Polibky temnoty

Komtesa Erine se prodírala hustým lesním podrostem. Ruce měla už celé poškrábané od ostrých větví planého hlohu a od trnů ostružin, z jemných krajkových rukávů jejích nádherných, tmavě zelených sametových šatů zbyly jen ubohé zašpiněné cáry. A i ty se ještě odtrhávaly dál, jak se prodírala dalším a dalším křovím.
Hustě pršelo a déšť jí promáčel oděv až na kůži a utvořil z jejích dlouhých, vlnitých, plavých vlasů malé slepené provázky. Pomalu se blížil soumrak.
Nechtěla přenocovat v té pustině. A nechtěla se vracet k převrženému kočáru a mrtvolám svého doprovodu. Představa, že by v tom místě měla strávit noc, byť v relativním suchu a teple, ji děsila víc než představa, že by musela vyhledat úkryt a přenocovat zde v lese.
Když je ale přepadli lupiči a vrazi a ona zjistila, že je jediná, kterou nenašli, nezabili a neokradli, dala se raději rychle na ústup. Co kdyby ty muže napadlo se ještě vrátit. Utíkala pak dlouho lesem po, až na sem tam nějaký ten pařez nebo kořen, docela schůdném terénu. Až sem. Posledních několik metrů se co nejrychleji snažila prodrat stále hustějším lesním podrostem. Ani terén zde již nebyl tak zcela rovný, jako předtím. Každou chvíli se skutálela z nějakého svahu do dolíku plného ostružiní, kamení nebo kopřiv a potlučená, zablácená, popíchaná a popálená se odtud pak těžce dostávala zpět nahoru.
Podpatky jejích střevíčků už vzaly za své hned po prvních několika metrech a nohy, nezvyklé chůzi, ji bolely čím dál tím víc. Věděla však, že se odtud musí dostat ven a najít někoho, kdo by ji doprovodil domů. Nijak ji nevábilo strávit noc v Klaitenském lese plném divokých zvířat a opředeném tisíci zkazkami o působení magie na zdejší rostliny a zvěř. Zvlášť ne v tuto noc, kdy má být úplněk. To jsou prý síly zla nejsilnější.
Když tedy zahlédla mezi stromy slabé světlo oken jakéhosi stavení, podvědomě zrychlila krok, i když ji už rozdrásané nohy pomalu odmítaly nést dál a každý krok byl nesnesitelným utrpením. Prodírala se hrdinně dál. Když už myslila, že lesu snad nikdy nebude konec, že se z toho hustého a zraňujícího křoví nikdy nevymotá, les náhle končil. Před jejíma unavenýma nohama se rozprostírala široká zelená pláň, přes kterou protékal malý, bublavý potůček s průzračnou a chladivou vodou.
Na druhém konci planiny se k nebi vypínal majestátní obrys velkého zámku. Tedy, zdivo té stavby již bylo na mnoha místech porušeno a černě natřená brána se zlatými květy a ptáky už nebyla nová a postrádala štít hlásající jméno rodu, který zámek obývá a některé z věží a část opevňujících hradeb byly pobořeny, hlavní křídlo a jedno z postranních křídel zámku a zámecká kaple však byly téměř neporušené a v jednom z oken v prvním patře hlavního křídla zahlédla předtím ten mihotavý záblesk světla, který ji sem dovedl.
Neměla tušení, že tu ten zámek stojí. Nepamatovala se dokonce, že by se někdo zmiňoval o tom, že by tu kdy nějaký zámek stával. Ale byla ráda, že tu je a že není prázdný nebo obývaný nějakými duchy.
Zula si střevíčky, rychle si opláchla zdrásané nohy a ruce a špinavý uplakaný obličej v ledové vodě potůčku, urovnala si vlasy a vytahala z nich listí a úlomky větviček, které se tam zachytily, jak se kolem nich prodírala křovím, a trochu si poopravila a očistila šaty. A pak se zase obula a vydala se k zámku, který ji přitahoval vidinou tepla a sucha tak, jako rozsvícená lampa přitahuje noční můru, než ji svým žárem spálí na popel.
Černá, zlatem zdobená brána se otevřela na jediný její slabý dotek a Erine vstoupila do neudržované, ale ještě stále krásné zámecké zahrady. Voněly tu nádherně lilie a pivoňky a v přenádherných loubích se zde po dřevěných obloucích nad cestami pnuly záplavy bílých a krvavě rudých popínavých růží s květy tak velkými a tak omamně vonícími, že se z toho Erine točila hlava. Chvíli se zde v tichém úžasu procházela a hodlala pak zamířit k hlavnímu vchodu do zámku.
Ale omamná vůně všech těch květů, to, že přestalo náhle pršet, a její únava vykonaly své a ona na jedné z cest zkrátka padla v mdlobách do bílého štěrku.
Značnou chvíli pak nevnímala nic, než skutečnost, že je téměř smrtelně unavena a chce se jí spát. Potom přišel někdo, jehož kroky nezaslechla přicházet, opatrně ji zdvihl a odnesl ji do zámku, kde ji jemně uložil do měkkých, čistotou vonících prachových podušek a zanechal ji o samotě.
Probudila se pozdě v noci v nádherném, zjevně pro dívku z urozeného rodu zařízeném pokojíku. Měsíc, pěkně kulatý a vypadající jako chladné rybí oko, stál vysoko nad střechou zámku a zaléval širokou prostoru planiny prostírající se před jeho branou svým stříbřitým světlem.
Protáhla se a posadila se. Najednou už se necítila ani trochu ospalá. Vstala tedy a zjistila, že jí večer ten někdo, kdo ji sem donesl, svlékl její zničené a promáčené šaty a zanechal ji tu jen v košilce. Ale nebyl zřejmě lehkomyslný, ani ji tu nechtěl držet zamčenou a poskytl jí za její šaty možnost výběru náhrady. U protější stěny totiž stály dvě velké, otevřené šatní skříně plné nádherných šatů různých pastelových barev v mnoha odstínech a kombinacích. Po chvilce studu, dlouhém váhání a ještě delším zkoušení a vybírání si oblékla mléčně bílé šaty s průhlednými, bleďounce modrými dlouhými rukávy protkávanými perlami a zakončenými jemnou drahocennou krajkou, vyšívané zlatými nitěmi. Pak si zlaceným hřebenem a kartáčem učesala jíž usušené a opět se prstencovitě vlnící vlasy a třikrát se v nových šatech zatočila po místnosti, aby viděla, jak se jí u nich točí sukně. Věděla, že je krásná a že teď, když je upravená a oblečená v těchto šatech, jí to určitě velmi sluší. Nebylo tu ale nikde žádné zrcadlo, ve kterém by se o tom mohla přesvědčit.
Na nočním stolku vedle lůžka, v němž spala, našla veškeré své šperky a jemně vypracovanou zlatou čelenku vykládanou modrými a bílými kameny do líbezných tvarů všelijakých exotických květin. Vpletla si ji do vlasů a přizdobila se svými šperky. A pak vyšla vyřezávanými dveřmi do temné zámecké chodby, aby vyhledala svého dobrodince a poděkovala mu.
Srdce jí v hrudi bušilo jako o závod, když otvírala jedny vyřezávané dveře za druhými a snažila se v pološeru místností za nimi vypátrat něčí přítomnost. Cítila se jako v pohádce o krásce a zvířeti a nevěděla, zda se má obávat setkání s pánem zámku, nebo se na ně těšit. Nevěděla proč, ale jakýsi tichý vnitřní hlas v jejím podvědomí jí říkal, že sem vlastně nepatří, že sem vůbec neměla chodit. Nevěnovala mu však příliš pozornosti a pokračovala v otevírání dveří a prohledávání místností. Bylo jich mnoho. Chodba byla dlouhá. A temná.
Zhruba v polovině chodby, zrovna když s povzdechem zavřela další vyřezávané dveře, za nimiž byla prázdná tmavá místnost a chystala se otevřít ty, které je následovaly, ty dveře se otevřely samy a pozvaly Erine do útulně zařízené jídelny, zlité mihotavou září snad tisíců svící v drahocenných svícnech a prosycené teplem a vůní čerstvého hořícího dřeva z velikého krbu ve kterém přívětivě praskal oheň. Vešla.
On, otočen k ní částečně zády, seděl v křesle u krbu a hleděl tiše do tančících a praskajících plamenů. Čekal až vejde a dojde k němu. Ani v této místnosti neobjevila žádné zrcadlo, ale tady to celkem chápala, byla to jídelna.
"Dobrý večer." Prolomil ticho jako první. Jeho hlas byl hluboký, melodický, mladistvý a hladil ji na duši jako nejjemnější samet.
"Dobrý večer." Oplatila mu tiše pozdrav.
"Ah, promiňte! Otáčím se k Vám zády. Ale snad mi bude odpuštěno, že jsem se poněkud zasnil při pohledu do tančících plamenů." Obrátil k ní s omluvou svou tvář. Erine nebyla schopna slova. Byl ve tvářích poněkud pobledlý, zřejmě po nějaké těžké nemoci. Ale měl tvář tak krásnou, že se obávala, aby znova neomdlela, jak se jí z jeho krásy zatočila hlava. A jeho oči měly ten nejkrásnější odstín zelené, jaký kdy viděla. Ještě jej ani neznala a už si byla jasně vědoma, že tento muž bude významnou postavou jejího života. Usmál se. Byl to nádherný úsměv opatrně odhalující dvě řady dokonale bílých zubů. Erine cítila, že kdyby se jí v tuto chvíli zmocnil, nebránila by se.
To se však nestalo. Namísto toho vstal a dvorně se před ní uklonil. "Měl bych se asi představit. Mé jméno je Ronald. Hrabě Ronald Heese z Goorů, přesněji. Tento zámek je sídlem našeho rodu."
Dvorně se mu poklonila. Nechápala proč, ale působil v ní neklid. "A já jsem." začala.