do neoznačeného vozu. Když toto auto vyrazilo, pustil se rádiový vůz Daily News za ním. Zato fotoreportér dále neúnavně fotografoval všechno kolem sebe. V půlhodině, která následovala po útoku na dona Corleona, volalo Sonnyho Corleona krátce za sebou pět lidí. První byl detektiv John Philips, který od famiglie dostával pravidelný měsíční plat a přijel na místo střelby hned s prvním vozem tajných. Dříve, než Sonnymu sdělil, co se stalo, otázal se ho: „Poznáváte můj hlas?“ Samozřejmě,“ odpověděl Sonny. Právě se probral z odpoledního spánku a manželka ho zavolala k telefonu. Phillips mu rychle bez jakýchkoli úvodních frází řekl: „Někdo postřelil před podnikem vašeho otce. Před patnácti minutami. Žije ale je těžce zraněný. Dopravili ho do Francouzské nemocnice. Vašeho bratra Freddieho odvezli na chelseaský policejní okrsek. Až ho pustí, měl by se na něj podívat nějaký doktor. Teď jedu do nemocnice, abych pomohl při výslechu vašeho otce, pokud bude moci mluvit. Budu vás informovat.“ Sandra, sedící u stolu proti manželovi, spatřila, jak mu obličej rudě nabíhá krví. Oči se mu zamžily. Sandra zašeptala: „Co se děje?“ Sonny netrpělivě kývl, aby mlčela, otočil se k ní zády a řekl do telefonu: „Víte jistě, že žije?“ „Ano, jistě,“ odpověděl detektiv. „Spousta krve, ale řekl bych, že to není tak zlé, jak to vypadá.“ Díky,“ řekl Sonny. „Buďte zítra ráno přesně v osm doma. Pošlu vám tam tisícovku.“ Sonny zavěsil. Přinutil se, aby zůstal klidně sedět. Uvědomoval si, že jeho největší slabostí je prchlivost, a tohle byla jedna z chvil, kdy prchlivost může mít osudné následky. Jako první musí sehnat Toma Hagena. Jenže než mohl zdvihnout sluchátko, zazvonil telefon. Volal ho bookmaker, kterému famiglia dala licenci na činnost v obvodu donovy kanceláře. Volal Sonnyho, aby mu sdělil, že dona zabili, že ho zastřelili rovnou na ulici. Několika málo otázkami si Sonny ověřil, že bookmakerův informátor neviděl donovo tělo zblízka, a informaci zavrhl jako nepřesnou. Phillipsova zpráva je jistě správnější. Vzápětí se telefon ozval potřetí. Byl to reportér Daily News. jakmile se představil, Sonny zavěsil. Sonny pak zavolal Hagenovi do bytu a zeptal se Hagenovy ženy: „Vrátil se Tom už domů?“ Odpověděla mu: „Ne,“ nečeká ho dříve než za dvacet minut a přijde určitě k večeři. „Ať mě zavolá,“ požádal ji Sonny. Sonny se snažil všechno promyslet. Snažil se představit si, jak by se v takové situaci zachoval otec. Ihned pochopil, že to byla Sollozzova akce, jenže Sollozzo by se nikdy neodvážil likvidovat tak vysoce postaveného člověka, jako je don, kdyby za sebou neměl jiné mocné lidi. Z těchto myšlenek ho vyrušil telefon; bylo to už čtvrté zvonění. Hlas na druhém konci byl velmi tichý, velmi vlídný. „Santino Corleone?“ otázal se. „Ano,“ řekl Sonny. „Máme Toma Hagena,“ řekl hlas. „Asi za tři hodiny ho propustíme, aby vám přinesl náš návrh. Nedělejte nic unáhleného, dokud ho nevyslechnete. Nadrobil byste tak jenom spoustu nepříjemností. Co se stalo, to se stalo. Teď musíme být rozumní všichni. Neztraťte tu svou slavnou trpělivost!“ Z hlasu se ozval nádech výsměchu. Sonny si nebyl jistý, ale připadalo mu to jako Sollozzův hlas. Úmyslně ztlumeným, zdeptaným hlasem odpověděl: „Počkám.“ Pak zaslechl cvaknutí, jak na druhém konci zavěsili. Pohlédl na náramkové hodinky se širokým zlatým páskem, zjistil si přesný čas rozhovoru a poznamenal si ho na ubrus. Zůstal sedět se zamračenou tváří u kuchyňského stolu. Manželka se ho zeptala: „Sonny, co se děje?“ Klidně jí oznámil: „Postřelili tátu.“ Když uviděl její ohromený výraz, osopil se na ni: „Nedělej si starosti, není mrtev. A nic dalšího se už nestane.“ O Hagenovi jí nepověděl. Vtom zazvonil telefon popáté. Byl to Clemenza. Tlusťoch několikrát sípavě zachrčel a pak se otázal: „Slyšel jsi o svým otci?“ „Jo,“ řekl Sonny. „Ale mrtvý není.“ Po delším odmlčení se znovu ozvat Clemenzův hlas naplněný dojetím: „Díky Bohu, díky Bohu!“ Nato úzkostlivě: „Víš to určitě? Zaslechl jsem, že ho tam na ulici oddělali.“ „Žije,“ prohlásil Sonny. Úporně naslouchal všem změnám intonace v Clemenzově hlase. Jeho dojetí působilo nefalšovaně, jenže být dobrým hercem patřilo k tlusťochově profesi. „Teď musíš převzít velení ty, Sonny,“ řekl Clemenza. „Co mám udělat?“ „Přijeď sem do otcova domu. Přivez Paulieho Gatta.“ „To je všechno? Nemám poslat několik lidí do nemocnice a k vám?“ „Ne, chci jenom tebe a Paulieho Gatta.“ Nastala dlouhá odmlka. Clemenzovi už začínalo svítat. Aby to působilo přirozeněji, zeptal se Sonny: „Kde ksakru Paulie vůbec byl? Co ksakru dělal?“ Na druhém konci linky už nebylo slyšet žádné sípání. Clemenzův hlas zněl ostražitě. „Paulie byl nemocnej, dostal chřipku a tak zůstal doma. Falýruje už celou zimu.“ Sonny okamžitě zbystřil pozornost. „Kolikrát zůstal doma v poslední době?“ „Tak třikrát čtyřikrát,“ usoudil Clemenza. „Pokaždý jsem se ptal Freddieho, jestli nechce někoho jinýho, ale on že ne. Nebyl k tomu žádnej důvod, víš přece, že za posledních deset let nedošlo k žádnýmu zádrhelu.“ „Jo,“ přitakal Sonny. „Setkáme se v tátově domě. Ale určitě přiveď Paulieho. Stav se pro něj cestou sem. Ať je jakchce nemocný. Je ti to jasný?“ Nepočkal na odpověď a praštil sluchátkem. Sandra tiše poplakávala. Chvíli na ni upřeně hleděl, pak na ni houkl: „Jestli zavolá někdo z našich, ať mi brnkne do otcova domu na jeho číslo. Jestli zavolá někdo jiný, tak nevíš nic. A jestli zatelefonuje Tomova žena, řekni jí, že Tom hned tak doma nebude, že má co dělat.“ Chvíli uvažoval. „Přijde sem několik našich lidí a zůstanou tu.“ Všiml si jejího vystrašeného pohledu a netrpělivě dodal: „Nemusíš být hned celá vyděšená, prostě je chci mít tady. A udělej všechno, co ti řeknou. Jestli budeš chtít se mnou mluvit, zavolej mě na tátovo osobní číslo, ale volej jen tehdy, když to bude opravdu důležitý. A nedělej si starosti.“ Nato vyšel z domu. Už se setmělo a přes volné prostranství vanul prosincový vítr. Sonny se nebál vyjít do noci. Všech osm domů patřilo donu Corleonovi. V obou domech po každé straně vjezdu do rezidence bydleli nejbližší spolupracovníci famiglie se svými rodinami, byty v přízemí byly pronajaty stálým nájemníkům, svobodným mužům. V jednom ze zbývajících šesti domů polokruhu bydlel Tom Hagen s rodinou, v druhém Sonny a v nejmenším a nejméně nápadném don sám. Ostatní tři domy měli bezplatně k dispozici staří donovi přátelé, penzisté, s podmínkou, že je uvolní, kdykoli by bylo třeba. Poklidně vypadající rezidence byla neproniknutelnou pevností. Na všech osmi domech byly reflektory, které zalévaly světlem prostor kolem nich, takže se na prostranství mezi nimi nedalo nepozorovaně proniknout. Sonny přešel přes vozovku k otcovu domu a otevřel dveře vlastním klíčem. Zavolal: „Mámo, kde jsi?“ a matka vyšla z kuchyně. Za ní vyvanula vůně pečených paprik. Než stačila otevřít ústa, vzal ji Sonny za tuku a přiměl ji, aby si sedla. „Právě mi telefonovali,“ řekl. „Nelekej se, prosím. Táta je v nemocnici, je raněný. Obleč se, pojedeš tam k němu. Za malou chvilku tu bude auto se šoférem. Ano?“ Matka se na něho na okamžik upřeně zahleděla a pak se italsky otázala: „Střelili ho?“ Sonny přikývl. Matka na chvilku sklonila hlavu. Pak se vrátila do kuchyně. Sonny šel za ní. Sledoval ji, jak zhasla plyn pod pánví s paprikami, pak vyšla z kuchyně a šla nahoru do ložnice. Potom si z paprik, které vytáhl z pánve, a z chleba, který si vzal z košíku na stole, udělal poněkud bachratý sendvič, až měl prsty celé zmáčené olivovým olejem. Z kuchyně odešel do velkého rohového pokoje, kde měl otec kancelář, a tam ze zamčené registratury vytáhl donův osobní telefon. Byla to speciálně zavedená linka. zanesená pod falešným jménem a falešnou adresou. První, koho zavolal, byl Luca Brasi. Nikdo se však neozval. Pak zavolal donova důvěrníka v Brooklynu, caporegima, muže, o jehož věrnosti donovi nebylo pochyb. Jmenoval se Tessio. Sonny mu oznámil, co se stalo a co si přeje. Tessio dostal za úkol opatřit padesát absolutně spolehlivých mužů, poslat strážce do nemocnice a několik lidí k službě do Long Beache. Tessio se zeptal: „Dostali taky Clemenzu?“ Sonny odpověděl: „Zatím nechci Clemenzovy lidi použít.“ Tessio okamžitě pochopil a potom řekl: „Nezlob se, Sonny, ale něco ti řeknu, co by jistě řekl i tvůj otec. Neunáhluj se. Nemůžu věřit, že by nás Clemenza zradil.“ Díky,“ řekl Sonny. „Ani já si to nemyslím, ale musím být opatrný. Mám pravdu?“ Máš,“ přitakal Tessio. Ještě něco,“ dodal Sonny. „Můj nejmladší brácha Mike studuje na univerzitě v Hannoveru, v New Hamsphiru. Ať ho tam někdo z lidí, co známe V Bostonu, sežene a doveze sem, dokud se ta bouřka nepřežene. Zatelefonuju mu, takže je bude čekat. I tady se jen sichruju pro všechny případy.“ Dobrá,“ řekl Tessio. „Přijedu do domu tvýho táty, jen co to všechno rozjedu. Jasný? Znáš mý chlapce, jo?“ „Jo,“ přitakal Sonny a zavěsil. Přistoupil k malému trezoru ve zdi a odemkl ho. Zevnitř vytáhl adresář vázaný v modré kůži, otevřel ho u písmene T a našel záznam, který hledal. Zněl: „Ray Farrell 5000, Štědrý den.“ Vedle bylo uvedeno telefonní číslo. Sonny je vytočil a zeptal se: „Farrell?“ Chlapík na druhém konci odpověděl: „Ano.“ Sonny pokračoval: „Tady Santino Corleone. Chci vás požádat o laskavost a byl bych rád, kdybyste mi ji mohl prokázat okamžitě. Potřebuju, abyste mi překontroloval dvě telefonní stanice a sdělil mi, kdo všechno je za poslední tři měsíce volal a koho za tu dobu volali odtamtud.“ A dal Farrellovi telefonní čísla Gattova a Clemenzova bytu. Potom řekl: „Je to důležitý. Dejte mi zprávu do půlnoci a budete mít zvlášť veselý vánoce.“ Než se usadil, aby všechno důkladně promyslel, zatelefonoval ještě jednou Lukovi Brasimu. Opět se nikdo nehlásil. Zmátlo ho to, ale pustil to z hlavy. Luca sem přijede, jakmile se o tom doslechne. Sonny se uvelebil do otáčecího křesla. Za hodinu tu bude plno členů famiglie a on jim všem bude muset říct, co dělat - a teď, kdy konečně už měl čas přemýšlet, mu bylo jasné, jak je situace vážná. Byl to za posledních deset let první útok na famiglii Corleonových a na její moc. Ani trochu se nedalo pochybovat, že za ním stál Sollozzo, jenže nikdy by se nebyl odvážil takového výpadu bez podpory alespoň jedné z pěti velkých newyorských famiglií. A tuhle podporu mu zřejmě poskytli Tattagliové. A to znamená válku v plném rozsahu nebo okamžitou dohodu podle Sollozzových podmínek. Sonny se ušklíbl. Ten mazaný Turek to naplánoval dobře, ale nevyšlo mu to. Starý pán je naživu a je tedy z. toho válka. S Lukou Brasim a s prostředky, které má famiglia Corleonových k dispozici, bude výsledek jednoznačný. Jenže znova ta hryzavá starost: Kde vlastně je Luca Brasi?  vozovku. To už oba pistolníci za ním vyběhli, aby ho dorazili, a zároveň dávali pozor, aby neuklouzli po rozsypaném ovoci. Vtom, snad necelých pět vteřin poté, co don zavolal na syna, vyskočil Frederico Corleone z auta a vztyčil se za ním. Pistolníci ještě dvakrát ve spěchu vystřelili na dona ležícího u chodníku. Jedna střela ho zasáhla do masité části paže, druhá do lýtka pravé nohy. Tato zranění byla nejméně vážná, ale tekla z nich proudem krev a vytvářela mu vedle těla malé kalužiny. Jenže don Corleone už ztratil vědomí. Freddie zaslechl otcův výkřik, jak ho volal dětským jménem, a pak zaslechl obě první hlučná třesknutí. Než vyskočil z auta, byl už v šoku a dokonce ani nevytáhl zbraň. Oba vrazi by ho klidně byli mohli zastřelit, ale také jich se zmocnila panika. Věděli s určitostí, že syn je ozbrojen, a navíc uběhlo už příliš mnoho času. Zmizeli za rohem a nechali Freddiho samotného na ulici vedle otcova krvácejícího těla. Mnoho chodců - a bylo jich předtím na ulici plno - se vrhlo do domovních dveří nebo na zem a jiní se choulili k sobě v malých hloučcích. Freddie stále ještě nevytáhl zbraň. Byl jako omámený. Shlížel na otcovo tělo ležící tváří dolů na asfaltové vozovce, ležící teď v něčem, co mu připadalo jako zčernalá kaluž krve. Freddie dostal nervový otřes. Lidé začali opět vycházet na chodník, a když si jeden z nich všiml, jak se začíná hroutit, přivedl ho k obrubníku a přiměl ho, aby si sedl. Kolem těla dona Corleona se shlukl dav, kruh, který se začal rozpadat teprve ve chvíli, kdy si první policejní auto sirénou proráželo uličku. Těsně za policií se dostavil rádiový vůz Daily News; ještě ani nezastavil a už z něho vyskočil fotoreportér, aby si udělal snímek krvácejícího dona Corleona. Několik okamžiků nato přijela sanitka. Fotoreportér obrátil pozornost k Freddiemu Corleonovi, který teď bez zábran plakal; jeho usoplený, tvrdý kupidovský obličej se širokým nosem a silnými rty teď působil nečekaně komickým dojmem. Zástupem se prodírali detektivové a přijížděly další policejní vozy. Jeden z detektivů poklekl k Freddiemu, začal se ho vyptávat, ale Freddie byl tak otřesen, že ani nemohl odpovídat. Detektiv mu sáhl pod plášť a vytáhl náprsní tašku. Pohlédl na osobní průkaz a hvízdl na kolegu. Netrvalo ani několik vteřin a celý houf detektivů v civilu odřízl Freddieho od zástupu. První detektiv mu našel v pouzdře pod paží revolver a vzal mu ho. Pak Freddieho zdvihli a vstrčili do neoznačeného vozu. Když toto auto vyrazilo, pustil se rádiový vůz Daily News za ním. Zato fotoreportér dále neúnavně fotografoval všechno kolem sebe. V půlhodině, která následovala po útoku na dona Corleona, volalo Sonnyho Corleona krátce za sebou pět lidí. První byl detektiv John Philips, který od famiglie dostával pravidelný měsíční plat a přijel na místo střelby hned s prvním vozem tajných. Dříve, než Sonnymu sdělil, co se stalo, otázal se ho: „Poznáváte můj hlas?“ Samozřejmě,“ odpověděl Sonny. Právě se probral z odpoledního spánku a manželka ho zavolala k telefonu. Phillips mu rychle bez jakýchkoli úvodních frází řekl: „Někdo postřelil před podnikem vašeho otce. Před patnácti minutami. Žije ale je těžce zraněný. Dopravili ho do Francouzské nemocnice. Vašeho bratra Freddieho odvezli na chelseaský policejní okrsek. Až ho pustí, měl by se na něj podívat nějaký doktor. Teď jedu do nemocnice, abych pomohl při výslechu vašeho otce, pokud bude moci mluvit. Budu vás informovat.“ Sandra, sedící u stolu proti manželovi, spatřila, jak mu obličej rudě nabíhá krví. Oči se mu zamžily. Sandra zašeptala: „Co se děje?“ Sonny netrpělivě kývl, aby mlčela, otočil se k ní zády a řekl do telefonu: „Víte jistě, že žije?“ „Ano, jistě,“ odpověděl detektiv. „Spousta krve, ale řekl bych, že to není tak zlé, jak to vypadá.“ Díky,“ řekl Sonny. „Buďte zítra ráno přesně v osm doma. Pošlu vám tam tisícovku.“ Sonny zavěsil. Přinutil se, aby zůstal klidně sedět. Uvědomoval si, že jeho největší slabostí je prchlivost, a tohle byla jedna z chvil, kdy prchlivost může mít osudné následky. Jako první musí sehnat Toma Hagena. Jenže než mohl zdvihnout sluchátko, zazvonil telefon. Volal ho bookmaker, kterému famiglia dala licenci na činnost v obvodu donovy kanceláře. Volal Sonnyho, aby mu sdělil, že dona zabili, že ho zastřelili rovnou na ulici. Několika málo otázkami si Sonny ověřil, že bookmakerův informátor neviděl donovo tělo zblízka, a informaci zavrhl jako nepřesnou. Phillipsova zpráva je jistě správnější. Vzápětí se telefon ozval potřetí. Byl to reportér Daily News. jakmile se představil, Sonny zavěsil. Sonny pak zavolal Hagenovi do bytu a zeptal se Hagenovy ženy: „Vrátil se Tom už domů?“ Odpověděla mu: „Ne,“ nečeká ho dříve než za dvacet minut a přijde určitě k večeři. „Ať mě zavolá,“ požádal ji Sonny. Sonny se snažil všechno promyslet. Snažil se představit si, jak by se v takové situaci zachoval otec. Ihned pochopil, že to byla Sollozzova akce, jenže Sollozzo by se nikdy neodvážil likvidovat tak vysoce postaveného člověka, jako je don, kdyby za sebou neměl jiné mocné lidi. Z těchto myšlenek ho vyrušil telefon; bylo to už čtvrté zvonění. Hlas na druhém konci byl velmi tichý, velmi vlídný. „Santino Corleone?“ otázal se. „Ano,“ řekl Sonny. „Máme Toma Hagena,“ řekl hlas. „Asi za tři hodiny ho propustíme, aby vám přinesl náš návrh. Nedělejte nic unáhleného, dokud ho nevyslechnete. Nadrobil byste tak jenom spoustu nepříjemností. Co se stalo, to se stalo. Teď musíme být rozumní všichni. Neztraťte tu svou slavnou trpělivost!“ Z hlasu se ozval nádech výsměchu. Sonny si nebyl jistý, ale připadalo mu to jako Sollozzův hlas. Úmyslně ztlumeným, zdeptaným hlasem odpověděl: „Počkám.“ Pak zaslechl cvaknutí, jak na druhém konci zavěsili. Pohlédl na náramkové hodinky se širokým zlatým páskem, zjistil si přesný čas rozhovoru a poznamenal si ho na ubrus. Zůstal sedět se zamračenou tváří u kuchyňského stolu. Manželka se ho zeptala: „Sonny, co se děje?“ Klidně jí oznámil: „Postřelili tátu.“ Když uviděl její ohromený výraz, osopil se na ni: „Nedělej si starosti, není mrtev. A nic dalšího se už nestane.“ O Hagenovi jí nepověděl. Vtom zazvonil telefon popáté. Byl to Clemenza. Tlusťoch několikrát sípavě zachrčel a pak se otázal: „Slyšel jsi o svým otci?“ „Jo,“ řekl Sonny. „Ale mrtvý není.“ Po delším odmlčení se znovu ozvat Clemenzův hlas naplněný dojetím: „Díky Bohu, díky Bohu!“ Nato úzkostlivě: „Víš to určitě? Zaslechl jsem, že ho tam na ulici oddělali.“ „Žije,“ prohlásil Sonny. Úporně naslouchal všem změnám intonace v Clemenzově hlase. Jeho dojetí působilo nefalšovaně, jenže být dobrým hercem patřilo k tlusťochově profesi. „Teď musíš převzít velení ty, Sonny,“ řekl Clemenza. „Co mám udělat?“ „Přijeď sem do otcova domu. Přivez Paulieho Gatta.“ „To je všechno? Nemám poslat několik lidí do nemocnice a k vám?“ „Ne, chci jenom tebe a Paulieho Gatta.“ Nastala dlouhá odmlka. Clemenzovi už začínalo svítat. Aby to působilo přirozeněji, zeptal se Sonny: „Kde ksakru Paulie vůbec byl? Co ksakru dělal?“ Na druhém konci linky už nebylo slyšet žádné sípání. Clemenzův hlas zněl ostražitě. „Paulie byl nemocnej, dostal chřipku a tak zůstal doma. Falýruje už celou zimu.“ Sonny okamžitě zbystřil pozornost. „Kolikrát zůstal doma v poslední době?“ „Tak třikrát čtyřikrát,“ usoudil Clemenza. „Pokaždý jsem se ptal Freddieho, jestli nechce někoho jinýho, ale on že ne. Nebyl k tomu žádnej důvod, víš přece, že za posledních deset let nedošlo k žádnýmu zádrhelu.“ „Jo,“ přitakal Sonny. „Setkáme se v tátově domě. Ale určitě přiveď Paulieho. Stav se pro něj cestou sem. Ať je jakchce nemocný. Je ti to jasný?“ Nepočkal na odpověď a praštil sluchátkem. Sandra tiše poplakávala. Chvíli na ni upřeně hleděl, pak na ni houkl: „Jestli zavolá někdo z našich, ať mi brnkne do otcova domu na jeho číslo. Jestli zavolá někdo jiný, tak nevíš nic. A jestli zatelefonuje Tomova žena, řekni jí, že Tom hned tak doma nebude, že má co dělat.“ Chvíli uvažoval. „Přijde sem několik našich lidí a zůstanou tu.“ Všiml si jejího vystrašeného pohledu a netrpělivě dodal: „Nemusíš být hned celá vyděšená, prostě je chci mít tady. A udělej všechno, co ti řeknou. Jestli budeš chtít se mnou mluvit, zavolej mě na tátovo osobní číslo, ale volej jen tehdy, když to bude opravdu důležitý. A nedělej si starosti.“ Nato vyšel z domu. Už se setmělo a přes volné prostranství vanul prosincový vítr. Sonny se nebál vyjít do noci. Všech osm domů patřilo donu Corleonovi. V obou domech po každé straně vjezdu do rezidence bydleli nejbližší spolupracovníci famiglie se svými rodinami, byty v přízemí byly pronajaty stálým nájemníkům, svobodným mužům. V jednom ze zbývajících šesti domů polokruhu bydlel Tom Hagen s rodinou, v druhém Sonny a v nejmenším a nejméně nápadném don sám. Ostatní tři domy měli bezplatně k dispozici staří donovi přátelé, penzisté, s podmínkou, že je uvolní, kdykoli by bylo třeba. Poklidně vypadající rezidence byla neproniknutelnou pevností. Na všech osmi domech byly reflektory, které zalévaly světlem prostor kolem nich, takže se na prostranství mezi nimi nedalo nepozorovaně proniknout. Sonny přešel přes vozovku k otcovu domu a otevřel dveře vlastním klíčem. Zavolal: „Mámo, kde jsi?“ a matka vyšla z kuchyně. Za ní vyvanula vůně pečených paprik. Než stačila otevřít ústa, vzal ji Sonny za tuku a přiměl ji, aby si sedla. „Právě mi telefonovali,“ řekl. „Nelekej se, prosím. Táta je v nemocnici, je raněný. Obleč se, pojedeš tam k němu. Za malou chvilku tu bude auto se šoférem. Ano?“ Matka se na něho na okamžik upřeně zahleděla a pak se italsky otázala: „Střelili ho?“ Sonny přikývl. Matka na chvilku sklonila hlavu. Pak se vrátila do kuchyně. Sonny šel za ní. Sledoval ji, jak zhasla plyn pod pánví s paprikami, pak vyšla z kuchyně a šla nahoru do ložnice. Potom si z paprik, které vytáhl z pánve, a z chleba, který si vzal z košíku na stole, udělal poněkud bachratý sendvič, až měl prsty celé zmáčené olivovým olejem. Z kuchyně odešel do velkého rohového pokoje, kde měl otec kancelář, a tam ze zamčené registratury vytáhl donův osobní telefon. Byla to speciálně zavedená linka. zanesená pod falešným jménem a falešnou adresou. První, koho zavolal, byl Luca Brasi. Nikdo se však neozval. Pak zavolal donova důvěrníka v Brooklynu, caporegima, muže, o jehož věrnosti donovi nebylo pochyb. Jmenoval se Tessio. Sonny mu oznámil, co se stalo a co si přeje. Tessio dostal za úkol opatřit padesát absolutně spolehlivých mužů, poslat strážce do nemocnice a několik lidí k službě do Long Beache. Tessio se zeptal: „Dostali taky Clemenzu?“ Sonny odpověděl: „Zatím nechci Clemenzovy lidi použít.“ Tessio okamžitě pochopil a potom řekl: „Nezlob se, Sonny, ale něco ti řeknu, co by jistě řekl i tvůj otec. Neunáhluj se. Nemůžu věřit, že by nás Clemenza zradil.“ Díky,“ řekl Sonny. „Ani já si to nemyslím, ale musím být opatrný. Mám pravdu?“ Máš,“ přitakal Tessio. Ještě něco,“ dodal Sonny. „Můj nejmladší brácha Mike studuje na univerzitě v Hannoveru, v New Hamsphiru. Ať ho tam někdo z lidí, co známe V Bostonu, sežene a doveze sem, dokud se ta bouřka nepřežene. Zatelefonuju mu, takže je bude čekat. I tady se jen sichruju pro všechny případy.“ Dobrá,“ řekl Tessio. „Přijedu do domu tvýho táty, jen co to všechno rozjedu. Jasný? Znáš mý chlapce, jo?“ „Jo,“ přitakal Sonny a zavěsil. Přistoupil k malému trezoru ve zdi a odemkl ho. Zevnitř vytáhl adresář vázaný v modré kůži, otevřel ho u písmene T a našel záznam, který hledal. Zněl: „Ray Farrell 5000, Štědrý den.“ Vedle bylo uvedeno telefonní číslo. Sonny je vytočil a zeptal se: „Farrell?“ Chlapík na druhém konci odpověděl: „Ano.“ Sonny pokračoval: „Tady Santino Corleone. Chci vás požádat o laskavost a byl bych rád, kdybyste mi ji mohl prokázat okamžitě. Potřebuju, abyste mi překontroloval dvě telefonní stanice a sdělil mi, kdo všechno je za poslední tři měsíce volal a koho za tu dobu volali odtamtud.“ A dal Farrellovi telefonní čísla Gattova a Clemenzova bytu. Potom řekl: „Je to důležitý. Dejte mi zprávu do půlnoci a budete mít zvlášť veselý vánoce.“ Než se usadil, aby všechno důkladně promyslel, zatelefonoval ještě jednou Lukovi Brasimu. Opět se nikdo nehlásil. Zmátlo ho to, ale pustil to z hlavy. Luca sem přijede, jakmile se o tom doslechne. Sonny se uvelebil do otáčecího křesla. Za hodinu tu bude plno členů famiglie a on jim všem bude muset říct, co dělat - a teď, kdy konečně už měl čas přemýšlet, mu bylo jasné, jak je situace vážná. Byl to za posledních deset let první útok na famiglii Corleonových a na její moc. Ani trochu se nedalo pochybovat, že za ním stál Sollozzo, jenže nikdy by se nebyl odvážil takového výpadu bez podpory alespoň jedné z pěti velkých newyorských famiglií. A tuhle podporu mu zřejmě poskytli Tattagliové. A to znamená válku v plném rozsahu nebo okamžitou dohodu podle Sollozzových podmínek. Sonny se ušklíbl. Ten mazaný Turek to naplánoval dobře, ale nevyšlo mu to. Starý pán je naživu a je tedy z. toho válka. S Lukou Brasim a s prostředky, které má famiglia Corleonových k dispozici, bude výsledek jednoznačný. Jenže znova ta hryzavá starost: Kde vlastně je Luca Brasi?

pokračovanie nabudúce

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad
MySpace Google Twitter Topčlánky.cz Linkuj.cz Jagg.cz Vybrali.sme.sk Del.icio.us

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel pět a dvě